Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelná romance 1. část

25.05.2011 (15:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2639×

Kouzelná romance – část první

Polibek

Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky. Jak se mi protiví tento předsudek, jak si může kdokoli dovolit povědět něco podobného, jak pyšný musí takovýto člověk býti.

Mé jméno je Isabella Swan, mám pět sester a my všechny, společně s naší drahou matkou, žijeme ve vysokých kopcích, nedaleko Londýna, v Anglii. Jsme vskutku bohatá rodina, máme koně, pole, lesy, pozemky i domy, myslím si však, což je osobitým názorem pouze mé osoby, že ke štěstí nám toho chybí mnohem více.

Mé milované sestřičky jsou každá jiná a každá zvláštní, myslím si, že mezi nimi jsem úplnou výjimkou, možná to má co dočinění s tím, že jsem se narodila jako prostřední dítě.

Nejstarší sestra, Alice, je malicherná, vše musí být podle přísné etikety, šaty nesmí být jiné než nové a ušité s noblesou a elegancí posledních módních výstřelků.

Druhá nejstarší, Rosalie, je příliš ctižádostivá, nemůže se spokojit jen s málem, zdá se mi velmi chladná a velmi, velmi lakomá.

Moje mladší sestra Jane je skvěle vychovanou mladou dámou, sic je mezi námi rozdíl pěti let, podobá se mi však ze všech nejvíce. Má velmi osvěžující a milý charakter, i když vždy to s ní takto růžové nebývá.

Má nejmladší sestra, Kate, je velmi uzavřenou osobou, zdá se tím býti záhadnou, avšak jejímu charakteru to tuze škodí.

Nicméně za koho se považuji, či na koho, že si to hraji, abych mohla soudit ostatní, nedělá to poté ze mě samotné taky jednoho z těch lidí s předsudky a pýchou?

Zadívala jsem se do davu, hýřícím na parketě velkého sálu londýnského Tanečního domu, kam dojíždím na výukové hodiny klasického tance. V dnešní době je správná etiketa, umění společenského tance a hry na hudební nástroj základem, jak u dam, tak i u mladých a urozených pánů. Parketem hýřily ostatní mladé a urozené slečny, jež byly zavěšeny, v etiketních pravidlech tance, ve svém tanečníkovi. Pohybovaly se jako labutě, souhra jejich pohybů byla okouzlující a zároveň tak strojená, až to místy vypadalo strašně děsivě.

Největší hrůzu mi však samo o sobě naháněl jeden z učitelů tance samotného. Tento mladý urozený pán, pokožky bílé jako sníh, s očima karamelovýma a vlasy bronzově se lesknoucími, vlastnil tento dům tance, vlastně všechny v Londýně, byl však stále svobodný i přes velké jmění, lidé si o něm špitali i v dalekých krajích od Londýna.

Byl krásný jako anděl, pohyboval se jako anděl, ale anděl to nebyl. Mnoho dívek by dalo cokoli, za jediné políbení, dokonce i za úsměv. Mě naopak tento prazvláštní muž svou ledabylou, avšak apartní chůzí, vkusem i příznačnou mírou krásy, odpuzoval jako dva magnetonové kameny, které dáte k sobě.

Rázným krokem vyšel mým směrem, prohlížel si mne již delší dobu, jak jsem si povšimla již dříve, a také jsem se naneštěstí správně dovtípila, že mířil povrchní chůzí, přímo pro mne, s pitvorným úsměvem.

„Vaše krása, sálající z vás jako z hvězdy na obloze, mne zasáhla až na druhém konci parketu, sličná slečno.“ Jeho chabému lichocení jsem se mírně pousmála.

„Poté byste se nejspíše měl vrátit zase na to samé místo a podívat se pořádně.“ Snažil se mou urážku nebrat na vědomí.

„Přeci byste se, slečinko, pro pár krásných slovíček, které vás nedovedou nikdy dostatečně vystihnout, nečertila!“ Jak povýšenecky a uraženě to znělo.

„Mladý pane, toto hraničí s drzostí, víte vůbec, s kým mluvíte?“ Jeho úšklebek mi napověděl, že velmi dobře ví.

„Váš rod je proslulý až za břehy moře, jež rozdělují naši vlast a Francii, komteso Swanová, a vaše krása, dosahujíc nebe, a vaše osoba je za břehy moře až opovážlivě milována.“ Jak jsem se nasmála při jeho slovech.

„Jste vskutku lichotník, pane, ale já se nedám obalamutit sladkými řečičkami, nejsem jako ostatní dívky, které by za rozhovor s vámi dali to nejcennější.“ Úsměv z jeho tváře zmizel.

„Vy asi nemáte ponětí, kdože vlastně jsem, komteso.“

„Náhodou to vím zcela přesně, lorde Edwarde M. Cullene.“ Jeho úsměv ztuhnul.

„Sama jste svou šanci promrhala, komteso.“

„Právě naopak, lorde, měla jsem štěstí.“ Otočil se a odešel, v tu ránu se ke mně otočila má matka.

„Jsi bláznivá, dcero, chtěl tě požádat o tanec, je velmi majetný a bohatý, je to urozený pán, lord, a ty ho takto odbudeš!“ Jen jsem se na ni usmála.

„Matko, matičko, já nemám zapotřebí, brát si někoho takového, nafoukaného, pyšného a s předsudky, nejsem jako nějaké namyšlené paničky z Londýna.“ Povzdechla si, ale více říci nestihla, jelikož si pro mne přišel tanečník, a já musela, chtě nechtě, jít s ním na parket do víru všech lidí v tomto sále.

Tanec nikdy nebyl mou předností, či ctností, mé sestry, naopak ode mne, se pohybovaly podle vzoru našich předků, generace žen Swanových byly význačné a výjimečné tanečnice, na mne se to bohužel nepřeneslo. Když jsem vystřídala na parketu nejméně pět partnerů, omluvila jsem se, že jsem již unavená, namísto toho, abych si však šla sednout ke stolu, jsem se balkonovými dveřmi nenápadně vytratila do labyrintu zelených keřů v rozlehlé zahradě tohoto domu.

Zahrada hýřila všemožnými barvami, od jasné žluté, až po tmavě zelené listy stromů, která právě, v době nadcházejícího máje, kvetla.

Procházela jsme se mezi záhony a v hlavě mi hýřily mnohé myšlenky a úvahy nad dnešním, trochu pomateným světem. Nad lidskými hodnotami i nad budoucností, moje matka by ze mě chtěla mít poslušnou ženušku svému muži vždy kvůli, avšak já, já chci zažít vroucí a vášnivou lásku, která bude kypět přemírou citů a vnímavosti na obou stranách.

O takovémto životě však mohu jen snít, jelikož tento čas, toto období nepatří k těm, které by dávali ženám, jako jsem já, naději na svobodu a vůli. Toto období se vyznačuje značným patriarchátem, který je neoblomný a vzpurné ženy trestá. Ženy, jako jsem já.

„Nad čím tak krásná dáma může přemýšlet v takto pozdní hodinu, v zahradách daleko paláce a sama?“ Leknutím jsme sebou škubla. „Nechtěl jsem vás vylekat.“ Omlouval se hbitě mladík.

„Nemusíte se mi omlouvat, zamyslela jsem se nad něčím naprosto nepodstatným,“ promluvila jsme tiše. Mladík snědé pleti a vypracované postavy, na dnešní poměry, vypadal strašně zranitelně, jeho šaty nevypadaly dvakrát ležérně, však na mě působil velmi milým a uklidňujícím dojmem.

„Jsem Isabella Swan.“ Představila jsme se první, což je vzhledem k etiketě velmi nevkusné.

„Jacob Black, velmi mě těší, komteso.“ Zamračila jsem se.

„Jakpak víte, že jsme komtesa?“ Zahanbeně stočil pohled do země.

„Mužské osazenstvo o vás často mluví, komteso, jste u mužů velmi žádaná,“ promluvil a na malou chvíli se mi podíval do očí, jak budu reagovat. „Mohu být opovážlivý?“ Nejapně jsem se zasmála.

„Promiňte, jen se mě na toto ještě nikdo nezeptal!“ Chápavě přikývnul. „Můžete být opovážlivý, pane, dnes vám to dovolím.“

„Všichni urození pánové o vás říkají, že jste pyšná a máte předsudky, zdá se mi však, nebo se mi jevíte zcela jinak.“

„To byla nejkrásnější věc, kterou mi dnes někdo pověděl.“ Nabídnul mi rámě.

„Projdete se se mnou?“ Rámě jsem přijala a společně jsme se vydali do tajů potemnělé zahrady.

Zastavili jsme se až u malého jezírka, které vypadalo krásně, v pozadí za ním se schovával malý domek, jež mě na první pohled zcela uchvátil.

„Zde bydlím, komteso,“ řekl a chvíli mlčel, „byla by troufalost pozvat vás dále na šálek čaje, nebo kávy?“

„Jste velmi slušný, pane Blacku, ráda bych vaše pozvání přijala, ale pravidla etikety mi toto bohužel neumožňují.“ Smutně se usmál, ale co s tím naděláme?

„Co takto čaj pod větvemi stromů zde, v širém tichu zahrady?“ Nadšeně jsem přikývla. Omluvil se a šel uvařit čaj, nejprve mi však přinesl deku, aby mi nebyla zima. Posadila jsme se na lavičku do stínů, které byly tvořeny pronikavým, avšak jemným, svitem měsíce v úplňku kvetoucích jabloní. Zahrada a celkové okolí zdálo se být jaksi nadčasové, jako by to nebylo skutečné, tak krásné se mi to vše zdálo.

Jacob se vracel s podnosem v ruce. Posadil se vedle mě a mezi nás odložil podnos s nádobím a konvicí z které se linul kouř nasládlé vůně meruňkového čaje.

„Prosím.“ Podal mi jeden ze šálků.

„Děkuji, jste velmi laskavý.“ Usmál se, jeho úsměv mě zahřál u srdce, ten pocit je mi vlastně cizí, neznám ho, jelikož jsem si vždy přísně zakazovala pomyslet na jakéhokoli muže s cílem odejít do kláštera, abych mohla sloužit Bohu. Nyní se však vše, co jsem si říkala, rozplývalo v dým, jen při pohledu na něj.

„Mohu být opět smělý, komteso?“  Pousmála jsem se.

„Vždy, nemusíte se mne stále ptát.“ Jednoduše a jaksi odlehčeně přikývnul.

„Možná budu až drzý, ale všeho všudy mě zajímá, proč trávíte čas s někým, jako jsem já, když vevnitř v sále je spousta bohatých a urozených mužů.“ Otočila jsem svou hlavu pryč od něj a můj pohled spočinul na svítící siluetě zámku, která se tyčila vysoko nad zahradou v dalekém šeru.

„Mně nezáleží na bohatství a ani na urozenosti. Své tělo neprodám kvůli pýše a předsudkům dnešní zvrácené společnosti, mé tělo bude zasvěceno Bohu, stejně tak i má duše musí zůstat čistá.“ Posmutněl.

„Nezajímáte se tedy o muže, zdali tomu správně rozumím.“ Začala jsem se smát.

„Zajímám, pane, možná nejsem kam vítr tam plášť, ale nepřitahují mě zkrátka muži, kteří si myslí, že to bude u dam samozřejmost.“ Přikývnul, zdál se zamyšlený. Na čele se mu utvořila vráska, která mu nesmírně slušela, vypadal tak vzhledně, až i okolí zdálo se být ošklivým úkazem.

„Komteso, ač je toto velká troufalost, chtěl bych vám něco říci.“ Zvědavě jsem nadzvedla obočí, ale zachovala jsem ticho, aby mohl lépe soustředit své myšlenky. Domnívala jsem se, že promluví, však právě v tom byl můj omyl.

Znenadání udělal něco nečekaného a v této společnosti nepřípustného. Mé rty pocítili první políbení, políbení opravdového muže.

Konec první části...

Pokračování >>

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelná romance 1. část: