Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 39. část

robert


Když už zbývá jenom osud - 39. částObjeví se ty slibované trable?
V téhle kapitole si má múza odjela někam na dovolenou. Přepisovala jsem to minimálně desetkrát, stále mi někde něco nesedělo... Nakonec jsem napsala oba pohledy, tak posuďte sami a tentokrát kritikou skutečně šetřit nemusíte. ; )

Edward šeptající mé jméno těsně u mého ucha.

Naše těla propletená do sebe v dokonalé souhře.

Jeho studené rty na mém rozpáleném krku.

Mé ruce v jeho vlasech a na zátylku, přitahující si ho k sobě ještě blíž a blíž…

Ze všech sil jsem se snažila zůstat i nadále v té temnotě, která mi umožňovala prožívat tenhle sen znovu a znovu… Cítila jsem, že už se pomalu probouzím, realita mi ostře narážela do rohů nevědomí, ale tahle říše snů se mi zamlouvala, takže jsem se v ní všemi prostředky pokoušela zůstat co nejdéle.

Snažila jsem se toho snu zachytit, tak pevně, aby mě to tam udrželo. Jakým překvapením pro mě však bylo, když to žádný účinek nemělo. Doslova jsem cítila, jak mi ta temnota pomaloučku uniká, proklouzává mi pod rukama, až už jsem si nakonec hořce se zavřenýma očima pomyslela, že jsem dokonale vzhůru.

Chtěla jsem se uraženě převalit na druhý bok a pokusit se znovu usnout, v tajné naději, že ta iluze bude pokračovat tam, kde skončila. Ale když jsem se jen pokusila trochu pohnout, moje srdce překvapeně poskočilo, protože mi pomalu došlo, že na to tady není dost místa. Něco ledového bylo za mnou, kolem mě, pode mnou. Ale bylo to ‚něco‘ nebo… někdo?

Samým překvapením jsem zalapala po dechu a zprudka rozlepila oční víčka. Kolem mě byla tma, pravděpodobně byla ještě noc (nebo už?), ale to nic neměnilo na tom, že záda mě celá studila a po linii boku mi nahoru a dolů přejíždělo něco dalšího, o stejné teplotě.

Pane bože… to nebyl sen?

Pomalu jsem si začala vybavovat všechny detaily, nemocnici, návrat domů, Edwardovu strnulost a pak… Pane Bože.

Nevěděla jsem, jestli bych měla začít skákat radostí, anebo křičet na samu sebe, že jsem to dopustila, ba co hůř, jak se mi osvěžovaly všechny vzpomínky na to, co se stalo, já s tím dokonce začala. Nechodila jsem s Edwardem, byli jsme celou dobu jenom přátelé. Vrcholem našeho vztahu byly dvě velice nervózní a váhavé pusy, a přesto jsem dopustila, aby mezi námi došlo k takovému skoku. Když jsem chodila s Derekem, něco podobného jsem mu dovolila až po několika dlouhatánských měsících našeho společného randění! Co se se mnou stalo, že jsem takhle z vteřiny na vteřinu změnila svoje zásady?

„Už jsi vzhůru?“ zašeptal ten nejkrásnější hlas na této planetě těsně u mého ucha. Spolu s ním moje tělo zaplavily další omamující vzpomínky a já pocítila silné šimrání v břiše.

Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji, když mě jemně políbil na ušní lalůček a potom ho nechal ovát svým sladkým dechem. Ježíši Kriste, co bych teď měla dělat?

Ta velice malinká část mé fungující mysli mi dávala na výběr ze dvou možností. První z nich byla se prudce vykroutit z jeho objetí a v šoku utéct nahoru do koupelny, tam se zamknout a studem nevylézt dřív, dokud si nebudu stoprocentně jistá, že už odešel.

Ta druhá mi říkala pravý opak. Chvíli se od něj nechat zasypávat polibky a pak se k němu otočit a sama ho hluboce políbit, obejmout ho a stokrát mu zopakovat, že nechci, aby ještě někdy odešel.

A pak tam vlastně byla ještě třetí možnost, která se mi momentálně zamlouvala asi nejvíc. Zůstat strnule ležet a dělat, že i nadále spím. Což by bylo zcela určitě velice věrohodné, když už jsem otevřela oči

Cítila jsem, jak se Edward maličko napjal, chvíli setrval ve ztuhlé poloze a dokonce jsem měla pocit, že ani nedýchá, ale pak se najednou o něco prudčeji pohnul a pokusil se odtáhnout. Ovšem na malém a úzkém gauči, který by ani pro jednu osobu neskýtal dostatek místa, pro to nebyl jaksi dostupný prostor. Už teď byl těsně natisknutý jednou stranou na mě a druhou na opěradlo, takže ani jeho chabý pokus neměl žádný znatelný výsledek a pouze to způsobilo další a další vlny vzpomínek, když se o sebe naše těla otřela.

Jeho ruce, z nichž mě jedna doposud objímala a druhou jsem měla pod hlavou místo polštáře, ale najednou zmizely a spolu s nimi i on. Netušila jsem, jak se mu to podařilo, ale najednou jsem za sebou měla jenom jeden velký a prázdný prostor. Byl tak… nevítaný. Chtěla jsem, aby si lehnul zpátky. Chtěla jsem se o něj zase opřít. Chtěla jsem mu zabořit hlavu do hrudi a znovu tam poklidně usnout. Chtěla jsem ho vedle sebe.

Donutila jsem svůj napůl spící organismus k větší aktivitě, přidržela jsem si deku pod krkem a vytáhla jsem se do sedu, abych ho mohla najít. V té tmě jsem sice viděla leda tak jedno velké prd, ale přesto jsem slyšela tichý, šustivý zvuk oblékání odněkud za mnou.

Poslepu jsem se natáhla k místu, kde jsem tušila lampu, a po chvíli bezúčelného šmátrání po zdi jsem našla vypínač.

Světlo, které místnost vzápětí zaplavilo, mě na okamžik oslepilo a přinutilo mě přivřít oči před tou nečekanou září. Ale když jsem párkrát zamrkala a rozhlédla jsem se kolem, konečně jsem ve slabém světle zahlédla Edwarda. Trenky už měl na sobě a právě si na sebe natahoval kalhoty.

Přejela jsem pohledem o něco výš. A najednou jsem nedokázala odtrhnout pohled od jeho nahého hrudníku. Včera, nebo možná ještě dneska, na tom teď nezáleželo, jsem byla tak omámená jeho přítomností, že čas na to, abych si ho pořádně prohlédla, nějak nebyl. Okrajově jsem si sice vzpomínala, že jeho svaly, tak pevnými pod mým dotekem, jsem se kochala, ale přesto to teď bylo něco úplně jiného a já jsem od něj nedokázala odlepit oči a drze jsem na něj zírala. Kolik dní strávených v posilovně si tohle asi žádalo?

„Lituješ toho, že jo.“ Jeho zkonstatování bylo tak tiché, že bych ho možná i přeslechla, kdybych na tváři neucítila jeho ostrý pohled. Zrudla jsem, jak mě přistihl při činu, a okamžitě jsem svou pozornost přesunula na jeho obličej. Byl napůl zahalen ve stínech, ale tu bolestnou grimasu přede mnou neutajil.

Zase jsem mu svou sobeckostí ublížila…

Nejraději bych teď vzala něco hodně tvrdého, třeba pánvičku, a vší silou se jí praštila. Nejlépe po hlavě. Možná by mě to omráčilo, možná dokonce při troše štěstí i zabilo. To bylo úplně jedno, hlavní bylo, že bych si v tom konečném stavu nebyla schopná nic vyčítat a ani na nic myslet.

„Bello, já,“ pokračoval velice zvláštním tónem, zadrhával se a to k němu nesedělo, a přinutil mě tak se od úvah o sebevraždě zase vrátit do reality a zadívat se na něj, „věděl jsem to, tušil jsem, že si to, co jsi udělala, budeš potom vyčítat. Ale já to včera… Sakra. Prostě nedokázal zastavit. Já… promiň.“

Cože?! On se omlouval mně? Nebyla jsem si tak docela jistá, že slyším správně. Vždyť to nedávalo smysl. Nebyla jsem to tak náhodou já, kdo po něm vystartoval jako zoufalá a nevychovaná puberťačka? Nad tím poznatkem jsem se začervenala ještě víc a celé tělo mi ztěžklo pod pocitem viny.

„Edwarde, ale já toho nelituju,“ řekla jsem honem. Pokolikáté v posledních několika dnech se opakoval tenhle scénář?

„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl jen o něco málo hlasitěji než šeptem.

Proboha, co bych teď měla dělat? Padnout mu kolem krku, nebo sama sobě lhát, že nechat ho jít bude pro oba dva lepší? Stála jsem na hranici nerozhodnosti. Jediná věc, kterou jsem si byla stoprocentně jistá, byla ta, že nesmím zůstat jen tak nečinně sedět. Protože bezradnost ještě nikdy na nikoho nezapůsobila. A já jsem se přistihla, že se strašně bojím, že by odešel a nechal mě tady samotnou.

Stiskla jsem deku okolo sebe pevněji a trochu nemotorně shodila nohy z gauče na zem. Když jsem se pokusila postavit, trochu jsem zavrávorala, ale naštěstí jsem se stihla včas zachytit, takže jsem se s dřevěnou podlahou neseznámila důvěrněji, než bych si přála.

Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled, když jsem se snažila najít ztracenou rovnováhu. Srdce mi bušilo, v uších mi hučelo a v mysli se mi honila jedna myšlenka za druhou. Ale stejně jsem z nich nebyla schopna pochytit nic, co by mi pomohlo nějak vyřešit tuhle situaci.

 

Edward:

 

Užíralo mě zůstávat v její společnosti, dívat se na ni, jak si váhavě kouše spodní ret a očima utíká všemi směry, hlavně co nejdál ode mě. Její srdce se rozléhalo místností tak hlasitě, že ho jistě musela slyšet i ona, a nervozita v ovzduší se sekundu od sekundy stále více stupňovala.

Nevydržel jsem to a vydal jsem ze sebe hlasitý povzdech. Potřeboval jsem svému vnitřnímu napětí nějak ulevit a marně jsem doufal, že právě tohle mi pomůže. Samozřejmě úplně marně.

„Nechci, abys žila ve výčitkách,“ začal jsem pomalu a s rozvahou. „A proto…“ Její oči se na mě váhavě a s nejistou zvědavostí upřely, a já jsem ty svoje automaticky ihned odvrátil. Nedokázal jsem jí oplácet ten pohled. To bylo momentálně nad moje síly. I přesto, že fyzicky jsem byl asi tak stokrát silnější než ona. „Můžeme dělat, že v posledních dvanácti hodinách se nic nestalo, můžeme být nadále zase jenom přátelé, když to tak pro tebe bude jednodušší. Nechci si po tobě vymáhat žádné závazky. A proto na to všechno zapomeň, jestli chceš.“

Ozvalo se tiché zalapání po dechu. „Ale Edwarde, já… Ne-nechci na to zapomenout, já nemůžu, nejde to, protože… já…,“ zadrhávala se. Odvážil jsem se na ni pohlédnout. Ústa měla pootevřená, jako by chtěla ještě něco říct, ale hlas ji zradil. V další chvíli se jí na tváři něco zalesklo. Slza jí sklouzla po líci až překvapivě rychle a vzápětí se vsákla do deky, kterou kolem sebe Bella držela.

„Bello,“ začal jsem tiše, ale ona zavrtěla hlavou, aby mě včas zarazila.

„Já už takhle dál nemůžu, Edwarde,“ vypadlo z ní náhle. Vypadala vyčerpaně a zoufalost v jejím výrazu ten dojem jenom umocňovala. „Od začátku jsem chtěla být silná, věřila jsem, že všechno zvládnu v pohodě až do poslední chvíle; že než umřu, nestane se nic, co by mě od toho rozhodnutí odradilo, jenomže ty… ty… nejspíš jsem si tě už od začátku neměla vůbec pouštět do života, kdybys tehdy nepřišel s tím, jestli u mě můžeš pár dní zůstat, pravděpodobně bych teď byla vyrovnaná sama se sebou a moje psychika by nebyla v prdeli.“ Mohutně vzlykla a utřela si další příval slz, které se jí vyvalily z očí rychlostí blesku. Nelíbilo se mi, jak mluvila o své smrti jako o samozřejmosti, a už jsem se nadechoval k tomu, abych ji přerušil, ale opět mě zarazila zvednutím ruky, popotáhla a několikrát se zhluboka nadechla, než znovu pokračovala. „Jsem strašně pitomá. Chovala jsem se k tobě hrozně, vím, že jsem tě už tolikrát ranila. A nežádám tě o odpuštění, to už by ode mě bylo moc troufalé, ale… prosím, ať už si o mně myslíš bůhvíjak hnusné věci, ať už mě třeba nechceš nikdy v životě vidět, prosím, jen mě nenuť, abych na tohle zapomněla. Je to to nejkrásnější, co jsem kdy prožila, a já… já, prostě to nedokážu.“  Přísahal bych, že se ten kus kamene, který před sto lety nahradil mé živé a bijící srdce, pohnul ve chvíli, kdy to řekla. Tolik jsem se modlil, aby to nebyla lež a ona to myslela vážně…

Nevěděl jsem, jak odpovědět. Jako bych úplně ztratil hlas.

Ramena se jí roztřásla pod náporem dalších vzlyků a ona se hystericky a bez špetky jakékoliv veselosti tvrdě zasmála. „Pane Bože, jsem odporná ženská, co se na smrtelné posteli zamilovala. No nezasloužila bych pár facek?“ Odvrátila ode mě hlavu, brada se jí mohutně třepala, dech měla nepravidelný a zajíkavý. Ale to ještě nebylo nic v porovnání se mnou.

Už mnohokrát byl můj druh srovnáván se sochou či s nehybným kusem ledu, ale až teď jsem si to o sobě pomyslel taky. Zamilovaná, zamilovaná, zamilovaná… Tohle slovo mi vyskočilo před očima pokaždé, znovu a znovu, s každým dalším úderem jejího srdce. I když jsem chápal jeho význam, najednou jsem si připadal jako tříleté a nedůvtipné děcko, které ho prostě není schopno přijmout.

Vážně to řekla, anebo jsem si to prostě jen namluvil? Můj sluch byl dokonalý, ale co když mé touhy byly prostě silnější a ovlivnily tak ostatní smysly…?

Znovu jsem se na ni pokusil zaostřit pohled. Stále se v sobě ještě pláč snažila zadržet, ale valného účinku nedosahovala.

U všech svatých, ona to vážně řekla.

„Omluv mě,“ vyhrkla najednou, jednou rukou pevněji stiskla deku a druhou si otřela mokré oči. Pohled upřela do země a udělala několik rychlých kroků směrem ke dveřím.

 


Svými komentáři mě kapitolu od kapitolky překvapujete. Děkuju. Skutečně je miluju. 

A ještě jeden velikánský dík všem, kteří si na tuto povídku vzpomněli v Nej povídce března. Ani nevíte, jak mě to 9. místo potěšilo. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 39. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!