Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 17. kapitola

10.10.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2060×

Nevím, jak dlouho jsem ho utěšovala, ale čas bylo to nejmenší, co mi dělalo starosti. Znovu jsem si v hlavě přehrála to, co mi prozradil, a udělala si vlastní obrázek. Obrázek o tom, jak hrozné to muselo být. Dívat se, jak někdo, koho milujeme, odchází a nemůžeme nic dělat. Ta bezmoc byla horší než bolest, která drásala vše uvnitř těla. Tu bezmoc jsem znala. Když umírala maminka, chtěla jsem jí nějak pomoct, vysvobodit ji ze spárů nemoci, ale nešlo to. Bylo jejím osudem zemřít, stejně jako Bella. Nevinná, mladá, se životem před sebou. Jeho tělo se v mé náruči pohnulo a já ho pustila. Posadil se vedle mě a zahleděl se na lesy před námi. Více jsem se zachumlala do kabátu a povzdychla si. Otočil ke mně svoji tvář a já v jeho smutných očích uviděla zlaté žilky.

„To je poprvé za ta léta, co jsem to někomu řekl,“ vydechl a já se smutně pousmála.

„Víš, jak se říká, že sdílená bolest je menší bolest? Myslíš, že je to pravda?“ zeptala jsem se ho a sledovala jeho tvář.

„Možná na tom něco bude. Já ale nechci, abys byla smutná,“ odpověděl a detailně studoval moji tvář. Možná hledat zmiňovaný smutek, ale já se snažila o co nejnormálnější výraz. Když se ode mě odvrátil, zvažovala jsem možnost, že se mi to povedlo.

„Musí to být hrozné,“ zašeptala jsem a rukama si objala hrudník. Zmateně na mě pohlédl.

„Dívat se mi do tváře a vidět ji. Jak řekl táta, jsem hříčka osudu,“ pousmála jsem se, když jsem si vzpomněla na jeho slova. Vedle mě se ozvalo povzdychnutí.

„Musím přiznat, že ze začátku jsem viděl ji, ne tebe. Myslel jsem si, že se mi to jen zdá, ale když jsem slyšel udivené a překvapené myšlenky mé rodiny, došlo mi, že je to pravda. Byla si skutečná. Proto jsem se na té ošetřovně tak choval. Myslel jsem, že se vrátila,“ prozradil mi a já kývla hlavou. Myslela jsem si to, ale i přesto mě to svým způsobem zklamalo. Všiml si mého výrazu a ihned něco dodal.

„Ale teď už vím, kdo jsi. Máš její tvář, ale jsi úplně jiná. Jsi prostě Beth,“ dodal na vysvětlenou a já sebou překvapeně trhla. To bylo poprvé, co mi řekl jménem. Z jeho úst znělo tak hezky, vznešeně. Pousmála jsem se a podívala se na nebe, které se začalo pomalu ale jistě mračit. Poznala jsem sněhový mrak, který se k nám blížil, a povzdychla si. Následoval můj pohled a udělal totéž.

„Je to zvláštní, ale nechce se mi domů,“ prozradil mi a já se usmála. Možná nejsem tak hrozná společnost, napadlo mě.

„Ne, to opravdu nejsi. Naopak, konečně se můžu naplno otevřít a nadechnout se. To doma nemůžu. Stále je tam s námi,“ vydechl a já protočila očima. Super, už zase slyší mé myšlenky.

„Jak je to vlastně možné, že mě někdy slyšíš a jindy zase ne? Nechápu to,“ postěžovala jsem si.

„Já také ne. Možná záleží na tvé soustřednosti,“ polemizoval a já trhla rameny. Na mé nohy dopadla první sněhová vločka následovaná další a další. V duchu jsem zanadávala a pomalu se zvedla. Najednou mi tohle místo přišlo magické. Dozvěděla jsem se tu pravdu. Pravdu, která mi konečně otevřela oči. Teď jsem před sebou neviděla nepřítele, který zavinil smrt mé příbuzné, ale oběť, která nemohla nic dělat, jen přihlížet.

„Proč si se nebránil, když tě její rodina obviňovala?“ zeptala jsem se, když jsme se vydali na zpáteční cestu. Pokrčil rameny a schoval si dlaně do bundy.

„Neměl jsem sílu. To jediné, na čem mi záleželo, bylo pryč a já neměl sílu se bránit a hájit pravdu. Má sestra vymyslela dokonalou historku o tom, jak se to všechno stalo, ale já se tím nemohl hájit. Věděl jsem, že je to lež,“ odpověděl mi a já kývla hlavou. Zbytek cesty jsme nemluvili, já se držela za ním a modlila se, abychom se dostali domů za světla, zatímco on si něco šeptal. Nerozuměla jsem mu, pro mé uši to bylo moc potichu, ale neptala jsem se. Kdyby chtěl, abych to slyšela, mluvil by nahlas. Došli jsme na zasněženou pěšinu, kterou jsem poznávala. Vedla k našemu domu. Edward se na mě otočil a ukázal za svá záda.

„Už si skoro doma. Jako správný gentleman bych tě měl doprovodit, ale musím ještě něco zařídit. Děkuji ti za dnešní odpoledne. Ani nevíš, jak si mi pomohla,“ vydechl a konečky prstů se dotkl mé tváře. Ani jsem nedutala, snažila jsem se nedýchat a užívala si tento okamžik.

„Jsi jí tolik podobná, a přesto jste tak odlišné,“ zašeptal a pramen vlasů, který se uvolnil z gumičky, mi vrátil na místo a pousmál se. Otočil se a během okamžiku byl pryč. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a až teprve pak se vydala na cestu domů. Byl to kousek, vyšla jsem na zahradu a pomalu se došourala ke dveřím. Trvalo nekonečně dlouho, než jsem klíč strčila do zámku a odemkla. Vešla jsem do prázdného domu a podivila se, že tu ještě nikdo není. Táta se měl vrátit po obědě a John sliboval, že se staví večer. Pohlédla jsem na hodiny a zhrozila se. Šest hodin. To jsem s ním byla tak dlouho? V břiše mi nepříjemně zakručelo, takže jsem se rychle svlékla a vydala se k ledničce. Když jsem vyndala všechno potřebné na tousty, zazvonil telefon. Polekaně jsem sebou trhla a s malou dušičkou došla k telefonu.

„Halo?“ ohlásila jsem se a hledala ztracený dech.

„Holčičko, tady táta. Kde jsi byla? Volal jsem ti snad tisíckrát, už se mi tu smáli,“ zajímal se a já si povzdychla.

„Byla jsem se trochu projít, zdržela jsem se. Proč nejsi doma? A kde je John?“ zeptala jsem se ho.

„Trošku se ten výlet protáhl, zůstaneme tu přes noc, zítra se vrátíme kolem oběda. John je tu se mnou. Volal mi, že má pro mě důležitou novinu, a tak jsem ho přemluvil, aby sem přijel. A víš, koho sebou vzal?“ zeptal se mě vzrušeně a já se pro sebe usmála, když jsem odpovídala.

„Leu, svoji snoubenku,“ zkazila jsem mu radost z nového drbu a uslyšela, jak si odfrkl.

„Ach jo, jak to víš? No, to je jedno. Už musím letět, užij si prázdný dům a nevyváděj žádné hlouposti. Mám tě moc rád, ahoj,“ rozloučil se a já v tom radostném podtónu hledala svého věčně nabručeného tátu. Že by ho tak potěšila novina o Johnově zasnoubení? Zavěsila jsem a připravila si večeři. Udělal jsem toho dost pro celou rodinu, ale nakonec jsem to všechno spořádala sama. Měla jsem opravdu hlad. Zrovna jsem se chystala do pokoje, když se tichem domu ozvalo tiché zaťukání. Prudce jsem se otočila a sáhla si na záda. Dělala jsem to pokaždé, když jsem se lekla. Byl to reflex, který jsem si vypěstovala po sledování hororů a thrillerů. Potichu jsem došla ke dveřím a zvažovala možnost, že neotevřu a budu dělat, že nejsem doma, ale rozsvícené světlo v kuchyni mě prozradilo. Trošku jsem pootevřela a spatřila mužskou botu. Na okamžik mě napadlo, že je to Edward a mé srdce zaplesalo, ale když jsem si všimla džín, které nenesly drahou značku, vrátila jsem se na zem. Zvedla jsem hlavu a spatřila pobaveného Jamese.

„Co to vyvádíš?“ zeptal se a narážel tak na fakt, že se krčím za dveřmi a vykukuje mi jen kousek hlavy. Oddychla jsem si, otevřela dveře dokořán a usmála se.

„Promiň, jsem sama doma, trošku jsem se lekla,“ vyklopila jsem ze sebe na vysvětlenou a poslouchala jeho smích.

„V tom případě jsem přišel právě včas,“ povzdychl si a zpoza zad vytáhl kytici a tři kazety s filmy. Pak hlavou kývl k tašce u svých nohou a zářivě se usmál.

„Co to je?“ zeptala jsem se ho a nechápala, co má tohle znamenat. Netrpělivě trhl rameny a podal mi kytici.

„Překvapení,“ výskl a já se musela zasmát. Vypadal přitom jako malé dítě.

„Pozveš mě dál nebo mě tu necháš zmrznout?“ zeptal se, a aniž by počkal na odpověď, protáhl se kolem mě do teplého domu. Zavřela jsem dveře a otočila se na něj. Vzala jsem si od něj květiny, položila je na stůl a sehnula se pro tašku. Vyndala jsem křupky, čokoládu a mnoho jiným dobrot. Jako poslední jsem vytáhla lahev vína a zmateně na něj pohlédla.

„Neboj, ta lahev mate, je to nealko,“ uklidnil mě a já se v duchu okřikla. Proboha, vždyť on to všechno koupil kvůli mně. V úplně prázdném domě stojí tvůj přítel a ty si zklamaná, že to není někdo jiný, okřikla jsem se a zakroutila hlavou.

„Je to od tebe moc pozorné, opravdu. Já se jdu podívat na ty filmy a ty zatím můžeš otevřít tu lahev,“ navrhla jsem a došla do obýváku. Přečetla jsem si názvy filmů a usmála se. Samá romantika, to je od něj hezké. Chtěla jsem se ho zeptat, jak mu jde to otevírání, ale když se za mnou ozvalo cinknutí, otázku jsem spolkla. Položil skleničky na stůl a objal mě zezadu kolem pasu. Hlavu si položil na mé rameno a zhluboka se nadechl.

„Jsi tak krásná,“ zašeptal mi do ucha a já se otřásla. Rty se otřel o můj ušní lalůček a já potichu vzdychla. Snažila jsem se v hlavě zformulovat kloudnou odpověď, ale nemohla jsem. Myslí mi vířilo jen to, že je tu se mnou, v prázdném domě, a já mám plnou hlavu něčeho jiného. Tedy spíš někoho.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 17. kapitola :