Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 29. kapitola

22.10.2010 (18:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2767×

Kde jsou?

„Tys mě našel!“ jásala jsem jako omámená a nepřestávala líbat jeho obličej. „Děkuju, děkuju, děkuju,“ blekotala jsem a hladově brouzdala prsty po jeho těle. Byl tu a držel mě v náručí. V pozadí celé scény stoupal dým ze dvou mrtvých těl. „Chrisi, jak jsi to dokázal?“ vyzvídala jsem mezi jednotlivými polibky.

„Šel jsem za srdcem, lásko,“ zašeptal a zvedl mě do náruče. Po tváři mi tekly slzy radosti. Objímal mě a já si nepřála nic jiného.

„Půjdeme domů,“ vybídl mě a nesl pryč.

„Ano, ano, ach… ano,“ vzdychala jsem mu do krční jamky.

„No skvělý,“ zamručel hlas. Otevřela jsem oči. Kolem mě byla tma a puch prachu. Sakra, jen sen!

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a Pearl se zasmála.

„Doufám, že mu to alespoň šlo,“ řekla ironicky.

„Nesl mě domů. Nic víc.“

„No, zněla jsi spíš, jako když… No nic. Hlavně, že se ti to líbilo.“

Pokusila jsem se posadit a zády se opřela o zeď.

„Někde jsem četla, že šedesát procent mužů předstírá erekci,“ vydechla.

„Erekci? Co? No hele… ehm, proč o tom mluvíme?“ panikařila jsem.

„Jen tak. Aby řeč nestála,“ špitla.

„Myslíš, že je to možné?“

„Pochybuju. Jak by mohl chlap předstírat, že mu stojí?“ zasmála se.

„Co já vím? Třeba… není na to nějaký sprej? Jako lak na vlasy?“ rozesmála jsem se.

„Tak to bych to chtěla vidět! Do každého počasí – i za vlhka stojí!“

„A nikdy nezplihne,“ dusila jsem se hystericky.

„Jo, a přidá na objemu!“ slzela Pearl. „Budu se muset Dana zeptat, jestli to už někdy předstíral,“ uvažovala.

Kristepane, to musí být tím šokem a stresem. Jde nám o život a nás napadají takové kraviny!

Ta tma a samota měla divné následky. Byly jsme uvězněné ve tmě a diskutovaly o erekci.

„Určitě ti poví pravdu,“ zasmála jsem se.

„Výhoda, ne?“

„Maximální.“

Zakručelo mi v žaludku hlady a já se to marně snažila zamaskovat zakašláním.

„Hannah, přestaň být paličatá!“ okřikla mě.

„V čem zase?“

„Napij se ze mě. Budeš mít sílu a až sem vpadnou, přemůžeme je.“

„Nepřemohla jsem ho sama v plné síle, tak jak bych mohla teď, když ani nevím, kde jsem?“

„Vážně jsi byla v plné síle?“ dobírala si mě Pearl.

„Fajn, nebyla jsem na lovu, ale to je jedno. Nebudu pít tvoji krev!“

„Jen trochu.“

„Ani trochu ne.“

„Co troška solidarity? Já chci ven!“

„Staň se Hledačkou a cesta je volná.“

„Thomas mi u snídaně říkal, co to obnáší. Dost mě tím vyděsil, takže i kdybych předtím o tom jen na vteřinu přemýšlela, teď jsem rozhodně proti.“

„Snídaně?“

„Jo, na, vzala jsem ti chleba – zase.“ V jejím hlase byl náznak omluvy, že mi nenese víc.

„Miluju chleba,“ zasmála jsem se.

„A krev?“

„Jdi do háje, satane,“ sykla jsem a potmě se dopátrala podávaného jídla.

***

„Cože udělal?“ nechápal to stále Jacob. Přecházel jsem po obýváku jako rozzuřený tygr.

„Vydal se ji hledat na vlastní pěst. Je to kretén, jak ji chce najít?“ vrčel jsem.

„Možná bude bezpečnější, když u toho nebude. Přeci jen je to člověk. Je slabý a málo platný,“ ohodnotil to Emmett.

„Hlavně, že ty se hodíš,“ zpražila ho Rose.

„No dovol!“ bránil se. Ve dveřích se objevila Bella a všichni po jejím včerejším výstupu zmlkli. Nikdo si to nechtěl zopakovat. I Rory jen tiše vypískla a pokoušela se splynout s pohovkou.

„Co je?“ vyjekla Bella a Nessie nadskočila.

„Nic,“ bránil se Taavetti.

„No tak,“ kývla a vyšla před dům. Takhle jsem ji neznal. Tohle nebyl její styl. Bella byla vždycky srdečná a chápavá. S Edwardem tuhle rodinu drželi pohromadě. Hrdě se ujali místa Carlislea a Esmé. Vedli rodinu a šlo jim to. Ale to, co bylo včera…

„Bere to jako svoje selhání,“ zašeptal mi u ucha Edward.

Bella a selhat? Nikdy!

„Taky jsem jí to říkal, ale nevěří,“ dodal.

Dveře do domu se opět rozrazily.

„Jak je možné, že mi unesli neteř!“ zahřměl ženský hlas a já se otočil. V první chvíli jsem si myslel, že se vrátila Bella, ale ve dveřích stála Skylar. Nohy měla rozkročené a v očích posedlost. Za ní do domu vpadl Manu s podobným výrazem.

„Co tu dřepíte?“ sykl.

„A co třeba ahoj?“ nadhodil Edward.

„Třeba,“ řekli unisono oba a Emmett se rozesmál. Bylo to, jako když vytáhnete rozbušku z granátu. Přikrčil jsem se. Jenže nic se nekonalo. Španělé se jen zasmáli a konečně upustili páru.

„Sedli jsme na první letadlo, když nám Rory volala,“ vysvětlila Skye.

„Zase plný barák?“ skučel Jacob.

„Trhni si, hafane,“ zpražil ho Manu a Jacob na něj vyplázl jazyk.

Během deseti minut se za nimi objevily další dvě bledé tváře.

„Dědo!“ ječela Nessie a vrhla se Carlisleovi kolem krku. Esmé se uvítala s Edwardem a ostatními.

„Je nám to tak líto,“ šeptala Esmé do náruče mamky.

„Najdeme je,“ přesvědčovala všechny Lure. Nejvíc asi sebe.

Danieli? Ozvalo se mi v hlavě.

„Hannah!“ vyjekl jsem nadšeně. To bylo prvně, kdy se ozvala ona první. Upoutal jsem na sebe pozornost a Edward se dal do tlumočení, zatím co jsem s ní mluvil.

Myslíme si, že jsme v nějakém bunkru. Pearl odvádějí na jídlo pryč, ale pokaždé mi něco přinese. Sílím.

Hanny, dejte si pozor.

Všechno tu je ze železa. Prý je tu chodba. Dlouhá. Několik dveří a na konci Pearl viděla protipožární kontrolu, nebo jak se to jmenuje. Prostě takový ten papír o poslední kontrole stavu.

Nebyl tam název? Ptal jsem se s nadějí.

Nebyl.

Její hlas utichl.

„Chtělo by to víc. Musí zjistit víc,“ vrčel Edward.

„Zatím se můžeme porozhlédnout. Ten bunkr není špatný nápad.“ Všichni mi to odkývali a v domě to zahučelo, jak se zapnuly veškeré počítače.

„Co to tu zkoušíte?“ sykla Skye.

„Hledáme moji vnučku, co myslíš?“ odbyla ji Bella. Tak tohle bylo už hodně zlé. Tyhle dvě si do vlasů vjet nesmí. To by byl konec světa.

„Takhle uboze? Od čeho máte doma Rory s Lure? A Alici? Amatéři,“ vrčela Skye.

„Skylar,“ nadechla se Bella k peprné odpovědi.

„Jazzi, udělej s nima něco,“ vyjekl jsem a strýček jen kývl. Obě se nakonec svalily v přívalu smíchu.

„Nepřeháněj, jo?“ krotil ho Edward a zvedal svou ženu ze země.

„Jo, brzdi, modelko,“ přitakával Manu a pomáhal Skye.

„Lepší smích než kusy těl, ne?“ culil jsem se při tom výjevu.

„Jo, jenže vy to pak nebudete ani jeden poslouchat, až je to přejde,“ skučel Manu a Edward souhlasně kýval.

„Co se tu děje?“ vyhrkl Carlisle.

„Cirkus. Normálka,“ krčil jsem rameny.

„Ale Skye měla pravdu,“ zastal se jí Manu.

„Jo, měla, ale před Bellou to neříkej,“ smál se Edward.

„Kde jsou ostatní?“

„Na lovu,“ vydechl jsem.

Čekali jsme na ně dobré dvě hodiny a mezitím se pokoušeli najít veškeré bunkry Kanady. Jenže spousta z nich nebyla nahlášených, ale jak správně poznamenal Jasper, pokud tam byl papír o kontrole, musel být přihlášený.

„Jsou doma,“ křikl z přízemí Emmett domluvené heslo.

„Chyběly jsme vám, nebo co?“ nechápala Lure.

„Dokážeš se dostat k Hannah kouzlem?“ vyhrkl jsem.

„Na to zapomeňte! Jste normální? Tak on jde po Lure a vy ji tam pošlete?“ vrčel Josh. Tak tohle nejspíš nedošlo nikomu z nás. Mamka byla čarodějka jako ségra. Jestli se hledač dotkl Hanny, půjde i po mamince.

„Ti idioti jsou tak tupí, copak v jejich světě nejsou legendy? To jim nikdo neřekl, jak jsme zamávali s Connorem a Miou?“ vrčela zase Bella.

„Jsou to ignoranti. Jenže tentokrát si naběhli. Dokáží současně lovit jen jeden druh a tady mají hned čtyři,“ přidala se Rose.

„Čtyři?“ nemohl jsem se dopočítat.

„Tak spolu, Danny, ano? Upír, poloupír, vlkodlak, čarodějka,“ odříkávala teta Rose.

„Pět,“ ušklíbl jsem se a přistoupil k Rory. „Wolpire,“ dodal jsem a Rory mě láskyplně objala.

„Děkuju synovečku, alespoň někdo mě bere na vědomí,“ šišlala.

„Pardon,“ špitla Rose.

„Rory, myslíš, že bys je mohla zkusit najít? Ty hledače. Já vím, jak to je náročný, nebo si to alespoň myslím, že vím, ale je to pro Hannah a pro Pearl…“ prosil jsem. Rory se usmála a zavřela oči. Bylo ticho do chvíle, než mrskla nejbližším předmětem přes celý pokoj.

„Jak to mám udělat, když ani nevím, co hledám?“ řvala. Odskočil jsem od ní a smotal se zbaběle do máminy náruče.

„Klid,“ prosil táta.

„Alice? Nevidíš je?“ obrátil jsem se k další tetě.

„Nevidím poloupíry,“ vymlouvala se smutně.

„Ani hledače?“ nadhodil jsem. K čemu je takováhle rodina plná darů, když nikdo z nich k ničemu není! Nic neumí a v boji jsou totálně nepoužitelní?

„Danieli!“ okřikl mě Edward. No, tak ne všichni, no. Pardon.

***

„Je na čase udělat diskusní kroužek,“ ozvalo se z otevřených dveří. „Vstávat,“ dodal Thomas. Pearl mi pomohla na nohy.

„Co chceš?“ sykla jsem.

„Tvojí rodince to moc trvá. Asi jsou nechápaví, nebo co já vím, ale takhle tu zestárnu. Jdeme,“ zavrčel a pokynul hlavou.

„Proč mě prostě nezabiješ?“ vyhrkla jsem překvapená vlastní odvahou.

„Protože by to bylo moc lehké a mě už to nebaví,“ mručel a vedl nás hranatou chodbou ze železa.

„Ty nevíš, že takhle končí všichni? Tím, že si zpestřují svou úchylnou hru?“ nadhodila jsem. Pearl do téhle chvíle zarytě mlčela.

„Proč mu to říkáš?“ vyhrkla.

„Aby s tím počítal. Proč jinak? Nemůže pak říct, že jsem ho nevarovala.“

„Jsi normální?“

„Nemůžu si vedle tebe pomoct, pardon!“ sykla jsem a Pearl zčervenala. Ten její dar. Mluvit jen a jen pravdu.

Thomasovi to nejspíš došlo, protože zmlkl.

„Hele, drobku. Kde to jsme?“ využila situaci Pearl. Thomas mlčel.

„Odpověz na otázku dámě!“ sykla. Že by taky dostala nával hrdinství?

„V protileteckém bunkru za městem. Mají nás pod nosem a ani o tom neví,“ zasmál se.

Takový kousek?????

Danieli!

Ano? Co je? Dělá vám něco? Jste v pořádku?

Jsme v protileteckém bunkru tři kilometry od vás!

To bylo tak osvobozující. Pět minut a jsou tu. Hurá!

„Nebo jsme v letadlové lodi v přístavu, co já vím?“ rozesmál se Thomas a změřil si mě pohledem.

„Tak kde jsme?“ skučela Pearl.

„Nevím. Nechal jsem to na Jaredovi a ten mě sem pak zavřel s vámi. Do kontaktu s ním nepřijdete, dámy. Copak jste si myslely, že to bude až tak lehké?“

Odvolávám. Převezl mě. Pardon.

Takže tam nejste?

Ne.

A kde jste?

Co já vím? Ale zkuste to.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 29. kapitola: