Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 20

03.11.2009 (16:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1981×

EDWARD
“Bello, prosím. Nedělej to.” Prosil jsem skoro na kolenou.
“Nedělej to?! Co nemám dělat? ZATÍM nic nedělám, až budu tak ti dám vědět jo?” Tohle přece nemohla myslet vážně.
“Prosím ne.” Poníženěji jsem si už připadat nemohl.
“Myslíš, že kdybych tě tehdy prosila, tak by ses s ní nevyspal a počkal bys na mě? Vlastně počkej, proč bys měl čekat že? Já už k sakru Edwarde ani nevím proč jsi se mnou byl, proč jsi mi dával plané naděje, že snad jednoho dne mezi námi bude i něco víc. No jo, byla jsem blbá naivní holka, která tě měla jen zabavit že?! Víš co ušetři mě toho, já se odcházím bavit. Měj se upíre.” Asi jsem špatně slyšel. Řekla mi právě upíre? Všechno to co teď řekla snad nemyslela vážně, přece nepůjde za TÍM , tím druhým. Nemůže. Zvedla se, ale já už nechtěl nebo spíš nemohl čekat, co udělá. Musel jsem se na něčem nebo někom vybít, jinak bych taky mohl udělat něco, čeho bych pak litoval. I když pochybuju, že bych litoval toho, že jsem Anthonyho nacpal do pytle a hodit do nějaké díry. Kruci, vždy´t on má jméno jako já, teda to druhé, ale stejně. To si Bella musí vždycky vybrat špatně? Proč zrovna toho největšího hajzla na škole, co na škole, toho největšího jakého jsem potkal a že jich nebylo zrovna málo.

Rozběhl jsem se do lesa a narazil na dvoučlennou skupinku medvědů. Skočil jsem po jednom a zahryzl se mu do krku, šíleně zařval a já jen hltavě pil, pak po mně skočil ten druhý a toho jsem odmrštil na skálu, která se nalomila. Znělo to jako blesk a medvěd se už nezvedl. Zato já ano. Oba jsem vycucl do poslední kapky krve.

Zanechal jsem za sebou docela spoušť, ale to mi bylo jedno. Běžel jsem domů, abych se převlékl a pak…nevím co pak. To je dobrý teda, upír má věčnost a neví co s ní, jak ironické.

Doběhl jsem do domu, kde byla jen Alice. Seděla na křesle a dívala se na televizi nebo to aspoň předstírala, protože v myšlenkách byla u Jaspera, ale sem tam se ji vynořil obrázek Belly. Něco tají.

“Alice, nech toho a vybal to. HNED!! Nemám na tohle náladu.”
“NIC ti neřeknu seš blbec, můžeš si za to sám!!” Zařvala po mně nazpátek. Přeběhl jsem k ní, popadl ji za ramena a zatřepal s ní.
“Děláš si ze mě srandu? Kde je? Co je s ní? Něco se děje, jinak bys mi to netajila. Alice vyklop to.” Promítla mi obrázek, který bych raději nikdy neviděl. Tohle nedovolím, tohle se nestane. Pustil jsem Alici a vydal se ještě naštvanější ke dveřím. Já ho vážně zabiju a bude to hodně bolet.
“Edwarde opovaž se, jestli mu něco uděláš, tak tím nic nevyřešíš. Nedělej to ještě horší než to je. Nech ji ať si dělá co chce, je to její volba, musí se s tím vypořádat po svým. Vím, že se pak umoudří, ale musíš ji nechat ať ji to projde hlavou.”
“Možná umoudří, ale to už bude pozdě co?!” Nechtěl jsem na ni tolik řvát, ale nedokázal jsem se ovládat.
“Edwarde Cullen, neřvi po mně a ji necháš na pokoji, rozumíš?!” Bylo na ni vidět jak je naštvaná, ale možná měla pravdu.

ALICE
“Edwarde Cullen, neřvi po mně a ji necháš na pokoji, rozumíš?!” Věděla jsem, že se přestane hádat a také jsem věděla co bude následovat, ale bylo to lepší než aby někoho zabil. Později by toho litoval, na to ho znám moc dobře. A Bella? V té se teď nevyznám a myslím, že ani ona sama ne.

Před hodinou jsem mluvila s Jazzem. Je ve Volteře, přijali ho s otevřenou náručí, může tam být jak dlouho chce, doufají, že tam za ním přijedu i já, ale to se nestane, alespoň ne tak jak si myslí. 

Nevím proč, ale připadám si tak nějak…volná, svým způsobem. Žádné špatné vidiny, aspoň v rámci možností. Doufám, že se to tady brzy nějak vyřeší a vše se vrátí do starých kolejí tak jak má být. 

Zatím se mi před Edwardem podařilo utajit to s Carlislem, ale mám takový pocit, že až ho uvidí, tak se všechno provalí, možná by bylo lepší, kdybych mu to řekla dopředu, aby mlčel. Esme by puklo srdce a pak nám. To bych nemohl dovolit. Jen nechápu, proč tohle udělala, vždyť dostala Edwarda a málem i Jazze, proč zrovna jeho, co tím sleduje?

Z Edwardova pokoje se ozýval rámus a tříštění skla. Tam to bude zase vypadat. Chápu, že musí být šíleně naštvaný, on za to v podstatě nemůže, ale musí chápat, jak to Bellu ranilo.

Z ničeho nic kolem proletěla pohovka a dopadla na Esmin záhon. Tak to neměl dělat, tohle mu jen tak neprojde. Šla jsem za ním nahoru a bez klepání vešla. Věděl, že přijdu. Stál nakrčený v rohu a vrčel na mě. 
“Edwarde, přestaň na mě vrčet a raděj se posaď. Počkat, ty vlastně nemáš na co, tvoje pohovka se šla proletět.” Zašklebil se na mě a zmizel, ale hned byl zpátky i s jeho pohovkou. Neodpustil se další škleb.
“Musím s tebou mluvit. Potřebuji abys to věděl teď než později.”
“Co zase chceš Alice? Nemůžeš mi dát už pokoj? Nevidíš, že už tak toho je víc než dost?!”
“Jde o Carlisla.” Poslala jsem mu moji vizi. Zprva vypadal šokovaně, ale pak jen přikývl na souhlas, že bude mlčet a sklopil hlavu do dlaní.
“Edwarde s Bellou mi to je líto, ale zkus se trochu vžít do její situace.”
“Vžít? Si ze mě děláš pr…srandu ne?! Zrovna v tuto chvílí nejspíš souloží s nějakým klukem, kterej má kdoví jaký pohlavní nemoci a já že se nedokážu vžít? Věř tomu, že dokážu a víc než si myslíš.”
“K čertu mlč a poslouchej. Tys ji ublížil tím nejhorším způsobem. Představ si, že by tohle udělala ona první? Jak by sis připadal co? Ona od tebe čekala víc než jen nevinné polibky a letmé doteky. Čekala, že to cos dělala s Ódry budeš dělat s ní. Nic jiného si nepřála a ty ji pak provedeš tohle, tak se nediv, že si připadá zneužita, podvedena a odkopnuta, seš idiot i když za to z velké části nemůžeš, prostě si to podělal a teď musíš nést následky pitomče. Tak tady po nás neřvi a uklidni se. My za to nemůžeme.” Sama jsem nečekala, že na něj budu taková, ale nemohla jsem si pomoct, musel to vědět. 
“Jo jasně, já nakonec za všechno můžu. Ty sis to vyřešila po svým a poslala Jazze do Voltery a tím jsi vlastně všechno vyřešila. Dovol abych to zatleskal.“ Praštila jsem ho po hlavě. 
“Měl bys první vážit slova, než něco řekneš, takhle kolem sebe pácháš akorát škodu a neohlížíš se.“ Nic neodpověděl, nic neříkal a ani nic neplánoval. Prostě zůstal sedět. Potřeboval být sám, tak jsem odešla pryč, pryč na lov nebo se jen projít po městě. Ano město, procházka mě trochu uklidní a doufám, že až se vrátím, tak ten morous už bude v klidu.

Lesem jsem proběhla a vynořila se na druhém kraji. Procházela jsem se uličkami Port Angeles, nic horšího než já tu stejně být nemohlo. Šla jsem už nějakou chvíli, když jsem slyšela povědomý hlas. 
“No tak ty děvko, nedělej drahoty. Vím, že to taky chceš, jinak bys za mnou nepřilezla, tak se tomu teď nebraň. Stejně vždycky nakonec dostanu co chci. Říkala jsi, že mě provedeš, ale jaksi jsem ti zapomněl říct, že to bude právě po tvém těle.” Ten hlas se mi hnusil. Ozval se další ještě méně příjemný zvuk, trhání látky. Stála jsem jako přikovaná, neschopna pohybu.
“NEE, POMÓC!!” To byla naše Bella.

« SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 20: