Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 18. kapitola

07.03.2012 (21:00) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2281×

Malé vysvětlení jejich „setkání":

Bella se ztratila a dostala se až k lesu. Edward v tu dobu byl také u lesa, avšak schovaný. On ji viděl, ale ona jeho ne. 

„Edwarde!“ zakřičel Jasper. „Okamžitě přestaň!“ Nechápal jsem jeho slova. Seběhl jsem do obýváku, kde seděla celá má rodina, a tázavě se na něj podíval.

„S čím?“ zeptal jsem se.

„S tím tvým… přemýšlením!“ zavrčel. Tím mě překvapil. Němě jsem otevíral a zavíral pusu, neschopen říct jakékoli slovo.

„Mně to nevadí,“ pípla Alice. „Cítím se, jako když jsme se poznali.“ Její ruka vystřelila do vzduchu, pohladila Jaspera po tváři a přitulila se k němu.

„Já vím, lásko.“ Jeho hlas byl o poznání jemnější. Přitáhl si ji ještě blíž k tělu a políbil ji do vlasů. „Jenže mě to ničí. Celá ta směs pocitů… Prostě k nevydržení.“

„Ale já jsem tu taky doma, jestli nezapomínáš. Já vás taky neokřikuji za vaše myšlenky.“ Jeho slova mě mrzela. Copak nemůžu ani přemýšlet? Jakoby nestačilo, že jim musím číst každou vteřinu jejich myšlenky jakéhokoli typu – chtivé, zoufalé… „Jdu na lov,“ zašeptal jsem nečekajíc na jeho odpověď.

Na patě jsem se otočil a vyběhl z domu. Z dálky jsem zaslechl hubující a mě zastávající slova, ale běžel jsem dál. Vyhýbal jsem se stromům, keřům a jiným lesním porostům. Běžel jsem na mou louku. Nevím proč, ale na ní mi přišel svět jiný – kouzelnější. Má realistická až pesimistická nálada vždy zmizela a objevilo se mé jiné já. To, které stále doufalo, že dívka pro mne stvořená existuje a že ji brzy najdu. Že se mi jednoho dne podaří porazit krvelačné monstrum v mém nitru, stejně jako se to podařilo Carlisleovi.

Zhluboka jsem se nadechl, i když jsem to nepotřeboval. Nasával jsem vůni všech druhů kvítí a vykročil jsem přímo na střed, kde jsem ulehl. Nechával jsem sluneční paprsky, aby se dotýkaly mé tváře, a tím ji ozářily. Ruce jsem vpletl do trávy a vybavoval si tvář mého andílka. Nadával jsem si, že jsem byl zbaběle schovaný v lese, že jsem nevylezl, neporadil jí cestu zpět do města a při té příležitosti o ní nic nezjistil. Kdybych aspoň jméno odhalil. Kdybych zjistil, proč byla její mysl zahalena do tlustého závoje mlhy, přes který můj dar nedokázal prostoupit a odhalit její přání a touhy.

„Idiote!“ zanadával jsem si nahlas.

„Ne!“ donesl se ke mně zoufalý křik. Slyšel jsem ho slabě, tudíž majitel hlasu musel být daleko. Rozeběhl jsem se směrem, ze kterého se ozval výkřik, a doufal, že nejde o nic vážného.

Čím blíž jsem byl, tím víc ke mně pronikala lahodná vůně. Lahodná vůně mísící se s vůní čerstvé krve. Jako na povel jsem zrychlil a běžel, co nejrychleji jsem dokázal, a modlil se, abych nepřiběhl příliš pozdě.

Doběhl jsem k majiteli hlasu. Dívka ležela schoulená do klubíčka a jednu ruku měla položenou na hlavě, přesně na místě, odkud ji pomalými proudy tekla krev.

„Do háje!“ vykřikl jsem a sklonil jsem ji. Opatrně, abych ji neublížil ještě víc, jsem si ji otočil k sobě a přitom napínal uši, abych slyšel každou změnu v rytmu jejího srdce.

„Au,“ zašeptala a krví smáčené vlasy jí spadly z tváře. Byla to ona – bohyně, která přivolala na mé srdce zkázu.

„Vydrž, Andílku, odnesu tě tam, kde ti pomohou, ano?“ promlouval jsem k ní. Bylo mi jedno, že je jednou nohou v bezvědomí, svými slovy jsem dodával odvahu bojovat hlavně sobě.

Opatrně jsem si ji vyzvedl do náruče, přitiskl k sobě co nejpevněji a rozběhl se k nám – do vily. Bál jsem se, aby ji má rychlost nebo stisk neublížily, ale lepší polámaná kost než přijít o celý svůj život. Popoháněl jsem své nohy kupředu. Prý, že jsme nejrychlejší na světě… Tak proč mi to tak nepřipadá? Proč mám pocit, že běžím asi hodinu? Bože… Ať stihnu doběhnout včas.

„Mmm,“ ozvalo se z mé náruče. Přitiskl jsem si ji ještě blíž k tělu a v duchu zanaříkal. Taková bezmoc…

Konečně stromy začaly řídnout a spatřil jsem světlo vycházející z našeho domu.

„Carlisle!“ zakřičel jsem do domu. Kolem mě prolítl Jasper s Alice a po nich postupně všichni ostatní až na volaného. Ten přiběhl ke mně a nařídil mi, abych ji donesl k němu do pracovny.

„Zvládneš to?“ ptal se mě a opatrně jí prohlížel tržnou ránu na hlavě.

„A… asi ano,“ zašeptal jsem. Její krev… Tak lahodně vonící, lákavá… Ne! Nedělal jsem tohle všechno jen kvůli tomu, abych ji vysál. Musím se ovládat.

„Dones mi ručníky,“ přikázal. Hned po jeho slovech jsem byl v koupelně a do ruky jsem vzal skoro všechny ručníky, co tam byly. Bude to stačit? Nemám jít ještě do své koupelny? Podíval jsem se na ty, co jsem měl v ruce, a usoudil, že jich je dost.

„Tady.“ Hrdě jsem natáhl ruku s ručníky a čekal, co se bude dít.

„Běž k sobě, kdyby něco, zavolám tě,“ oznámil mi.

„Ale…“ Přeci nemůžu jen tak odejít.

„Běž!“ rozkázal hlasitěji. Tak asi můžu… Toto jsem chvíle, kdy jsem ho proklínal. Kdyby se něco stalo Esmé, tak by u ní chtěl být.

Vzpamatuj se, rozkazoval jsem si. Proč neznámou dívku přiřezuji k Esmé? Už asi opravdu blázním…

O pár hodin později…

Seděl jsem u její dočasné postele v pracovně a pohrával si s její drobnou ručkou. Byla úžasná, hřejivá. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, kdyby se dotkla mé tváře a pomalu přejížděla níž a níž… Kdyby bříška jejích prstů detailně prozkoumávaly mou kůži a zanechávaly za sebou horkou stopu. Její čokoládová očka by se vpíjela do mých černých, roztoužených a srdce by zrychlilo tempo pod jejich tíhou. Až by byla vyčerpaná, padla by mi do náruče a nechala by své sny, aby ji obklopily.

Z jejích úst vyklouzl tichý povzdech. Usmál jsem se představě, že by to byla reakce na mé myšlenky – jako by to byla ona, kdo je čte.

Natáhl jsem ruku k její tváři a opatrně, abych ji nevzbudil, jsem ji pohladil po tváři. Lidi jsou tak zvláštní. Teplo, které vychází z jejich nitra, srdce reagující na jakýkoli dotek. I přesto, že jejich podvědomí jim napovídá, aby se nám vyhýbali, jen někteří na to reagují. Ostatní se nám „připraví“ téměř pod nos.

„Kdo…“ zašeptala. Přisunul jsem si židli ještě blíž. Probudila se? Nebo mluví ze spaní?

„Kdopak jsi,“ zašeptal jsem nazpět. Nic… Žádná reakce. Zklamaně jsem sklopil hlavu, když se něco dotklo mé ruky.

„K… kdo jsi,“ vyšlo z jejích úst. Kdyby mé srdce nebylo z kamene, rozbušilo by se jako o závod. Lehce jsem se zachvěl při jejím doteku a pozvedl jsem hlavu. Již podruhé jsem se setkal s jejíma očima.

„Jmenuji se Edward Cullen,“ odpověděl jsem ji nedočkavě. „A kdo jsi ty?“

„Edward Cullen?“ Jak nádherně zní mé jméno vyslovené jejími rty. „Ne,“ zaskuhrala. 

. 

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 18. kapitola: