Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 15

20.10.2009 (21:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2395×

BELLA

“Ahoj, já jsem Anthony.”

Učitel si odkašlal, aby na sebe upozornil třídu a ona se mu věnovala. Nastala chvíle ticha. Jako první jsme ji porušili my dva. 
“Ty tady bydlíš dlouho?” Zeptal se mě. Co je to za otázku? Ale zase když si vzpomenu na první rozhovor mezi mnou a Edwardem, tak to je skoro stejné. Ti kluci asi nevymyslí nic originálního. Nebo naopak je to tak normální až je to jedinečné.
“No jak se to vezme, ale není to tak dlouhá doba. Co ty, kdy ses přistěhoval?” V tu chvíli zazvonilo. Ani jsem si nevšimla, jak rychle ta hodina utekla. Stoupla jsem si a dávala si věci do batohu a přitom jsme pokračovali v debatě. Viděla jsem, že Edward tam pořád stojí a čeká na mě. Jenže já se s ním nechtěla vidět a už vůbec jsem s ním nechtěla mluvit. 
“Přistěhoval jsem se s matkou teprve včera. Ještě se tu nevyznám, ale prý to není velké městečko. “
“Jestli chceš můžu ti dělat průvodce. Stejně nemám NIC lepšího na práci.” Uslyšela jsem někde za sebou zavrčení. Anthony zvedl hlavu a zamračil se, na koho jiného než na Edwarda. Jakoby mu to právě nemuselo být jedno. Není jeho věc s kým jsem. I když mě samotnou to, že mu ubližuji bolí, ale on si vybral, on to pokazil a podvedl mě, přestože mi pořád říkal, že mě miluje. Ale co jsem také čekala, pořád jsem říkala, že on je pro mě až moc dokonalej. A takhle to dopadlo. Nechci, aby mi vůbec lezl na oči. Proč mě ještě musí trápit víc než to udělal?
“Nevím, jestli by se to tvému příteli nevadilo.” Upřeně se mi díval do očí, až se mi z toho motala hlava.
“Komu by to mělo vadit?” Dělala jsem nechápavou.
“No, co třeba tomu, co tam stojí a čeká na tebe.” Naklonil se ke mně a zašeptal mi to do ucha. Přesně jsem věděla, že v tuto chvíli Edward puká vzteky a musí se hodně ovládat a já mu teď moc nepomůžu. Nechci. Otočila jsem se na něj a měla jsem pravdu. Klouby na rukách mu ještě víc bělely a čelist měl pevně sevřenou k sobě. Otočila jsem se zpět na Anthonyho.
“Ten? To není můj přítel.” V tu chvíli jsem uslyšela jak letěla lavice na stěnu a když jsem se otočila Edward odcházel ke dveřím, ve kterých se ale zastavil a zůstal tam. O co mu ještě jde?
“Myslím, ale že zuří jako tvůj přítel, ale když říkáš že není, tak proč bych nemohl přijmout tvou nabídku že?” Naklonil se ke mně, ale dřív než stačil cokoli udělat, tak byl Edward zpět a stoupl si mezi nás s výhružným postavením. 
“Raději odejdu, aby mě tady Romeo nesežral zaživa.“ Viděla jsem jak se Edwardovi napnuly svaly ještě víc. Tohle asi neměl říkat, kdyby jen věděl kdo to tady stojí proti němu, tak by vzal nohy na ramena a utekl co nejrychleji by mohl. Ani jsem se nedivila, že Anthony raději vycouval ze třídy. Jen stačil zamávat na rozloučení. Třeba ho uvidím později.

Edward se ani nepohnul. Nevěděla jsem, jestli už se uklidnil a je v pořádku. 
“Edwarde.” Zkusila jsem potichu. Otočil se na mě a jeho černé oči propalovaly ty mé. Bylo v nich tolik bolesti a zlosti jako nikdy. 
“Edwarde, co to do tebe sakra vjelo? Jsi normální tady házet lavicí?”
“Raději lavicí než s ním nemyslíš?”
“Nejsi normální Edwarde.” Snažila jsem se procpat mezi ním a lavicí, na které jsem měla věci, ale neuhnul. 
“Nejsem, ale to ty víš.” V jeho hlase bylo tolik bolesti, že jsem se neodvažovala se do n ní podívat. Mohlo by se taky stát, že bych mu odpustila a to jsem nechtěla, ale když nad tím zase přemýšlím, tak tohle se prostě nedá odpustit, ne na druhý den, to po mně nemůže chtít. 
“Takhle jsem to nemyslela a ty to moc dobře víš a teď mě laskavě nech na pokoji. Běž si raději za tou svou courou a na mě nešahej. Smrdíš totiž jako ONA!!” Poslední slova jsem na něj zařvala a utekla s brekem na dívčí záchody. Tam on nemůže.

EDWARD
Celou hodinu jsem byl jako na jehlách. Ti dva si pořád něco štěbetali. Měl jsem sto chutí tam jít a prohodit ho oknem a jí si vzít někam pryč, daleko od něj a od všech. Jestli jí něco udělá tak ať si mě nepřeje. Ten na ni ani nešáhne. Jeho myšlenky, co všechno by s ní dělal byly nechutné. Horší než Mika a to je dost co říct.

Konečně zazvonilo. Sbalil jsem si hodně pomalu věci a čekal na Bells, chtěl jsem s ní mluvit. Přece to takhle mezi námi nebude. To si ode mě odsedne všude, kde jsme byli spolu? Nemůže se mi pořád vyhýbat. Jak ji mám dokázat, že to co se stalo jsem nechtěl. Že to pro mě nic neznamená. Vždyť jsem to ani nebyl já.

“Jestli chceš můžu ti dělat průvodce. Stejně nemám NIC lepšího na práci.” Věděl jsem, že o mně moc dobře ví a ta věta byla narážka na to, že nechce abych na ni čekla nebo cokoli s ní dělal, ale to jsem nehodlal udělat. Chtěl jsem pravý opak toho co ona. 
,Že by to přece jenom nebylo tak těžké dostat tuhle krasavici?’ slyšel jsem jeho myšlenky a už jsem po něm málem skočil. Jen velkou silou vůle jsem se udržel a vyšlo ze mě hlasité zavrčení. Chlapec se mě lekl a jeho srdeční tep se výrazně zrychlil.
Díval se na mě a mračil se. Jeho myšlenky byly zmatené. Došlo mu, že mu ji nenechám napospas. Zato Bells se ani nepohnula. Stála tam jako vytesaná socha.


“Nevím, jestli by se to tvému příteli nevadilo.” Otočil svou tvář k ní a zhluboka se jí díval do očí. Byl si moc dobře vědom, že dokáže okouzlit svým pohledem, ale moje Bella je jiná ne ty, které mu naletí. Doufám.
“Komu by to mělo vadit?” Dělá si ze mě jen srandu že ano?!
“No, co třeba tomu, co tam stojí a čeká na tebe.” Naklonil se k ní, aby ji to zašeptal do ucha, ale já vše slyšel perfektně. 

Docházela mi má trpělivost. Zuřil jsem. Hodně jsem se přemáhal, abych mu neskočil po krku a neprokousl mu to jeho hrdlo. Přemáhal jsem se kvůli ní, jen díky ní byl ještě naživu. On vůbec netuší jaké nebezpečí mu teď hrozí a že jeho myšlenky mi jen dávají důvod ukončit jeho bídnou existenci. Jestli se k ní ještě přiblíží, tak ho prostě zabiju, nebo mu přinejmenším způsobím obrovskou bolest. Celé mé tělo se nekontrolovatelně třáslo hněvem a šílenou žárlivostí. Všechny svaly v těle se mi napínaly, až to bolelo. Její další slova mě dorazila.

“Ten? To není můj přítel.” Musel jsem ze sebe dostat aspoň trochu toho vzteku nebo bych mu vážně smrtelně ublížil. Chytl jsem první lavici, která byla po ruce a mrskl s ní na druhou stěnu. Otočil jsem se a mířil ke dveřím, ale tam jsem se zastavil, protože jsem si uvědomil, že by tady s ním jinak zůstala sama a to jsme nechtěl dopustit.

“Myslím, ale že zuří jako tvůj přítel, ale když říkáš že není, tak proč bych nemohl přijmout tvou nabídku že?” Viděl jsem v jeho myšlenkách, jak se k ní naklání a chce jí políbit. Tohle vážně přehnal. Bleskovou rychlostí jsem se dostal mezi ty dva. Postavil jsem se do útočného postavení, které mu jasně dávalo najevo, že jestli se ještě o krok pohne k ní, tak je po něm. Asi by mi to v tuto chvíli bylo jedno, dokonce i to, že je Bells tady. On se jí prostě ani nedotkne.
Naklonil se ke mně, ale dřív než stačil cokoli udělat, tak byl Edward zpět a stoupl si mezi nás s výhružným postavením. 
“Raději odejdu, aby mě tady Romeo nesežral zaživa.“ Svaly se mi napnuly ještě víc. On si prostě přímo říkal o smrt. Navenek sice vypadal vyrovnaně, ale jeho srdce ho prozrazovalo. Bušilo jako na poplach, třeba každou chvíli dostane infarkt. Vzal nohy na ramena a vycouval ze třídy, ale měl ještě tu drzost, že jí zamával.

Pořád jsem se za ním díval, kdyby si to náhodou rozmyslel a chtěl se vrátit. 
“Edwarde.” Znělo to jako zašeptání. Otočil jsem se na ni a viděl jsem na ní, jak se lekla mých očí. Viděl jsem svůj odraz v jejích očích a lekl jsem se sám sebe. Měl jsem je naprosto černé. Tohle není dobré, budu muset na lov, ale v tomhle stavu bych tady vyvraždil celý les a kdo ví jestli by zůstalo jen u něho. Měl bych někam dál. Jenže já ji tady prostě nemohu nechat, nemůže tu být samotná. Kdyby se jí něco stalo, tak to bych si neodpustil. Proč mi to jen dělá? Proč mi nepomůže? Copak mě nemůže aspoň trochu pochopit? To je to tak těžké?
“Edwarde, co to do tebe sakra vjelo? Jsi normální tady házet lavicí?”
“Raději lavicí než s ním nemyslíš?”
“Nejsi normální Edwarde.” Pokoušela se projít k lavici, ale já nechtěl, aby ode mě odcházela, aby se ke mně otáčela zády.
“Nejsem, ale to ty víš.” Nic neříkala, přemýšlela a bojovala se slovy. Se slovy, které jsem nikdy nechtěl slyšet. 
“Takhle jsem to nemyslela a ty to moc dobře víš a teď mě laskavě nech na pokoji. Běž si raději za tou svou courou a na mě nešahej. Smrdíš totiž jako ONA!!” Zůstal jsem ohromeně stát a nezmohl se na nic jiného než se sesunout k zemi.

« SHRNUTÍ »

15. kapitola - pojetí Nikol18

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 15: