Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 4. část

08.11.2010 (17:00) • Shindeen, Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4842×

No bezva! pomyslela jsem si naštvaně a nejradši bych v tu chvíli do něčeho kopla. Ale jelikož byl v dosahu jenom ošklivě a tvrdě vyhlížející patník, hlasitě jsem si povzdechla a zvedla ruku, abych se podívala na hodinky.

Bylo krátce před půlnocí – skutečně úžasný čas na shánění taxíka. Jen tak ze zvyku jsem se rozhlédla kolem sebe, ale když jsem žádné povědomé žluté auto s obřím černým nápisem a telefonním číslem neviděla a jediné, co upoutalo mou pozornost, bylo poblikávající pouliční lampa, zase jsem hlavu sklopila a začala v duchu rozebírat všechny možnosti, co mi zbývaly. Protože já káča blbá nechala mobil doma.

Za Derekem jsem se v žádném případě vrátit nemohla. Potom, co jsem mu právě řekla, to prostě nepřicházelo v úvahu. A i kdyby jo, moje zbabělost by mi stejně poradila, abych zdrhla. A já bych ji poslechla, samozřejmě…

S němým zanadáváním jsem si přehodila kabelku, kterou jsem předtím jenom rychle popadla do ruky, přes rameno a za přemlouvání mě samotné, že mě stejně nikdo přepadnout a okrást nemůže, jsem se vydala do rušnější části města, kde si nějaký odvoz domů už určitě najdu. Necelé tři kilometry odsaď bylo autobusové nádraží, takže bych štěstí zkusit mohla.

* * *

Oči se mi pomaloučku klížily. Po dnešku, nebo teď už spíš po včerejšku, jsem byla dost unavená. Jediné, co mě teď popohánělo dál a dál, byla představa teploučké postele, která na mě doma čekala. Úplně jsem si představovala, jak hupnu do měkoučkých pokrývek, zachumlám se do nich, zavřu oči a…

Špičkou boty jsem zavadila o zasádrovanou nohu a jen tak-tak jsem se udržela na nohou. Hm… nejspíš bych neměla přemýšlet o spánku za chůze. Zvláště když padám i ve střízlivém stavu.

Povzdechla jsem si, založila ruce do kapes a pajdavou chůzí jsem se vydala zase dál.

Nevím, jak dlouho už jsem šla, připadalo mi to jako neskutečně dlouhá doba, ale přesto jsem si byla jistá, že jsem nemohla ujít víc než kilometr. Pusa se mi každou chvíli otvírala a chvilkama  už jsem se dokonce viděla, jak si stelu někde u popelnic.

Vážně jsem si nedokázala představit, že bych ještě měla ujít třeba jen pár kroků.

A atmosféra kolem mi to taky nijak moc neusnadňovala. Rozhodla jsem se to sice vzít kratší cestou, jenomže ta znamenala odlehlé, tmavé uličky bez jediného živáčka. Teda, to zase pravda nebyla – už kolem mě stihlo proběhnout několik vychrtlých koček a já pokaždé zadusila výkřik, jak se zjevily jen tak zničehonic těsně vedle mě.

No, myslím, že budu ráda, když se odsud dostanu celá. No co? Třeba tady někde za rohem číhá starý bezdomovec s ostrým nožem v ruce a zrovna bude mít vraždící náladu. Bezděky jsem si představila starého, napůl plešatého dědka s kudlou od krve v ruce a s brunátním výrazem ve tváři, a i když bych se asi za normálního světlého dne tomuhle výjevu zasmála, teď mi přejel nepříjemný mráz po zádech a já jsem se bezděky zastavila na místě a začala se rozhlížet kolem, jestli skutečně něco podezřelého neuvidím.

Už odmalička jsem byla strašný strašpytel. Jednu dobu jsem se dokonce bála vystrčit i jen hlavu zpod peřiny, aby mě po ní náhodou někdo nechňapl.

Ano, jsem blázen. Já vím.

Ale stejně jsem radši přidala do kroku. Člověk nikdy neví…

Vnímala jsem zvuk, jak sádra tiše klepala o beton, a přitom se mi v mysli tvořily nejrůznější scénáře, jak bych mohla zemřít.

Mladík s pistolí plížící se za mnou, bezdomovkyně s tvrdými pěstmi, co si vyhlídla moji bundu, divoké zvíře, které uteklo ze ZOO… Pak moje fantazie zaběhla někam hodně daleko a mě napadl upír s ostrými tesáky a obličejem zapraseným krví. Tomuhle jsem se uchichtla.

Nejspíš jsem včera neměla číst ten velmi „zajímavý“ časopis, který se jen tak povaloval v čekárně u doktora, ve kterém se psalo něco o tom, že Draculu vystřídal nějaký fenomén jménem Upíří deníky. Slyšela jsem o nich poprvé v životě, ale jelikož jsem neměla co dělat a číst článek o tom, jak si Angelina Jolie opět nechává změnit poprsí, se mi nechtělo, tak jsem si přečetla dvojstránku o tomhle. Prý dívka, co se zamiluje do dvou upířích bratrů a je zoufalá, protože neví, kterého z nich si vybrat, a navíc na ni na každém kroku číhá nebezpečí – jak trefné! Chudák holka…

Znovu jsem mohutně zívla a to mi připomnělo mé priority – dostat se domů! Ale rychlejší chůze už jsem schopna nebyla, a tak jsem se jen snažila ignorovat jakékoliv zvláštní zvuky, co tu neměly co dělat.

Štěkot psa, hučení větru, policejní houkačku, troubení náklaďáku, tříštění skla…

Moment. Na okamžik jsem se zarazila na místě a zaposlouchala se pozorněji. Odněkud se ozýval smích a veselé halasení.

Podle toho, jak tlumeně jsem ho slyšela, bych si tipovala, že jeho původci ještě ode mě budou pěkně daleko. A jelikož já jsem zbabělec s.r.o., co nejrychleji jsem se dala do chůze, abych už z téhle děsivé čtvrti byla co nejrychleji pryč.

Ale i když já šla pryč, smích a různé pokřikování sprostých slov se přibližovaly. Z čehož má velice maličká část mozku, jež se zabývala logickým myšlením, vydedukovala, že skupinka těch lidí (či jiných individuí) musí být někde přede mnou.

Takže jsem nastavila nouzový režim a snažila se dělat neviditelnou. Protože na to, tady potkat partičku ožralých pobudů, jsem teď vážně neměla náladu, žaludek a ani nervy.

Já tu nejsem, já tu nejsem… opakovala jsem si v duchu pořád dokola – a přitom pomyslela na to, že s mou pravou ani levou mozkovou hemisférou nejspíš nebude něco v pořádku.

Už jsem v dálce zahlédla  osvětlenou silnici a na ní několik aut, jak se v plné rychlosti řítily doprava i doleva, a div jsem neskákala úlevou. Konečně!

Řehot, co mě tolik děsil, už dávno odezněl; místo toho se pořád blížilo jakési pokřikování, v němž jsem rozpoznala něco ve smyslu „No tááák, Alíku!“ (možná…). Bylo jen kousek ode mě, ale ten zbytečný strach ze mě opadl, protože jsem viděla světlo – to znamenalo lidi a ti znamenali (pokud náhodou celý Seattle není spolčen proti mně) bezpečí.

Pevněji jsem sevřela kabelku a s obrovskou natěšeností na moji peřinku jsem cupitala vpřed. Od hlavní třídy už mě dělilo jen pár kroků, když jsem zrovna procházela kolem krátké, úzké uličky, ve které se poflakovalo několik kluků. Stáli zády ke mně, jako by v kroužku, a nejspíš na něco hleděli.

Pohled mi sklouzl kousek od nich, kde se na zemi povalovalo několik lahví alkoholu – většina z nich už prázdných a rozbitých. Taky jsem tam postřehla nejspíš balíčky cigaret. Zašklebila jsem se. Nikdy jsem nepochopila, jak v tomhle někdo může najít zábavu.

Jeden z kluků, který měl na sobě luxusně vyhlížející koženou bundu a jeho vlasy byly pečlivě nagelovány, se otočil a trochu motavě se dopotácel k oněm lahvím. Popadl nejbližší z nich, její obsah obrátil do sebe na ex, a když už uvnitř nejspíš nic nebylo, zuřivě jí mrsknul proti protější zdi, kde se sklo s rámusem rozprsklo do všech stran.

Na chvilku jsem jeho obličej zahlédla pod poblikávajícím světlem lampy a jen jsem nechápavě zakroutila hlavou. Mohlo mu být tak maximálně patnáct, možná šestnáct a už v tomhle věku to vypadalo, že chlast se stal jeho drogou.

Už jsem se chtěla vzdálit, neměla jsem zapotřebí tady dál polemizovat nad pitím mladistvým, ale když už jsem se otáčela k odchodu, škvírou mezi dvěma chechtajícími se osobami jsem zahlédla něco maličkého, chlupatého, s velikýma očima, ve kterých se odráželo světlo lampy a které se jako by s prosbou v očích (och, má bujná fantazie!) dívaly do těch mých.

Zalapala jsem po dechu a konečně si pospojovala všechny kousíčky dohromady. Tak tohle tam dělali! Spratci jedni…

Tmavý pejsánek ze sebe vydal žalostné zakňučení, jak do něj jeden z těch vandráků kopl, až odletěl o metr dál. Zatnula jsem pěsti.

Zvířátka jsem odjakživa milovala a pohled na jejich týrání jsem nesnesla. A stejně jsem na ně čuměla vytřeštěně dál.

„Ale no tááák,“ protáhl další z nich. Jeho tón byl sám o sobě dost mimo. „S tebou není… škyt… žádná sranda, vor-říšku.“ Padl na kolena (a to není myšleno jako dojemné gesto z nějaké romantického filmu), uchopil ho rukou pevně za zátylek a flašku mu strčil k puse. „No bumbééj…“ vybízel ho a ostatní kolem něho výskali a vesele ho povzbuzovali..

To už jsem nevydržela. Stůj, ty krávo blbá! řval na mě rozum v duchu, ale já ho už opět ignorovala. Fakt bych měla vyhledat psychiatra.

„Héj!“ zařvala jsem na ně hlasitě. Dost hlasitě na to, aby mě slyšeli, i kdyby ode mě nebyli vzdálení deset metrů, ale i padesát. Ale oni mě stejně ignorovali.

Zapudila jsem všechny nože, pistole, pěsti a dokonce i upíří zuby z mysli a sípavě jsem se nadechla. „Nechte ho!“ vykřikla jsem o něco hlasitěji.

Dva z nich se otočili. Jeden naprosto bez zájmu, ale druhému se na rtech rozlil široký úsměv, ze kterého mě zamrazilo.

„Ale, ale… copak tak mladá slečinka pohledává venku takhle časně z rána?“ zeptal se jízlivě a šouravou chůzí se vydal ke mně, čímž upoutal pozornost ostatních a ti se zahleděli stejným směrem jako on.

Že já blbá předtím prostě nešla v klidu dál…

„No co asi, Tede? Hledá, komu by posloužila jako obveselení pro tentokrát,“ zachechtal se zrzek úplně vlevo. Vypadal starší než ostatní.

„No to ale máme štěstí, Georgi,“ vyhrkl ten první – pravděpodobně Ted.

Pomalu se ke mně blížil a mně vstávaly všechny chloupky na zátylku. Hlasitě jsem polkla. „Pusťte toho psa,“ řekla jsem, ale hlas se mi roztřásl strachem. No bezva, Bello, proč bys nepůsobila jako snadná oběť…

„Ale v tom případě za tu budeme potřebovat nějaké jiné zvířátko na hraní,“ zamumlal ten, který mu předtím lil alkohol do tlamy.

„Nevíš o někom, kočičko?“ zasmál se Ted.

Zamračila jsem se. „Ne, to teda vážně nevím.“

Někdo jiný se uchechtl. „Ale my bysme věděli.“

Do háje, do háje, do háje! Co teď? Proč je můj rozum tak pitomě malý? Kdybych vzala nohy na ramena – oprava, nohu a sádru na ramena – nejspíš bych se při svém štěstí rozmázla hned po pár krocích. A navíc bych nezachránila toho rozkošného pejsánka, kvůli kterému tady podnikám div ne atentát na opilé mladistvé – ach, jak já jsem kreativní!

Odkašlala jsem si. Možná jsem si chtěla dodat odvahu, anebo jsem možná chtěla naznačit, že se nebojím (což se stejně nepovedlo), anebo mi prostě už to mlčení bylo jenom trapné.

„Tak pustíte ho nebo ne?“ Bože, tohle je trapas s tragédií v jednom!

Odpovědí mi byl jenom jejich několikahlasný smích. „Ale prosím tě… nebuď směšná,“ zahihňal se zrzek nalevo.

Založila jsem si ruce na prsou. „Já to myslím vážně.“ Už jsem se málem dětinsky otázala, jak by bylo jim, kdyby jim někdo tohle dělal. Ale jejich reakci jsem si dokázala dost živě představit. Chlast a ještě kdyby jim ho někdo přidržoval u úst? No to jsou lázně!

„Hm… nemáme důvod,“ pokrčil rameny… George? Nejspíš.

Znovu jsem pohledem zabloudila k malé chundelaté kuličce, která ležela jen bezmocně na zemi a hlasitě kňučela. Dodalo mi to odvahu. Zhluboka jsem se nadechla. „Nebudeme to protahovat, co myslíte? Vy mi dáte toho psa a já… třeba pět babek, platí?“

Propukli v hlasitý řehot. Překvapivě…

„Já bych věděl o něčem lepším,“ prohlásil Ted a olízl si jazykem horní ret. Zvedl se mi žaludek. To tak, chlapečku.

„Kde jste ho našli?“ kývla jsem hlavou k fňukajícímu psíkovi.

„Sám přišel. Asi se chtěl pobavit.“ Plavovlasý vazoun pokrčil rameny a udělal pár líných kroků ke mně.

Vážně jsem nevěděla, jak z tohohle vybruslím. Cítila jsem, jak mi hlasitě bušilo srdce a jak se mi obří knedlík vecpal do krku.

„A ty se chceš tak pou-pobav - škyt - it?“ Ten, co tomu chudáčkovi lil pití do tlamy, se potácivě postavil a stejně jako vazoun vykročil ke mně. Vlastně – jak jsem se tak rozhlížela, oni se všichni (rychle jsem stihla spočítat, že jich bylo sedm) blížili ke mně. Jsem v pr…

Automaticky jsem dělala pomalé kroky vzad. Věděla jsem, že coby správná hrdinka bych měla zůstat stát a postavit se jim (haha), sebrat toho psa a pak na ně jenom vítězně vypláznout jazyk, zatímco bych i s ním utíkala pryč.

Jo, jenomže tohle se mi nikdy nepovede. Takže jaké možnosti mi zbývaly? Nechat se zabít, znásilnit, zmlátit či co to se mnou chtěli provádět, anebo… anebo co?

Nějak jsem nedokázala tu větu dokončit. Jen jsem poslouchala pud sebezáchovy a stále couvala a couvala… až jsem do něčeho tvrdého narazila a v duchu hlasitě zaklela.

Zeď za mnou byla mokrá, jak celé dopoledně pršelo, a já jsem cítila, jak se mi to vlhko vsakuje do tenké bundy. To ještě přibarvilo děsivost situace.

Kolikrát už jsem se dívala na nějaký film, kde by se něco podobného odehrávalo. Vždycky jsem akorát nechápavě vrtěla hlavou, proč jim hlavní hrdinka nevrazí pěstí, nenakope je do rozkroku a prostě nezdrhne pryč.

Ale když jsem tu teď stála já a všechno se to odehrávalo kolem mě, dokázala jsem si tak akorát představovat, jak asi bude vypadat můj náhrobek na hřbitově. Jestli vůbec nějaký budu mít…

Jeden z nich se přiblížil až ke mně a jeho smrdutý dech mi ovál tvář. Měla jsem fakt co dělat, abych se nepozvracela hned na místě. To vám byl puch! Táhlo to z něho jako z jako pěkně staré a odporné žumpy.

„Tak co umíš ty?“ zeptal se a v očích se mu děsivě zablesklo. Nevěděla jsem, co se chystá udělat, dokud nezvedl pravou ruku a stejně, jako to předtím dělali psovi, mi mezi rty vrazil skleněnou flašku a obrátil ji vzhůru.

Pálivá tekutina mi zaskočila v krku a já se chtěla co nejrychleji odsunout. Chtěla jsem odvrátit hlavu stranou, ale další z nich mě pevně uchopil kolem krku a držel ji na místě.

„No tak, nedělej cavyky,“ smál se někdo. V očích mě už dávno pálily slzy a ty se mi teď v rychlosti vyřinuly po tvářích.

Škubla jsem sebou, tlačila jsem rty co nejvíce k sobě, aby už přestal, ale on pokračoval, jako by se vůbec nic nedělo.

„Pěkně do dna!“ povzbuzoval někdo další.

„Nehraj si na fajnovku!“

Hlava se mi šíleně točila, že všechny ty hlasy pomaloučku splynuly do jednoho a já už místo slov slyšela jenom hlasité hučení.

Ostré whisky jsem v puse měla čím dál víc nezbývalo mi nic jiného než ji nedobrovolně polykat. Bylo to odporné, jistě jsem věděla, že jestli se odsud dostanu živá, zítra mi bude opravdu špatně. A to jsem radši ani nemyslela, co to udělá s mým žaludkem.

Už jsem cítila, jak všechno mizí, před očima se mi dělaly mžitky a veselý hlahol jsem slyšela jenom zdálky. Pomaloučku jsem se smiřovala s nevyhnutelným osudem, který si prostě usmyslel, že mě zabije tak jako tak. No co, měla bych to začít brát pozitivně, hledat na tom hezké věci. Třeba mě čeká nějaký posmrtný život s krásným princem po boku. Hm… ta představa se mi líbila.

Už jsem se viděla, jak s ním jdu bok po boku kolem prosluněné pláže, jak nám vítr cuchá vlasy a slaná voda nám omývá nohy. Jak mě drží za ruku a my se společně smějeme něčemu, co ve skutečnosti vtipné vůbec není…

Jenomže pak se najednou všechny iluze vypařily jako mávnutím kouzelného proutku a já jsem pocítila něco tvrdého, bolestně bodajícího v zádech.

Opatrně jsem pootevřela oči a zjistila jsem, že je všude kolem tma. Nebyla jsem schopna vidět nic ostře, všechno se mi rozmazávalo, a tak jsem pouze mrkala jako omámená.

Pomaloučku jsem rozeznávala hlasy, křik a opilé: „Co blbneš, vole?“

Seděla jsem na zemi, opřená o chladnou zeď, ale nějak mi unikalo, jak jsem se tu dostala. Vedle mě se tyčil zelený, oprýskaný kontejner. Jednu ruku jsem měla uzavřenou v něčem ledovém. Zvědavě jsem se podívala, co je toho původcem, a když jsem spatřila dlouhé, bledé prsty s perfektně upravenou manikúrou, jak mě pomaloučku hladí po zápěstí, zmateně jsem pokračovala skrz předloktí, paži, ramena a krk až k obličeji. A div jsem nezalapala po dechu.

„Já jsem mrtvá?“ vydechla jsem chraplavě, protože tohle prostě nemohl být nikdo jiný než anděl. V puse jsem ještě cítila hořké stopy po pití a najednou se mi vybavily i slizké obličeje a všechno okolo. Zašklebila jsem se.

Ten anděl se zasmál. Bylo to tak jemné, tak nenucené, jako cinkání drobných zvonečků. „Nejsi mrtvá, jen jsi na pár vteřin ztratila vědomí.“ Přiložila mi jednu ruku na čelo a její obočí se stáhlo do zamyšlené grimasy.

„Možná budeš podchlazená,“ zamumlala si spíš pro sebe. Potom ze mě ruku kvapně sundala a postavila mě na nohy. „Já jsem Rosalie, Rosalie Cullenová,“ představila se a rty se jí roztáhly do borovského úsměvu. (Mé jediné štěstí, že jsem na chlapy, protože jinak bych vážně měla co dělat, abych na ni nezůstala viset pohledem se slinou u pusy.)

„Bella Swanová,“ oplatila jsem unaveně. Rozhlédla jsem se kolem. Pohled mi nejdříve padl na tři skoro nehybná těla, která ležela na zemi vedle sebe a projevovala jen nepatrné známky života.

O kousek dál jsem zahlédla vysokou postavu, jak se pěstí ohání po Tedovi, nebo po kom. Otočila jsem se na Rosalie.

„Co se to tu děje?“ zeptala jsem se nechápavě. Nic mi nedocházelo.

„Narazili jsme tu na vás zrovna ve chvíli, kdy ti jeden z nich sundával bundu. Měla jsi zavřené oči a už na první pohled bylo jasné, že nejsi v pořádku. Nejdřív jsme to na ně zkoušeli po dobrém, ale…“ Pokrčila rameny a bradou pokynula k bijící se dvojici několik metrů od nás. „Oni si začali.“ Vyšší postava uštědřila Tedovi poslední ránu a on se za hlasitého heknutí složil na zem.

Ten, kdo do něj celou tu dobu bušil, se otočil čelem ke mně a já jsem opět zalapala po dechu. No to si ze mě fakticky děláte srandu!

Potkat ho dvakrát za jeden večer, přičemž na mě poprvé hází vražedné pohledy a podruhé je to můj zachránce? Jak teď na něj mám být naštvaná?

Otočila jsem se zpátky k Rosalie. „Ale jak to že jste mě tu našli? Pochybuju, že jste šli zrovna okolo…“

„No, vlastně,“ ozval se neznámý hlas a vzápětí mi do zorného pole vstoupil obrovský černovlasý vazoun, který v rukou nesl ono malé štěně a drbal ho za uchem. „My jeli kolem. Po dálnici. Jenomže potom Edward začal prudit, že se mu chce hrozně na malou, a tak jsme zastavili tady.“ S pozvednutým obočím jsem se koukla směrem k Edwardovi.

Právě na Rosalie i na toho druhého házel vražedné pohledy, jako by mu vadilo, že to na něj nabonzovali.

„Mimochodem, já jsem Emmett, Edův bratr. Vy dva už se znáte, nemám pravdu?“

„Jo…“ potvrdila jsem. „Už jsme měli tu čest.“ Zamračila jsem se. Vzpomněla jsem si na jeho otrávené obličeje a vůbec to všechno, co mě na něm tak štvalo.

Emmett chvíli těkal pohledem ze mě na něj a nějak podezřele se tlemil.

„Aha, to je ale náhodička. Takže…“ přerušil po chvíli to ticho. „To je tvoje?“ Ukázal na spokojené štěně v jeho rukou. Už se netvářilo tak zmučeně, ale poklidně vrtělo ocáskem ze strany na stranu a hlavu mělo položenou na jeho předloktí.“

„Ne, ale… vlastně jsem tady skončila kvůli němu.“

„Eh?“ Emmett vystrčil obočí v nechápavém gestu a já měla co dělat, abych se mu nezačala smát. K cizím lidem se to nehodí.

„To by bylo na dlouho. Já – šla jsem kolem a viděla jsem, jak ho mučili, kopali do něj a nutili ho pít, byla jsem samozřejmě blbá, když jsem se ho chtěla zastat.“

Rosalie mě poplácala po rameni. „Nebyla jsi blbá. Já bych na tvém místě udělala to samé.“ Natáhla ruku k tomu zázraku a pohladila ho po hlavě. „Vždyť je tak rozkošný.“ Spokojeně zamručel a přivřel unaveně oči.

„Takže co s ním? Vezmeš si ho k sobě?“

„Jo,“ řekla jsem okamžitě, ale pak mi došlo, co jsem to zase vyžblejkla, a oči mi pohasly. „Vlastně jenom prozatím. Nemůžu si ho nechat na dlouho.“

„Proč?“ To bylo poprvé, co promluvil ten protivný páprda. Ale teď jsem v jeho hlase slyšela takový prazvláštní zájem.

„Prostě to nejde.“ Nechtělo se mi tu zabíhat do detailů, že až umřu, chudáček nebude mít nikoho, kdo mu nasype granule a nalije čistou vodu. Ne, prostě to nechám takhle a hotovo.

* * *

Unaveně jsem za sebou zaklapla domovní dveře. Spánkem už jsem snad šilhala. Hodiny ukazovaly půl třetí ráno. Fakt bezva. Sotva zalehnu, začnou mě neodbytní ptáci za oknem vítat do nového dne.

Rosalie s Emmettem mi nabídli odvoz domů. Byla jsem tak zničená, že na myšlenky typu odvezou mě do lesa a tam mě zamordují, už jsem neměla náladu. Edward se sice netvářil moc nadšeně, když jsem i se štěnětem nastupovala do jejich luxusního auta, ale nahlas nijak neprotestoval.

Cesta zprvu probíhala mlčky a já měla vážně co dělat, abych jim tam neusnula, ale potom Rosalie rozjela konverzaci. Vyptávala se mě na všechno možné, od oblíbené hudební skupiny až po nákupní centra, do kterých ráda jezdím.

Když mě potom vysazovali před domem, rozloučila se se mnou jako s dlouholetou kamarádkou.

Ona i Emmett byli skutečně skvělí lidi. Nechápala jsem, proč byl Edward tak zapšklý.

No co, teď to stejně nevyřeším.

I se spícím štěnětem v rukou jsem odešla do ložnice a tam bez jakékoliv hygieny padla do té vysněné postýlky…

Mockrát děkujeme za krásné a povzbudivé komentáře. Vážně to dokáže nakopnout dalším směrem. :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), Katie92, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 4. část: