Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? - 6. kapitola

12.07.2011 (11:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3645×

„Isabello, vstávej…“ potichu jsem zašeptal mé lásce do ucha, když vyšlo slunce. Ta se jen s tichým vrčením otočila na druhý bok a objala mě kolem krku.

„No tak… Iso, už je ráno,“ dál jsem na ni dotíral. Ale Isabella spala dál…

A tak jsem přemýšlel. Přemýšlel jsem o nás a naší společné budoucnosti. Jak to bude dál? Také jsem s úsměvem vzpomínal na předešlou noc. Bylo to úžasné.

Naše těla, proplétající se ve smyslné hře těl. Isa, tisknoucí se co nejblíže ke mně. Pak vzdychající mé jméno…

Už by se měla probudit. Už zas na mě jdou vášně…

Jako by mi četla myšlenky. Hned se mi zamlela v náručí, a pak rozespale otevřela oči. Zadívala se mi do očí, a pak se usmála okouzlujícím úsměvem.

„Dobré poledne…“ řekl jsem jen. Isa se zasmála zvonivým smíchem, a pak se ke mně nahnula, aby mě políbila.

Přitáhl jsem si ji blíže do náruče a začal ji líbat. Líbal jsme ji tvrdě a hladově. Přitiskla se ke mně a slastně zavzdychala. To už jsem to nevydržel a povalil ji po sebe. Začal jsem ji líbat ještě hladověji. Jí se to nepochybně líbilo. Z úst jsem se přesunul na krk. Celý jsem ho zasypával polibky. Pak jsem se přesunul ještě níže a začal jí laskat ňadra.

„Ach… Edwarde…“ sténala mezi už dost hlasitými vzdechy.

To mě vyburcovalo ještě více. Už jsem neváhal a tvrdě do ní vnikl. Oba jsme naráz zasténali.

Ona se zvedla na loktech a políbila mě. To v nás obou ještě zvýšilo dosavadní vášeň a já začal prudce přirážet. Isabella křičela slastí a já na tom nebylo o moc lépe. Cítil jsem, že už brzo dosáhnu vrcholu. Ještě jsem párkrát silně přirazil a pak…

Jsme se oba ve stejnou chvíli prolnuli v mocném orgasmu.

…

„Už bychom se měli vrátit…“ zašeptal jsem o pár hodin později. Oba jsme byli tak nenasytní, že jsme se milovali asi pětkrát.

„Za chvíli se začne stmívat,“ dodal jsem ještě a na potvrzení mých slov někde zahoukala sova.

„Dobře,“ odpověděla a usmála se. Z toho jejího úsměvu se mi vždy podlomí kolena, myslel jsem si. Ještě štěstí, že ležím…

Pomohl jsem jí vstát a oba jsme začali hledat nějaké neponičené kousky oblečení. Přeci nemůžeme jít domů takhle…

To by se nám Emmett pochechtával dalších sto let. A to by bylo k nevydržení…

Já jsem našel celkem neponičené kalhoty. Tričko bylo roztrhané na cáry a o spodním prádle radši nemluvím.

Isa si také jen oblékla své černé šaty. Kdybych ji neviděl nahou, tak prohlásím, že takhle vypadá nejlépe na světě.

Pomalým krokem ke mně přistoupila, stoupla si na špičky a zlehka mě políbila na rty. Pak mě chytla za ruku a lidským krokem jsme vykročili k domovu.

„Iso?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Ano, Edwarde?“ zeptala se a otočila na mě svou líbeznou tvář.

„Víš, skoro nic o tobě nevím, a tak bych se chtěl zeptat na pár věcí…“ začal jsem nervózně.

„Klidně. Začni,“ řekla a usmála se.

„Takže, jsi nesmrtelná?“ řekl jsem a doufal v kladnou odpověď.

„Ano, jsem nesmrtelná, stejně jako ty…“ řekla a vyzvala mě, abych pokračoval.

„Můžeš spát a jíš lidské jídlo…“ řekl jsem už jistěji.

„Ano, v tom máš také pravdu,“ odpověděla.

Chvíli jsem mlčel a snažil se urovnat si myšlenky.

„Ale nic dalšího mě už nenapadá…“ řekl jsem po chvíli.

„Ještě mám schopnost rychlého hojení a dokážu rozpoznat, když je někdo vlkodlak anebo upír…“ řekla klidně.

„Aha…“ vypadlo ze mě.

Dál jsme pokračovali mlčky…

…

„Bello! Edwarde! Kde jste tak dlouho byli? Stojí ještě les?“ zakřičel na nás Emmett, jen co jsme otevřeli dveře. Pak se začal bujaře smát.

Ušklíbl jsem se, ale nijak to nekomentoval. Asi mu něco udělám s jeho džípem…

Pak se k nám přiřítila Esmé s Alicí. Alice "překvapivě" nadávala, že jsem zničil oblečení a Esmé nadávala, že jsem Isu mučil hlady.

Isa se rozhodla bránit. „Ale já nemám hlad,“ řekla, ale její teorii jí značně zkomplikovalo hlasité zakručení v břiše.

Esmé si dala ruce v bok, a pak násilím Isu dostrkala ke stolu. Hned se pustila do vaření.

Mě Alice dostrkala zase nahoru a dala mi nové oblečení. Jako bych se neuměl obléknout sám…

…

Když jsem sešel dolů, Isa už jedla. Nevím, jestli se to dá nazvat jedením. Spíš hltala. Přišlo mi, že to ani nerozkousávala.

Hned jsem si zanadával, když jsem si uvědomil, jaký musela mít hlad. Příště s sebou musím vzít svačinu…

Sedl jsem si vedle ní a snažil se jí vysvětlit, aby jedla pomalu. Vysloveně mě nechtěla poslouchat. Za chvíli měla už prázdný talíř.

…

Později večer se dolů přiřítila Alice a začala křičet, kdo s ní půjde na lov.

Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme všichni. Nechtěl jsem Isabellu opustit, ale měl jsem už velkou žízeň. Nakonec mě sama vykopala ze dveří. Smála se a pořád mě ujišťovala, že to tady vydrží.

„Já tady zůstanu…“ ozvalo se znenadání za námi přesně ve chvíli, když jsem se s Isou loučil.

„Rosalie?“ zeptal jsem se udiveně. Nemohl jsem uvěřit, že zrovna Rose chce zůstat s Isou doma.

Dokonce jsem se i trochu bál, aby jí něco neudělala.

Isa byla nadšená a tvrdila, že si s Rose užijí spoustu zábavy. Tomu jsem moc nevěřil.

Nakonec jsem musel stejně odejít.

Ještě jednou jsem vrhl zkoumavý pohled na Rose, ale ta mi nevěnovala pozornost. Zrovna našla nějakou vadu na svém bezchybném nehtu, a tak si ho začala pilovat. Veškeré své myšlenky směřovala právě k tomuto nehtu.

Přišlo mi, že něco skrývá.

Usmál jsem se na Isu, posla jí vzdušný polibek a rychle běžel do lesa za ostatními.

Dal jsem si slib, že co nejrychleji uhasím svou žízeň a vrátím se domů.

Měl jsem zlou předtuchu.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? - 6. kapitola: