Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - Epilog

09.11.2010 (21:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4372×

Když kočka není pes

Stepovali jsme po obýváku jak hladoví lvi.

„Vyhoďte ho někdo, nebo ho kousnu,“ zařvala ze své ložnice Rory a v tu ránu k nám seběhl Taavetti.

„Vidíš? Já ti říkal, že si nemáš hrát na mudrce,“ dobíral si ho Jacob.

„Jen jsem jí řekl, ať dýchá,“ vymlouval se.

„Hele, ty vypadáš dost nezrale. Kdybych tu už pár desítek let nebyl a neznal svůj druh, věřil bych, že tu vrhneš,“ smál se Emmett.

„Jo, je zelený jak májové listí,“ přitakal Daniel.

„Vy jste všichni chytří jak delfíni, co? Ale nikdo z vás tam nevleze,“ odfrkl si Taavetti a přikrčil se, když se domem roznesl další řev Rory.

„Protože my to máme na rozdíl od tebe v hlavě v pořádku,“ špitl Jasper a přikrčil se za Alici.

„Hrdinové,“ odfrkla si.

Já seděla v koutě a ani nedutala. Tedy zatím. První Roryn jekot jsem ustála jen s nepatrným záchvěvem v podbřišku. Druhý mě přiměl otevřít bar a s každým dalším jsem nenápadně upíjela z tátovy lahve whisky. Momentálně jsem tudíž mlčela, ale na tváři jsem měla nenápadný úsměv. K Rory do pokoje vešlo jen málo statečných vojáků.

Bella, Carlisle, Nessie, maminka a Edward. Zkusil to i Taav, jakožto nastávající otec, ale Rory ho bez zaváhání vyhnala. Opět jsem si nenápadně lokla a schovala lahev pod křeslo.

„Dej mi taky,“ zašeptal vedle mě z ničeho nic Dan.

„Chco?“ vyblekotala jsem.

„Nedělej! Vím, že tu lemtáš, tak mi taky dej loka. Tohle se nedá,“ škemral. Vztekle jsem na něj vycenila zuby a podstrčila mu lahev.

„Rzdi!“ okřikla jsem ho tiše. „Mi to vypješ,“ vrtěla jsem nechápavě hlavou. Můj bratr byl budoucí alkoholik. Očividně.

„Taavetti!“ ozvalo se z patra a mně se zježily vlasy na temeni.

„Dej to sem,“ škytla jsem a otočila lahev hrdlem vzhůru.

„No hej! Oni tu normálně chlastaj!“ práskl nás Emmett.

„Že vám není hanba! Vaše teta nahoře trpí a vy tu do sebe klopíte chlast,“ řekl zhnuseně táta. „A beze mě!“ dodal a sebral nám to.

„Vidíš, cos udělal?“ vyčítala jsem Danovi. Taavetti se rozeběhl do patra a ve vteřině ho Rory řev zase vyhnal pryč.

„Tak já už nevím, co chce,“ skučel.

„Tebe očividně ne,“ smál se Jacob.

„Skra,“ zasténala jsem, když mi táta podal prázdnou lahev.

„Neklej. V ložnici mám ještě,“ mrkl táta a zmizel. Opět se mi na tváři rozlil blažený výraz. Ještě že mám toho tatínka, napadlo mě a spokojeně jsem se opřela do křesla.

„Tradá!“ zaječel táta a v každé ruce měl jednu lahev.

„Týjo, vám bude zle,“ šklebil se Jacob.

„Chceš taky?“ nabídl táta.

„No jasně!“ zaúpěl úlevně Jacob a odšrouboval jedno víčko.

„Chjo, tu schnu!“ vztekala jsem se.

„Dejte nám taky!“ dožadoval se Dan.

„Na to máte ještě čas,“ vzdychl Jacob a otřásl se, když polkl první lok.

„Dikri.. Diskrtip…Deskri.. heh,“  vzdala jsem to.

„Diskriminace!“ vyhrkl za mě Dan a já zvedla palec v souhlasném gestu.

„Prásknu tě mámě,“ vydíral Dan a očividně to zabralo, protože měl najednou v ruce dvě lahve. Jacob se lekl stejně jako táta.

„Navl sem dnu!“ zavrčela jsem. Natáhl ruku a já si lokla ve chvíli, kdy Rory opět zakřičela.

Po dalších třech hodinách a čtyřech lahvích mi bylo jedno, jestli někdo řve, nebo ne.

„Lure až se vrátí, tak je zazdí,“ úpěl Emmett. Táta to nezvládl. Svalil se ke mně do křesla tak přitrouble, že mi tiskl obličej do opěrky a já musela pít div že ne brčkem. Jacob si ustlal rovnou pod stolem.

„Hodnej písček,“ plácal ho Dan po hlavě. „Sýček,“ opravil se.

„-cáš smysly,“ okřikla jsem ho.

„Dane, přstaň mi bít do sichtu,“ brblal Jacob z podlahy.

„Omiň,“ škytl brácha a zastrčil si ruku do podpaždí.

„Je to kluk!“ zařval na schodech Taavetti a my byli v tu ránu v pozoru.

„Bacha, jdou sem!“ ječel táta a rovnal si límeček, když se vyprdelil z křesla zadkem napřed.

„Vy jste namol!“ konstatovala jedna z překvapených maminek, co přede mnou stály.

„Na dur,“ smál se Daniel.

„-icho!“ okřikl ho Jacob. „Minko spí!“ strkal si prst před pusu a syčel.

„Kdo vás tak ožral?“ dožadovala se zase maminka. Jedna z nich, tedy. Instinktivně jsem zvedla ukazováček a namířila ho před sebe na tátu. Kamufláž se zdařila, protože to samé napadlo Dannyho i Jacoba.

„Naše dvčátka zašla.. začli… začala,“ zvažoval správnost slov táta.

„Vidím,“ sykly maminky stejně. Zvláštní, že tolik obličejů mělo jeden hlas, ts. Čarodějka.

„Jděte se z toho vyspat. Všichni. A vám se divím, že jste je nechali,“ vyčítala Chrisovi a Pearl.

„Jsou sladcí a trpěli,“ omlouvala nás Pearl. Chris mě mezitím vzal do náruče. „A mimo to, my je hlídali. Nebýt nás, vypili by i tyhle dvě,“ ukázala Pearl.

„Wskhy!“ zapěla jsem.

„Joo! Wskhy!“ přidal se Daniel. „Nám je pajzly!“ divil se.

„Pa- co? Snad braly, ne?“ drbala jsem se na temeni.

„Pojď, ty moje notoričko,“ usmál se Chris. Rezignovaně jsem vzdychla a on zavrávoral. „To je síla,“ vydechl.

„Hanley! Ty máš psa!“ zakřičela jsem na celý obývák a ještě směšnější bylo, že Daniel to udělal ve stejnou chvíli. Tentokrát se smály i maminky.

„Ha, ha, ha. Děsně vtipní vy dva, že? Smát se opilému a zmatenému,“ šklebil se pobaveně Chris a nesl mě pryč.

„Nesi spát. Sci zapjet sestřenku,“ brblala jsem, když mě položil na postel a lehl si vedle mě.

„Lásko, všichni kdo můžou, tak spí, protože jsou jako dogy. To zaprvé a zadruhé nemáš sestřenku, ale bratránka.“

„Jo? Bych chtěla vdět,“ odfrkla jsem si.

„Tak se na to zítra podíváš, ano?“

„Slbuješ?“ dožadovala jsem se.

„Přísahám, lásko,“ usmál se a začal mi prsty proplétat do vlasů. Bylo to příjemné a uklidňující. Tak já mám synovce. Proč jsem si myslela, že je to neteř?

„Snovec neí neteř?“ ujišťovala jsem se.

„Ne, není. Stejně, jako Hanley není Hanny a kočka není pes,“ šeptal tiše.

„Když kočka není pes…“ začala jsem větu, ale jeho vískání ve vlasech bylo tak omamné, že jsem spekulace vypustila a odložila na jindy. Ospale jsem zívla. Snad mi to někdo připomene.

Předchozí

Mé shrnutí

Slovo autora... Lollipop s vámi!

I když mi to opět a zase rve srdce, musím za tímhle příběhem udělat tečku a svázat ho do úhledného balíčku. Tentokrát - a to myslím už smrtelně vážně - se k příběhům této mé rodinky nevrátím. Nebudu vám vyprávět o malém dítěti Rory a Taava. Jejich příběh si domyslete vy. Jen vás chci odkázat na povídku Bílá bóje, která na konci vypráví o události po 300 letech a snad vám jako happy end všech těch dílů bude stačit.

Děkuji za váš čas, který jste ztratili u mých písmen.

Děkuji za vaše nápady a návrhy, které jsem sice nevyužila, ale mnohdy mě přivedly na jiné řešení.

Děkuji za potlesky, úklony a sliny.

Děkuji za Hanetku, která mi vstoupila do cesty a vedla mě, oživila Lure a celý příběh. Doplnila šťávu a vymazala nudné partie. Opravila odporné chyby a vykrákala mě za uši při pokusech o mord (viz Pearl a její znásilnění).

Děkuji paní učitelce za to, že mě naučila písmenka a psát... Ok, už končím.

Prostě a jednoduše: Díky všem a všemu, vaše Misabells. Lollipop!

P.S.: V následujících dnech vyjdou dvě jednorázovky, jako ohlédnutí za KKNP. Tak hledejte!

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - Epilog: