Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo to bude 7. kapitola

17.07.2010 (14:00) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1988×

Bella:

„Už,“ řekla jsem nadšeně a odkryla zrcadlo. Hadr spadl na podlahu, ale já si ho nevšímala. Teď jsem se soustředila na můj nový výtvor a to, co tomu řekne Edward. Dělala jsem věci sama od sebe. Ani mě nenapadlo, že bych něco mohla zkazit, že by támhle ten ustřižený vlásek mohl účesu spíš uškodit, než přilepšit. Bylo to, jako bych před sebou měla předlohu a já ji pouze obkreslovala nůžkami. To bylo vše. Vypadalo to, podle mě, tak dokonale.

S očekáváním jsem se dívala na Edu, až mi konečně řekne, jak se mu to líbí. Jen doufám, že neřekne, že se mu to nelíbí. Jeho problém, on tady usnul. Ale moje výhra, nemohl mě v ničem zastavit. Když se Edward stavěl unaveně na nohy, moje napětí ještě zesílilo.

„Bello, moc děkuju. Udělala jsi ze mě nového člověka. Jsi vážně dobrá,“ řekl pochvalně a vlepil mi polibek. Trošku jsem se zarazila, ale co. Je to kamarád. Pak se Edward odlepil a já se snažila vzpamatovat.

Super, povedlo se mi to.

„Takže teď půjdeme ještě na večeři, když už jsem tě tak vysílila, že jsi usnul,“ zasmála jsem se. Zatímco on spal, teď už ne, ale byl unavený, já měla plno síly. Energie na rozdávání. Mohlo by se klidně celý den použít třeba na dívání se na televizi.

„Dobře. Abych se přiznal, mám hlad. Těch „málo“ zmrzlin, co jsme měli, mě opravdu nezasytilo,“ přiznal se a na důkaz jeho slov mu zakručelo v břiše.

Mamka akorát dodělávala večeři, takže jsem se zeptala, jestli tam není něco navíc. Samozřejmě s tím počítala, takže u nás Edward taky povečeřel.

„Bylo to výtečné, paní Swanová,“ pochválil mojí mamku. Mamka se jenom zasmála jako puberťačka a poděkovala. Pak Edward musel jít.

Když odjel, pomohla jsem mamce umýt nádobí. Super jsme si u toho popovídaly. Byly jsme jako dvě kamarádky. Já si s mámou vždy rozuměla. Vždycky jsem se jí mohla svěřit a věděla, že mě pochopí.

„Jsi šikovná,“ řekla, když jsme umyly nádobí.

„Ale vždyť nádobí už umím umývat dlouho, ne?“ zasmála jsem se.

„Jo, aha. No, já jsem teď nemyslela tohle. Myslím, co jsi provedla s tím klukem. Vypadal o mnoho lépe, než když sem vcházel. Jsi opravdu dobrá,“ pochválila mě ještě jednou.

„Děkuju. Ale byl to můj kamarád, takže mu musím pomoct.“ Trošku jsem se sekla, abych nevyzradila něco o tom seznamu. Máma naštěstí nic nepostřehla, ale i tak se na mě dívala se zvednutým obočím. Nechápala jsem, jak to myslí, ale nechala to být.

Když jsem se osprchovala, šla jsem si lehnout. Ten svinčík po Edwardově stříhání jsem už uklidila, takže jsem si šla s čistým vědomím lehnout. I přes to, že jsem měla energie na rozdávání, jsem ihned usnula. Nemohla jsem se dočkat zítřka. Jak všichni zareagují, až Edwarda uvidí v „novém“. U něho jsou rifle neobvyklé, navíc mu sednou. No, proč by mu nesedly, když jsem všechno vybírala já, že?

Jacob:

Dneska se mnou Bella vůbec nemluvila. Ten zatracenej zrzoun. To určitě on za to může. Poslední dobou za ním skáče Bella jako ocásek. Ale ona patří mně. Nenechám, aby ze mě dělala vola a ze sebe štětku. To si s ní ještě vyřídím. Ani ten zrzounek nedbal mého varování. Tak si s ním asi zase zítra promluvíme. Pěkně hezky ručně. Myslím, že to pro kluky bude pěkná zábava. Uvidíme, jak se ale ta zábava bude líbit JEMU.

Ano, měl jsem nervy v kýblu. Musel jsem se jít nějak uklidnit, tak jsem se rozhodl, že si zajdu do nějakého baru. Třeba tam nějakou naivní slečinku potkám a pak bude aspoň nějaké vzrůšo. A taky se odreaguju. Stejně na mě všechny letí, takže to nebude žádný problém. Teď si ještě vyhlédnout nějakou, která by stála za hřích.

Nastoupil jsem na motorku a jel do nějakého baru. Měl jsem krásnou motorku. Byl jsem na ni hrdý. Byla šedo-černá, ale krásně předla. A při vysoké rychlosti to byl ráj. Někdy jsem nechal Bellu projet. Samozřejmě jsem řídil já. Ji bych nikdy nenechal. Nejdřív by musela umět řídit motorku a pak… Na mého broučka Kentoya bych ji nikdy nenechal sednout.

„Jednu vodku,“ řekl jsem barmanovi. Sice bych asi neměl pít, pokud budu řídit. Ale co, dám si jenom dva panáky, pak nějakou holku sbalím, doma mám chlast, tak si dám když-tak něco ještě doma a zítra má být pátek? Asi jo. Ani se o to nezajímám, takže kdybych náhodou měl ráno kocovinu, ten jeden den bez školy mě nezabije. Ani tréninky v pátek nemíváme, takže v pohodě.

Kopl jsem do sebe druhou vodku a zaplatil. Pro jistotu. Kdybych náhodou nějakou tu naivku našel, a nechtěl se vracet, tak to mám z krku.

Stoupnul jsem si na kraj parketu a vyhlížel, jestli nějaký kus neuvidím. Tam, nějaká bloncka. To by mohla být moje dnešní oběť. Vlasy do půli zad, tělo... Hm. Krása. Tak tohle je moje dnešní favoritka.

„Ahoj,“ přidal jsem se k ní v tanci. „Jsem Jake.“

„Čau, jsem Amanda. Těší mě, Jaku,“ křičela, protože hudba hrála nahlas, a podala mi ruku. Já jsem ji jemně stisknul. Na tohle jemné stisknutí, ne tvrdé a hrubé stisknutí, ale jemné, laškovné, vybízející, letěly snad všechny. A jak jsem zjistil, ani tahle nebyla výjimkou.

Zrovna začal hrát ploužák, tak jsem ji požádal o tanec. S radostí přijala. Já si ji jemně přitáhnul až k tělu a sklonil hlavu. Začal jsem ji dýchat na krk. Jo, tohle taky vždycky zabere. Její kolena pomalu roztávala. Super, mám ji v hrsti. Dnes nebudu sám. Dneska budu mít zábavu.

Ráno mě probudila silná bolest a hlavy a taky plný močový měchíř. Nedalo se nic dělat, musel jsem se pohnout a z postele vylézt. Místo vedle mě na posteli už bylo prázdné, ležel tam místo mé včerejší kořisti jen papírek s telefonním číslem. Třeba se bude hodit.

Pofiderní chůzí jsem došel až k záchodu, kde jsem si konečně ulevil. Po cestě zpátky do postele jsem se zastavil ještě v koupelně. Zkontroloval jsem svůj dnešní vzhled.

„Ježiši,“ zaklel jsem. Včera jsem to zase přehnal, ale aspoň jsem večer strávil lépe, než sezením u televize a popíjením piva. O hodně lépe.

Opláchl jsem si obličej studenou vodou, ať se trochu proberu a odlepím oči. Teď už zbývalo jen si vytáhnout prášek proti bolení hlavy a jít si zase lehnout. Dneska nehrozí, že bych se ve škole ještě objevil.

Edward:

Když mi ráno zazvonil budík, úplně jsem se divil jak nadšeně jsem vystartoval z postele. Dokonce už jsem ani nebyl naštvaný kvůli tomu rozhovoru s mamkou, tohle mě už nemohlo vytočit. Ne dneska, dneska byl můj den. Nebudu se už starat o ostatní, teď jsem nový Edward, kterému jde hlavně o svoje štěstí. Myslím, že už je čas na to, abych si začal život plně užívat a netrápit se každou maličkostí. Je mi jasné, že nové oblečení a účes nezmění mou povahu ze dne na den, ale budu se snažit postupně.

Najdu si přítelkyni a budu šťastný.

V koupelně jsem ještě trochu doupravoval svůj účes podle posledních pokynů Belly a musel jsem se opět pochválit. Působil jsem více pohodově a přátelsky. Co všechno dokáže jeden rozcuch na hlavě s člověkem udělat.

I když asi bude těžké zapůsobit vzhledem na stejné škole, do které chodí Ti dokonalí Cullenovi. Všichni vždycky oblečení jako figuríny v obchodech, kterým já se kvůli cenám vyhýbám. Každý den jiný speciální účes. Ale pořád stejně krásní a arogantní. Ano, arogance. Nevím, jak jinak bych to nazval. Všem se vyhýbají, jako kdyby byli oni ti lepší a my ta špína. A to je jejich velké mínus. Proto já budu milý a usmívat se na všechny. Vždyť úsměv přece dělá krásným každého. No ne?

Když jsem si už obouval boty, zazvonil mi telefon. Na displeji blikali Bellino jméno. Bál jsem se, že se něco stane, tak jsem to radši rychle zvednul.
„Bello?“ zeptal jsem se rychle.

„Dobré ranko Ede, všechno v pohodě? Vlasy drží? Nemám přijet?“ začala rychle žvanit Bella a já si oddechl, že je všechno v pořádku.

„Neboj. Všechno jde podle plánu. Ano, vzal jsem si to triko i ty rifle. Jo, boty si teprve obouvám. Fakt je všechno v pohodě, neboj. Uvidíme se ve škole“ když to típla, musel jsem se pro sebe usmát, ta holka je opravdu blázen.

Z domu jsem vycházel vždycky o hodně dříve, protože jsem do školy chodil pěšky, nebo jezdil autobusem. Když bylo počasí trochu lepší, vzal jsem si klidně i kolo, miloval jsem jízdu na kole. Jenže tady v Olympii se to moc nedá, když pořád prší, nebo je chladno.

Vyšel jsem z domu a čekal na autobus. Z pár minut jsem nastoupil do autobusu, sednul si a čekal, až autobus dojede na místo, kde budu vystupovat. Jen po mě pár holek pokukovalo, což pro mě byl nezvyk. Netrčí mi z kalhot třeba trenky? Nemám něco na obličeji? Proč se na mě tak dívají? Co je se mnou v nepořádku? Byl jsem nervózní, protože jsem nevěděl, co se děje. Sice nevypadaly, že by mě pomlouvaly nebo se smáli něčemu, co jim na mě nesedí a připadá vtipné, ale i tak jsem byl minutu od minuty nervóznější. Když jsem vystoupil na zastávce, byl jsem rád. Oddychnul jsem si a nervozita ze mě trochu opadla.

Šel jsem ze zastávky do školy. Nebylo to daleko, ale takých pět minut mi to mohlo zabrat.

Šel jsem po parkovišti a hned z kraje na mě mávala Bella. Zatím si na parkovišti nikdo nevšiml, že jsem přišel. Zvuk motoru jsem opravdu nevydával, dokonce ani žádný jiný. Bella taky nevydávala hluk při mávání na mě, takže za žádným hlukem se ostatní ani otočit nemohli.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě a objali jsme se.

„Ahoj,“ pozdravil jsem nervózně. Zase se to vrátilo. Ten pocit z toho autobusu.

„Neboj. Nemáš se čeho bát. A dneska tě všichni uvidí, začneme psát seznam a do zítřka snad bude hotový a my budeme moct začít,“ mrkla na mě.

„Ale i tak je to nezvyk. Cítím se v tom oblečení a účesu dobře, ale…“

„Žádné ale. Teď se otočíš a půjdeme na hodinu. Někdo si tě všimne, jak je znám, rozhlásí to po škole, a my pak budeme mít část práce vyřešené. Holky se budou jenom hrnout, aby tě viděly v novém, takže si stačí všímat, a pak mi řekneš, kterou bys vypral do toho seznamu. Já to s tebou jenom proberu, pak si ji proklepnem a seznamování mlže začít, dobře?“ vychrlila na mě, že jsem skoro ničemu nerozuměl. Jen jsem zakýval hlavou, že rozumím a urovnával si vše, co mi teď Bella řekla, v hlavě. Jo, něco jsem snad pochopil.

„Tak se hlavně neboj. Jdeš jako normálně do školy,“ řekla mi povzbudivě.

„Ale tohle není jako normálně. Možná bych se mohl vrátit domů,“ řekl jsem z nadějí. Už vidím, jak mě všichni budou pomlouvat. Do téhle doby si mě nikdo nevšímal, až na Bellu a tu povedenou partu fotbalistů v čele s bicepsákem. Teď budu hlavní novinkou číslo jedna.

„Tak to ať tě ani nenapadne. Už jsi něco začal, já s tebou, takže teď žádné vyklízení pole,“ pohrozila mi Bella a kdybych neznal její milou povahu, lekl bych se, protože tón, kterým to řekla, a pohled, který na mě hodila, by mohl zabíjet. Teď bych nezdrhnul proto, že bych se bál, že mě budou pomlouvat, ale proto, že bych se bál, že mě Bella zabije.

„Dobře,“ kuňkl jsem a Bellina tvář se vrátila zase do normálu. Tohle je moje kamarádka. Najednou se ve mně objevil zase ten nejistý Edward, myslím, že to, do čeho jsem se pustil bude těžší než to vypadalo v mých představách.

Vešli jsme do školy a pár lidí se po mě otočilo, nebylo to, že by se zastavil čas a celá škola by neměla nic jiného na práci, než mě pozorovat, ale bylo to dost podobné. Většina těch pohledů byla spíše nechápajících a šokovaných, než obdivných. Nahodil jsem sebevědomý úsměv a společně s Bellou jsem kráčel davem zvědavých teenagerů.
Zatím jsem se cítil dobře, Jacob nebyl nikde nablízku a nevypadalo to, jako by měl ještě přijít, i když Jacob je nevyzpytatelný. Jeho nepřítomnost pro mě znamenala jediné, budu si moct Bellu ukořistit jenom sám pro sebe. Když ji ten kretén zanedbává, tak se nemůže divit tomu, že má Bella i jiné přátele. Sobec.
„Jacob dneska nepřijde?“ nadhodil jsem s úsměvem. Jenže ten Bellin v ten moment zamrzl a rychle zkontrolovala svůj telefon.
„Nevím, ani se neozval,“ zamračila se a mě bylo celkem líto, že jsem s tímhle tématem začínal. V takových chvílích jsem se jí vždycky chtěl zeptat, proč s Jakem ještě stále je. Proč se ním nechává tahat za nos, jenže jsem na to prostě neměl.
„Co říkáš na reakce?“ dloubl jsem ji do žeber, abych odvedl nepříjemnou atmosféru.
„No… Teprve se rozkoukávají, zítra to bude mnohem lepší. Ale myslím, že jsi zabodoval Edwarde. Vypadáš skvěle.“ Odpověděla se zamyšleným výrazem a potom mi věnovala jeden až laškovný úsměv.
Proč mi tak buší srdce?

Shrnutí - Slečinka

Shrnutí - blotik

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo to bude 7. kapitola: