Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 19. kapitola

18.10.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2185×

Rozhodla jsem se udělat ze sebe kočku. Sama sobě jsem se v duchu zasmála, věděla jsem, že je to nemožné, ale alespoň jsem se chtěla pokusit. Podívala jsem se na hodiny a přišla na to, že je teprve jedna. Došla jsem ke skříni, z jejího dna vyndala kalhoty, které jsem nosila jen při zvláštních příležitostech. Měla jsem je na sobě všehovšudy dvakrát. Poprvé, když jsem nastupovala na střední školu a podruhé, když jsem si vyšla s jedním spolužákem. Ani jednou mi nepřinesly tolik štěstí, o kterém jsem doufala, že ho tmavá látka přivábí. No co, do třetice všeho dobrého. Hodila jsem je na postel a hlavu zabořila do kupy triček, halenek a mikin. Hledala jsem to pravé, ale ne a ne to najít. Růžová mi přišla moc sladká, černá moc pohřební. Hnědá byla sice teplá barva, ale svetr, který jsem svírala v rukou, by zabil všechnu moji snahu. Když jsem to chtěla vzdát, objevila jsem modré triko s výstřihem, které jsem dostala od táty k vánocům. Tehdy se mi moc nelíbilo, ale pro dnešek mi přišlo dokonalé. Na něj jsem si navlékla tmavý svetr a kabát, na nohy kozačky a na hlavu tu novou čepici. Jo, to by šlo.

Když jsem se posadila před zrcadlo, znejistěla jsem. Tak s tímhle to bude horší. Chvíli jsem svůj nos trápila mačkáním malých černoušků a nakonec se rozhodla pro masku, ta mi rozjasní tvář. Nanesla jsem ji na svoji tvář a vlasy si svázala gumičkou, abych si je nezašpinila. Když byla maska suchá, sloupla jsem ji a usmála se. Jo, to je lepší. Zvedla jsem se a došla do koupelny pro kosmetickou taštičku. V ní jsem měla šminky, které jsem moc často nepoužívala. Vytáhla jsem z ní tužku na oči, lepší řasenku a stíny. Vrátila jsem se do pokoje, zapnula si hudbu a dala se do díla. Docela mě bavilo dívat se na sebe, jak se měním. Stíny zakryly lehké nedokonalosti, řasenka zvýraznila to, co nebylo moc nápadné, a tužka projasnila oči. Dovršila jsem to pudrem a usmála se na sebe. Nebylo to tak hrozné. Po té jsem se oblékla a podívala se na sebe do zrcadla. Když jsem se znovu podívala na hodiny, polilo mě horko. To už je tolik? Do kapsy jsem si hodila telefon, kapesníky, klíče a prášek proti bolesti, kdyby náhodou. Vyšla jsem na chodbu a srazila se s Leou.

„Páni, Beth, kam se chystáš?“ zeptala se mě a prohlédla si mě od hlavy k patě. Pousmála jsem se a došla ke schodům.

„Ven,“ odpověděla jsem za běhu a tátovi oznámila, že se jdu projít. Sjel mě pohledem a došlo mu, že nejde jen o procházku, ale na nic se neptal a upozornil mě, že se brzy stmívá, ať jsem včas doma. Protočila jsem oči, zamávala na překvapeného Johna a vyběhla z domu. Když jsem zkontrolovala čas, oddychla jsem si. Stihnu to. Vydala jsem se na cestu a poslouchala, jak mi pod nohama křupe sníh. Mimoděk jsem si vzpomněla na Jamese a včerejší večer. Zvláštní, stačil jeden telefonát a najednou mě to tolik nebolelo. Zklamal mě, to ano, ale dávala jsem vinu i sobě. To já ho pustila do svého života v naivní představě, že je normální a ne jako všichni ostatní kluci jeho věku. Pletla jsem se, ostatně jako vždycky. Když jsem došla na smluvené místo, nikde jsem ho neviděla. Posadila jsem se na kmen a podívala se na telefon. Ještě pět minut. Rozhlédla jsem se kolem sebe a povzdychla si. Co to vlastně dělám? Těším se na muže, který miloval moji dávnou příbuznou. Bylo to bláznivé, ale já si to nechtěla přiznat. Byla jsem zmatená z těch pocitů, které mnou zmítaly, a netušila, co se se mnou děje. Myslela jsem na něj dnem i nocí, toužila po dalším setkání, a co si budu nalhávat, i při tom, co se včera večer dělo, jsem koutkem mysli přemýšlela nad ním a představovala si, že je to on, kdo mě líbá, on, kdo mě hladí. Zatřepala jsem hlavou a promnula si ruce. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla podívat na mobil, mně někdo zezadu chytil ta paži a já sebou polekaně trhla. Malý přístroj mi vypadl z ruky a během vteřiny zahučel do sněhu. Otočila jsem se a spatřila Edwardův lehce pobavený výraz.

„To ti teda děkuju,“ ulevila jsem si a nedávala na sobě znát, jak mě jeho dotek rozhodil. Ostatně musel si to domyslet, když jsem obětovala život svého telefonu. Raději jsem ho vypnula a schovala do kapsy.

„Koupím ti nový,“ slíbil při pohledu na můj, hraně nešťastný, obličej a já se zasmála. I jemu zacukaly koutky, když mu došlo, že jsem to na něj jen hrála.

„Kam půjdeme?“ zeptala jsem se ho a zvedla se. Došla jsem k pěšině, kterou jsme obvykle šli, ale on mě zastavil.

„Je zima, nechci, abys nastydla,“ vydechl a kývl na moje ruce. Byla jsem tak rozrušená, že mi ani nedošlo, že nemám rukavice. Zapomněla jsem je na botníku.

„Co máš tedy v plánu?“ vyzvídala jsem. Chvíli se zamyslel a nakonec si prohrábnul vlasy. Byl při tom tak nejistý, až mě tím zaskočil.

„Můžeme jít ke mně, jestli chceš,“ nabídnul mi nejistě a já dolní čelistí otírala bělostnou zem. Já že mám jít do jámy lvové? Musela jsem se tvářit opravdu komicky, protože se jemně usmál a pokrčil rameny.

„Nebo ne, jak chceš,“ pokrčil rameny a já se konečně vzpamatovala.

„Půjdu ráda,“ zašeptala jsem a více se zabalila do kabátu. Otočil se opačným směrem, kterým jsem chtěla jít já, a rozešel se. Šlapala jsem za ním a čekala, že něco řekne, ale mlčel. To ticho mi začínalo vadit.

„Víš, co jsem se včera dozvěděla? Že jaro konečně zavítá i k nám,“ nadhodila jsem téma počasí a doufala, že nesledoval kanál dvanáct jako já. Kývl hlavou a zase mlčky pokračoval v cestě. Povzdychla jsem si a následovala ho. Než jsem stihla říct cokoliv dalšího, vyšli jsme na louku a já pohlédla na dům před sebou. Přirovnala bych ho k vile, kterou vlastnil arabský šejk vlastnící několik ropných polí. Honosná, krásná a přitom decentní a skvěle se hodící do tohoto džunglovitého prostředí. Okouzleně jsem vydechla a usmála se.

„Páni,“ vydechla jsem a všimla si, jak mě se zájmem pozoruje. Když jsem ho nachytala, odvrátil se ode mě a došel ke dveřím. Jedním pohybem je otevřel a já se rychle nasoukala do teplé předsíně. Svlékla jsem ze sebe kabát, zula si boty a chctěla jít dál, ale Edward mě zastavil.

„Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o mém otci a naší historii?“ zeptal se mě a já kývla hlavou. Vzal mě za ruku a táhl mě ke schodům. Ani jsem si nemohla pořádně vychutnat ten úžasný pocit našich spojených rukou, protože moji pozornost upoutal moderně a dokonale vybavený obývací pokoj. Byl velký asi jako celý náš dům a ozdoben vším možným. Dala bych život za to, že porcelánová mísa nad vitrínkou je starší než celá jejich rodina dohromady. Když jsme vyšli do patra, otevřel dveře na konci chodby a nechal mě vejít. Udělal jsem pár váhavých krůčků a ocitla se v ráji. Místnost, ve které jsem stála, by mohla sloužit jako knihovna. Tolik svazků jsem v životě neviděla. Vonělo to tu starým papírem, kůží a inkoustem. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si několika obrazů na stěnách. Jeden byl děsivější než druhý, ale mou pozornost upoutal ten úplně u dveří. Byl na něm Edward, v oblečení, které jsem viděla jen v muzeu a pousmála se. Vypadal jako bůh pomsty. Dokonalý a přesto nebezpečně vzrušující. Všiml si, jak zkoumám jeho podobiznu a usmál se.

„Tady najdeš odpověď na všechno,“ prozradil mi a já došla ke stolu, na kterém ležela otevřená kniha. Její listy byly tenké, ohmatané a zažloutlé. Neměla jsem tušení, co je to za knihu, ale nedotkla jsem se jí. Se svojí šikovností bych ji určitě zničila. Edward ke mně pomalu došel a knihu otočil hřbetem ke mně. Zalapala jsem po dechu.

„Úplně první vydání Na Větrné hůrce. Přeli jsme se s otcem, zda je to její rukopis, ale pravdu už se asi nedozvíme,“ obeznámil a já němě pozorovala tu cennost v jeho rukou. Jemně jsem se knihy dotkla špičkami prstů a usmála se.

„To je úžasné,“ vydechla jsem a otočila se na něj. Pečlivě sledoval můj výraz a já v jeho tváři nedokázala přečíst nic. Snad jen zájem, ale o co, to jsem netušila.

„Je to tu kouzelné. Tolik cenností,“ zhodnotila jsem celou místnost a její obsah. Edward došel ke dveřím a podíval se na mě.

„Pojď se mnou,“ poprosil mě a já k němu došla. Zavřel dveře, předběhl mě a došel ke dveřím na druhé straně chodby. Otočil se na mě a nejistě se usmál. Udělala jsem to samé. Dveře pomalu otevřel a na mě dýchla jeho vůně, jen v koncentrovanější formě. Prošla jsem kolem něj a došla mi, kde jsem. Jeho pokoj. Místnost, která mu slouží jako útočiště. V rohu velká skříň, černé lehátko, stolek s knihami a podél celé protější stěny jsou další knihy, cédéčka, hifi věž a mnoho dalšího. Prosklená stěna mě nejdříve lehce vyděsila, ale nakonec jsem se odhodlala a došla k ní. Z té výšky se mi lehce zamotala hlava, ale jinak jsem to ustála. Otočila jsem se na něj a všimla si, jak mě pozoroval. Když se naše pohledy střetly, nesnažil se uhnout, naopak. Přiblížil se ke mně a já nahlas polkla.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 19. kapitola :