Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 17. kapitola

30.09.2010 (08:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2948×

Abraka dabra

Jeho pokoj byl prázdný. Byl pryč jen pár hodin a mně už chyběl. Viděla jsem se, jak s ním v koutě jeho útočiště stavím domeček z peřin, jak z jeho postele skáčeme do dálky a hrajeme na schovávanou. Cítila jsem jeho vůni.

Pořád tu byl a přesto…

Jak dlouho bez něj mám být? Proč tu brečím? Vždyť neumřel. Žije, jen ne tady a se mnou. Kolik dní mám před sebou, než svého velkého brášku sevřu v náručí? O to horší bylo, že jsem neměla ani Chrise. Oni dva teď byli spolu. Oba měli víc než já. Mně zůstala prázdná náruč po Dannym a opuštěné srdce po Chrisovi. I když mě nenáviděl, uvědomila jsem si, že ho miluju. Oba je miluju. A teď jsem tu neměla ani jednoho z nich.

„Srdíčko, pojď, měli bychom zkusit nějaká ta kouzla,“ vybídl mě mámin hlas z chodby a až pak se objevila její tvář ve dveřích.

„Už jdu,“ vzdychla jsem ochraptělým hlasem.

„Tolik ti chybí?“

„Je tu bez něj prázdno,“ zašeptala jsem.

„Mluvila jsem o Chrisovi,“ ujasnila mi. Zrudla jsem jako pivoňka.

„Já nevím. Je toho tolik, že nemám tušení, kdo z těch dvou mi chybí víc.“

„Danny ti zavolá,“ utěšovala mě.

„Já vím.“

„Tak pojď. Zaměstnáme se,“ mrkla a vyvedla mě z Dannyho pokoje. Kolikrát jsem odtud v noci po špičkách odcházela, když jsme měli oba spát a já se k němu přikradla s děsivými sny…

***

„Hodně tě štve, že jsi musel odjet?“ vytrhl mě z myšlenek Chris.

„Co?“

„No, nevypadáš, že jsi chtěl odjet. Josh tě musel málem táhnout.“

„To se ti zdálo. Těším se. Užijeme si to,“ usmál jsem se a přitom mě bodlo u srdce.

„Hele, já chápu, že Pearl je holka tvých snů, ale tak zkus to nějak překlenout.“

„A ty chceš Hanny překlenout?“ vrátil jsem mu a zadíval se mu do očí. Chris sklopil zrak a na čele mu naskočila malá vráska.

„Nemůžu, nejde to. Jen chci, aby to už přestalo tak bolet.“

„Proč jsi tam nezůstal a nevyříkal si to s ní?“

„Já nevím,“ přiznal se. „Je to zmatený. Hele, já vím, že je to tvoje ségra, ale já nevím momentálně co chci. Hrozně jsem se sblížil se Sweet vampire. Do toho Hanny. Asi miluju obě, ale jednu neznám osobně a druhá na mě ušila takovýhle podraz. Co bys dělal ty?“ Chris se na mě otočil s otázkou v očích. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nerozesmál. Ten kluk miloval mojí ségru i s tím, kdo byla. Pravdou bylo, že nevěděl, jak dalece mu Sweet vampire říká o svém původu pravdu, ale určitě by to dokázal skousnout. On ano. Pearl ne.

„Neměl jsem ti to říkat, asi se teď na mě zlobíš,“ pochopil mou zasmušilost jinak.

„Ale ne. To není kvůli tobě. Jde o to, že jsem udělal něco, na co nejsem moc pyšný. Vlastně jsem, ale čekal jsem jinou reakci,“ sykl jsem.

„Asi tě nechápu,“ vrtěl hlavou Chris.

„Ani nemůžeš. Možná ti to jednou vysvětlím. Teď to nech být. Možná bys měl třeba Hanny odpustit. Neber to tak, že se zastávám ségry, ale ona se ti omluvila.“

„Ty jsi pako. Vždyť já jí dávno odpustil. Jenže mužská ješitnost…“ nedořekl. Letadlo se zhouplo a pak se začalo třást…

***

„Nakresli nějakou místnost,“ nadhodila mamka.

„Jakou?“

„Nevím, jakou chceš, ale pokus se zůstat doma, ano?“

Začala jsem malovat obývací stěnu a gauč v přízemí. Mamka mě jen s úsměvem sledovala. K naším pokusům se přidal mlčky i táta. Seděl na mé posteli, ruce měl zkřížené na prsou a čekal. Nemohla jsem se soustředit. V hlavě mi visela otázka ohledně Dannyho.

„Jaká byla cesta?“ vyhrkla jsem nakonec na tátu.

„Normální. Zácpy nebyly, Danny s Chrisem v pohodě vlezli do letadla a odletěli,“ odpověděl.

„Aha,“ vzdychla jsem.

„Hanny, prosím, soustřeď se,“ skučela máma. Opět jsem začala kreslit.

„Nevzkazuje mi něco?“ neovládla jsem se.

„Měl by?“ usmál se smutně táta.

„Ne,“ kuňkla jsem a znovu čmárala do deníku.

„Srdíčko, myslím, že ten gauč nebude lepší, když ho budeš hodinu vybarvovat,“ zarazila mě máma a mně došlo, že šmudlám jednu jedinou opěrku a duchem jsem jinde. No jasně! Duchem!

Danny? Nemohla jsem se dočkat, až ho uslyším. Jenže nic se neozvalo. Bylo ticho. Nemohl být přece tak daleko?

Danieli?

Svraštila jsem čelo a pokusila se dokreslit ten obrázek.

„Podpis,“ vybídla mě máma.

„Já vím!“ odsekla jsem vztekle. Mamka na mě koukala překvapeně. „Omlouvám se,“ vzdychla jsem. Podepsala jsem obrázek a vstoupila do modré mlhy.

***

V uších mi cosi zapištělo, ale vzhledem k situaci jsem to moc neregistroval. Možná vyvolaná halucinace. Tak moc jsem chtěl slyšet někoho z domova… teď, když se letadlo třáslo každou chvíli.

„Nesnáším turbulence. Proč jsme nezůstali doma?“ vrčel Chris.

„No tak to sis měl rozmyslet dřív, debile,“ sykl jsem a Chris se začal smát.

„Nejsem debil.“

„Jsi a já taky.“

„Kdo větší?“ zasmál se Chris, zatím co jsem byl omotaný kolem opěrky svého sedadla. Měl jsem větší šanci, že kdyby letadlo šlo k zemi, přežil bych. Jen jak to vysvětlit potom?

„Klidně ti to přenechám, ale teď si ty kecy nech. Co když to spadne?“ panikařil jsem.

„Kéž by to spadlo.“

„Ty jsi fakt debil!“

„Asi jo.“

Letadlo se přestalo kymácet a byl klid.

„Ty idiote, budeš se mi zodpovídat, jestli to spadne,“ vydechl jsem úlevou.

„Přemýšlel jsi někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybychom byli nesmrtelní?“ zeptal se smrtelně vážně Chris.

„Neleze ti ta výška na mozek?“

„Tak přemýšlel? Jde to vůbec?“

„Proč chceš být nesmrtelný?“ znejistěl jsem.

„Sweet vampire prý je nesmrtelná. Úplně to vidím. Chtěl bych být s takovou holkou do konce věčnosti.“

„Hele, co když není tím, za koho se vydává? Co když je to obyčejná holka? A nebo naopak nějaký magor?“

„Neznáš ji, tak ji neodsuzuj. Co když je fakt upír?“ vykřikl a pár spolucestujících se po nás otočilo. Jeden si dokonce klepal na čelo.

„Debile,“ zasmál jsem se tiše a shrnul se víc v sedadle.

„Jsem se nějak rozvášnil, co?“ přidal se a napodobil mě.

***

„Pojď nahoru!“ křikla mamka.

Vydrápala jsem se po schodech a přemýšlela, jak se dostat z obýváku zpět dolů.

Tentokrát byl k tréninku potřeba i Edward, jelikož jsem opět byla Casper.

To mám znovu kreslit? Čertila jsem se.

„Prý jestli má znovu malovat,“ tlumočil.

„Mě se dají verše opakovat. Zkus ten tvůj pokoj jen obtáhnout,“ navrhla. Protočila jsem panenky a otevřela deník na místě, kde byl můj pokoj. Přejela jsem dlaní po sváru a zamrkala. Když jsem se podívala na své ruce, byly opět neprůhledné.

„Jen dotek?“ nechápala máma.

„Asi jo, jak vidíš,“ divila jsem se s ní.

„Zkus delší vzdálenost,“ vybídla mě.

„A jak se budu plahočit zpátky asi????“ vyjekla jsem.

„Co kdyby sis do obrázku přikreslila deník?“ navrhl táta a zívl. S maminkou jsme se po něm otočili, až sklapl pusu a vypadal, že se začíná bát. Vyměnily jsme si šokované pohledy.

„Kdyby to fungovalo, tak… Hele, nakresli místnost ve škole. Josh tam vyjede a pak tě jen vyzvedne,“ vyhrkla mamka a já začala malovat. Tátu mezitím vykopala ze dveří.

„Proč sprchy?“ nechápala. Jen jsem pokrčila rameny a podepsala ho.

„Touhle dobou tam nikdo nebude,“ vyhrkla jsem, než jsem zmizela. Máma něco ještě říkala, ale já se už nesla pryč.

Objevila jsem se před skříňkou Dannyho. Ach jo. Pohladila jsem její jmenovku a uvelebila se na lavičce. Deník jsem přikreslila pod ni. Schovaný a nenápadný.

„Pěkně mě štvou, kreténi! Oni si odjedou do Evropy a my abychom se tu podělali!“ zařval nějaký hlas a začala téct voda. Sakra!

„Kašli na ně. Oni se do Vánoc vrátí, to víš, boháči. Kdyby nebylo tenkrát Chrise, nebyl bys tu, tak drž zobák!“

„Dostal bych se do týmu i bez něj, Sebe.“

„Ty jo, no! Ale bez Dannyho těžko. Takže sklapni a přestaň si ty dva brát do tlamy, pako.“

Přitiskla jsem se na skříňku, když hlasy začali sílit. Vždyť tu nikdo nemá být! Co je za den? Pondělí! Volejbal mají ve středu, tak co je? Zavřela jsem oči, když se ke mně blížil jeden z kamarádů bráchy. Nahatý a jen s ručníkem přes hlavu. Drbal si vlasy do sucha. Do prčic, připadala jsem si jak šmírák, ale… Áááááááá, ono se to bimbá!

Musela jsem pryč, jinak by to se mnou seklo. Jenže ten „bimbas“ se postavil vedle mě. Než si stáhl ručník, rozrazil dveře své skříňky.

Auvajs! Jeho jméno jsem teď měla nejspíš vyražené na čele. Pokusila jsem se dosáhnout na deník pod lavicí, abych mohla zmizet. Snad to bude fungovat, prosím! Nedosáhla jsem. Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než se pod lavici napasovat. Nebyl to nejlepší nápad, ale to jsem zjistila až poté, co mi jedna dobrá duše dupla na ruku a jiný se posadil tak nešikovně na kraj, že mu… ehm… přepadával přes okraj!

Mamí!

Poslepu jsem nahmatala deník a modlila se, aby to fungovalo. Otevřela jsem ho a chtě nechtě musela i oči. Nalistovala jsem svůj pokoj a pohladila ho.

„Kde jseš takovou dobu?“ sykla mamka a sledovala mou pobledlou tvář. „Kde máš deník?“ vyhrkla, když mi prohlédla ruce.

„Ve sprchách,“ kuňkla jsem a došlo mi, že v tomhle obrázku nakreslený nebyl.

„Sakra,“ zaláteřila máma a zvedla mobil.

„Joshi? Zajdi do těch sprch a podívej se po deníku,“ otočila se na mě, „kde je?“

„Pod lavičkou u Dannyho skříňky,“ špitla jsem a sledovala, jak mámě vyjelo obočí vzhůru, když jí došlo, že jsou to chlapecké sprchy. Ale nekomentovala to, jen dala tátovi instrukce a pak sklapla mobil.

„Mami,“ zírala jsem na stolek, „proč po mně chceš deník, když leží tady?“

„No jo,“ zarazila se, „já myslela… ale vždyť tu nebyl. Kde se tu vzal?“

Pokrčila jsem rameny. Tak tohle jsem fakticky nevěděla. A jestli táta přiveze ten druhý… To pokaždé, když ho namaluju, vznikne nová kopie? A kolik jich nakonec bude? A pak mámě zazvonil mobil a já slyšela, jak říká:

„Není tam? Takže zmizel, a tady se zase objevil. Nehledej ho a vrať se. Asi může existovat jen jednou. To je ale zvláštní…“ vrtěla hlavou.

Mně to bylo fuk. Hlavně že byl tady. Otevřela jsem ho, a když jsem viděla maličkou kresbičku deníku pod lavicí na obrázku šaten, poskočilo mi srdce. Už vím, jak na to.

***

Vrtalo mi hlavou, jak moc to Chris myslel s tím upírem vážně. Možná bych mohl ségře prokázat laskavost a říct mu to. Na mysli mi vytanula vzpomínka, jak to naposledy dopadlo, a zabrzdil jsem.

Letadlo kleslo k zemi a my vystoupili.

„Tak kam to bude, pane?“ nadhodil Chris.

„Nejbližší hospoda. Po tomhle letu si to zasloužíme,“ vydechl jsem. Těšil jsem se, jak si vyliju mozek a zapomenu na celou Kanadu a lidi tam. Teď by se mi hodil strejda Taavetti.

Hanny, proč tu nejsi? Pomyslel jsem si a zkusmo to poslal přes oceán. Jenže nic se neozvalo. Byli jsme od sebe asi moc daleko. Najednou jsem si připadal ještě víc sám než předtím. V hospodě jsem se ztratil s výmluvou, že musím na záchod. Vzal jsem mobil a vytočil její číslo.

„Danny!“ vyjekla do sluchátka a já spolkl slzy.

„Ahoj, Méďo. Jak je?“ zašeptal jsem.

„Chybíš mi,“ kvíkla a já slyšel, jak popotahuje.

„Nebul, nebo budu taky!“ okřikl jsem ji a několikrát zamrkal.

„Zkoušela jsem naši soukromou linku, ale jsi moc daleko,“ fňukala.

„V letadle jsem měl pocit, že tě slyším, ale teď jsem to zkoušel a nic.“

„Pískalo mi v uších,“ zasmála se.

Nejraději bych nasedl na zpáteční let a vykašlal se na to. Na všechno.

Se ségrou jsme mluvili dlouho. Když jsme pak konečně zavěsili, já se vrátil ke stolu a začalo mi chladnout ucho, Chris vytáhl foťák a cvakl.

„Jaj!“ vyjekl jsem. Viděl jsem před očima hvězdičku.

„Super,“ smál se.

„Christmasi, tohle mi nedělej,“ vrčel jsem a pokoušel se zahnat tu tečku.

„Musím to dokumentovat, tak se necukej,“ mrkl na mě a schoval foťák.

„Mluvil jsem teď se ségrou,“ nadhodil jsem.

„Co doma?“ špitl a napil se piva. Potlačil jsem spokojený úsměv. Nezajímala ho rodina, ale Hanny.

„Zatím v pohodě…“ začal jsem a mluvil o všech členech, kromě ní. Chris se vážně snažil stočit téma, ale já byl rozhodnutý ho podusit. Ať mu to dojde samotnému.

V našem novém „domově“ jsme se ubytovali kolem desáté večer a Chris zase vytáhl foťák.

„Beze mě,“ sykl jsem.

„Nebuď lama. Jednu fotku. Pojď,“ prosil a sevřel mě kolem ramen.

Jakmile mi dal pokoj, vytáhl jsem notebook a zkusil se připojit. Tradá!

„Pošli mi tu fotku,“ sykl jsem na něj, když se vedle mě uvelebil a na klín si položil svůj počítač.

„Tak moment,“ vyhrkl. Sledoval jsem ho. Soustředil se tak moc, že si snad ani nevšiml, že vyplázl jazyk a krouží s ním v koutku úst.

„Ty jsi pako,“ zasmál jsem se. Zastrčil jazyk a začal se smát.

„Máš to tam, jelito.“

Otevřel jsem email a dal rovnou přeposlat.

Dárek, Méďo. Naťukal jsem do předmětu a poslal.

***

Na mobil mi přišla zpráva: Máte jeden nový email.

Svraštila jsem čelo a zmáčkla čudlík na počítači. Naskočil docela rychle a net taky.

„Teď se můžeš přetrhnout, co?“ vrčela jsem na monitor. Naťukala heslo k emailové schránce a otevřela.

Z fotky se díval Danny a Chris. Usmívali se. Chris Dana nejspíš polechtal, protože se divně kroutil. Viděla jsem za jejich zády dvě postele a malou skříňku s kusem okna. Danny se i přes ten smích tvářil smutně. Na to, aby mohl lhát, jsem ho znala moc dlouho. Nebyl tam rád. Byl sice se svým nejlepším přítelem, ale chtěl být tady.

Dala jsem odpovědět a naťukala krátký vzkaz: Děkuju. Čím jsem si to zasloužila?

Odpověď mi přišla na mobil.

To je za to, že jsi, čmoude!

Pak mi to bliklo. Čmoud! No jasně!

Rozhlédla jsem se po svém pokoji jako lupič po bance a hmátla po deníku.

Otevřela jsem si znovu tu fotku v počítači a začala kreslit. Zabralo mi to půl hodiny usilovné práce, ale nakonec to vypadalo přesně jako ten pokoj. Nebo spíš ten kousek toho pokoje. Nevynechala jsem ani Dannyho tašku na posteli. To pro případ, že by pokoje vypadaly stejně. A hned vedle pod polštář jsem přikreslila i deník. Koukla jsem na hodiny. Půl čtvrté. Teď by už mohli v Nizozemsku spát, pomyslela jsem si a krasopisem napsala: HB…

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 17. kapitola: