Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelné svítání - 2. kapitola

19.12.2010 (11:30) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2765×

2. kapitola - Kam vás teda poslat?

Pohled Vait

Celou noc jsem nespala a nejen já ale i Will. Musely jsme dokončit několik návrhů. Will dokončovala návrh vilky v Miami a jednoho bytu v Londýně a já dokončovala návrhy na podzimní přehlídku v Miláně. Kolem čtvrté ráno jsme si začaly kontrolovat naše kufry. Každé stačily dva, jelikož byly zvětšeny kouzlem. V jednom jsem měla dané věci do školy a knihy. V druhém oblečení. Tento úkol mi Will s radostí přenechala. Naši měli celou noc o zábavu postaráno.

Po šesté hodině jsme si zaběhly na snídani. Podařilo se nám vytvořit vafle. I s naší snídaní jsme se přemístily do obýváku. Pustily jsme si Chuck Norris zasahuje. Po hodinovém výbuchu smíchu jsme se odebraly do koupelny. Co ten Chuck nedokáže?

Dopřála jsem si horkou sprchu. Umyla jsem si vlasy a poté i celé tělo. Po vylezení ze sprchy jsem se omotala ručníkem a zamířila přes šatnu k Will. Přitančila jsem k ní a začala jí vlasy rozčesávat a rovnat. Poté jsem ji donutila posadit se do židličky a začala jsem ji lehce líčit. Hned po dokončení make - upu jsem ji strčila do ruky oblečení - černé emo kalhoty, zlaté nike a zlatý krozet. Sice se na to tvářila: Tak za tohle tě uškrtím!, ale nikdy mi to nezabrání si z ní udělat převlékací panenku.

Poté jsme se odebrali do mojí koupelny. Will mi vlasy natočila do úhledných prstýnků a lehce mě nalíčila. Podala mi připravené oblečení - světle růžové šaty a vysoké růžové střevíčky.

Chika jsme dali do klece, přes kterou jsme přehodily tmavý kus látky. S Al jsme udělaly to samé. Sešly jsme do obýváku a koukaly na televizi. Kolem půl desáté se k nám připojili i mamka s taťkou. Všechny moje kufry se naložily do mamčinýho Astona a Williny do tátovýho Ferrary. Ne, že by se to do jednoho auta nevešlo, ale mudlům by to přišlo divný. Ještě jsme si z přístěnku vytáhly košťata a odnesly je k našim věcem.

Al s Chikem se vezli se mnou.  Celou cestu panovalo hrobové ticho. Mamka nad něčím usilovně přemýšlela. A já jsem taky zrovna neměla povídací náladu. Celou cestu jsem si rovnala myšlenky. Dojeli jsme na nádraží King's Cross v Londýně po desáté.

Naše kufry a klece jsme daly na vozíky. Taťka šel vpředu. Po boku mu cupitala mamka. My dvě jsme šly za nimi. Táta se zastavil u přepážky mezi nástupišti devět a deset.

„Víte, co máte dělat. Tak ty první Will.“

Rozběhla se naproti přepážce a zmizela.

Poté jsem šla já. Rozběhla jsem se. Ve chvíli kdy měl přijít náraz, nepřišel. Místo toho jsem se ocitla na nástupišti devět a tři čtvrtě. U poloprázdného nástupiště stála zářivě červená parní lokomotiva. Zepředu na ní bylo veliké označení Spěšný vlak do Bradavic.

„Pojďte, seženem vám nějaké volné kupé.“

Do nosu mě praštila upíří vůně. Začala jsem se zmateně rozhlížet kolem sebe a nejen já, ale i Will.

'Cítíš to?'

'Jo'

Moje oči těkaly po každé osobě na nástupišti. U jednoho vagónu jsem spatřila partu upírů. Jeden z nich měl omotanou ruku kolem nějaké upírky. Zrovna se loučili s nějakými dvěmi upíry. Jeden z nich byl vysoký, svalnatý, s přiblblým úsměvem a tmavými vlasy. Druhý byl vysoký o trochu méně svalnatý, s půlměsíčkovými jizvami a s vlasy, které před tím vymáchal v peroxidu. Všichni měli zlaté oči.

Táta s mamkou si všimli, kam míří naše pohledy. Táta mě zatahal za ruku. Jen jsem na něj kývla na znamení souhlasu a šla za ním. Rodiče nám pomohli s věcmi do našeho prázdného kupé. Poté jsme vyšly na nástupiště se s nimi pořádně rozloučit. Na nástupišti jsem zahlédla Weasleyovi. Zamávala jsem jim.

„Už byste měli jít, za deset minut to odjíždí.“

Padla jsem mamce okolo krku.

„Mám tě ráda, mami. Budy se se mi stýskat.“

„Já tě mám taky ráda, holčičko.“

Poodtáhla si mě na délku paží a zadíval se mi do očí.

„Dej, prosím tě, na sebe pozor.“

„Samozřejmě.“

Ještě jsem se zavěsila na krk taťkovi.

„Napište nám, hned jak dorazíte.“

„Slibuji. Určitě se ozveme. Mám tě ráda.“

„Já tebe taky.“

Will mě chytla za ruku a odtáhla mě do vlaku. Posadily jsme se do kupé a mávaly rodičům. Vlak se dal do pohybu. Naposledy jsme zamávaly rodičům. Naši rodiče nám zmizeli z dohledu, když vlak projel zatáčkou. Will se zvedla a otevřela svůj kufr. Otočila se na mě s výrazem boha pomsty a já se začala modlit.

„Ty si myslíš, že budu chodit v šatech, které mi sotva zakryjí zadek?“

Hlas jí přeskočil o dvě oktávy výš.

„Máš tam i normální oblečení.“

„A kde?“

To se do našeho kupé narvali zvědavci. V čele stál Malfoy.

„Koukám, že se bude konat stryptýz.“

Na to se všichni zmijozelští rozchechtali. Není v jeho zájmu Will vytočit do nepříčetnosti. Bydlela totiž ve Volteře a na Jane si vyzkoušela 'kopírování' darů. A dle myšlenek by ho na něj v klidu použila. Jakmile se jí tahle myšlenka prohnala hlavou, tak jsem na ni zavrčela. Uklidnila se. Došla k Malfoyovi a dala mu pořádnou přes držku. Možná to neodhadla. Jeho nos byl v prapodivném úhlu.

„Nezahrávej si se mnou. Mohl bys dopadnout ještě hůř.“

„Ty jedna mrcho! Za tohle se ti pomstím! Dostanu tebe i tvou sestru!“

„Vypadni a odnes si sebou ty svoje gorily! To platí i pro vás!“

Praštila dveřmi kupé a zatáhla závěsy. Otráveně sebou praštila na sedačku.

„Omlouvám se, neměla jsem takhle vylítnout.“

„Omluva přijata. Dyť jsi moje sestra a zároveň nejlepší kamarádka.“

Zářivě jsem se na ni usmála. Vytáhla jsem z kufru svůj hábit. Naštěstí se nemusí nosit uniformy. Natáhla jsem ho na sebe. Will si taky oblékla svůj hábit a strčila do kapsy dopis. Asi po hodince za námi přišli Fred a George.

„Asi na vás máme špatný vliv.“

Tak to jsem nechápala a prozrazoval to i můj výraz.

„Ještě ani nedorazíme do školy a už mlátíte Malfoye.“

„Neměl mě vytočit-“

„A za to, co řekl, si to zasloužil.“

„Slyšeli jsme. Ale neměli byste si s ním zahrávat.“

„Nemůže být nebezpečnější než tvorové, které jsme už potkaly.“

„A koho jste potkaly?“

„Upíry, vlkodlaky, smrtijedy.“

„Divím se, že jste ještě naživu.“

„To my taky. Ale když jsme zvládly je, zvládneme i jeho.“

„Budeme už muset jít.“

„Jasně. Uvidíme se pak.“

Kluci odešli a nastalo krásné ticho, ale ne nadlouho. Někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“

Ve dveřích stáli ti dva upíři. Will na ně vytřeštila oči.

„Ahoj jsem Emmett a tohle je můj bratr Jasper.“

Will něco zamručela a koukala se z okna.

„Omluvte moji sestru. Jinak jsem Violet a moje sestra je Violynce.“

„Moc nás těší.“

V hlavě se mi ozval hlas, který patřil Will.

'Kéž bych mohla říct to samé.'

„Nás také.“

'Nelži Vait. Víš, že se to nemá.'

„Jak to, že nastupujete až teď?“

'Upír jeden zvědavej, nenechavej.'

„Učili nás doma.“

„Tvoje sestra nemá jazyk?'“

„Má jenže-“

„Jenže se nehodlám bavit s úplně cizími upíry.“

Oba dva pootevřeli pusu. Jejich myšlenky byly dost zmatené.

„Měli bychom jít. Ahoj.“

„Čau.“

Při odchodu za sebou práskli dveřmi.

'Musela si být na ně tak milá?'

'Neumím se přetvařovat.'

'Jsi hrozný člověk. '

'Hrozná možná, ale ne člověk.'

'Neber mě pořád za slovíčko.'

'Nedělám to.'

Už se setmělo. Vlak začal zpomalovat. Krajina teď byla divočejší. Vlak zpomaloval, až se nakonec zastavil. Všichni se tlačili ke dveřím a ven na maličké, zešeřelé nástupiště. Studený večerní vzduch byl všude kolem.

„Prváci! Všichni prváci sem!“

Někdo mě chytil okolo pasu. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než George.

„Nech toho, Georgi!“

„Jak to, že si nás nepletete?“

„Co potřebujete?“

„Pojďte s náma. Nebo jste snad prváci?“

„V žádném případě.“

Kluci nás vedli někam za budovu. Stáli tam kočáry, které táhli divní koně s křídly.

„Co to je za zvířata?“

„Jaká?“

„Ta co táhnou ten vůz.“

„Jede sám jako vždy.“

„Nejsi sama, kdo je vidí.“

Otočila jsem se po hlase a spatřila nějakou dívku.

„Kdo jsi?“

„Jsem Lenka Láskorádová.“

„My jsme Will a Vait Adectovi. Co jsou ti tvorové?“

„Jsou to testrálové. Muhou je vidět pouze ti, co viděli někoho umírat.“

„Koukám, že se paktujete s blázny. Kdybych od otce nevěděl, že jste z kouzelnické rodiny, myslel bych si, že jste pouze mudlovské šmejdky.“

„A kdybych já nevěděla, že jsi Malfoy, tak bych si myslela, že jsi utekl z psychiatrické léčebny. I když to se nevylučuje. Mimochodem měl by sis nechat spravit ten nos, protože takhle vypadáš jako ještě větší hlupák, než doopravdy jsi.“

„Pomstím se vám!“

„To už jsme slyšely. A skutek utekl. Možná by si měl začít dodržovat sliby. Nebo snad tohle bereš jako pomstu? Tak to je docela dost chabý na smrtijedskýho synátora.“

„Ty jedna děvko! Zabiju tě!“

„Až po tobě.“

Na to se Malfoy otočil na imaginárním podpatku a odešel. V závěsu za ním šly ty dvě chlupaté gorily.

„To bylo hustý.“

„Neměly byste si takhle zahrávat.“

„Neboj, Lenko, na nás si nepřijde.“

„Pojedete se mnou?“

„Rádi.“

Kluci nám pomohli do kočáru. Lenka byla zvláštní, ale milá. Mohla by být naše kamarádka. Dokonce se s ní bavili i kluci. Dojeli jsme až před Bradavický hrad.

Prošli jsme hradní branou, v níž stála čarodějka. Lenka s klukama se s námi rozloučili. Přistoupili jsme k oné čarodějce.

„Paní profesorko, my jsme Adectovi. Nevíte, kam máme jít?“

„Jsem profesorka McGonagallová a ano vím. Počkáte tu, než vás zavoláme.“

„Děkujem.“

Profesorka McGonagallová odvedla prváky do Velké síně. Věděly jsme co nás čeká. Moudrý klobouk nás rozdělí do jedné ze čtyř kolejí: Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel.

Slyšely jsme, jak začal moudrý klobouk zpívat:

Zdá se vám, že jsem ošklivý.

myslete si, co chcete,

...

Já moudrý klobouk z Bradavic

ti řeknu, co tě čeká!

„Až přečtu vaše jméno, sednete si na stoličku a nasadíte moudrý klobouk, aby vás mohl zařadit,“ vysvětlila profesorka McGonagallová. „Sam Witwicky.“

„Havraspár.“

Z jedné strany místnosti se ozval hlasitý potlesk.

„Terry Weberová“

„Mrzimor.“

A tak to šlo dobrou půlhodinu.

„Ještě jsme nezařadili všechny studenty. Na naší školu nastoupili sestry Violet a Violynce Adectovi.“

Velké dřevěné dvoukřídlé dveře se před námi otevřely. Všechny pohledy se stočily na nás. Připomínalo mi to slunnou Volterru. Pomalu jsme kráčely k malé třínohé stoličce, u které stála profesorka McGonagallová.

„Violet Adect.“

Odtančila jsem ke stoličce a ladně se na ni posadila. Všechny myšlenky se motaly kolem nás. Posadili mi na hlavu moudrý klobouk.

„Tak kam s tebou? Jsi chytrá, nadaná, máš odvahu i talent. To teda jo. Jsi paličatá a za svím cílem jdeš i přes mrtvoly. To je těžké... Tak co třeba Mrzimor... Ne to ne... Havraspár... Tam ne... Nebelvír... Tam by jsi vynikala. A co třeba Zmijozel? Ach ano. Zmijozel!“

Zaraženě jsem seděla na stoličce. Ne. To není pravda.

„ Violet, měla by sis jít sednout ke svému stolu.“

„Jistě, paní profesorko.“

„Violynce Adect.“

Dívala jsem se na to, jak Will šla ke stoličce. Posadila se a sama si na hlavu narvala klobouk.

„No ne! Obě jste tak stejné a při tom úplně jiné. Takže Havraspár?“ Will zavrčela. „Takže Mrzimor?... Ne to by bylo to poslední, co bych udělal. Takže to bude Nebel-“

„Zmijozel!“

„Nebel-“

„Zmijozel!“

„Strašně mi připomínáš Stefana. Ten byl taky takhle drzej. Tak ať je po tvém. Zmijozel!“

Stáhla si z hlavy klobouk a odevzdaně se posadila vedle mě.

„Proč si to udělala?“

„Nemůžu tě v téhle bandě pitomců nechat. Jsme sestry a ty drží spolu.“

„Ale hádat se s moudrým kloboukem? Není to už trochu moc?“

„Dyť se hádám i s Arem a spol s r.o.“

Věděla jsem, že jejím snem byl Nebelvír. Dyť tam chodila i její matka. Byla kousek od svého cíle a vzdala se ho kvůli mně. Za to jsem ji obdivovala. Vždy si dokázala prosadit svou, ale přitom brala ohledy na ostatní.

Slova se ujal Brumbál.

„Vítejte v novém školním roce v Bradavicích. Ještě než začneme hostinu, rád bych vám řekl několik slov. Pan Filch chce opět připomenout, že se o přestávkách nesmí kouzlit. Tento rok bude obranu proti černé magii učit profesorka Umbridgová. Nyní se můžete pustit do jídla. Děkuji vám!“

Brumbál se posadil, ale místo abychom se dali do jídla, si někdo odkašlal nepřirozeně vysokým a pisklavým hláskem. Nějaká čarodějka se postavila a spustila tím pisklavým hláskem:

„Je to báječný pocit být opět v Bradavicích a vidět tolik dychtivých tvářiček, které touží po vzdělání.“

'Jo, tak to tě objednám k očaři.'

'Will, plně s tebou souhlasím.'

„Pro ministerstvo je výuka mladých čarodějů a čarodějek vždy na prvním místě.“

'To si nemyslím. Pro ministra je důležité mít plný pupek a spousty whisky.'

'A tvoje hadry tomu taky nenapovídají, dělá se mi z tebe zle.'

Takhle to šlo ještě hodně dlouho. Jestli nás má tahle kreatura učit obranu, tak se toho naučím asi tolik, co jsem se naučila od Sulpicie. A to bylo fakt kulový s přehazovačkou. Teprve teď jsem si všimla, že ti dva upíři jsou taky ve Zmijozelu. Will má ale štěstí. To se jen tak nevidí.

„Dáš si kuře, Will?“

„Hm.“

„Koukám, že nejste takoví svatoušci, jak se zdá.“

„Drž hubu Malfoyi, nebo by si mohl přijít o svoje nádobíčko!“

„Ale, kočička nám vystrkuje drápky.“

„Hele kocourek chce čuchat k fialkám zespoda. Tak to mu mile ráda splním.“

Jejich výměnu názorů přerušil až Brumbál.

„Teď už na kutě a klusem. Jenom bych ještě poprosil slečny Adectovi a pány Culleny na slovíčko.“

Ještě než jsme odešli za Brumbálem si Will na chodbě odchytla Freda.

„Frede, to že jsem ve Zmijozelu, nezmění nic na našem přátelství. Že jo?“

Fred se na ni překvapeně podíval.

„Dokud budeš stát o naše přátelství, tak budeme přáteli.“

„Takže až do konce života.“

Fred si Will přitáhnul k sobě a lehce ji objal. Mohla jsem na Will vidět, jak si oddechla. Najednou k nám přišli ti dva.

„Hele, nechcem vám do toho kecat, ale měli bychom jít za Brumbálem. Na tohle muchlování budete mít dost času později,“ poznamenal blonďák.

Jak znám Will, tak tohle jen tak nenechá. Nesnáší, když ji někdo poučuje. Otočila se na toho blonďáka. Začaly se jí úžit zorničky a čokoládovou barvu jejich očí nahrazovala krvavě rudá.

„No tak, Will, pojď, než tu ti dva začnou oblejzat Malfoye.“

„Neřekla bych, že by to Malfoyovi vadilo.“

Will se odtrhla od Freda a vydala se chodbami k Brumbálově pracovně. Ti dva stáli jak Y. Já se uchychtla a vydala se za ní.

U brumbála v pracovně

„Posaďte se.“

Poslušně jsme se posadili.

„Jako každý rok jsem nechal do lesa přivést spousty zvěře. Tentokrát se ale budete muset podělit.“

Kluci na nás vykulili oči.

„Vy taky pijete krev?“

„Nám stačí pít krev jednou za měsíc, pokud je to nějaká větší kořist.“
 

„Medvědy vám nedám.“

„Uklidni se, Emmette. Medvědů je tu dost.“

„Medvídci jsou jenom moji.“

„Pane profesore, máme vám předat tento dopis.“

Will podala Brumbálovi dopis od otce. Brumbál si ho ihned přečetl.

„Ano váš otec mi poslal to, co jsem potřeboval. Děkuji, už můžete jít. Doufám, že vás chlapci provedou po hradě. Heslo je Bertíkovi lentylky tisíckrát jinak.“

„Na shledanou, pane profesore.“

Z ředitelny jsme došli na chodbu.

„Tak proto jste věděli, co jsme zač.“

„Tak nějak.“

„Nezlobte se na Emmetta, on má strašně rád medvědy.“

„To je ok.“

„Jsme na místě.“

Stáli jsme před zdí, ve énebyl žádný vstup.

„Bertíkovi lentylky tisíckrát jinak!“

Ve zdi se objevil průchod a my prošli do společenské místnosti. Všude samá zelená.

'Až se vrátíme domů, přestavím celý svůj pokoj a koupelnu. Začíná se mi dělat zle.'

'Ani se nedivím.'

Náš pokoj jsme našly hned, díky tomu, že byly pootevřené dveře. Kufry i klece tu už byly. Pokoj byl celý v zelené. Viděla jsem Will, jak se snaží najít něco, čím by mohla všechno rozbít.

„Klid, Will. Máš přeci hůlku, talent, tak se pusť do práce.“

Will hned začala budovat. Ďábelsky se pousmála. Dvě hodiny kouzlila a nakonec z toho vzniklo tohle.

„Páni, překonáváš se, ségra. Pustíme se do vybalování.“

„Díky.“

Vzala jsem si oba kufry a zavřela se do šatny. Plně jsem se nechala pohltit světem oblečení a módy. Po hodině jsem se vrátila do ložnice, kde Will zrovna rovnala knihy do knihovničky.

„Co budeme dělat teď?“

„Měly bychom napsat rodičům.“

„Máš pravdu.“

Sedly jsme si ke stolu a začaly jsme smolit dopis. Pak jsem se šla umýt a spát.

S bráškou jsme se rozhodli, že vydáme prology (1. kapitoly) ke všem našim povídkám. Poté bude jenom na vás, jakou povídku přidáme.

Pac a pusu Vám posílají

Faillë & Draco

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelné svítání - 2. kapitola: