Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelné svítání - 1. kapitola

06.12.2010 (11:00) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4502×

1. kapitola - Příčná ulice

Vzbudila jsem se kolem páté ráno va svém pokoji. Vylezla jsem z postele a zamířila rovnou do koupelny. Dopřála jsem si dlouhou sprchu. Po té jsem se oblékla do připraveného oblečení a lehce se nalíčila. Při čemž jsem se pokoušela nevnímat zvuky, které vycházely z ložnice našich rodičů na opačné straně domu. Připravená jsem šla k ségře do pokoje přes šatnu, která je propojuje. Naše pokoje ještě propojuje menší obýváček. (Takhle nějak by měly vypadat pokoje a i to rozmístění je takové, jaké má být v 'reálu'.) Přiťapkala jsem až k tomu kolosu, na kterém spinkala moje sestřička. Lehce jsem s ní zatřásla.

„Vait, vstávej.“

„A proč?“

„Protože je ráno.“

„Ale já mám ještě noc.“

„Hm... Tak já pojedu sama nakupovat do Londýna.“

Na to vystřelila z postele rychlostí blesku a zamířila rovnou do koupelny. Já jsem sešla dolů do obývacího pokoje a zapla plazmovou televizi. Za několik minut se sem přihnala i Vait v oblečení, které jí náramě slušelo. Sedla si ke nmě a společně jsme koukaly na Chipa a Dale. No jo, dětská duše se v nás nezapře.

Asi po čtvrt hodině k nám zavítali i naši rodiče. Moc jim to slušelo. Táta měl na sobě oblečení v černé barvě a mamka byla prostě nádherná. Vait začala tancovat okolo taťky.

„No tak už pojedeme, tati?“

„Tady je někdo nedočkavej.“

„Prosím,“  Vait udělala psí oči, kterým se nedá odolat.

„Dobře.“

Vait se rozeběhla přímo do garáže, kde stály čtyři auta. Moje Subaru , Porsche patřící Vait, tátovo Ferrari a mamčin Aston Martin. No jo všichni máme rychlá auta, jelikož máme rádi rychlou jízdu. Všichni jsme nasedli do Astona Martina a vydali jsme se do Londýna.

Taťka zaparkoval na parkovišti a pěšky jsme došli do Děravého kotle. V Děravém kotli bylo celkem živo. Taťka v zadu na dvorku poklepal na několik cihel ve zdi a my se tak dostali do Příčné ulice. Všechno to vypadalo překrásně.

„Nejdřív bysme měli jít ke Gringottovým.“

Všichni jsme přikývli a vydali se do banky, kterou vedli skřetové. Zamířili jsme si to k pultu.

„Dobrý den. Přišli jsme si vyzvednout nějaký peníze z trezorů na jméno Violynce Adect, Violet Adect a Adectovi.“

„Máte klíče?“ optal se nás jeden nepříjemný skřet.

„Ano.“

Na to jsme položili na pult tři malé zlaté klíčky.

xxx

Obtěžkáni váčky plnými kouzelnických peněz, jsme vyrazili nakupovat.

„Tak já vám půjdu sehnat všechno potřebné na lektvary, vy si zatím dojděte k paní Malinkové kvůli hábitům.“

No jo, lektvary jsou mamčinou doménou.

„A já se půjdu poohlédnout po sovách.“

„My nechceme sovy, tati.“

„Neříkal jsem, že jsou pro vás.“

Na to se otočil a vykročil směrem k Velkoprodejně Mžourov a my k paní Malinkové. Paní Malinková byla usměvavá čarodějka s nemoderními zelenými brýlemi na nose, celá oblečená v fialovém.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, co potřebujete dívky?“

„Hábity do Bradavic.“

„Nevypadáte na první ročník.“

„Nastupujem do pátého.“

„A vaše jména drahouškové?“

„Adectovi.“

„Aha, mám tu, to co potřebujete. Jedna z vás, ať se postaví na stoličku vedle tamtoho mladíka.“

V zadní části krámu stál na stoličce nějaký chlapec, na kterém špendlili hábyt, který vypadal velice neforemně. Slyšela jsem, jak Vait zaskučela. Než jsem se nadála, stála jsem na stoličce. Paní Malinková mi pomohla do hábitu. Až teď mi došlo, že je tak nějak lehký a jemný. Pořádně jsem si ho prohlídla. Hábit byl zhotoven z černého hedvábí, měl kápi a na rameni byla dokonalá výšivka bradavického znaku.

„Co to má znamenat?“ obořil se ten mladík na vedlejší stoličce a přitom ukazoval na mě. Spíše na můj hábit.

„Jestli myslíte ten hábit, pane Malfoyi, tak tento hábit mají na prosbu profesora Brumbála.“

„Už víte,ve které budete koleji?“

Zeptal se jen tak mimochodem, ale stále mě přitom hypnotizoval pohledem. Připadala jsem si jako kořist a ne jako lovec.

„Táta říká, že nejspíš půjdem do Nebelvíru či Zmijozelu.“

„Já chodím do Zmijozelu jako celá naše rodina. Takže, když si váš otec myslí, že půjdete do Zmijozelu, tak musíte být z čistokrevné rodiny, nemám pravdu?“

Tak tohle mě dočista vytočilo. Seskočila jsem ze židličky a zamířila si to k tomu debilovi. Namířila jsem na něj svůj kostnatý ukazováček a spustila.

„Ty si myslíš, že děti z mudlovských rodin jsou horší než čistokrevní kouzelníci? Tak to jsi na omylu, chlapečku. Stává se, že tyhle děti jsou mnohem lepší a mocnější kouzelníci než ti čistokrevní. Navíc neexistuje kouzelník, který by v sobě neměl alespoň čtvrtku mudlovské krve. Dyť i sám Voldemort měl mudlovského otce.“

Nad slovem Voldemort se zachvěl.

„Musíš být dost odvážná, když ho názýváš pravým jménem.“

„Strach ze jména posiluje strach z jeho nositele.“

Na to jsem vyskočila zpátky na stoličku a nechala paní Malinkovou, aby mohla dokončit můj zimní plášť. Byl zhotoven z jemné hřejivé černé látky. Opět měl kápi. Hábit měl stříbrné lemy a přasky u krku a na rameni byla opět dokonalá výšivka bradavického znaku. Do obchodu se přiřítil táta, rozesmátý od ucha k uchu.

„Dobrý den ve spolek. Dnes vám to sluší více než obvykle dámy.“

„Ahoj, tati,“ pronesly jsme s Vait unizono.

Taťka si sednul vedle Vait na pohovku a tiše se dodhadovali o mém výstupu.

„To je váš otec? Vypadá tak na dvacet.“

Neodpovídala jsem a dál se na sebe koukala do zrcadla a zároveň pozorovala moji rodinu.

„Hej, na něco jsem se tě ptal.“

„A já nehodlám odpovídat.“

„Hotovo, miláčku, teď půjde na řadu tvoje sestra.“

Seskočila jsem ze stoličky. Sedla jsem si na pohovku místo Vait a probodávala Malfoye pohledem.

„Tati, co víš o Malfoyových?“

Zeptala jsem se tak, aby nás mohla slyšet jedině Vait.

„Celá jejich rodina studuje ve Zmijozelu, Lucius Malfoy i jeho žena Narcissa jsou smrtijedi. A jako první se po pádu Voldemorta vrátili zpět.“

„Takže zrádci a namyšlenci.“

Jen počkej, Malfoyi, začíná válka.

„Hotovo, slečny, tak za dvě hodiny se vraťte pro hotové hábity.“

„Dobře a na shledanou.“

Vyšli jsme na rušnou ulici.

„Tati, kde máš sovy?“

„Žádné se mi tam nelíbili.“

„Tak a kam teď?“

„Pro knihy.“

Vešli jsme do Krucánků a Kaňourů. Taťka si to štrádoval rovnou k pultu. Stačilo jednou mrknout a prohodit pár vět a na pultu ležely dvě hromádky překrásných knih. Moc jsem se tím nezoabírala a začala hledat nějakou knihu. Na konec jsem si pořídila něco o bílé magii pro velmi pokročilé. A znova jsme stáli na ulici. Tentokrát se k nám však připojila i mamka.

„Kam teď?“

„Pro hůlky.“

Došli jsme do obchodu s nápisem Ollivanderovi/Výrobci vybraných hůlek od r. 382 př. Kr. Jakmile jsme vešli dovnitř, někde v zadu se jasně zacinkal zvonek.

„Dobré dopoledne.“

Před námi stál starý muž. Měl stříbřitě bílou kšitici a vodově modré oči ve vrásčitém oličeji.

„Dobré dopoledne.“

„Tak se do toho dáme. Už mi o vás řekl profesor Brumbál a osvětlil mi váš věk. Takže co takhle bukové dřevo a žíně jednoržce. Devět palců?“

Vyzkoušely jsme ji obě a při tom nadělaly dost nepořádku. Taťka jednou mávnul a vše bylo napraveno.

„Tuhle zjevně ne. Javor a pero ptáka fénixe. Sedm palců.“

Opět se opakovala předešlá událost. Takhle to pokračovalo, dokud se celý pult nezaplnil krabičkami s nevyhovujícími hůlkami.

„Vy jste náročné zákaznice... Něco mě napadlo. Před čtyřiceti lety jsem vyrobil dvě velice zvláštní hůlky. Tak je dnes vyzkoušíme.“

Pane jo, před čtyřiceti lety jsme se s Vait narodily. Odběhl někam dozadu a na pult položil dvě rudé podlouhlé krabičky, táta z něj mezi tím, odklidil nevyhovující hůlky. Na obou krabičkách bylo zlatým písmem napsáno Scientia est potentia. Vytáhla jsem z krabičky přede mnou tmavou hůlku a rázně jsem s ní švihla. Hůlka vydala zlatavé světlo, které se nahromadilo kolem mě. Po chvilce i kolem Vait bylo stejně zlatavé světlo.

„Zvláštní, velice zvláštní.“

„Co je zvláštní?“

„Vaše hůlky. Tak například vaše hůlka,“ při čemž ukáztal na mě. „Má jádro z blány dračího srdce a pera fénixe, jádro je chráněno dubovým dřevem a to je ještě chráněno mahagonovým.“

Zadívala jsem se na svoji hůlku. Na rukojeti byl vyrytý drak, kterého chránil Fénix. Jejich oči se leskly jako kapky krve. Přejela jsem přes ně prstem a zjistila, že to jsou kameny.

„Ty kameny jsou české granáty.“

Všimla jsem si, že na hůlce je vyrytý nějaký nápis - Vivere - militare est.

„A hůlka vaší sestry je stejně ojedinělá jako ta vaše. Jádro hůlky tvoří žíně jednorožce a vlas víly. Jádro chrání dubové dřevo a to ještě chrání jasmínové dřevo. Hůlka je vykládána úlomky křišťálu.“

Její hůlka byla mnohem světlejší než moje. Po celé hůlce se stáčely drobné květy a lístky. Při čemž květy byly vykládány křišťálem. Okolo jedné odnože byl vyryt nápis - Post nubia phoebus. Zaplatili jsme požadovaný obnos za hůlky a vydali se do dalších obchodů.

„Nebude vám vadit, když si zajdem do Děravého kotle?“

„Nebude, my to tu zařídíme.“

Naši nám vzali tašky a my se vydali pro brka a inkoust. Obě jsme si vybraly havraní brka a několik lahviček černého inkoustu. Poté jsme se vydaly pro hábity.

„Kam teď?“

„Pro košťata.“

V obchodě jsme narazili na milého prodavače.

„Co si budete přát?“

„Nějaká rychlá košťata. Pokud možno ty nejrychlejší.“

„V tom případě jste novými majitelkami nového Kulového blesku 2. Násada je z lehkého dřeva. Proutky byly pečlivě vybírány a jejich konce jsou opatřeny titanovým hrotem.“

„Berem.“

Vzaly jsme si košťata a vydaly se do obchodu Šprými a kratochvíle. Dlouho jsme se rozhodovaly o tom, co si koupíme. Bouhužel tam neměli to, co jsme hledaly (práskací kuličky). Tak jsme si to zamířily do Kouzelného zvěřince. Jakmile jsme vešly, obě nás upoutalo nějaké zvíře. Rozeběhla jsem se ke krásnému orlovi skalnímu a Vait k fénixovi.

„Ten je krásný.“

„Překrásný, nic podobného jsem nikdy neviděla.“

„Mluvíme o tom samém?“

„Ne.“

„Ale oba dva jsou krásní. Koupíme si je?“

„Jasně.“

Štrádovaly jsme si to z plnýma nákupníma taškama a dvěma klecema do Děravého kotle. Všichni na nás čuměli. Kdy asi uvidíte fénixe v kleci nezletiletého kouzelníka? V Děravém kotli se naši vybavovali s nějakými dvěma lidmi. Jakmile nás taťka uviděl, tak se začal topit v nějakém moku ve skleničce.

„Co to máte?“

„Tati, měl by sis pořídit brýle, jestli už ani nepoznáš fénixe.“

„Arthure a Molly tohle je Violet a Violynce,“ představila nás mamka.

„Dobrý den, moc nás těší.“

„Dobrý den, zlatíčka. Vaši rodiče nám o vás vyprávěli.“

„Doufám, že pouze pravdu.“

„Samozřejmě a můžete mi konečně vysvětlit, co má toto znamenat?“

„Sovu jsme nechtěly a hned na poprvé se nám zalíbil fénix  a orel.“

„A jak se jmenují?“ zeptala se paní Weasleyová se zájmem.

„Fénix se jmenuje Al a orel Chiko.''

Ke stolu se přiřítili dva kluci. Se stejně zrzavými vlasy jako měli Arthur s Molly.

„Tohle je Fred a George.“

„Moc nás těší. Doufám, že nás omluvíte. Máme ještě spousty práce.“

„Jistě.“

„Pohlídáte nám to? Myslím, že mudlové by to moc nepochopili.“

„Jistě. Jdete nakupovat?“ zeptal se táta.

„Samozřejmě.“

„No myslím, že by kluci mohlijít s vámi,“ pronesl pan Weasley.

„Jestli chtějí,“ podotkla jsem.

„Půjdeme rádi.“

„OK.“

Společně jsme se procházeli rušnými londýnskými ulicemi. S klukama byla obrovská legrace, myslím, že v Bradavicích budou našimi jedinými kamarády. Většina lidí se nás totiž straní. Nikdy nám to moc nevadilo. Všichni máme nějakou svoji vlastní zábavu. U mě to je na příklad famfrpál a architektura s designem. Moje sestřička ráda nakupuje. Mamka kreslí, vaří a vymýšlí nové lektvary. No a táta? Ten ve volném čase jezdí na motokárách.

Došly jsme do obchodního centra, po celou dobu nás doprovázely výbuchy smíchu. Vait nás zatáhla do prvního obchodu s oblečením. V hlavince se mi zrodil bezvadný plán.

„Frede, Georgi, mohli byste na chvíli zabavit Vait?“

„Proč?“

„Potřebuju si něco zařídit. Inkognito.“

„Jasně.“

Vyplížila jsem se z obchodu a zamířila do jiného. Štrádovala jsem si to rovnou k pultu.

„Co si přejete?“

„Máte prosím růžové šaty se zelenými žabkami?“

Prodavačka si mě nesouhlasně měřila.

„Jistě a jakou velikost?“

„Velikost 2, prosím.“

„Hned to bude.“

Po chvilce mi donesla šaty.

„Bude te je chtít zabalit?“

„Ano, pokud možno dárkově.“

Šaty vložila do bílé krabice, kterou převázala růžovou mašlí. Zaplatila jsem požadovaný obnos a vrátila se k naší skupince. Kluci se podobali vánočním stromečkům.

„Kde jsi byla?'“

„Koupila jsem ti dárek.''

„Děkuju, myslím, že už mám všechno.“

„Dobře, tak půjdeme do Děravého kotle.“

Kuci vyrazili z obchodního centra, jako kdyby měli v zadku tryskový pohon. Kdybychom nebyly rychlejší než upíři, tak bychom je v životě nedohonily. Kluci vrazili do Děravého kotle s výrazem boha pomsty. Taťka s mamkou se hned zhrozili.

„Co jsi jim provedla, Vait?“

„Proč vždycky já?“

„Protože nákupy jsou tvoje doména.''

„Vláčela nás každičkým obchodem a nutila nás si všechno vyzkoušet.“

„Já to dělala pro vaše dobro. Víte, jak se tímhle hubne?“

„No tak ségra, něco jsem ti koupila.“

„Ukaž.“

Podala jsem jí balíček a čekala na její reakci. Rozvázala stužku. Odklopila víko krabice. Její pohled sklouznul na šaty. Barva jejího obličeje se začala měnit. Nejdřív modrá, poté fialová a nakonec rudá.

„Violynce Isabello Adect! Už teď ti slibuju, že se nedožiješ nástupu do Bradavic.“

Na nic jsem nečekala a rozběhla se po schodech do patra. Vait byla jenom o kousek za mnou. Běžela jsem chodbou v prvním patře a poté seběhla po schodišti dolů. Táta na mě namířil hůlkou. Po chvilce sem dorazila i Vait. Stoupla si hned vedle mě.
„Kde je ten úhoř?“

'Ty jsi na mě použil kouzlo neviditelnosti, tati?'

'Ano.'

„Nevím.“

„Neumíš lhát, tati. Mami, ty mi to prozradíš že?“ viděla jsem, jak Vait zamrkala řasami.

„A co ti provedla?“

„Tak se podívej.“

Mamka vytáhla z krabice můj dárek pro Vait. Všichni se začali smát jako pominutí. Nejdřív se vzpamatovala mamka. Namířila na šaty hůlkou. Takže teď byly blankytně modré s fialovými korálky.

„Ty jsou krásné.“

Vait se k nim rozeběhla a začala si je zblízka prohlížet.

„Už můžeš vylézt, nic ti neprovedu.“

Taťka namířil hůlku mým směrem a hle já se zviditelnila. Došla jsem k Vait a do ucha ji pošeptala: „Promiň.“

„To nic. Dneska večer bude polštářová bitka?“

„Jasně.“

'Co takhle pozvat kluky?'

'Skvělej nápad. Mami můžem pozvat kluky?'

'Já jsem pro, ale ještě se optejte otce.'

'Tatínku můžem pozvat kluky?'

'Dobrá.'

„Paní Weasleyová, mohli by Fred a George dneska spát u nás? Chceme pořádat večírek.“

„Mami, prosím,“ udělali kluci psí oči.

„Já s tím souhlasím a co ty, Arthure?“

„Já taky.“

„Fajn, takže bude párty.“

K našemu stolu přišla dívka se stejně ohnivýma vlasama, jako měli Weasleyovi.

„Tohle je naše dcera Ginny.“

„Moc nás těší, že tě poznáváme. Tohle jsou naše dcery Violynce a Violet.“

„Také jsem ráda, že vás poznávám.“

Upřela jsem na Vait významný pohled. Ta jen přikývla.

„Ahoj Ginny, já jsem Violynce, ale říkej mi Will.“

„A já jsem Violet, ale říkej mi Vait.“

„Ahoj.“

„Nechtěla bys u nás taky přespat? Budeme pořádat menší párty.“

„Půjdu ráda, teda pokud mi to dovolí naši.“

„Samozřejmě, už jsme to dovolili i Fredovi a Georgovi, tak proč ne tobě?“

„Děkuju a kdy máme přijít?“

„Dneska kolem páté na do Adect Manor, můžete použít letax. Vemte si s sebou akorát pižamo a nějaký věci na další den. A možná něco na famfrpál.“

„Budeme hrát?“

„Uvidíme, podle toho, jaké bude počasí.“

„Doufám, že nás omluvíte, ale budem must jet. Jak znám holky, budou chtít ještě na nákupy,“ omluvil nás táta.

„Samozřejmě. Mějte se krásně.“

„Vy taky.“

Táta odešel z Děravého kotle, aby mohl přijet s autem až před vchod. Přehodili jsme přes klece tmavé šátky a odnesly všechny tašky a balíčky do kufru. Asi se divíte, že se tam všechno vlezlo. Kufry všech našich aut jsou totiž zvětšeny pomocí kouzel.

„Takže kam to bude?“

„Do supermarketu. Musíme koupit nějaké jídlo.“

„Jistě.“

V obchodě jsme strávili snad věčnost. Měli jsme dva plné košíky jídla a pití. Koupili jsme dětské šampáňo, Coca Colu, Monster energy, chipsy, bonbóny a spousty dalších věcí. Mamka se nedala přemluvit, a tak se rozhodla nám udělat slavnostní večeři. Navíc budeme mít pro sebe celej dům. Naši si vyrazí na celonoční lov.

Po návratu domů, začalo vybalování nákupu a přípravy na párty.

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelné svítání - 1. kapitola: