Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 24. kapitola

17.11.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2558×

Pomalu jsem našlapovala na lesní cestě a neměla tušení, kam jdu. Znala jsem to tu jako své boty, ale tohle místo pro mě bylo děsivě neznámé. Nepoznávala jsem stromy kolem sebe, nic mi nepřipomínalo dětské vzpomínky a vše, co jsem zde prožila. Jako kdybych se najednou ocitla v jiném světě, který mi byl zatím ukryt a já ho konečně objevila. Dostávala jsem se hlouběji do lesa a nechávala za sebou rodný dům, bezpečí našeho pozemku a relativní klid, který mi dopřával les, který jsem znala. V dlani jsem sevřela vzkaz, který mi přilepil na okno, a šla dál. V hloubi duše jsem věděla, že jdu správnou cestou. Neznala jsem ji, ale byla jsem přesvědčena o tom, že jdu správným směrem, který mě dovede tam, kde čeká on.

Po několika minutách a dalších metrech, kterými jsem se vzdalovala od bezpečí a hradby svého domova, jsem mezi stromy zahlédla světlý záblesk, který opoutal moji pozornost a já se zastavila. Popošla jsem k tomu místu, a čím jsem byla blíž, tím více jsem se utvrzovala v tom, co už jsem stejně věděla. Byla jsem tady. Na místě, kde to všechno skončilo a také začalo. Udělala jsem ještě několik váhavých kroků a pod nohama mi křupl sníh, který pokrýval celou plochu kdysi rozkvetlé louky, která hrála všemi barvami a zářila na několik metrů daleko. Pomalu jsem došla do samého středu dokonale kulaté louky ohraničené jehličnatými stromy a zhluboka se nadechla. Zavřela jsem oči, a aniž bych chtěla, začala jsem vzpomínat. Na maminku, na to, jak si se mnou hrála, jak se mě snažila vychovat a udělat ze mě holčičku, které by jednou patřil celý svět. Bylo toho tolik, ale ani jedna vzpomínka nedokázala přebít tu, která se stala jen několik dní před tím, než zemřela. Vzala mě sem, aby se rozloučila. Byla jsem tehdy malá a nerozuměla tomu, ale užívala jsem si čas s ní. Zpívaly jsme, hrály si a vyprávěly si různé příběhy, které jsme společně vymyslely. Byl to dokonalý den a skončil ještě lépe. Všichni čtyři jsme leželi v její posteli a užívali si to teplo domova. Když jsem znovu otevřela oči, tváře jsem měla mokré. Otřela jsem si je a rozhlédla se kolem sebe. Ten, koho jsem si tu přála vidět nejvíce, jsem nikde nespatřila a začala tak pochybovat o tom, že s ním ještě někdy promluvím. Musela jsem mu vysvětlit, co se stalo a co cítím, ale nedal mi možnost.

Z mého rozjímání mě probralo křupnutí větvičky za mými zády. Polekaně jsem sebou trhla a snažila se uklidnit své zrychlené srdce, ale nedařilo se mi to. Věděla jsem, kdo za mnou stojí, ale neměla jsem odvahu se otočit a čelit mu tváří v tvář. Co když se přišel rozloučit a navždy zmizí z mého života?

„Přišla jsi,“ vydechl a já ucítila jeho ledový dech u levého ucha. Pomalu jsem kývla hlavou a raději zavřela oči. Uslyšela jsem, jak se přemístil přede mě a zastavil se. Nic neříkal, nic nedělal, jen stál a sledoval mě. Cítila jsem to.

„Podívej se na mě,“ požádal mě šeptem a já ho po lehkém zaváhání poslechla. Jeho oči byly černé, kruhy pod očima až děsivě tmavé a po krásném a dokonalém úsměvu, který zdobil jeho tvář ještě před několika dny, nebylo ani památky. Měl pevně zatnuté čelisti a skoro nedýchal.

„Proč jsem tady? Vše, co stalo, jsem ti už řekla a ty si mi nevěřil, tak proč?“ zeptala jsem se a pohlédla do jeho očí. Nezářily, jen se matně leskly. Lehce se zamračil a ruce si vložil do kapes u kalhot.

„Mluvil jsem s tím lhářem,“ prozradil mi a já se zhluboka nadechla. Buď mu James konečně řekl, co se stalo nebo si to přečetl v jeho myšlenkách. Jedno ale bylo jisté. Už věděl pravdu.

„Takže už ti konečně došlo, že se nic z toho nestalo?“ vydechla jsem, a když jemně kývl hlavou, ze srdce mi spadl obrovský kámen. Skoro jsem slyšela, jak dopadl na zem, a mé tělo se odlehčilo. Věděl pravdu, ale to ještě nic neznamenalo. Došlo mu, že jsme říkala pravdu, ale ani to mi nedovolilo skočit mu kolem krku a už nikdy ho nepustit. To on se musel rozhodnout a dát nám druhou šanci.

„Co bude teď?“ zeptala jsem se ho po několika minutách ticha. Nedíval se na mě, pozoroval louku a já si uvědomila, co se tu vlastně stalo. Už jednou mě sem vzal. Všimla jsem si jeho truchlivého výrazu a marně hledala slova, kterými bych vrátila toho Edwarda, kterého jsem milovala. Usměvavého, šťastného a spokojeného. Natáhla jsem ruku k jeho tváři a konečky prstů se dotkla váčku pod jeho levým okem. Střelil po mě pohledem a nepatrně se pousmál. Ruku jsem nechala klesnout podél mého těla a povzdychla si.

„Vím, že teď, když znáš pravdu, to neskončí jako nějaký stupidní romantický film. Budeme muset bojovat a to nejen sami se sebou, ale i proti sobě a tomu, co je v nás. Jsem na tu bitvu připravená a vím, že ty taky,“ pronesla jsem rozechvělým hlasem a celou dobu hleděla do jeho očí. Všimla jsem si náznaku překvapení, ale ihned se znovu schoval za masku nepřístupnosti a já ho vzala za ruku.

„Vezmi mě tam. Na to místo, kde to opravdu všechno skončilo,“ poprosila jsem ho a předem věděla, že je to prohraná hra. Nikdy mě nevezme tam, kde zemřela. Na hřiště, kterému mu vzalo to, na čem mu tolik záleželo. V jeho očích se mihlo zděšení následované nerozhodností. Tolik jsem si přála, aby mě tam vzal a konečně se smířil s tím, že už tu není. Že jsem tu já. Dívka, která ho bude milovat celý život.

„Dobře,“ odpověděl a hodil si mě na záda. Ani jsem se nestačila probrat z šoku a už jsme stáli nedaleko místa, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy neuvidím. Pole, které bylo ohraničeno skalami a lesy vypadalo nebezpečně, ale také perfektně pro ukrytí před lidmi. Seskočila jsem na zem a podívala se na svého společníka, který očima hypnotizoval místo nedaleko velkého balvanu, který stál uprostřed plácku. Domyslela jsem si, že je to to místo. Nadechla jsem se, vzala ho za ruku a snažila se mu tak dodat odvahu. Vykročila jsem a on mě k mému překvapení následoval. Přizpůsobil se mí pomalé chůzi a nechal mě jít v čele. Řídila jsem se tím, kam se díval a o čem mi vyprávěl a věděla, že jdu správným směrem. Zastavila jsem se kousek od balvanu a otočila se na něj. Zprvu jsem se lekla té bolesti, která změnila jeho tvář do té, kterou jsem vídala několik týdnů po tom, co sem přijel, ale vzpamatovala jsem se a v duchu si dodávala odvahu. Teď jsem to já, kdo musí všechno urovnat.

„Vím, že to pro tebe musí být těžké, ale jinak to nejde. Musíš se smířit s tím, že tu není. Odešla, ale ty jsi tu zůstal. Kdyby bylo tvým osudem být navždy s ní, odešel by si jako ona, ale něco tě tu drželo. Možná to byla rodina, možná cit, který si k ní choval, ale já zastávám jinou teorii. Byla jsem to já. To já jsem ti nedovolila, aby si odešel z tohoto světa. Ještě jsem ani nebyla na světě, ale osud rozhodl tak, že my dva máme být spolu. Já o životní lásku nepřišla, ale život si se mnou také nehezky pohrál, ale dokázala jsem se přes to přenést. Vím, že Bella pro tebe bude vždy tou jedinou, ale jsem tu já. Stojím před tebou a jsem ochotna dát ti vše, co mám. Svoji lásku, svoje srdce, svůj život. Nejsem Bella, ale mám její tvář a to, co ti dala i ona. Lásku, která bude trvat věčně,“ zašeptala jsem to, co jsem měla na srdci a setřela slzy, které přetekly před okraj mých očí a stekly po tvářích jako důkaz toho, že je to všechno pravda. Němě mě pozoroval a nedával na sobě nic znát. Možná věděl, že mám pravdu, možná se rozhodoval, které z nás dá přednost. Nebyla jsem si jistá, zda z tohoto boje vyjdu jako vítěz, ale odvážným štěstí přeje. Sklonil hlavu, lehce jí pokýval a pak mi pohlédl do očí. Jemně se usmál a moji tvář vložil do svých ledových dlaní.

„Nikdy jsem si nemyslel, že se sem ještě někdy podívám,“ vydechl a nosem se dotkl toho mého. V místech, kde se naše pokožka dotýkala, jsem cítila zvláštní napětí a teplo, které mi tak chybělo.

„Máš pravdu, nejsi Bella,“ vydechl do mé pravé tváře a já se zachvěla. Ta věta mě zasáhla přím do srdce a zabila tak všechny naděje, kterými jsem se nechala zlákat a podlehla jsem jim. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale nedovolil mi to a pohlédl do mých očí.

„Znamenáš pro mě mnohem víc,“ prozradil mi a já si moc přála jeho slovům uvěřit. Tolik jsem to chtěla, ale nemohla jsem. Nešlo to. Už tolikrát jsem se nechala obelhat a nakonec tvrdě narazila.

„Jak tomu mám věřit? Jsem pro tebe jen náhrada, nikdy nebudu jako ona,“ sdělila jsem mu své obavy a on se jemně usmál.

„Nejsi má Bella. Ona mě tu nechala, odešla a já se s tím musel smířit. To díky tobě jsem znovu začal věřit ve věčnou lásku. Miluji tě, Beth. Miluji tě navždy,“ vyznal se mi a sklonil se k mé tváři.

„Taky tě miluji,“ vydechla jsem před tím, než mě políbil a já se tak nechala přesvědčit o jeho slovech. Možná jsem dělala chybu, ale to nepoznám, dokud to nezkusím. A pokud mám tvrdě narazit, proč si tím neprojít? Edward to dokázal a pro mě je hrdinou, který i přes všechnu bolest a ztrátu našel mě, stejně tak jako já našla jeho. Dva ztracené životy, jedna velká láska. Není to přesně to, co každý hledá?

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 24. kapitola :