Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 14. část

29.12.2010 (12:00) • Shindeen, Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5654×

„No... vypadá to, že Jennifer měla v noci malý problém...“ začala váhavě a vzápětí si skousla spodní ret. Vážně by mě zajímalo, na co právě teď myslela. Bylo na ní vidět, že se přemáhá ke každému dalšímu slovu, a já jsem si bůhvíproč přál, aby ke mně pocítila alespoň malý kousek důvěry.

Nebyla to ironie? Ještě pře pár dny jsem ji nemohl vystát, dokonce jsem měl strach z jejího nepředvídatelného elánu. Ale teď? I když jsem si to nedokázal říct naplno - přiznejme si to, moje ješitnost mi to zakazovala -, tak jsem nějak cítil, že ta vrstva odporu, kterou jsem k ní pociťoval, pod nějakým podivuhodným náporem rupla. A nejen ona, celkově jsem si uvědomoval, že se chovám jinak. Že už k okolnímu světu nejsem tak... jaký jsem k němu vlastně byl?

Když jsem šel po ulici a viděl zamilované páry, zatnul jsem zuby a v hlavě se mi začaly honit různé poznámky typu: Tady na to vaše cukrování není nikdo zvědavej, tak si to nechte na doma! Když jsem naopak viděl skotačící děti, jak kolem mě prolétly za doprovodu jejich upřímného a nefalšovaného smíchu, zachmuřil jsem se, obočí stáhl zamračeně k sobě a jako bych si jich ani nevšiml, přidal jsem do chůze, abych byl co nejdřív pryč. Ale takhle to nebylo jen s těmahle dvěma případy. Vzpomněl jsem si, jak na mě občas promluvili Carlisle nebo Esme a já jim v odpověď jen něco odsekl. Když jsem si teď, s čistou hlavou, vzpomněl na to, jak se častokrát zatvářili, jak mnohokrát sklopili obličej ve snaze skrýt jejich zoufalý výraz ve tváři, jak nevěděli, co se to se mnou děje, cítil jsem se... trapně. Nejraději bych se teď zpětně propadl do pekel.

Jeden hlásek mi začal tichounce našeptávat, že až se vrátím domů, měl bych se řádně omluvit, ale bohužel, všechna moje namyšlenost se nevypařila a já jsem se k něčemu takovému odmítal snížit.

Bellin hlasitý povzdech mě vytrhl z tichého rozjímání. „Už když jsem do dětského domova přišla poprvé a Trudy mi začala o každém z dětí zvlášť vyprávět, radila mi, jak se ke komu chovat a čemu se u koho vyvarovat, tak mi o Jennifer řekla, že je jiná než ostatní. Tenkrát jsem tomu ještě zas tak moc nerozuměla. Jenomže po tom, co jsem si od ní vyslechla o dnešní noci, jsem nejspíš pochopila, jak to myslela."

„Co se dělo dnes v noci, Bello?“ Bylo to snad poprvé, co jsem ji takhle v klidu oslovil, a mě samotného překvapili, jak mi její jméno zaznělo z úst. Tak plynule a přirozeně. Dřív jsem se tomu to vyslovit nahlas schválně vyhýbal, ale dnes jsem to plácnul, aniž bych si to uvědomil, a bylo to... celkem příjemné. Dokonce jsem ani nespolkl jazyk, ani mi v puse neexplodovala bomba, jak jsem se předtím obával.

„Nevím, jestli mám právo na to, abych ti to mohla povědět,“ zamumlala tiše s pohledem upřeným na vázu s květinami uprostřed stolu. Nějak jsem tušil, že se na mě nechce podívat, a podivně mě kvůli toho zabolelo tam, kde před mnoha lety bylo klidně bijící srdce.

„Muselo to nejspíš být něco hrozného, co?“ Bylo strašné hrát si na neinformovaného. Nejraději bych na ni prostě z fleku vychrlil všechno, co mě ohledně Jennifer trápilo, a dožadoval bych se pořádného vysvětlení ohledně všech nesrovnalostí, které byly kolem ní. Jenomže takhle to bylo mnohem, mnohem horší. Potlačil jsem povzdech. Proč jen lidi nemůžou o upírech a jejich schopnostech vědět pravdu? Vše by tak bylo mnohem jednodušší a já bych si momentálně nemusel připadat jako naprostý blbeček na entou.

„Jo,“ přisvědčila Bella zvláštním tónem. Ještě jsem ho u ní nikdy neslyšel, ale sálala z něj podivná temnota, která i mně sevřela útroby. „Nedokážeš si představit, jak moc to s Trudy zamávalo. Neznám ji sice nijak moc dlouho, takže nemůžu tvrdit, že to bylo něco neobvyklého, protože to já nevím, ale takhle rozrušenou jsem ji ještě nikdy neviděla."

Potlačil jsem nutkání odpovědět něco ve smyslu: „Jo, to by ses divila, jak moc dobře vím, jak to s ní zamávalo“, ale nakonec jsem tuhle větu nasucho polknul a místo toho se zhluboka nadechl. (Snad jsem tak nějak doufal, že spolu s nepotřebným kyslíkem získám i potřebnou kuráž, abych dál dokázal hrát tuhle habaďuru.) „U večeře se tvářila nějak podivně,“ řekl jsem váhavě. Tohle vlastně ani tak moc lež nebyla, dost zvláštím pohledem si mě prohlížela, ale pokaždé, když jsem se podíval jejím směrem já, vyděšeně ucukla očima a zaměřila se na některé z dětí, které měla nablízku.

„Kdybych to zkrátila,“ pokračovala Bella; nezdálo se, že nějak navázala na mou poznámku o Trudyině výrazu, a tak jsem našpicoval uši (ne že bych to nějak extra potřeboval) a zvlášť pečlivě poslouchal každé její následující slovo, „tak má Jennifer nejspíš hodně živé noční můry a je náměsíčná. Ale asi je to mnohem horší, než u ostatních případů.“

„A co takhle dětský psycholog?“ vyhrkl jsem a snažil jsem se znít přesvědčivě. O výsledku jsem si sice jistý nebyl, ale doufal jsem, že upíří nadání pro cokoliv zahrnuje i herecké schopnosti. I když... vzhledem k tomu, že jsem ještě pořád pod touhle střechou a Bella mě ještě nevyštvala ze dveří deštníkem s ostrým koncem, nejspíš jo. To jsem bral jako pozitivní poznatek.

„To by bylo řešení,“ přisvědčila Bella s povzdechem. Špičky prstů téměř neslyšně bubnovala o stěnu hrnku.

„Tak proč se tváříš tak...“ zamyslel jsem se, jak správně vyjádřit slovy tu zvláštní bezmoc v jejím obličeji, „jak se tváříš?“ zeptal jsem se nakonec, protože vhodné slovo jsem ve svém slovníku bohužel nenašel.

„Protože ji k němu nemůžeme přivést bez povolení jejího otce,“ špitla tiše a rychle zamrkala.

Byl jsem rád, že jsem čaj odmítl, protože kdybych ho přijal a zrovna teď ho měl v puse, byl jsem si jistý, že bych ho vyprskl a zakuckal se -  a že by s tím ta jeho odporná chuť neměla nic společného. „Ona má otce?“ zopakoval jsem po ní užasle. Pak ale význam slov konečně dorazil do mého mírně zpomaleného mozku a mě zaplavil ohromný vztek. Nedokázal jsem pochopit, že když jsou její rodiče - minimálně jeden určitě - ještě naživu, proč ta malá chudinka vyrůstá v dětském domově. Jaký to pro ni musí být pocit? Vědět, že tam venku má tatínka a možná i maminku, kteří ji podle všeho nemají rádi, a proto ji nechali vyrůstat v domově pro sirotky?

Ale... třeba o něm ani neví, napadlo mě záhy, zkoumavě jsem se podíval na Bellu, jestli v jejím výrazu náhodou nespatřím něco, co by mě mohlo utvrdit v domněnce, ale její tvář byla dost neutrální. Hergot... znovu jsem musel pomyslet na to, co všechno bych dal jen za malinké nakouknutí do její tajemstvím zahalené mysli. Jenomže - vem to čert - ona pořád mlčela jako hrob.

„Proč si ji otec nevezme do péče?“ zopakoval jsem své myšlenky nahlas. Hlas se mi podivně třásl, jak jsem se ze všech sil pokoušel do něj neprojevit svůj vnitřní vztek.

„Nechce se o ni starat. Moc toho nevím, ale říká se, že po smrti jeho ženy zjistil, že biologickým otcem je někdo jiný, a tak s ní nechtěl mít nadále nic společného a umístil ji do domova.“

„Jak je tomu dlouho?“

Jen bezradně pokrčila rameny. „Netuším, ale asi to nebude nějak závratně dlouhá doba...“ Na chvíli se zamyslela. Poznal jsem to podle jejího zvláštně nakrčeného obočí a zamračené vrásky, která se jí tak vytvořila na čele. „Vlastně, nahoře mám okopírované spisy všech dětí z domova. Určitě to tam bude.“ Se skřípěním odstrčila svoji židli a postavila se na nohy. „Pojď.“ A už mířila na chodbu ke schodišti.

Postavil jsem se a svižně vykročil za ní. „Vědí v domově o tom, že to máš?“

„Že mám co?“ odvětila nechápavě mezitím, co zdolávala první schůdek.

„Ty spisy přece.“

Podle protáhlého povzdechu jsem si dokázal živě představit, jak protáčí oči. „Samozřejmě že to ví. Sami mi je dali, abych si o každém z dětí nastudovala co nejvíc a mohla si tak líp uvědomit, jak se ke kterému chovat, na koho brát ohledy a na které naopak případně vztáhnout výhružně ruku."

„Jo tak," zamumlal jsem tiše. Pak jsem se tiše uchichtl. „Už jsem si představoval, jak-" Nedopověděl jsem. Byli jsme zhruba v polovině schodů, když se zničehonic zastavila. Až o vteřinu později jsem si uvědomil, jak se jí dost zvláštním způsobem podlomila kolena, vypadalo to skoro, jako by dvě tenká párátka neudržela příliš silný nápor a prostě lupla, ale to už se hroutila k zemi.

Stál jsem naštěstí těsně za ní, takže jsem ji stihl zachytit pevně do rukou a ani jsem se nemusel bát, že budu muset později vysvětlovat nějaké nesrovnalosti ohledně toho, že bych k ní přeletěch nadlidskou rychlostí třeba přes půlku pokoje - a byl jsem si jistý, že bych to momentálně vážně udělal.

Zděšeně jsem jí pohlédl do obličeje, který byl ještě o několik odstínů bledší než před pár vteřinami v kuchyni. Vyděsilo mě to, barva její pokožky se totiž klidně mohla rovnat s tou mojí, to bylo rozhodně dost strašidelné, zvlášť když jsem k tomu připočetl tmavé kruhy pod očima, které jako by právě teď ještě více vystouply a ukázaly se světu.

Jelikož jsem ji držel dost neohrabaně v podpaží a nohy se jí v podivném třepotu jen velice křehce a téměř bez žádné síly opírly o dva schody, přehodil jsem si ji do náruče. Nevěděl jsem, jestli to postřehla, oči měla zvláštně přivřené a vypadalo to skoro, jako by se každé dívalo jinam.

„Bello?“ zeptal jsem se váhavě, v duchu jsem jenom rychle přemýšlel nad tím, jestli mám zavolat do nemocnice, Carlisleovi, anebo se ji pokusit nějak probrat sám. Najednou jsem si hrozně vyčítal, že jsem vyčerpanosti v její tváři, které jsem si bezpochyby všiml už v kuchyni, nevěnoval žádnou pozornost.

Ticho. Nic. Nereagovala.

Kdybych měl volnou ruku, popleskal bych ji (samozřejmě s ohledem na její křehkou lidskost) po tváři. Ale nechtěl jsem ji nijak pouštět, a tak jsem jen trochu zahýbal pravou paží nahoru a dolů, rychle za sebou, abych s horní části jejího těla, čímž myslím hlavu a hrudník, trochu zatřásl.

„No tak, Bello,“ opakoval jsem. „Sakra ženská, tohle mi nedělej,“ zamumlal jsem si spíš pro sebe, když nadále nejevila ani nejmenší zájem o můj hlas, což bych možná i přežil, ale ona ještě k dovršení všeho nechala oční víčka, aby se zavřely úplně, a já tak ztratil i ten poslední kontakt s jejíma hnědýma očima.

Kdybych neslyšel pravidelný tlukot jejího srdce, asi by mě trefil šlak.

Ale musel jsem začít jednat. Okamžitě jsem se dal do kroku, vydupal jsem zbývající schody nahoru, a mezitím se snažil co nejpřesněji vzpomenout na zásady první pomoci. Bylo tam při omdlení něco s vlhkým ručníkem anebo jsem se už vážně zcvoknul?

Bez rozmyslu jsem ramenem rozrazil dveře do jejího pokoje, naštěstí byly jen přivřené, takže jsem je nevypáčil z pantů ani nepoškodil naleštěné dřevo, ze kterého byly vyrobeny, a po tom, co jsem se krátce zorientoval a spatřil, kde má postel, jsem k ní vykročil a položil ji na ni.

A teď přišla chvíle na to, abych si konečně vzpomněl, co mám dělat. Jsem si docela jistý, že mi to Carlisle jednou vysvětloval, jenomže tomu už je taky dobrých šedesát let a za tu dobu mi to ani jako upírovi nemohlo utkvět v paměti.

Jsem v háji...

Ať tak či tak, musel jsem někoho zavolat. Ale kdybych vytočil záchranku a pověděl jim, že mi tady omdlela nějaká holka a já ani nevím, jak jí pomoct, připadal bych si trapně. Zvlášť když jsem ještě nedávno pracoval v nemocnici. I když jako uklízečka, ale to vyjde nastejno.

Neměl jsem jinou možnost, než Carlislea. Celý napjatý jsem začal po kapsách hledat mobil a přitom se snažil ignorovat vtíravou myšlenku, že jestli bude někde nablízku Tanya a uslyší můj zoufalý hlas v telefonu, nějak si vydedukuje, že jsem asi do Canady ve skutečnosti neodjel a jsem někde poblíž.

Nepochyboval jsem o tom, že by se se mnou chtěla okamžitě sejít. A to by mohlo mít hned dva výsledky, které by končily pohřbem. Nejdřív by ucítila Bellu, a tím pádem by se naplnila Alicina vize o tom, jak se jí Tanya vrhá po krku, ale pak by zpozorovala i mě a rozhodla se využít své ženské zbraně. A já bych na nic nečekal a skákal někam do ohně, protože být svědkem jejího vášnivého vzplanutí mi vážně stačilo jednou v sedmaosmdesátým. Tehdy to byl snad zázrak, že jsem vyvázl celý. Podruhé už jsem však štěstí mít nemusel.

Ale teď jsem neměl čas přemýšlet nad tou... běhnou. Raději jsem se zaměřil na to, že moje kapsy jsou kromě peněženky, klíče od auta a pár drobných naprosto prázdné, a tím pádem musím mít mobil v bundě dole na věšáku.

Vrhl jsem na Bellu jeden rychlý pohled, abych se ujistil, že třeba nepolyká jazyk anebo se s ní neděje něco jiného, ale ona jen měla zavřené oči, a kdybych před chvílí neviděl to, jak padala, nejspíš bych si pomyslel, že poklidně spí.

Vystřelil jsem z pokoje o mnoho rychleji, než jsem si správně mohl v lidské přítomnosti dovolit. Za necelou vteřinu jsem ale už zase seděl na kraji postele vedle ní s mobilem v ruce a mírně se třesoucími prsty jsem v seznamu hledal Carlislea, protože jsem si momentálně ani za nic nemohl jeho číslo vybavit zpaměti.

Konečně jsem najel na všechna jména pod C, když mě najednou  za zápěstí uchopila studená ruka.

„Nikam nevolej," zamumlala Bella ochraptělým hlasem. Odtrhl jsem pohled od svítící obrazovky a pohlédl do jejího popelavého obličeje.

Chtěly bychom vyjasnit pár nesrovnalostí z minula. :) Edward rozhodně netouží po tom být s Jennifer. Mrzí nás, že to takhle vyznělo, ale přece to není žádný pedofil. Tou větou, že ji má nejspíš rád, byl myšlený úplně obyčejný cit, jaký cítíte ke svým přátelům i vy. :) O rakovině žaludku toho obě dvě víme jenom tolik, kolik jsme našly na internetu, ale její příznaky se nemusí projevovat po celý den, každou hodinu a každou minutu, takže pokud ještě Bella není v nejhorším stádiu, může se po většinu času chovat vesele jako každý jiný člověk. A určitě máme v plánu kombinaci E+B, jen tomu dejte trochu čas, láska mezi nimi nemůže vzniknout z vteřiny na vteřinu. :)

A nakonec ještě jeden malý poznatek. Nechceme komentáře vyžadovat vyhrožováním, že bez nich nebude další kapitola, jen nás mrzí, že vždy, když přidáme další díl, sledujeme, jak zobrazení přibývá. V jednu chvíli je tam 30, o půl hodiny později už 50 a než se nadějeme, vyškrábe se to na 200 a někdy i na 300. Stejně jako někteří z vás vyhlížejí další kapitoly, my nedočkavě vyhlížíme, jestli nepřibyly komentáře. A když přibude jeden komentář asi tak průměrně za dvacet až třicet zobrazení, skutečně nás to zamrzí. :(

Víme, že spousta z těch, kdo sem najedou, si to ani nepřečtou, ale touha každého pisatele je vědět, kolik čtenářů z toho doopravdy má. Myslíte, že byste nám mohli pomoct tohle přání splnit? Třeba pouze tím, že tady zanecháte smajlíka, ať už veselého anebo s palcem dolů, my jen chceme vědět, pro koho tuhle povídku píšeme. Sice už dopředu víme, že si každý z vás řekne: "Proč bych zanechával komentář, vždyť ho tu nechá někdo jiný, tak se to bez toho jednoho obejde.", ale přesto předem děkujeme všem hodným duším, které naši zvědavost vezmou na vědomí. :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), Katie92, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 14. část: