Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 50. část

18.05.2011 (21:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4165×

Mohlo uběhnout několik dlouhých vteřin, kdy jsem vydržela mu odolávat, ale když tiše zašeptal mé jméno ve slepé touze a zmatku, nedokázala jsem to. A pomalu jsem se střetla s jeho pohledem.

Tmavé oči měl naplněné tolika všemi možnými pocity, až mě to samotnou trochu děsilo. Bylo to to samé, co jsem cítila i já? Byl to pouhý odraz jako v zrcadle, anebo to mělo znamenat něco úplně jiného? Na co myslel celou tu dobu, kdy jsem se já utápěla ve všemožných, smyslných i nesmyslných úvahách? Doopravdy by mě zajímalo, jestli se mu hlavou honily ty samé myšlenky, co mně. Měl strach? Byl napjatý? A zabýval se vůbec mnou a nemyslel celou dobu jen a jen Jennifer?

„Kam jsme se to dostali?“ zamumlal tiše a nevědomky při tom zakroutil hlavou.

„Dobrá otázka,“ připustila jsem. Nedokázala jsem se zbavit té prazvláštní napjatosti. Jako by se na mě přilepila a odlepit ji už nebylo možné. Cítila jsem ji všude. Prsty, všemožně propletené do sebe na klíně, se mi třepaly snad úplně stejně, jako když jsem před několika lety seděla v čekárně u doktora a čekala jsem na tetu, když byla na vyšetření, které mělo rozhodnout, jestli ještě má šanci, anebo už je na všechno pozdě… Nerozuměla jsem svým pocitům. Nikdy se mi nestalo, že by se jich ve mně mísilo tolik, že by se měnily tak rychle a nekontrolovatelně, že bych si nebyla jistá v tom, jaké z nich jsou stálé a jaké přechodné. A přitom teď… Tohle jsem přece nemohla být já.

Edward si hlasitě povzdechl. Prostor mezi námi byl tak malý, že to stačilo k tomu, aby mi jeho dech jemně ovál tvář. A moje myšlenky se v ten okamžik nekontrolovatelně rozběhly a vrátily se do chvíle, kdy jsme se poprvé políbili. Musela jsem si skousnout spodní ret, jak mě vyděsilo, s jakou touhou jsem pocítila naléhavost políbit ho znovu. Něžně i vášnivě, hladit ho ve vlasech, užívat si chvíle, kdy jsem jen a jen s ním…

„Netuším, co se to mezi námi děje.“ Odtrhl ode mě pohled a jednou rukou si odhrnul neposedné prameny vlasů z čela. Ten pohyb byl tak smyslný… „A už vůbec netuším, jak jsme se sem dostali.“

Nadechovala jsem se k tomu, abych mu řekla, že to jsme dva, ale nakonec jsem zase jen bezmocně vydechla, protože jsem se bála, že by mě hlas zradil. Zatím vždycky dal najevo všechno, co jsem cítila, a zrovna teď jsem nepotřebovala, aby ještě víc podbarvil mé rozpaky, jež zcela jistě už tak byly dost patrné z mého výrazu, který se prostě nedal ovládnout.

Znovu jsem na tváři ucítila jeho oči. Následně se sedačka s tichým a skoro až neslyšným zavrzáním prohnula, a i když jsem se na něj nedívala, cítila jsem, jak se jeho blízkost ještě znásobila. Posunul se až těsně vedle mě, že se naše nohy téměř dotýkaly. „To poslední, co bych si teď přál, by bylo na tebe nějak tlačit a uvést tě tak do ještě větších rozpaků,“ slyšela jsem jeho tichý hlas jen kousek od mého ucha. Měla jsem co dělat, abych si udržela klidné dýchání, i když jsem jasně cítila, že mé srdce se rozběhlo mnohonásobně rychleji. Naráželo mi do hrudi v tak krátkých intervalech, že jsem si doopravdy byla jistá, že se pokouší samo dostat k Edwardovi. „Je šílené, kde jsme se to ocitli,“ vydechl, zněl při tom neskutečně ztrápeně. Přesně tak, jak jsem se i já cítila. A jak se musel cítit i on.

„Teď se dějí důležitější věci,“ vydechla jsem hlasem, o kterém bych přísahala, že mi nemohl patřit. Připadal mi příliš hrubý, příliš nestálý na to, aby mohl vyjít z mého hrdla. „Neměli bychom si celou situaci komplikovat ještě víc.“ I když jsem nahlas říkala tohle, v duchu jsem křičela pravý opak. V duchu jsem křičela, že už není čas na to, abychom dále čekali. Že není čas na to, abychom dále oddalovali všechno to, co se stejně jednou bude muset stát.

Znamenalo to, že si vyznáme lásku a vše bude v pohodě? O tom jsem silně pochybovala. Znamenalo to, že přikývnu na jeho nabídku a stane se ze mě to, čím byl on? Možná, na tohle jsem odpověď ještě neznala. Jistá jsem si mohla být jen v jedné jediné věci. A to v té, že po Edwardovi toužím celým svým tělem. Ten pocit byl tak silný, že skoro až bolel. Cítila jsem to všude. Ve svalech, v hlavě, v každém póru, v každé cévě… A hlavně v srdci.

„Nesouhlasím s tebou.“ Přiblížil obličej ještě blíž k tomu mému a já jsem se zmohla jen na bezmocné zalapání po dechu. „Slyším tvoje srdce, Bello. I když ti nemůžu vidět do hlavy, tvoje tělo tě stejně vždycky prozradí.“

Polkla jsem, aniž bych se starala o to, jak trapně a hlasitě to vyznělo. „To nic nemění na tom, že teď není ten správný čas.“ Těkala jsem očima všude možně, jen hlavně ne na něj…

„Že ne?“ Ještě blíž… Naklonil se ještě blíž. Proč to dělal? Chtěl mi schválně způsobit tolik nových nejasností a zmatků ve všech pocitech? „Podle mě je teď ta nejvhodnější chvíle.“

Zhluboka jsem se nadechla a posbírala jsem všechny zbytky myšlenkové rovnováhy, které jsem byla schopna někde nalézt. Nebylo to zrovna nejjednodušší. „Ale co Jennifer?“

Zaznamenala jsem, že se jeho obličej při téhle otázce náhle zarazil a na pár vteřin se přes něj přetáhla nepropustná maska. Připadalo mi nesprávné, že zatímco jsme o Jenn nevěděli skoro nic a zatímco byl Edward v obrovském stresu, protože jsme nejspíš i přes tu zdánlivou zprávu, že je teď v pořádku, nevěděli všechno to ostatní, tak se ještě musel zabývat mnou. Na to jsem si připadala až příliš nepodstatně.

Stáhl rty do tvrdého, už na pohled nemilosrdného úsměvu. Ve kterém ale nebyla ani špetka upřímnosti. Okamžitě jsem poznala, že tím pouze skrýval velkou propast bolesti, kterou přede mnou nechtěl dát najevo. Žádný muž by si nikdy nedovolil projevit své slabosti před ženou. Ale i přes tenhle zjevný fakt chlapské ješitnosti mě zamrzelo, že se ke mně nesnažil být stoprocentně otevřený.

„Nevíme, co bude zítra.“ Jeho hlas byl stejně tak kamenný jako jeho výraz, ale jak jsem se na něj upřeně dívala, postřehla jsem, že se snaží ovládnout. A během malé chvilky se mu doopravdy nějakým způsobem podařilo tvář trochu zklidnit. „Nevíme ani to, co bude za hodinu. Nevíme absolutně nic.“ Krutá upřímnost, s jakou mi opětoval můj pohled, mě na chvíli přikovala na místě. „Budoucnost není jednou z věcí, kterou bysme si mohli být jistí. Může se změnit v jakémkoliv okamžiku. Klidně nám může zničit životy.“ Na okamžik se odmlčel. Během těch několika málo sekund stihlo mé srdce zrychlit na maximální možnou rychlost a dech se naprosto vymknul kontrole. Zavrtěl hlavou. „A já už nechci dál čekat v nejistotě. Nechci sedět nečinně na zadku a přemýšlet, jak to bude dál. Nejspíš si o mně teď musíš myslet, že jsem jen chodící a necitlivá bytost, která nebere ohledy na nikoho kolem sebe, ani na tebe. A vlastně budeš mít pravdu, protože poslední desítky let jsem se nemohl prohlásit za nic jiného. Byl jsem sobec, a podle toho, jak se teď chovám, jím ještě pořád jsem. Ale prostě už nedokážu dále čekat.“

Zatímco mluvil, střídaly se mu v očích všemožné emoce tak rychle, že jsem je všechny ani nestihla pořádně zaznamenat. Lítost, smutek, poznání, zalíbenost, něha, zdrcení, zoufalství, hněv, láska… Doopravdy se tak díval na mě?

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal dostatečně hlasitě, abych to slyšela, a dostatečně tvrdě, aby tomu dodal hrůzostrašný podtón, ze kterého mi naskočila husí kůže. „Asi ke mně už dávno necítíš to samé. A já tě nebudu do ničeho nutit. Jen si myslím, že už konečně nastala ta chvíle, kdy bychom k sobě měli být navzájem stoprocentně otevření. Bez žádných tajností, bez zapírání.“

Polkla jsem. Znovu. Dost hlasitě, aby to slyšel, a abych tím tak dala najevo svůj strach a nejistotu. Už jsem od něj tuhle větu slyšela. Miluju tě… Tohle mi řekl té noci, kdy se ani jeden z nás nedovedl pořádně ovládat a kdy jsme se chovali jako… přiznejme si to – jako dva naprosto beznadějné případy zhroceného života.

Moje mysl si moc dobře uvědomovala, že jsem to tehdy byla já, kdo ho prvně políbil. Že jsem to byla já, komu to vyznání vylétlo z pusy jako prvnímu… Vzpomínky na ty celkem podstatné mě okamžitě naprosto zaplavily. Viděla jsem Edwardův výraz. Nepopsatelnou něhu mísící se s obavou, když mi říkal, že ke mně cítí to samé. Tehdy jsem se tak modlila, aby to byla skutečnost. Tehdy jsem se cítila jako každý normální člověk a přála jsem si, aby ten pocit trval už navždy. Když jsem se tenkrát dívala do jeho očí, jako bych konečně našla to, co mi celých dvacet let scházelo.

A přitom stihlo uplynout jen pár dní a mně už tohle připadalo jako věčnost. Pocit lehkosti a radosti mi byl tak vzdálený, jako by nikdy ani nemohl existovat. Zmizel, vypařil se, osud usoudil, že ho prostě nejsem hodna…

A přesto teď Edward seděl jen pár nepatrných centimetrů ode mě. Upíral na mě oči, které jsem dobře znala, ale zároveň v nich viděla i stopy po nějakém jiném, cizím muži. Tak blízko, že kdybych se jen malinko nahnula, mohla bych ho políbit a tím jediným pohybem ho ujistit o tom, že i když ve mně víří miliony rozdílných emocí, pravděpodobně ten neviditelný provaz, co mě k němu táhne, se ještě pořád jmenuje láska. Tak proč jsem prostě nemohla jednoduše přijmout fakt, že to štěstí je tak blízko a že se ho můžu jednoduše chopit? Proč jsem se bála, že by se mohlo znenadání rozplynout a já bych zůstala znovu tak osamělá?

Edwardovy rty ztvrdly ještě víc a v očích se mu zablýskla nežádoucí temnota. „No tak, Bello. Nezáleží na tom, co mi řekneš. Jen buď upřímná. Ani jeden z nás nepotřebuje další lži a přetvářky.“

Přerývaně jsem se nadechla a začala jsem kroutit hlavou. „Já… Omlouvám se.“

Jeho výraz rázem zesmutněl. Připomnělo mi to tu chvíli, kdy za mnou přišel s informací, že Marlwood si Jennifer odvezl. Jen to teď bylo mnohonásobně silnější.

„Asi tě… Já…“ Nechtěla jsem, aby se takhle tvářil. Ubíjelo mě to. Kousla jsem se do rtu a nevěřícně zakroutila hlavou. Netušila jsem, jestli to bylo jako reakce na tuhle nesmyslnou situaci, anebo na to, jak jsem si připadala pitomě, když jsem se nedokázala normálně vymáčknout a chovala se jako malé a nerozumné dítě. „Taky tě miluju.“ Byl to sotva šepot, ale nepochybovala jsem o tom, že on to slyšel stejně dobře, jako kdybych mu to zakřičela do ucha. Už jsem mu to jednou řekla, ale i přesto jsem dost jasně cítila, že tentokrát to mělo úplně jinou váhu než tehdy. Tentokrát jsem to neříkala jen Edwardovi, tomu šílenému klukovi, co se mi připletl do života. Tentokrát jsem o tom přesvědčovala Edwarda Cullena. Upíra, který změnil celý smysl mého bytí tak šíleným způsobem, že jsem se sama divila, že něco takového vůbec bylo možné.

Zavřel oči. „Víš, že si nemusíš nic vym-“

„Tohle není výmysl. Sakra, Edwarde,“ povzdechla jsem hlasitě. „Copak si alespoň jednou nemůžeme v nějakém rozhovoru odpustit tyhle ohrané zpochybňovací fráze? To si navzájem pro jednou nemůžeme stoprocentně věřit?“

Naděje… Přesná kopie všemožných popisů toho, jak by měla vypadat, se mu rozlila v uhlově černých duhovkách, jenž se v setině sekundy prudce otevřely, a postupně se rozlévala do celého jeho obličeje, až se dostala k jeho rtům, které se pod tím náporem vytáhly do náznaku toho pokřiveného úsměvu.

„Nebudeš mi to věřit. Ale… Po ničem jiném už od našeho prvního setkání netoužím.“

„Že ne?“

Přesvědčivě zakroutil hlavou, a jakmile se opět střetl s mým pohledem, zaplavil mě nádherný pocit té zvláštní jistoty, že v tuhle chvíli se nemusím ničeho bát. Že jsem v naprostém bezpečí a nic mi nehrozí. Žádný pád, žádné zklamání, nic. Že existuje jen ta jedna dávka štěstí, která má nesmrtelný účinek.

Snažila jsem se samu sebe přimět k rozumnému myšlení, snažila jsem si znovu vsugerovat ta fakta a děsivé věci, které před námi v realitě stály. Přece jsem se nemohla zabývat jen sama sebou, když v našem okolí bylo tolik nervozity a strachu… Ale nešlo to.

„Můžu tě teď políbit?“ zeptal se váhavě a dostatečně obezřetně, jako by počítal s tím, že mu klidně můžu říct, že na to ještě nejsem připravená. Ale to nebyla tak docela pravda, nebo ne?

„Že se vůbec ptáš.“ Sklopila jsem pohled někam mezi jeho bradu a límeček čisté košile a snažila se zklidnit ten náhlý nával vzrušení a příjemného jiskření, který se mě najednou zmocnil.

Jen pokrčil rameny. „Možná konečně přišel čas k tomu, abych se začal chovat tak, jak se mě má matka snažila vychovat.“

Těsně před tím, než jsem se stihla nadechnout k otázce ohledně jeho rodiny, se jeho obličej octl těsně vedle toho mého a jeho ledové rty, tak povědomé a přitom cizí, stejně jako mi připadalo vše po tom, co mi o sobě řekl, se naléhavě zmocnily těch mých.

A já jsem najednou měla v hlavě úplně vymeteno.

Páté a zároveň poslední kulatiny. Páni... Pořád nemůžu uvěřit, kam až jsem se dostala. Když jsem na povídku předtím zůstala sama, nevěřila jsem, že bych se mohla zvládnout propracovat třeba jen k třicáté kapitole. A teď je to najednou půlka stovky? Doopravdy si teď připadám dost zvláštně, ani to nedokážu popsat.

Jen vám musím poděkovat víc než jindy. Protože když si vzpomenu na všechnu vaši podporu, naprosto jistě vím, že bez ní bych se nikdy až sem nedostala. Celá tahle povídka je postavená jen a jen na vás (zní to divně, co?), ale vesnicky řečeno, bez vás bych byla fakt už dávno v prdeli.

Už je před námi jen jedna nebo dvě kapitoly, záleží na tom jak moc se zase rozkecám.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 50. část: