Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 8

02.10.2009 (22:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2576×

EDWARD
Došli jsme k učebně a naskytl se nám pohled na klečícího Jazze. Klečel na zemi a rukama si zakrýval obličej. Jeho tělo se otřásalo vzlyky…vzlyky bez slz. Sledoval jsem jeho myšlenky a viděl, co se stalo…co se stalo s Alici.

Jak by se něco takového mohlo stát? Upíři přece nemohou ronit slzy a natož krvavé…to je přece nemožné…to se nemohlo stát…třeba měl Jazz jen nějakou představu, ale to je také dost nepravděpodobné.

Bella k němu došla a klekla si k němu na zem a ruku mu položila na rameno. Trochu se lekl a trhl sebou, ale to Bells nerozhodilo. Byla zvyklá už na hodně věcí a také na moje nálady, které se měnily častěji jak počasí. Pořád nedokážu pochopit její chování. Ne jen ke mně, ale celkové. Vždy se chová jinak než bych od ní čekal. A už vůbec nechápu jak může být s někým takovým jako jsem já. Tím, že jsem upír bych ji měl jako kořist přirozeně přitahovat k sobě, ale ty moje nálady a výbuchy a všechno, co je spjato s mou osobou…prostě nechápu, jak to může trpět a já se nezměním…několik desetiletí jsem takový a nejspíš budu, ale pro ni bych udělal cokoli.

“Jaspere, měl bys jít nejspíš domů, nebo ještě líp za Alicí. Věřím, že jí najdeš.” Podíval se na mě a odešel. Šel ji najít a promluvit si s ní. Taky bych měl Bells říct, co plánuji a teď je myslím ta správná chvíle.

“Bells, chci ti říct, co bych chtěl udělat. Určitě sis všimla, že ta nová je upírka, ale něco je na ní divného, něco s ní je a nějakým způsobem ovlivňuje hodně Jaspera. Chtěl bych si s ní promluvit a zjistit, co je zač.” Dokončil jsem a bedlivě sledoval její reakci. Nejdříve vypadala zamyšleně a pak se mračila, ale dodala.
“No dobře no. Co mi zbývá, zvlášť když je to pro dobrou věc, ale stejně se mi to nelíbí.”
“Já vím lásko, mě taky ne.” Políbil jsem ji na čelo a šli jsme do třídy. Po škole za ní pojedu. ”


BELLA
Doběhla jsem naštvaně ke dveřím domu. Musela jsem se před nimi zastavit a pořádně popadnout dech. Celou cestu jsem utíkala, abych byla co nejrychleji pryč. Věděla jsem, že kdyby chtěl tak by mě bez problémů dohnal a byla jsem ráda za to, že to neudělal. Dopadlo by to ještě hůř, než tomu bylo právě teď v tuto chvíli.

Abych vysvětlila, co se vlastně stalo. Byla jsem s Alici na nedobrovolných nákupech, ale na jednu stranu jsem byla i ráda, protože jinak bych si ukousala nehty strachem…strachem o Edwarda. Mám špatný pocit z toho, že jde za tou upírkou Ódry, ale je to pro dobrou věc, tak to chápu. Chce zjistit proč je tady a co chystá. I kdyby nechtěla mluvit, tak má Edward výhodu ve formě čtení myšlenek a ona by snad neměla vědět, že něco takového umí.

Po hodně dlouhých a ubíjejících nákupech jsme se konečně přesunuly i s hromadou tašek k autu a vyjely na cestu k jejím domu. Cesta netrvala dlouho a jen co jsme dojely před dům tak měla Alici vizi. Tolik bych si přála vědět co se jí odehrává před očima, ale někdy zase ne. Byla jsem si jistá, že to souvisí s Edwardovou návštěvou u ní a taky jsem se nemýlila…bohužel.

Jen co vize skončila, tak si Alice schovala obličej do dlaní a tiše vzlykala bez slz. To nebylo dobré znamení.
“Alice, co se stalo? Co jsi viděla?”
“Nemůžu…Bello nemůžu…nesmím ti to říct.”
“No tak Alice!! Co se stalo? Stalo se snad něco Edwardovi? Co je s ním.”
“NIC!!! Má se teď víc než dobře zmetek.”
“Alice ty mě děsíš…”
“Nechci tě děsit, ale nemůžu ti to tajit…” sklopila hlavu a přišel další a o to silnější příval trhavých vzlyků, které trhaly uši. Opatrně jsem k ni natáhla ruku a položila ji na její rameno. Zvedla hlavu ze svých ruk a smutně se na mě dívala.
“Bells…Edward…je sice u té pijavice odporné, ale…” zase se rozvzlykala. Lezlo to z ní jako z chlupaté deky a já si byla čím dál tím jistější, že bych to nejraději nevěděla, protože to nebude vůbec nic hezkého…nebude to nic, co bych chtěla slyšet.
“Víš normálně její budoucnost nevidím, ale teď ano…teď když je tam Edward a dělají…no řeknu to tak, že nedělají to, co původně chtěli…zvrzlo se to…špatně se to zvrtlo…”
“CO dělají Alice??” V mém hlase byla slyšet panika…ano začínala jsem panikařit…snad mě Edward nepodvedl? To by mi přece neudělal…vždycky mi říkal, jak moc mě miluje a já nikdy nemusela o jeho slovech pochybovat….ale od té doby, co sem přijela ona je nějaký divný…

Podívala jsem se na Alici a pohled na ní mluvil za vše…udělal to…věděla, že jsem si to už dala dohromady…
“Promiň Bello, musela jsem ti to říct, nevím jak ty, ale já bych to na tvým místě taky místě chtěla vědět. Promiň nechtěla jsem. Je to moje vina. Neměla jsem ho pouštět.” 
“Aspoň vím na čem jsem.” Dodala jsem a slzy mi stékaly po tváři. Vystoupily jsme obě dvě z auta a v tom přijelo jeho auto. Popadla mě obrovská vlna vzteku, smutku a zklamání. Proč tohle udělal?

Zabrzdil kousek od nás a na tváři měl úsmev, to mě dopálilo ještě víc. Úplne to ve mně vřelo, chtělo se mi křičet…na všechny…na celý svět…
Jen co vystoupil z toho svého auta, tak mu úsmev zmizel z tváře a nahradila ho bolestná grimasa. Pochopil dobře, že to vím…

“Bells, lásko, já…” Chtěl mi to začít snad vysvětlovat?
“TO SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ EDWARDE!!! JAK…JAK JSI MOHL? NECHCI TĚ ANI VIDĚT!!!” A s těmito slovy jsem se rozběhla do lesa. Bylo mi jedno kam utíkám, bylo mi jedno kolikrát spadnu a odřu si ruce a kolena…bylo mi jedno úplne všechno…chtěla jsem pryč…pryč od všeho…tohle byla pro mě největší zrada jakou mi mohl kdokoli udělat.
Bodl mi do srdce kudlu a ještě s ní otočil v ráně. Ke mně se sotva přiblíží nebo dotkne a teď se vyspí s upírkou, kterou vidí snad podruhé v životě? DOST!!! Nechci na to myslet…nechci myslet na nic…

Utíkala jsem hodně dlouho, až jsem se vynořila u silnice nedaleko domu. Běžela jsem pořád, snažila jsem se nezastavovat a jen utíkat. Byl to osvobozující pocit, ale nezaměstnal mou mysl natolik, abych na jeho zradu nemyslela. Nikdy jsem nevěřila, že něčeho takového bude schopen. Vždycky říkal, jak mě miluje…jak jsem pro něj středem jeho vesmírů…proč to říkal, když to nemyslel vážně? Proč mi lhal? Proč mi dával plané naděje a pak je rozprášil jako prach?

A už jsem zase u domovních dveří. Uvnitř jsem slyšela dva hlasy, jeden byl Charlieho a ten druhý nejspíš Billymu. Okamžitě jsem si rozmyslela můj původní plán jít do pokoje a tam se ubrečet k smrti, nebo usnout v napuštěné vaně…už pro mě nemá smysl dál žít…už nemám čemu věřit…

Schylovalo se k bouře…ke kruté a nemilosrdné bouře…přesně takové jako je teď můj život…
Všude kolem se zvedal vítr a každou chvíli se stával silnější a silnější. Obloha hrozivě potemněla, vypadalo to skoro jako by byla temná noc. Krom větru bylo všude po okolí naprosté ticho…jak se říká ticho před bouří a čím větší to ticho je, tím horší pak ta bouřka bude a já věděla, že bude hodně zlá…
Nasedla jsem do auta a vyrazila na cestu do La Push. Přesně jsem věděla, kam teď chci jet…na místo, které jsem viděla jen z dáli…

Dojela jsem k lesu, který byl kousek od toho místa a rozběhla se směrem, který jsem ono místo odhadovala. Narážel do mě silný vítr ze všech stran a se mnou to cloumalo a trochu mě to zpomalovalo v běhu. Přitížilo se ještě víc…a to když začalo hustě pršet. Kapky byly velmi nepříjemné. Narážely mi ostře na holou kůži. Každá kapka byla, jakoby do mě někdo bodl jehlou a náramně si to užíval. Cítila jsem všechno kolem sebe, každou kapku na mém těle, každý náraz větru, který se do mě opřel a cítila jsem vůni rozbouřeného moře. Byla jsem blízko mého cíle.

Udělala jsem už jen pár kroků a doběhla jsem na útes, který jsem hledala. Bylo to strašně vysoko, za normálních okolností by mě sem nikdo nedostal, ale teď…teď je mi to všechno jedno…už to nemá smysl…

Pomalu jsem se přibližovala k okraji útesu. Popadala mě trochu panika, ale já byla rozhodnutá to udělat…byla jsem rozhodnutá, že skočím. Věděla jsem, že jestli nevyplavu, tak tím některým způsobím mnoho bolesti a to bylo to jediné co mi na tom vadilo…ale já nemůžu, prostě on mě tím, co udělal zabil…takhle nechci dál…
Jestli se stane, že vyplavu, tak se pokusím žít dál, budu to brát jako znamení, ale pokud ne…ukončí to moje trápení, moji bolest. 

Stála jsem už na samém okraji a dívala se dolů před sebe na to rozběsněné moře. Vlny divoce narážely do zdi útesu. Dosahovali hodně vysoko, ale já byla ještě mnohem výš. Už jen ten pád bude bolet. Moře bylo tmavší než obloha a vypadalo ještě rozzuřeněji a nebezpečněji. V tu chvíli jsem věděla, že jestli skočím, tak to bude můj konec. Nebo začátek konce? Už jsem se chystala skočit, když v tom za mnou praskla větvička a ozval se něčí hlas.
“Bello nedělej to…prosím…kvůli mně.” Otočila jsem se, abych viděla, kdo se mi snaží vymluvit moje náhlé rozhodnutí. Byla to Alice…
“Prosím Bello, nedělej to. Přece mě tu nenecháš. Prosím.” Sklopila jsem hlavu. Nechtěla jsem tu nechat svoji nejlepší kamarádku, ne teď když mě potřebuje, ale já už nemůžu.
“Nemůžu Alice. Ty sama víš nejlíp…”
“Vím a věř tomu, že za pár dní, nebo možná hodin na tom budu ještě hůř, ale potřebuji tě, potřebuji abys mi pomohla, protože jinak to nezvládnu. Sama ne.” Mluvila zlomeným hlasem, který jsem u ní nikdy neslyšela. Naháněl mi trochu strach. 
“Alice já…” ani jsem nestihla dopovědět větu, protože se do mě opřel prudce silný vítr, já udělala krok do zadu…krok do prázdna a ztratila jsem rovnováhu a padala…padala do temné propasti, která na mě čeká…
Uslyšela jsem jen Alicin výkřik a pak dopadla na tvrdý povrch a ztratila vědomí…


ALICE
Bella utekla do lesa. Edward chtěl za ní, ale v rychlosti jsem mu promítla svoji vizi, jak by to dopadlo, kdyby to udělal. Bella by se s ním strašlivě pohádala a byla by schopná si něco udělat…tím něčím myslím klidně i to, že by se řízla, aby ji Edward zabil a já viděla, že by se neudržel, protože by to nečekal. Viděla jsem jasné zděšení v jeho očích, ale nepokračoval dál směrem za Bellou. 
“Jak jsi to mohl udělat? Měli jste si jen PROMLUVIT pokud vím ne?! Ne se spolu hned vyspat. Co to s tebou k čertu je Edwarde? To jsi se naprosto pomátl? Asi bychom tě spolu s Jasperem měli zavřít do nějaké kobky…třeba do Voltery!!!!” V tu chvíli mi svitlo…VOLTERA!!! To je ono…

Z ničeho nic přišla další vize ohledně Belly, první jak hodiny brečí v posteli a potom si napustí vanu a vezme si hromadu prášků na spaní…
Lapala jsem po dechu, abych se vzpamatovala z toho šoku a Edward na tom nevypadal o nic lépe, ale přišla další a možná ještě horší…horší tím způsobem, že sice chtěla pořád zemřít, ale chtěla na území, kam my jsme nesměli, ale když jsem viděla, jak skáče z útesu do rozbouřeného moře, tak mi to bylo naprosto jedno. Rozběhla jsem se do La Push. Slyšela jsem jak zároveň se mnou se rozběhl Edward.
,Zůstaň tady, akorát všechno zkazíš…copak nechápeš, že se chce zabít kvůli tobě? Jestli tě uvidí, tím rychleji skočí!’ řvala jsem na něj v myšlenkách a kupodivu poslechl a zůstal stát. 

Běžela jsem nejrychleji jak jsem dovedla a bála se, že to nestihnu v čas, ale když jsem dobíhala na místo, tak jsem ji tam viděla. To byla moje šance. Vyšla jsem ze stromů a došla skoro až k ní. Stála ke mně zády a dívala se dolů pod sebe. Věděla jsem, že každou chvíli nadejde okamžik, kdy bude chtít skočit, musela jsem jednat rychle.

“Bello nedělej to…prosím…kvůli mně.” Otočila se na mě. Nečekala mě tu, nečekala tu nikoho z nás, to mi bylo jasné, byl to jeden z důvodů, proč jela zrovna sem.
“Prosím Bello, nedělej to. Přece mě tu nenecháš. Prosím.” Sklopila hlavu, ale bylo vidět, že bojuje sama se sebou, že se v ní odehrává vnitřní souboj.
“Nemůžu Alice. Ty sama víš nejlíp…” ano věděla jsem, věděla jsem co udělal do největších detailů a věděla jsem, co mi udělá Jasper.
“Vím a věř tomu, že za pár dní, nebo možná hodin na tom budu ještě hůř, ale potřebuji tě, potřebuji abys mi pomohla, protože jinak to nezvládnu. Sama ne.” V mém hlase jsem sama slyšela tolik beznaděje. Věděla jsem, že budu prosit také o smrt, pokud mě Jasper opustí. Co je to věčnost, když ji nemáte s kým prožít.
“Alice já…” nestihla nic doříct a zavrávorala dozadu a přepadla přes okraj.

« SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 8: