Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 25. kapitola

15.10.2010 (20:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2941×

Volaný účastník je dočasně nedostupný

Měl jsem neutuchající potřebu si zakřičet radostí, když jsem se hnal polem za Berlínem. To mě ovšem přešlo, jakmile jsem zjistil, že lesů tu je prabídně málo a zvěře v nich snad ještě míň. Musel jsem nakrmit toho upíra v sobě. Nebyl jsem na lovu od začátku naší cesty, a i když jsme původně plánovali návštěvu ve Finsku u mé rodiny, nebyl jsem si teď zcela jistý, že o to Chris stále stojí. Nakonec, když začalo svítat a já potkal jen pár zajíců a rejsků, zvolil jsem jinou cestu.

Berlínská zoo vypadala opuštěně. Jakmile jsem se tam objevil, zvířata se začala plašit a krčila se v koutech.

„Je mi to líto, ale musím,“ vysvětlil jsem skupince tygrů a po jednom skočil. Mňam! Nejraději bych si „přidal“, ale asi by to bylo moc čitelné. Ani tohohle jsem nedopil úplně. Bylo by to divné, kdyby jim ZOO chcípl tygr a našli ho bez jediné kapky krve. Takhle bude pár dní malátný, ale vzpamatuje se. Ještě štěstí, že na zvířata nefunguje přeměna. Chvíli jsem pokukoval po dalším, ale zdravý rozum zvítězil. Místo toho jsem se vloupal do ambulance zoo a půjčil si pár krevních konzerv.

„Ble, býložravec,“ zašklebil jsem se a zatnul svaly. Den se probouzel a já musel pryč. V hotelu jsem mile pozdravil nočního hlídače a do postele padl jako zabitý ihned poté, co jsem telefon připojil k nabíječce.

***

Vyhýbala jsem se mu. Měla jsem od té chvíle v parku nepříjemný pocit. Na Tomovi bylo něco divného, jenže já nebyla schopná identifikovat, co. Cloe zuřila, že jsme se vyhýbali místům, kde oni byli. Očividně nás postrádali, protože se neustále rozhlíželi a přemísťovali.

„Jdu domů, tohle je fakt moc,“ sykla a mávla nám na rozloučenou.

„Řekni, že bude v pohodě,“ prosila Pearl, když jsme se protahovaly mezi několika tančícími opilci.

„Jo, bude, ššš,“ tišila jsem ji. Co když je Tomův sluch až moc vyvinutý?

„Tady jste!“ zvolal Jared, když jsme do něj na druhém konci davu vrazily.

„My vás hledaly jak praštěné,“ zachraňovala to Pearl.

„Jo, chtěly jsme se rozloučit. Už musíme domů,“ dodala jsem a Pearl horlivě kývala.

„Doprovodíme vás,“ nabídl Tom. K čertu, kde se tu vzal?

„V pohodě, přijede pro nás brácha,“ lhala jsem.

„Tak dobře, ale dlužíte nám skleničku,“ smál se Jared.

„Klidně dvě,“ kývala Pearl a obě jsme si to namířily pryč. „Jsou fakt divní,“ sykla.

„Rychle pryč,“ skučela jsem a div ji netáhla za sebou jako kačera. Odfrkla jsem si, když jsem do nosu vdechla hnijící pach. Ble! Asi zvratky.

„Co když jsou jen vtíraví?“ navrhla. Prudce jsem se zastavila, až do mě vrazila.

„No jo, tak nejsou,“ odpověděla si sama.

Pro vlastní klid jsem Pearl doprovodila před její dům.

„Dík a dobrou noc,“ usmála se.

„Hele, chci se tě na něco zeptat, ale nemusíš mi odpovídat.“

„O co jde?“ nechápala.

„Mluvíš s Danielem?“ vyhrkla jsem.

„Od jejich odjezdu jsem s ním mluvila jednou,“ špitla.

„Proč? Proč mu nezavoláš?“

„Je mi to trapný. Když jsem minule tak vybouchla… Určitě je naštvaný.“ Kousala se do rtu a klopila oči a já nevycházela z údivu. Jeden horší než druhý! Ale vlastně já mám nejmíň co mluvit, že jo?

„Hele, Pearl,“ začala jsem, „brácha naštvanej je. Ale na sebe. Že tě vyděsil a zahnal. Strašně se trápí a myslí se, že tě ztratil. A nejspíš se taky bojí ti zavolat.“

„Ale on mi volal. A uprostřed hovoru… usnul,“ špitla a já jsem se rozesmála.

„No jo, to se nejspíš předtím „posilnil“. Asi proto se odvážil,“ řehtala jsem se, ale pak jsem zase zvážněla.

„A chtěla bys s ním mluvit? Vyjasnit si to?“

„Nevím, co mu mám říkat. Jsou tam taková mrtvá ticha, víš? Když mi volal a byl opilý, bylo to zvláštní,“ začala. Nedalo mi to a uvelebila jsem se na schodech jejich verandy. Pearl se nebránila a přisedla si ke mně.

„Jak zvláštní?“

„No, mluvil o tom, že mu chybím a ptal se, jestli se ho bojím.“

„A chybí ti?“ Pearl složila ruce do klína a svraštila obočí.

„Hrozně moc. Víš, když to na mě vybalil, myslela jsem, že skočím někde z útesu, abych se nezbláznila. Pak mě napadlo, že si dělal legraci, ale až když jsem se opila v Pětce a potkala tam tebe a… Tak nějak mi to prostě došlo a uvědomila jsem si, že nelhal. Že je vážně poloupír a já jsem zamilovaná do poloupíra,“ usmála se.

„Na,“ vyhrkla jsem a z malé tašky jsem vytáhla svůj diář s propiskou. Napsala jsem jí devítimístné číslo a vytrhla stránku.

„Co to je?“

„Jeho ICQ. Někdy to jde líp napsat než říct,“ mrkla jsem na ni a vstala. „A asi nečekej moc dlouho. Brácha se souží,“ zasmála jsem se a poté zmizela za dveřmi. Jak já nesnášela podzimní vůně. Lidé byli tak nezodpovědní. Rozházené listí, nesebrané, hnijící ovoce na zemi…

V tašce se mi rozkřičel mobil a vytrhl mě z myšlenek.

„Zblázni se, však už jdu,“ mručela jsem a ignorovala mámino číslo.

„Ty to nevezmeš?“ zeptal se mě hlas a já sebou trhla.

„Tome! Lekla jsem se tě!“ Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Jak se sem dostal?

„Mě se nemusíš lekat, čarodějko,“ usmál se.

„Hele, to odpoledne, asi zapracovala fantazie, nebo co. Neumím si to vysvětlit,“ vytáčela jsem se, ale pak mě napadlo, že bych mu tu pravdu možná měla říct. Nejen, že by dal pokoj, ale určitě by to pochopil. Vždyť kolik kluků můžu ještě potkat? Chris, ten jediný, kterého jsem kdy chtěla, mě nechtěl. Chtěl Sweet Vampire, to ale nevěděl, že jsem to já. Tom chce mě. Evidentně mě samotnou. A nepovažoval mě za kluka ani na chvíli. Je hezký. Myslela jsem si, že má stříbrné oči, ale to dělalo asi světlo v Pětce, protože teď je měl jasně modré. Možná víc než jasně modré. A na tváři taky modral… co se to …?

„Chceš vidět fantazii?“ zašeptal.

„Ty máš tetování?“ vyzvídala jsem a sledovala vytřeštěně jeho tvář. No tak sakra, ale! Přece bych si všimla už dávno, že má na obličeji tetování. Klame mě upíří zrak?

„Jen občas,“ usmál se a vykročil ke mně. Stála jsem jako opařená a pořád se pokoušela zaostřit ten obrázek. Snad stín? Nebo šmouha? Modřina? Popral se někde? Vypadalo to jako květina, nebo tak nějak, ale čím byl blíž, tím víc jsem to dokázala rozpoznat. Anděl? Ne, blbost. Ale křídla to jsou. No jo, jsou. Už je vidím. A kříž? Trhla jsem sebou, jeho oči byly divné, a pak mi došlo, kde jsem viděla podobný výjev. Alej, tma a postava. Uteč! Řvalo moje podvědomí. Jenže on byl rychlejší.

***

„Nejdu, dej mi pokoj,“ mručel jsem, když se mnou Chris lomcoval.

„Je skoro devět. Propásneme snídani,“ vyčítal mi.

„Nezájem,“ sykl jsem a přetáhl si peřinu přes hlavu.

„Tobě to je fuk, ty jsi nacpaný, ale já ne. Dělej!“ vrčel.

„Nech mě být!“ zavrčel jsem a vložil do toho celý svůj upíří um.

„Zchladni, papiňáku,“ zasmál se a já slyšel, jak zapíná můj počítač.

„Co děláš?“

„Probouzím tě, co myslíš?“

„Tím, že mi vlezeš do počítače?“

„Tím, že tě přiměju zapnout ICQ. Hádej, kdo mi před chvílí psal, že by s tebou chtěl mluvit?“

„Hanny?“

„Pearl,“ opravil mě. To bylo, jako kdybych si dal energy drink. Vystřelil jsem z postele a vyrval notebook Chrisovi z rukou.

„Co ještě říkala?“ vyzvídal jsem mezitím, co jsem naťukával všechna hesla.

„Mluvila o Thomasovi a Jaredovi,“ řekl naštvaně Chris.

„Takže už o nich víš?“

„Tys o nich věděl a neřekl jsi mi to?“ sykl.

„A proč bych ti to měl říkat? O ségru přece nestojíš, tak co?“

„Ty víš, že stojím. Jsi podrazák. Nechápu, jak tě můžu pokládat za nejlepšího přítele. Připomeň mi ten důvod,“ mručel.

„Protože jsem jediný, kdo snese tvoje nálady,“ zasmál jsem se.

„Blbečku,“ praštil mě do ramene a vstal. „Jdu se najíst a očividně stejně sám,“ vzlykl na oko.

„Pa, brouku,“ mávl jsem mu a ignoroval ho. Zaslechl jsem jen něco o gayích a pomstě, jenže to všechno zmizelo, když se objevilo okýnko se zprávou, že jsem byl přidat do seznamu kontaktů Perlorodky.

„Jé,“rozplýval jsem se. „Perlorodka,“ culil jsem se.

-          Danny?

-          Ahoj, Pearl.

Když napsala, měl jsem pocit, že jsem spolkl železnou kouli a ta se mi teď v žaludku pěkně nepříjemně zhoupla.

-          Jak se máš?

-          Hrozně.

-          Proč? Děje se něco? Chris tě zlobí?

-          Pitbul je jako malé kotě. Nic nedělá, ale jsem hrozně daleko.

-          Chybí ti Hannah, viď?

-          Nejen ona.

-          Rodina?

-          Nejen ona.

-          Já?

-          Ty nejvíc. Hrozně mě mrzí, jak jsem to na tebe vybalil, ale nemohl jsem si prostě pomoct. A pak ten telefonát. Stydím se. Usnul jsem. Zlobíš se?

-          Dám ti šanci to napravit, chceš?

Málem jsem proskočil o patro výš. Jestli chci? Ha há!

-          Přinesu ti modré z nebe. Chceš?

-          A co kdybys mi přivezl sebe?

-          Nesmím. Poslali mě pryč, že jsem ti prozradil, co jsem neměl.

-          Možná to nebude tak žhavé. Asi to už skousli – alespoň se tak včera tvářili. Nikdo si mě nedal k svačině.

-          Tys byla u nás? Vážně?

-          Vážně. Musím si zvykat.

Musí si zvykat? Srdce mi náhle vzlétlo do oblak divokou nadějí. Zvykat si… na mou rodinu? Na mě?

-          Tak jo. Přivezu ti sebe. Jen nevím, jestli je to dost originální dárek z evropských toulek.

-          Ale já bych ho chtěla.

-          Ty mě chceš?

Zarazil jsem se. Tak tohle byla špatně formulovaná otázka. Nedivil bych se, kdyby odešla. Zatnul jsem svaly a div se nezačal modlit ke všem svatým.

-          Nic nechci víc.

„Chrisi! Otevři šampus!“ zařval jsem radostí. Až pak mi došlo, že tu není.

-          Ani nevíš, jakou mám radost. Tolik se chci vrátit domů.

-          Než to uděláš, nějak se zabavím. Jared mě pozval na kafe.

-          Jared? Nechoď s ním!

-          Proč ne?

-          Choď se mnou.

-          Ty tu nejsi.

-          Ale budu. Přísahám, že tam do týdne budu. Jen s ním nechoď.

-          Je to kamarád. Sice trochu podivný, ale kamarád. Hanny jde s Tomem s námi.

-          Hannah! No to ne! Holky, neblázněte. Oni jsou divní! Chrisovi se to taky nelíbí!

-          Danieli Blacku, vy žárlíte?

Málem jsem urval čelo postele, jak jsem se zapíral. Bože, jaký já měl vztek. Nějaký modroocí frajeři z vysoké mi kradou Pearl a já se tu flákám po Německu. To jsem idiot!

-          Neuvěřitelně moc.

-          Tak to si o tom nechám zdát. Dobrou noc.

Až po chvilce mi došel ten časový rozdíl, ale to už byla pryč. Měl bych zkusit přitlačit na ségru. Vzal jsem mobil z nabíječky a zapnul ho. Přišla mi zpráva o tom, že se mi Hanny pokoušela dovolat.

„Pešek, sestřičko,“ smál jsem se a vytočil zpětné volání.

Volaný účastník je dočasně nedostupný. Prosím, opakujte volání později…

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 25. kapitola: