Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 8. kapitola

19.09.2012 (17:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2638×

Byla jsem v šoku. Opravdu jsem mohla být tolik podobná té ženě, která se na mě usmívala? Opravdu je možné, abych byla její přesnou kopií? Když jsem fotografii studovala dalších několik minut, všimla jsem si jednoho malého rozdílu, který nebyl na první pohled vidět. Já si ho ale všimla. Dívka na fotce nad levým rtem neměla tmavou pihu, která zdobila a zároveň hyzdila moji tvář. Jen tenhle malý detail nás od sebe odlišoval. Pomalu jsem se zvedla, fotku stále v ruce a došla do kuchyně, kde seděl táta a četl si. Ucítila jsem cibuli a maso, ale víc než to mě zajímala ta neznámá dívka, které jsem byla tak podobná. Došla jsem ke stolu, podívala se na tátu a zhluboka se nadechla.

„Holčičko, co tu děláš? Měla bys odpočívat a moc nechodit,“ připomněl mi to, co už jsem slyšela od sestřičky ve škole, ale já mu neodpověděla. Položila jsem před něj fotografii a povytáhla obočí. Nejdříve nechápal, co po něm chci, ale nakonec sevřel obrázek v ruce a podíval se na něj. Usmál se a několik okamžiků vnímal jen tvář, kterou vídal doma každý den.

„Kde jsi jí našla?“ zeptal se a podíval se na mě.

„Byla mezi fotkami, které mám v pokoji. Kdo to je? Jak to, že jsem jí tak podobná?“ zeptala jsem se ho a posadila se. Povzdychl si, odložil fotku a podíval se na mě.

„Je to Isabella Swanová, patřila do rodiny,“ prozradil mi a já povytáhla obočí.

„Tohle bude na dlouho,“ povzdychl si, zvedl se a došel ke skříňce pod televizí. Něco z ní vyndal, na stůl položil lahve vína a vyndal si skleničku. Nalil do ní alkohol červené barvy a napil se. Z knížky, kterou přinesl, vyndal čtyři fotky a podal mi je. Na první byl černovlasý muž se ženou, které vlasy zářily oříškovou barvou. Usmívali se a v náruči svírali malou holčičku s hnědými vlásky.

„Charlie, René a Isabella Swanovi,“ prozradil mi a ukázal na spokojenou rodinu. Znovu jsem si je prohlédla a pro sebe se usmála. Vypadali spokojeně, přesně tak, jak rodina měla vypadat.

„Charlie a René se neznali moc dlouho, když se vzali. Byli mladí a bláznivě zamilovaní, takže nebylo překvapením, když se jim za pár měsíců po svatbě narodila dcera, Isabella,“ začal s vyprávěním a já hltala každé slovo.

„Když Isabelle byly tři roky, její matka Charlieho opustila a odjela na Floridu. On to špatně nesl, trápil se a uzavřel se do sebe, zatímco ona začala nový život. Našla si nového muže, dceru začala vychovávat jako sobě rovnou a sem do Forks jezdila jednou za rok. Její otec byl rád, že ho navštěvuje, ale když po pár letech přestala jezdit úplně, znovu se začal trápit. Jakým překvapením pro něj bylo, když mu oznámila, že se k němu stěhuje. Těšil se na ní a ona na něj, i když si to sama sobě nepřiznala. Oba byli stydliví, nedávali najevo své city, ale milovali se, jako otec s dcerou,“ vyprávěl mi a mrkl na mě. Věděla jsem, o čem mluví. Moc často jsme si neříkali, že se máme rádi, ale oba jsme to věděli. Všichni tři jsme to věděli.

„Isabella nastoupila na střední školu a nikdo ji neřekl jinak, než Bella,“ prozradil mi a já si vzpomněla na chlapce s bronzovými vlasy. Vzpomněla jsem si na to, jak mě oslovil.

„Prvních pár dní bylo v pořádku, dokud nepotkala Edwarda,“ vydechl a já překvapeně zamrkala. Edwarda?

„Zamilovala se do něj, i když jí všichni radili, aby se od něj držela dál. Její otec, její nejlepší kamarád a druhá rodina, která dodnes žije v La Push,“ řekl a narážel na fakt, že nedaleko našeho domu žili naši příbuzní. Moc jsem je neznala, ale byla jsem ráda, že jsou tak blízko. Co mají společného s tou dívkou?

„Začali spolu chodit a kolem jeho osoby a rodiny se začaly šířit drby a pomluvy, které každého odradily. Bella ho však milovala a nedbala na varování. Bojovala za sebe, za jejich lásku a za to, aby mohli být spolu. Byli šťastní jen několik měsíců, když se stala nehoda,“ povzdychl si a podal mi další fotku. Bylo na ní hodně lidí v černém oblečení. Charlie, René, několik snědých mužů a žen a vysoký chlapec, který se tvářil jako bůh pomsty.

„Nikdy se pořádně nepřišlo na to, jak se to stalo, ale podle protokolu spadla při výšlapu ze skály a na následky těžkých zranění podlehla,“ prozradil mi a mě přeběhl mráz po zádech. Otřásla jsem se.

„Její rodina se trápila. Všechnu vinu shazovala na Edwarda a jeho rodinu, ti se však pár dní po pohřbu odstěhovali a nikdo o nich už neslyšel. Čas plynul, Charlie se z té tragédie alespoň částečně vzpamatoval a našel si novou ženu, Sue. Vzali se a on přijal její děti za své. Sue zemřela jen pár dní potom, co Charlie a jejich děti odjeli. Když se Leah, ta starší, vrátila, našla si muže a narodil se jim zdatný a urostlý chlapec,“ povídal dál a pyšně se poplácal po hrudi. Zasmála jsem se a došlo mi, že tím myslí sebe.

„Jak asi víš, zemřela měsíc po tom, co jsem se s tvojí maminkou odstěhoval. Seth, její bratr, odjel a naposledy jsem o něm slyšel, když se ženil. Složité vztahy, ale hlavní je, že jsme spolu a zdraví, ne?“ zeptal se a já neodpověděla, protože na moji reakci ani nečekal. Byla to jen řečnická otázka.

„Jak je možné, že jsem jí tak podobná?“ zeptala jsem se na to, co mě tolik zajímalo, a očekávala odpověď, která by mě uklidnila. Otec však pokrčil rameny a usmál se.

„Nevím. Je to více jak ob generaci, jsi hříčka osudu,“ popíchl mě a královsky se bavil. Já jsem se jen ušklíbla a vložila si hlavu do dlaní.

„A co ten Edward? Co se stalo s ním?“ zajímala jsem se dál a měla neodbytný pocit, že tahle kapitola ještě není uzavřená.

„To nikdo neví. Podle vyprávění, které jsem slyšel, se spolu s rodinou odstěhoval a údajně se nikdy nesmířil s tím, co se stalo. Dával si to za vinu a podle Bellina otce za to mohl, ale chyběly důkazy,“ dopověděl příběh našich předků a já překvapeně vydechla. Opřela jsem se o židli a zavřela oči. Znovu jsem viděla to zlato a naději a raději se znovu otevřela.

„Máš fotku toho Edwarda?“ zeptala jsem se ho a pozorovala ho, jak něco loví v deskách, které si přinesl. Když ke mně natáhl ruku s obrázkem, málem jsem omdlela. Byl to on. Stejné oči, stejná tvář, ale jiný výraz. Byl šťastný. Usmíval se a objímal Bellu, dívku, které jsem byla tolik podobná. Ten moment, kdy je někdo vyfotil, musel být dokonalý.

„Buď ráda, že máš tak zajímavou minulost, někdo třeba ani netuší, kdo byli jeho předci,“ pověděl mi táta, když se zvedl, uklidil fotky a natáhl ruku k té, kterou jsem svírala v dlaních.

„Ještě si ji na chvilku nechám,“ vydechla jsem a zvedla se. Pomalu jsem došla ke schodům, s trochou námahy je vyšla a posadila se na postel v pokoji zahaleném tmou. Zkoumala jsem chlapce, který se na mě usmíval z fotografie, a z neznámého pocitu měla nutkání znovu ho vidět takhle se smát. Lehce a šťastně. 

Když jsem se ráno probudila, noha mě pekelně bolela. Pálila, a když jsem na ni došlápla, myslela jsem, že se zase vrátím do postele a nechám se obskakovat. Jenže mé plány narušila Lily, která pro mě přijela. Oblékla jsem se, trochu se nalíčila a vzala si věci do školy. Svačinu jsem nechala na stole, neměla jsem ani pomyšlení na nějaké jídlo. Nastoupila jsem do příjemně vyhřátého auta mé kamarádky a zavřela oči.

„Tak co je nového?“ zeptala se mě a já na ni pohlédla. Usmívala se a prsty poklepávala na volant. Protočila jsem oči a zívla.

„Kromě toho, že jsem si vyslechla rodinnou historii, skoro se nevyspala a málem si usekla nohu, nic moc,“ odpověděla jsem jí a poslouchala její pobavený smích. Víc už jsem neřekla, povídala za nás za obě. Chlubila se tím, jak ji vzal Max do nové restaurace v Seattlu a koupil jí velký pugét růží. Poslouchala jsem ji jen na půl ucha. Jedním okem jsem sledovala její radost a nadšení a druhým kontrolovala parkoviště. Když jsem přišla na to, že jejich auta tu nejsou, úlevně jsem si oddychla a vylezla z auta. Vzala jsem si batoh a nechala Lily, ať jde do školy napřed. Já tam dojdu tak na konci třetí hodiny. Pomalu jsem se ploužila mezi auty a modlila se, abych nespadla. Led už byl částečně roztátý, ale stejně jsem si dávala pozor. Když se někdo dotkl mých nohou a podrazil mi je, zaječela jsem. Upoutala jsem tím pozornost několika spolužáků kolem mě, ale když zjistili, že se nic zajímavého dít nebude, otočili se a dál se věnovali svým kamarádům. Podívala jsem se na osobu, která si mě vyhoupla do náruče a usmála se.

„Přišel jsem tě zachránit,“ oznámil mi, a když se se mnou rozešel k budově, uvědomila jsem si, co vlastně dělám.

„Jamesi, pusť mě, jsem těžká,“ snažila jsem se dostat z jeho teplé a voňavé náruče, ale on mě pevněji sevřel a zakroutil hlavou. Došel se mnou pod střechu a pomalu mě položil na zem. Pohladil mě po vlasech a usmál se.

„Kdyby tě ta noha moc bolela, napiš mi a já ti pomůžu od bolesti,“ zašeptal a já se zasmála. Jemně mě políbil na tvář a vydal se k šatnám. Když jsem chtěla udělat to samé, došlápla jsem na celou nohu a bolestně zasténala. Noha se mi podlomila a já se řítila k zemi. V duchu jsem se korunovala na největšího smolaře dnešního dne, ale když mě někdo chytil kolem pasu a pomohl mi na vratké nohy, změnila jsem názor.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 8. kapitola :