Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 22. kapitola

03.11.2012 (10:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1981×

S hlavou plnou bitky na parkovišti jsem se došourala do třídy. Několik děvčat se po mě podívalo a něco si zašuškalo. Nevnímal jsem je. Z batohu jsem vytáhla telefon a v seznamu našla jeho jméno. Chtěla jsem zmáčknout zelené tlačítko, ale copak to šlo? Nemůžu mu všechno vysvětlit po telefonu. Nemůžu mu vysvětlit něco, co už on dávno věděl. Nebo mi snad nevěřil?

„Ahoj, Beth,“ pozdravila mě Lily, když se sedla vedle mě. Kývla jsem hlavou a všimla si jejího překvapení ve tváři. Povzdychla jsem si a chtěla jí něco říct, ale po tváři mi stekla slza. Naprosto nesmyslná slza, kterou následovalo několik dalších. Zvedla jsem se, vyběhla ze třídy a zamkla se na nejbližším záchodě nehledě na to, že patřil profesorům. Opřela jsem se o zeď a rozplakala se naplno. Z hrdla se mi vydral jeden neposedný vzlyk, který mě roztřásl, a já se musela pevně chytit dveří.

„Beth, otevři, to jsem já,“ ozvalo se za zavřenými dveřmi a já se zhluboka nadechla. Měla jsem sto chutí poslat ji pryč, ale potřebovala jsem utěšit. Pomalu jsem dveře otevřela a padla jí do náruče. Pevně mě sevřela a pohladila po vlasech.

„Nebreč, všechno bude v pořádku,“ utěšovala mě a já se nechala. Její slova mě uchlácholila a já se po několika minutách uklidnila natolik, abych mohla mluvit. Vysmrkala jsem se a povzdychla si.

„James je idiot. Nikdo mu nevěří,“ zašeptala Lily a pohladila mě po rameni. Mohlo mi dojít, že to všechno viděla a slyšela.

„Já s ním nespala. On chtěl, ale já jsem ho vyhodila,“ vysvětlila jsem jí a oči se mi znovu zalily slzami. Kamarádka se mě pokusila utěšit, a proto změnila téma.

„Upřímně, jsem na tebe naštvaná. To si říkáš kamarádka, když se mi ani nesvěříš s tím, že chodíš s takovým hezounem?“ vyčetla mi a já se lehce pousmála.

„Teprve včera se to dalo do pohybu,“ vydechla jsem na vysvětlenou a opřela se o stěnu. Zhluboka jsem se nadechla a pozorovala nedokonalosti na protější zdi.

„Beth, nic si z toho nedělej. Když jsem ráno přijela, přišel za mnou a za ostatními James a ptal se, kde jsi. Řekla jsem mu, že na cestě sem a on se otočil na svoje kamarády a řekl něco ve smyslu, že pokud budeš stejně vášnivá jako v sobotu, má se na co těšit. Ptala jsem se ho, co tím myslel, a když mi to vysvětloval, šel kolem Edward. Všechno slyšel a s Jamesem se pohádal. Musím říct, že Edward má docela dobré postřehy a argumenty, nenechal se jeho řečmi rozhodit, ale když se zmínil o té noci, nevydržel to a zbytek si viděla,“ prozradila mi a já se povzdychla. Mohlo mě napadnout, že to James nenechá jen tak.

„Nikdo mu to nevěřil. Jen kolem sebe kopal a vymýšlel si, kdo tě alespoň trochu zná, muselo mu dojít, že je to jen výmysl,“ utěšovala mě dál a já jí byla vděčná. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a zakroutila hlavou. Umyla jsem si rozmazanou řasenku, štípla se do tváře a pousmála se. Moc to nepomohlo. Došla jsem ke dveřím a zavěsila se do své nejlepší kamarádky.

„Mimochodem, ty vlasy jsou fakt boží, si úplně jiná, hezčí,“ prohodila, než jsme vešli do třídy a udělala mi tím ohromnou radost. Nemusela jsem ji ani moc přemlouvat, aby si sedla vedle mě. Pochybovala jsem o tom, že se tu někdo z Cullenových objeví. Tak nějak podvědomě jsem doufala, že se ve dveřích objeví Alice se stejným úsměvem, který zdobil její tvář včera, ale sama sobě jsem se v duchu vysmála. Profesorka na biologii prohodila pár slov o dnešní bitce na parkovišti a pohledem mě několikrát v hodině vyhledala, což se mi vůbec nelíbilo. Sjela jsem na židli ještě trochu níž a zavřela oči.

Ani nevím, co se kolem mě dělo. Na oběd jsem ani nešla a připravovala si věci na odpolední vyučování. Když se Lily vrátila a všimla si mě, jak se choulím na lavičce, povzdychla si a objala mě kolem ramen.

„Víš, co bys měla udělat? Vybodnout se na nějakou matematiku a jet za ním. Bůh ví, co se mu teď honí hlavou. Měla bys mu to vysvětlit a ukázat tak, kdo je tu padouch a kdo hodný policista,“ poradila mi a já se zasmála její formulaci. Zvedla se, vzala své věci a odcházela do třídy. Já jsem přemýšlela nad jejími slovy. Možná měla pravdu. Možná, že bych mu to měla vysvětlit. Co když James v myšlenkách celý večer překroutil a on tomu uvěřil?

„Slečno Youngová, děje se něco?“ zeptal se mě někdo z profesorů, ale já mu neodpověděla, zvedla jsem se a došla k východu, kde jsem nahlásila, že musím k doktorovi a odcházela ze školy. Když jsem procházela kolem místa, kde se poprali, všimla jsem si ve sněhu trochy krve a otřásla se. Nastoupila jsem do auta a vyjela směrem k jejich domu. Až když jsem dojela k odbočce na Seattle, mi došlo, že nevím, jak tam dojet. Vrátila jsem se na hlavní a vjela na štěrkovou cestu, která se nakonec ztratila mezi stromy. Trochu vystrašeně jsem pozorovala větve, které olizovaly mé auto, a děkovala bohu, když jsem vyjela na louce, na které stála jejich vila. Vystoupila jsem, věci nechala v autě a došla ke dveřím. Na malý moment jsem zaváhala, ale poté zaklepala. Obávala jsem se toho, že to nebylo moc nahlas, ale vzápětí mi došlo, že to musel slyšet. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se dveře rozletěly a já pohlédla do jeho tmavých rozzuřených očí.

„Co chceš?“ zeptal se chladně a já se musela několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnila.

„Chci si s tebou promluvit a všechno ti vysvětlit,“ vydechla jsem a s nadějí na něj pohlédla. Stál ztuhle na stejném místě a jeho výraz se nezměnil.

„Myslím, že už jsem se toho dozvěděl dost,“ odsekl a mě po tváři stekla jedna neposedná slza. Rychle jsem ji setřela a povzdychla si.

„Ty si z jeho myšlenek nepochopil, že je to všechno jedna hrozná lež? Že si to vymyslel, aby se mi pomstil za odmítnutí?“ vysypala jsem ze sebe a bolestně se chytila za hrudník. Nepříjemně mě v něm píchalo.

„Mě to přišlo dost živé a pravdivé,“ odporoval mi a já zavřela oči. Chytila jsem se trámu dveří a najednou ztrácela pevnou půdu pod nohama.

„Proč bych to dělala? Už v té době jsem tě milovala, jak bych mohla něco takého udělat? Copak mi tak málo věříš?“ zeptala jsem se ho a oči otevřela. V jeho tváři se mihl stín pochyb.

„Myslel jsem si, že tě znám. Myslel jsem, že jsem konečně našel ztracené štěstí,“ vydechl a trochu se uvolnil. Povzdychla jsem si a chytila se posledního stébla coby tonoucí v řece utrpení a bolesti.

„Nebudu se ti tu omlouvat za něco, co se nestalo. Pokud mi tak málo věříš, jdi se ho zeptat sám, jak to bylo. Myslím, že po tom, co se stalo na parkovišti, ti konečně řekne pravdu,“ poradila jsem mu a otočila se k němu zády. Nechávala jsem ho za sebou a cítila, jak jsem každým krokem zoufalejší. Když jsem došla k autu, zastavil mě.

„Vzdáváš to?“ zeptal se a já se trpce zasmála.

„Já nejsem Bella,“ vyřkla jsem to, co jsem měla na srdci tak dlouho. Až když jsem se otočila a všimla si jeho výrazu, zalitovala jsem toho. Má slova ho musela bolet. Raději jsem otevřela dveře auta, nastoupila do něj a odjela. Pospíchala jsem domů, do bezpečí mé postele, ale to mi nebylo dopřáno. V kuchyni jsem narazila na tátu.

„Holčičko, co se stalo?“ zeptal se mě, když si všiml mých slz. Zakroutila jsem hlavou a chtěla odejít do svého pokoje, ale nedovolil mi to. Schoval mě ve své náruči a pohladil mě po vlasech. Vzdala jsem jakékoliv pokusy o vymanění z jeho sevření a nechala se utěšovat. Tiskl mě k sobě a já poslouchala jeho hluboký hlas, který se mě snažil utěšit. Plakala jsem a litovala toho, co jsem mu řekla. Proč jsem to jen vypustila z úst? Proč jsem mu ji připomínala? Nenáviděla jsem sama sebe. Tolik jsem se nenáviděla. Táta se ode mě odtáhl a pohlédl mi do očí.

„Copak se stalo?“ zajímal se a já si otřela mokré tváře. Povzdychla jsem si a zahleděla se mu do očí.

„Tomu bys neuvěřil,“ vydechla jsem a chtěla jít ke schodům, ale zadržel mě.

„Tvůj bratr se bude ženit, uvěřím už všemu,“ snažil se mě rozesmát, ale na to já neměla ani pomyšlení. Nechala se od něj posadit na židli a nalít sklenici vody. Napila jsem se a odlepila tak jazyk z horního patra. Vložila jsem si hlavu do dlaní a najednou pocítím nepopsatelnou touhu ze sebe všechno vysypat. Bylo mi jedno, že to uslyší zrovna táta.

„Rozešla jsem se s klukem, který se mnou chtěl spát, ale já ho odmítla. Kvůli jeho podlosti a zlomyslnosti jsem přišla o muže, kterého jsem milovala. Nejsem já pitomá?“ zeptala jsem se a sama si odpověděla. Ano, jsi ta nejpitomější holka na světě. Táta mě znovu objal a já se rozbrečela nanovo.

„Neboj, on to pochopí,“ tisknul mě k sobě, ale já jeho slovům nevěřila. Poznámkou o jeho mrtvé životní lásce jsem to pohnojila, na celé čáře. 

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 22. kapitola :