Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 8. kapitola

V New Moon


Každá sukně dobrá - 8. kapitolaCharlie to zase trochu přežene a nakonec se nám stane malá nehoda. Odhalení tajemstvích jak ze strany Cullenových, tak ze strany Belly se pomalu blíží. :-)

8. ZÁKAZ

V pondělí jsem jela do školy s nevyspalým výrazem ve tváři, který přesně odpovídal tomu, jak jsem se cítila. Téměř celou noc jsem probděla. Když jsem večer šla spát, libovala jsem si, jak budu mít zase nějaký pěkný sen o Edwardovi. Tenhle nebyl pěkný vůbec a hlavní roli v něm nehrál jenom Edward, ale také Charlie.

Pořád jsem se v noci budila, jak jsem měla neustále před očima Charlieho, který mě mlátí a zakazuje mi se přátelit s Cullenovými a chodit s Edwardem, a Edwarda, který mi řekl, že s takovou nickou, jako jsem já, být zkrátka nemůže. Aby toho nebylo málo, když jsem konečně upadla pár minut před třetí do bezesného spánku, Charlie mě ráno probudil o hodinu dřív než obvykle s tím, že nemám tak vyspávat a jít mu udělat svačinu, na kterou jsem večer zapomněla.

Když jsem pak nastoupila do Alicina auta, v duchu jsem se přemlouvala, že ten sen se přece nikdy nemůže vyplnit – i kdyby mi Charlie zakázal přítomnost Cullenových, oni by se jen tak nedali a já koneckonců také ne. Navíc, Edward je bůhvíkde, takže ani on mi nemůže říct, jak ubohá jsem. Přesto mě ten sen dostal do velmi špatné nálady a já byla terčem Rosiných a Aliciných obezřetných a starostlivých pohledů.

Zastavili jsme zrovna před školou a já se chystala vystoupit, když se konečně odhodlaly zeptat se, co se děje.

„Bello, je vše v pořádku?“ optala se Alice a starostlivě si mě měřila.

Dala jsem si ruku před pusu, když jsem mohutně zívla. „Pardon, jen jsem v noci měla špatné sny, takže jsem se skoro vůbec nevyspala.“

„Kdyby sis chtěla promluvit…,“ začala Rose. „Víš, že se na nás můžeš obrátit.“

Přikývla jsem. „Vím.“ To, jak mě pořád ujišťovali, už o tom samo vypovídalo.

Takže jsem začátek týdne nezačala zrovna na výbornou. Když jsem v pondělí večer šla spát, doufala jsem, že tentokrát přežiju noc. A opravdu – sny se zase vrátily do starých kolejí a já si užívala chvíle s Edwardem.

Ve středu už jsem byla přesvědčená, že mě zlé sny opustily, když jsem dvě noci za sebou měla klidnou noc.

S Charliem se to začalo zlepšovat. Tedy, abych to uvedla na správnou míru, nemlátil mě. K žádnému výraznému zlepšení nedošlo, ale omezil se na křik a tahání za loket do míst, kde mě chtěl mít. Od té soboty už mě neuhodil a já si v duchu říkala, že si třeba uvědomil svou chybu.

Ve čtvrtek při obědě navrhla Rose, že bych u nich mohla znovu přespat. A že by nebylo na škodu, kdybych tam vydržela celý víkend. Řekla to tak, jako bych od nich snad utíkala.

„Nemůžu vás pořád otravovat,“ namítla jsem. „Jsem si jistá, že mě máte plné zuby už tak přes školní dny, nemůžu k tomu přidávat ještě víkendy.“

Emmett zvedl obočí. „A já jsem si jist, že by tě Esme s Carlislem hrozně rádi znovu viděli.“

Začervenala jsem se. „Já bych je taky ráda viděla, ale…“

„Ale co?“ zeptala se Alice a našpulila pusu. „Pověz mi, co bys jinak o víkendu dělala? Samé hlouposti, do kterých by tě Charlie nutil, takhle alespoň – „

„Alice,“ oslovila jsem ji prosebně. Samozřejmě měla pravdu, ale nechtěla jsem – z bůhvíjakého, mně neznámého, důvodu – aby si o něm mysleli něco špatného.

Vzdychla. „Já vím, omlouvám se, je to tvůj táta, ale musíš přiznat, že se tak občas nechová.“

Zamrkala jsem, abych potlačila slzy. Ne, nikdy se tak nechová. Sklopila jsem pohled a pokračovala v jezení leča.

„Takže tvoje odpověď je…?“ naznačila Al.

Překvapeně jsem zvedla hlavu. Za ten týden a pár dnů jsem si všimla, jak ví všechno předem. Vím, že se vymlouvala na ´vnitřní hodiny´, ale já byla přesvědčena, že je to pouze součást tajemství jejich rodiny. „Copak ty to nevíš?“

Vyměnila si zmatený pohled s ostatními. „Jak bych mohla?“

Vycítila jsem, že mi ještě nechtějí nic říct, a tak jsem se řídila její výmluvou. „Vždyť přece jsi říkala, že vždy poznáš vhodný čas, tak jsem si jista, že poznáš i mou odpověď.“

Úlevně si oddechla, což se snažila zamaskovat zachechtáním. „Sázím všechno, co mám, že tvá odpověď je ano.“

Kývla jsem. „Sázíš správně.“ Usmála jsem se a dál do sebe házela těstoviny.

Ještě ten den večer, když jsem Charliemu připravila jeho oblíbené jídlo, doufajíc, že ho tím trochu obměkčím, jsem se musela zeptat, jestli budu smět o víkendu znovu navštívit Cullenovy. Věděla jsem dopředu, že odpověď rozhodně nebude kladná, takže jsem byla připravená zavolat jim to – ne si postěžovat, pouze jim oznámit, že se mnou o víkendu rozhodně počítat nemůžou.

„Víš, tati,“ začala jsem nejistě, když znuděně přepínal programy na televizi a já mu podávala nádherně vonící porci kuřecích enchiladas. „Chtěla jsem se tě zeptat, když je zítra zase ten víkend… mohla bych ho strávit u Cullenových?“

Střelil po mně nehezkých pohledem, vytrhnul mi talíř z ruky a položil si ho na polštářek na klíně. Věděla jsem přesně, jak tohle skončí – určitě mu z toho něco vypadne, zavolá mě a já budu muset drhnout křeslo každý den, protože se mu něco nebude líbit… „Nemůžeš je otravovat každý víkend, Bello, je to neslušné.“

„Oni sami mě pozvali,“ připomněla jsem mu.

Zamračil se. „To asi proto, že jim je tě líto.“

„To není pravda,“ namítla jsem a v duchu si říkala, ať se nenechám zblbnout těmi jeho řečmi. Cullenovi by si se mnou nikdy nezahrávali, o tom jsem byla přesvědčená. „Chceš jim zavolat a zeptat se, jestli by to skutečně nevadilo?“

Zavrtěl hlavou, pohled upřený na televizní obrazovku. „Nebudu se vnucovat. Ty jim zavolej, že zkrátka nemůžeš – hotovo, tečka. A teď už mě nech jíst.“

„Jde určitě o to, že myslíš, že bych otravovala, nebo o to, že mi závidíš, že mě ti skvělí lidé chtějí u sebe?“ zamumlala jsem cestou do kuchyně.

„Říkala jsi něco?“ zavolal za mnou hrozivým hlasem.

„Nic, vůbec nic,“ odvětila jsem. Sebrala jsem svůj mobil z kuchyňské linky a stiskla dvojku pro rychlé vytáčení Alicina čísla.

Vyzváněcí tón se ozval jen jednou.

„Ano, Bello?“ ozvala se z mikrofonu a já stáhla obličej do smutné masky. Bylo mi líto, že k nim nemůžu jet. Opravdu mi za tu dobu přirostli k srdci a chtěla jsem s nimi trávit veškerý volný čas.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem ji, zatímco jsem si nervózně pohrávala s ubrusem na malém stolku v kuchyni. Doufala jsem, že udělá to, co udělala už několikrát, i když jsem se za to hrozně styděla. „Jenom ti volám, že ten víkend nevyjde.“

„Nevyjde?“ vypískla. „Proč ne? Už máme všechno přichystané – Emmett s Jasperem se nemůžou dočkat, až si s nimi dáš další šachy a ostatní jsou také nadšení, že k nám znovu přijedeš. Co se stalo?“

„Táta…“ …mi to zakázal. „Táta mě chce doma. Prý jsem skoro každý víkend pryč.“ Kruci, tohle byla lež jako věž – minulý víkend to bylo poprvé, co jsem se vypařila z domu přes noc.

Ozvalo se odfrknutí a já poznala, že to Alice prokoukla. „Poslyš, co kdybys mi toho tvého tátu dala k telefonu? Zavolám Esme nebo Carlislea a jsem si jista, že brzy změní názor.“ Pak jsem slyšela, jak zavolala Esme a požádala ji, jestli by mohla na minutku.

Ona to skutečně udělala. To, v co jsem doufala. Postavila se za mě proti mému otci. Jenže jsem taky věděla, že to není dobře, takže zatímco vysvětlovala Esme, oč se jedná, volala jsem do telefonu, ať to zbytečně nehrotí.

„Alice? Alice, krucinál, poslouchej mě!“ syčela jsem šeptem. „Zůstanu doma, vymyslíme plán na jiný víkend!“

„Bello?“ zaslechla jsem medový hlas Esme.

Okamžitě jsem přestala vyvádět. „Och, dobrý den, paní Cullenová.“

„Bello,“ oslovila mě káravě.

„Esme,“ opravila jsem se a zčervenala přitom.

„Dala bys mi tvého otce k telefonu?“ zeptala se.

Kousla jsem se do rtu a pak se začala nejistě rozhlížet, jestli se Charlie náhodou neobjeví v kuchyni s tím, že mě celou dobu poslouchá. Ne že by snad slyšel něco, co by mě mohlo ohrozit, ale on má sklony k tomu si vymýšlet něco, co se nestalo, takže bych mohla dostat pár nečekaných, bolestivých facek. A to jsem nechtěla.

„Esme, prosím vás. Já opravdu nemůžu,“ prosila jsem, náhle vyděšená z toho, že tátu rozzuřím. Přestože jsem před chvílí doufala, že Cullenovi otce přemluví, teď mi to přišlo jako hloupý, hloupý nápad.

Ozval se vzdych. „Bello, pokud k nám nechceš jít, my tě nutit nebudeme, jen mi přišlo – a Alici také – že bys nás ráda navštívila.“

„To ano,“ vyhrkla jsem honem. „Jde jen o Charlieho.“

Úplně jsem viděla, jak se usmála, že jsem přiznala barvu. „Tak mi ho dej k telefonu a já ti to zařídím.“

S pocitem, že mě určitě uhodí, připravená na nejhorší, jsem vešla do obývacího pokoje, natáhl ruku s telefonem k Charliemu a ústy naznačila: „Esme Cullenová.“

Věnoval mi opravdu varovný pohled, který jasně říkal, že tohle nebylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Vzal si ode mě mobil a rukou mě odehnal pryč, abych nezacláněla. Měla jsem v plánu poslouchat, ale nakonec jsem se rozhodla, že by to možná zjistil a já bych dostala ještě víc za vyučenou.

Nervózně jsem stepovala v kuchyni; utírala suchý stůl, zalévala dokonale zalité květiny, umývala čistý dřez… Dělala cokoliv, jen abych se na chvíli zabavila a odolala nutkání jít tajně odposlouchávat. Nakonec jsem odhrnula záclonu u okna, opřela se rukama o parapet a zírala do černočerné tmy.

Byla jsem tak ponořená do myšlenek, že jsem si v odraze skla nevšimla žádného pohybu, tudíž pro mě bylo velké překvapení, když mě náhle Charlieho ruka pevně chytila za paži, odtáhla mě od okna. Vystrašeně jsem se podívala do jeho obličeje, který zbrunátněl zlostí.

„Tohle už nikdy, nikdy nedělej! Mám toho plné zuby! Bellinka si něco usmyslí, a když jí to já, jako správný rodič, který má patřičnou autoritu, zakážu, jde si stěžovat úplně cizím lidem, kteří se mnou pak úplně vytřou podlahu!“ křičel na mě. Pak mi hodil telefon do ruky – nestihla jsem ho chytit, a tak spadnul na zem a rozletěl se na tři části. Nevypadal rozbitě, byl displejem dolů, baterka vypadnutá a zadní kryt také, takže to půjde lehce dát dohromady. „Jdi si zítra, kam chceš, a varuju tě – do nedělního večera se mi neukazuj na očích, zůstaň si tam, jinak bude opravdu zle!“

Krčila jsem se a vyděšeně se na něj dívala a nechala tiše kanout slzy po lících. Opravdu mě vylekal.

„A dneska už mi dej konečně pokoj!“ zasyčel a vypochodoval z místnosti.

Já jsem tam ještě chvíli stála, neschopná se nadechnout. Jsem hloupá. Copak jsem si mohla myslet, že mě nechá být? Klepala jsem se po celém těle, když jsem sbírala telefon ze země a tiše jako myška se odploužila do svého pokoje. Nechtěla jsem už s nikým mluvit, nic dělat. Teprve, když jsem se snažila dát telefon dohromady, všimla jsem si velkého šrámu na displeji. Byl prasklý uprostřed a prasklina se rozjížděla do všech stran jako pavučina. Byla ve mně malinkatá dušička, když jsem zasouvala baterku a zapínala mobil. Ale fungoval.

Oddechla jsem si a šla si dát rychlou sprchu, abych mohla co nejdřív upadnout do světa fantazie, kde mě – doufám – žádný Charlie týrat nebude.

Fotku Edwarda jsem si na sebe zase přitiskla, jak jsem to měla od pondělí ve zvyku. Věřila jsem, že je to takový můj ochránce, který odežene zlé sny. Snad.

 

Druhý den ráno šel táta do práce později, takže jsem se nevyhnula střetnutí s ním. Bála jsem se ho. Opravdu hodně. Připravená do školy jsem do sebe rychle naházela misku vloček s mlékem a zapila to džusem přímo z krabice. Nechtěla jsem se ničím zdržovat, přála jsem si být rychle z domu.

Po celou dobu, co jsem obývala kuchyni, jsem si byla vědoma jeho pátravého, nenávistného pohledu, ale bála jsem se na něj podívat, takže jsem dělala, že si ho nevšímám. V koutku mysli jsem doufala, že si akorát nepřihorším. Ale on mě stále jen pozoroval, takže jsem se trochu uvolnila a chystala se odejít z domu.

„Nezapomněla jsi na to, co jsem ti včera řekl, že ne?“ zahřměl, když jsem si obouvala boty v předsíni.

Automaticky jsem se pokrčila, a pak jsem došla obutá na roh kuchyně. „Nevím, co máš přesně na mysli,“ přiznala jsem plaše.

Vzdychl. „Mám na mysli to, jak jsem tě varoval, že tě nechci do nedělního večera ani vidět, což znamená, že vůbec nebudeš obývat náš dům. Je to jasné? A začíná to od té doby, co teď odjedeš do školy.“

Zmateně jsem zamrkala. „Ale já nemám připravené žádné oblečení s sebou. Odpoledne si ho sem jen přijedu vyzvednout, a pak už mě tu neuvidíš.“

„Řekl jsem to snad dost jasně, nemyslíš? Dneska mám velmi krátkou pracovní dobu, blíží se Vánoce, takže je víc směn, ale za to kratší. Každopádně, doma budu pravděpodobně dříve než ty, a jestli tě tu uvidím – „

„Neuvidíš,“ slíbila jsem, vyběhla schody nahoru a rychle si sbalila hygienu, pár kousků oblečení a Edwardovu fotografii. Dole jsem na Charlieho zavolala, že odcházím a rozloučila se s ním tichým „měj se“, které jako pozdrav rozhodně bylo opětováno otráveným „nazdar“.

Venku už na mě čekalo černé auto, které jsem v životě neviděla. Cítila jsem, jak jsem otevřela vyjeveně pusu, a zírala tak, dokud se neotevřelo okénko od spolujezdce a nevykoukla na mě hlava Emmetta.

„Dobré ranko,“ zahulákal na mě.

Udělal jsem k autu pár kroků a snažila se přes kouřová skla nahlédnout dovnitř, ale neviděla jsem nic, takže jsem netušila, jestli jsou uvnitř i ostatní. „Dobré,“ zamumlala jsem. „Co to je?“

„To je Mercedes-Benz CLS,“ oznámil mi Emmett, jako by to snad bylo nad slunce jasné.

Jasper se vyklonil přes něj ze sedadla řidiče. „Tak si nastup,“ naléhal a jeho obličej oplýval takovým vzrušením, že mě napadlo, jestli to náhodou není poprvé, co smí řídit.

Otevřela jsem zadní dveře a tam už se na mě usmívaly Rose s Alicí.

Pozdravily jsme se a já se na ně tázavě otočila.

„Předběžný dárek k Vánocům,“ vysvětlila Rose, ale znělo to spíš jako nabídka vysvětlení. Jako by zkoušela, jestli se na to chytnu.

Chápavě jsem přikývla. „Čí je?“

Jasper po mně hodil rádoby uražený pohled. „No, můj přece. Emmett má Jeep, Rose kabriolet, Alice Porsche, Carlisle Mercedes, Esme teda nemá nic, ale ta moc necestuje… Proč bych já nemohl mít také svoje auto?!“ pronesl řečnicky.

Usmála jsem se. „Určitě.“ V duchu jsem se znovu podivila, kde na to sakra berou peníze, ale nahlas jsem to už nekomentovala.

Nikomu neušlo, co jsem si s sebou nesla, takže jakmile jsme vyrazili, Alice, sedící vedle mě, se na mě nechápavě otočila.

„Co to s sebou táhneš?“

„Věci k vám,“ vysvětlila jsem a podívala se stranou. Přála jsem si, aby to nechala být, a zbytečně se v tom dál nepitvala. Ale marná snaha.

Zmateně nakrčila čelo. „Proč si je nevyzvedneš až po škole?“

Hryzla jsem se do rtu. „No, protože… protože jsem se nemohla dočkat. Tedy, doufám, že vám to nevadí, že vás budu otravovat tak brzy.“ Cítila jsem, jak se mi hromadí slzy v očích, a bylo jen otázkou času, kdy přetečou přes okraj.

„Samozřejmě, že ne,“ vyhrkla hned Rose, ale v jejím obličeji byla stále zmatenost. Nikoho jsem neoblafla – zase.

Chtěla jsem se začít dívat z okna, ale všimla jsem si Alicina pohledu, který jasně říkal, abych to hned vyklopila. Měla zvednuté obočí, našpulenou pusu a významně na mě hleděla. „Tak povídej,“ pobídla mě.

„Ale vždyť už jsem to řekla,“ vymlouvala jsem se. Ony na mě starostlivě hleděly. „Opravdu jsem se těšila.“

„Dobře,“ vzdychla Al. Nemusela dodávat, že tu budou pro mě, kdybych chtěla. Věděla jsem to.

Už jsem to nemohla vydržet. Moc to bolelo; maminka už nebyla, Charlie mě nesnášel a na nikoho jiného jsem se obrátit nemohla. Tížilo mě to, a tak jsem se rozhodla zvolit tu nejvíce ulevující, nejlepší a nejbezpečnější variantu, která se nabízela, a bez dechu jim rychle pověděla: „Charlie se včera naštval, protože si myslel, že jsem vás donutila, abyste ho přemluvili, aby mě k vám pustil. Naštval se a jasně mě varoval, že mě nechce ode dneška až do nedělního večera ve svém domě. Dnes ráno mě upozornil, abych si nezapomněla sbalit věci, protože odpoledne už mám vstup zakázaný.“ Vydechla jsem a pak se zhluboka nadechla, při čemž jsem se na ně ostražitě podívala.

Všichni na mě koukali. Jen Jasper se nakonec podíval dopředu na vozovku.

„To… to jsem nevěděla,“ zašeptala Alice a pohladila mě po paži. „Netušila jsem, co způsobím, když si s ním Esme promluví.“

„To jsi ani vědět nemohla,“ řekla jsem. Pak jsem nakrčila obočí, jak jsem se nad tím zamyslela. Podívala jsem se jí do očí. „Nebo jsi asi mohla, viď?“

Smutně se usmála a přikývla.

„Ale to je teď jedno,“ prohodila jsem. Cítila jsem se klidnější, když jsem to ze sebe dostala. „Jen doufám, že se nezlobíte, že u vás budu hned po škole. Klidně můžu jít do knihovny, nebo jinam…“

„Blázníš?“ zeptal se Emmett. „Kdyby nebyla dnes škola, byla bys u nás už od rána.“ Usmál se a já věděla, že v nich mám podporu jako ještě v nikom. A byla jsem za to vděčná.

Škola ubíhala neskutečně rychle, obzvlášť když jsem každou hodinu měla s někým z Cullenových. S Emmettem a Jasperem jsme si vyprávěli vtipy a různé vtipné příhody, takže to bylo vždy skvělé. Alice občas sice uklouzla a rozpovídala se o nových kolekcích na zimu, ale můj pohled, který se hned změnil na mírně otrávený, ji přiměl mluvit o něčem jiném. Takže jsme probíraly všechno možné, stejně tak s Rosalií. Byla jsem jim všem vděčná, že se neptají na tu ranní a včerejší příhodu s Charliem.

Při obědě jsem začala mít takový zvláštní pocit… Byla jsem bezstarostná, nevzpomínala jsem na Charlieho, pouze jsem se těšila na víkend u Cullenových. Oni na mě měli zkrátka pozitivní účinky.

Jak jsem tak pomalu usrkávala Sprite a koukala do prázdna, náhle mě popadla nesmírná touha vyndat Edwardovu fotku a podívat se na ni. Jenže jsem nemohla. Ať už mi ji tam někdo dal záměrně, nebo ne, bylo by neohleduplné ji teď vyndat. Viděla jsem tu bolest v jejich očích, když jsem se zeptala, kdo to je, a už nikdy to nechci zažít. Bolelo mě vidět je trpět. A navíc bych se zesměšnila, kdyby viděli, jak upnutá na něj jsem.

Takže jsem si ho jen představovala před očima.

„Bello? Bello!“ slyšela jsem, jak někdo volá mé jméno, a tak jsem zavrtěla hlavou, zamrkala a zmateně se podívala kolem sebe.

Cullenovi na mě hleděli s pobaveným úsměvem a Alice poklepala prsty o stůl v tónu „td-d-dum“.

„Spala jsi s otevřenýma očima, nebo co?“ zeptala se se širokým úsměvem.

Uchechtla jsem se. „Pravděpodobně.“

„Ptala jsem se, jestli máš ráda Titanic,“ pověděla mi shovívavě.

Nemusela jsem dlouho přemýšlet a automaticky jsem vyhrkla: „Mám. A moc. Titanic mě hrozně fascinuje, ten příběh… Už jsem četla o Titaniku mnoho knih, měla jsem i objednaný obrázek, napodobeninu originálu, který byl nakreslený asi třicet let po té tragédii, ale nakonec to neprošlo.“ Uhnula jsem pohledem. Jediný důvod, proč to neprošlo – Charlie. „Každopádně je to něco neuvěřitelného a film je – „ Zastavila jsem se uprostřed věty a plaše a nejistě se na ně podívala. Byla jsem si jistá, že takhle mě ještě mluvit neslyšeli. Nebyla jsem moc velká mluvka, ale když už jsem se o něčem rozpovídala, bylo to o tom, co mě bavilo, co jsem měla ráda.

Jejich výrazy byly překvapené, ale tak nějak… spokojené, něžné. Jako by byli rádi, že jsem se osmělila.

Zčervenala jsem.

„Pokračuj,“ pobídla mě Rose a pousmála se.

Pokrčila jsem rameny. „To je vlastně všechno.“

„Takže by ti nevadilo, kdybychom si ho večer pustili?“ zeptala se Alice.

„Vůbec ne.“

Další dvě hodiny byl tělocvik, který jsem naprosto nesnášela a trenéra posílala do horoucích pekel, protože neexistovalo, že bychom měli volnou hodinu nebo dělali něco lehčího – pro mě bezpečnějšího. Cullenovi se mnou hodinu neměli, na obědě to přešli tak, že ho mají někdy jindy – minulý týden jsem se na to neptala, protože jsem ještě byla… neosmělená – a mně bylo jasné, že na něj nechodí vůbec. Nezaobírala jsem se tím, s jakou omluvenkou vyrukovali na zaměstnance školy, protože kdo se na ně podíval, mohl jasně zapochybovat, že někdo jako oni mají problémy se sportem, či nějaká omezení. Každopádně jsem se v tom nijak nešťourala. Zkrátka jsem to připsala na pomyslný seznam s názvem Tajemství Cullenovy rodiny a dál nad tím nepřemýšlela.

Dnes si pro nás pan profesor vymyslel překážkovou dráhu zavrženou volejbalem. Když jsem si tohle vyslechla, sedla jsem si ve fialových teplácích a šedivém triku – školní úbor na tělesnou výchovu pro dívky; samozřejmě mohla jsem si vybrat i těsnější triko a kraťasy, ale… - na lavičku a doufala, že si mě nikdo nevšimne.

Jenže o tom jsem si mohla nechat leda tak znát.

„Slečno Swanová, plánujete se k nám přidat ještě dnes?“ zeptal se mě skepticky trenér Clapp a stoupnul si přede mě se založenýma rukama na prsou.

„No, nemohla bych zůstat sedět?“ zkusila jsem, i když jsem si nedávala plané naděje.

„No,“ napodobil mě. „Nemohla. Stoupněte si do řady a dám si na vás speciálně pozor.“

Skvělé, to jsem tak ještě potřebovala…

Moje obavy se samozřejmě vyplnily, ale nečekala jsem, že v tak velkém rázu, v kterém přišly. Když jsem šla na řadu, věděla jsem, že to nedám, ale když jsem vyběhla a prvních pár překážek docela zvládla, začínala mě opouštět nejistota. Samozřejmě, když jsem narazila na lavičku otočenou vzhůru nohama a já měla přeběhnout jen úzké prkénko uprostřed, zděsila jsem se. A byla to oprávněná reakce, protože jsem neudržela rovnováhu, smýkla se mi nohy a já spadla na bok, při čemž jsem si tu samou nohu zahákla pod prkno.

Vytáhla jsem nohu a chytila ji oběma rukama, při čemž jsem bolestí tiše zasténala.

Profesor byl okamžitě u mě.

„Jste v pořádku? Můžete se zvednout?“

Zkusila jsem to. „Nejde to, bolí mě kotník.“

Pomohl mi zvednout se, a když jsme se otočili ke dveřím, všimla jsem si pohledů spolužáku. Moje tváře zalila červeň a já sklopila pohled.

„Zatím tu moc nevyvádějte, hned jsem zpátky,“ zavelel a jeho hlas se rozléhal přes celou tělocvičnu. Objal mě kolem ramen a vedl mě chodbou k ošetřovně. Šlo to pomalu, protože jsem klopýtala a pokoušela se skákat po jedné noze.

„Bello?“ ozvalo se za námi.

Společně s trenérem jsme se otočili a spatřili Emmetta a Jaspera a Rosalii s Alicí, jak vychází z chodby u skříněk.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravili slušně a učitel jim pozdrav oplatil.

„Co jsi vyváděla?“ zeptala se Alice.

Zrudla jsem. „Překážková dráha,“ vysvětlila jsem.

„Asi to má zlomené,“ ozval se profesor nejistým hlasem.

„My ji odvezeme do nemocnice,“ nabídl se Emmett. „Náš otec je doktor, postará se o ni.“

Nechtěla jsem je obtěžovat, ale ošetření od odborníka by přišlo vhod. Ne že bych snad naší ošetřovatelce nevěřila, ale žádný rentgen na škole nebyl…

„Opravdu? Nemáte být ve třídě?“ zeptal se pochybovačně trenér.

„Teď nám skončila poslední hodina. Stejně bychom na Bellu čekali, abychom ji odvezli domů,“ vysvětlila Rose a já provinile sklopila pohled. Netušila jsem, že by na mě museli čekat.

„No, tak dobrá,“ souhlasil učitel a předal mě Emmettovi, který si mě hravě vyhodil do náruče. Zase.

„Pravděpodobně to bude jen naražené,“ zamumlala jsem, když jsme šli po parkovišti.

Emmett se na mě zkoumavě podíval. „Bolí to?“

„Hrozně,“ přiznala jsem. Otočila jsem se k ostatním. „Já jsem netušila, že máte o hodinu méně. Kdybych věděla, že na mě budete muset hodinu čekat, vzala bych si ráno vlastní auto.“

„To je v pořádku,“ ujistila mě Alice, a pak už jsme nasedli do Jasperova nového vozu a vydali se směr nemocnice. Celou dobu jsem se snažila ignorovat bolest v kotníku, takže jsem raději nemluvila, protože jsem si nebyla jistá, jak moc dokážu svůj hlas ovládnout. Pozorovala jsem ubíhající krajinu okolo nás a v hlavě si vyčítala, proč jsem taková nešika. Okamžitě jsem si vzpomněla na hádku s maminkou, kdy se mě snažila vecpat do tanečních. Hádaly jsme se téměř každý den po dobu dvou měsíců, ale nakonec jsem ji přesvědčila, že na tohle opravdu nejsem, i když si myslela, že si jen vymýšlím a nahlas přemítala, čeho se proboha tak bojím.

Zastavili jsme před nemocnicí.

„Jdeme?“ zeptala se Rose a významně se podívala na Emmetta a Jaspera.

„Já počkám tady,“ řekl Jazz.

Emmett vypadal nejistě. „Já si nejsem jistý…“

Byla jsem zmatená, ale neřešila jsem to, otevřela dveře a chtěla automaticky vystoupit. Samozřejmě jsem si stoupla na bolavý kotník, zasténala jsem a v bolesti se sesunula na vlhký beton.

„Bello!“ zaslechla jsem káravý výkřik Alice, která seděla předtím vedle mě.

Emmett po mně hodil starostlivý pohled a zamumlal něco ve smyslu „kašlu na to“, vyskočil z auta, obešel ho a pak si mě znovu vyhodil do náruče.

Cítila jsem teplo ve svých tvářích, jak jsem se styděla. Jak jsem mohla zapomenout na to, že mám pravděpodobně zlomenou nohu?

A taky jsem nechápala Emmettovu reakci. Nebyl si jistý čím? Chápala jsem, že jsou možná otrávení, kolik starostí jim přidělávám, ale Emmett zněl nejistě proto, že nevěděl, jestli má jít do nemocnice.

Pravděpodobně další bod na seznamu, pomyslela jsem si v duchu. Nebo se zkrátka bojí nemocnic.

Jasper se o něčem tiše bavil s Alicí, pak vystoupil z auta a přidal se k nám. Vůbec jsem to jejich chování nechápala, ale nehodlala jsem se ptát.

Jakmile jsme vkročili do budovy, všichni kolemjdoucí na nás upřeli zrak a většina z nich ho nepouštěla, dokud jsme se jim neztratili z dohledu. Nedivila jsem se jim. Čtyři andělé a jedna obyčejná holka, kterou nese jeden z nich v náručí – určitě byli zvědaví.

Okamžitě jsme šli za Carlislem. V jeho čekárně díky bohu nebyla žádná fronta, vlastně tam seděli jen dva lidé, ale ti vypadali, že už jsou vyšetření a pouze na něco čekají. Rosalie zaklepala a Carlisle otevřel, v očích obezřetný výraz, ne však překvapený. Vypadal, jako by nás čekal… Myslela jsem, že mi z toho pukne hlava. Pořád nová a nová tajemství, podezřelosti – přestože jsem si slíbila, že nebudu naléhat, náhle mě popadla nutkavá touha se jich zeptat, co s nimi sakra je.

„Co se stalo?“ zeptal se doktor Cullen, zatímco mě Emmett pokládal na lůžko. Periferním viděním jsem si všimla, jak Jasper podivně ztuhl, a jak se Rose s Alicí postavily hned vedle něj.

„Upadla jsem při tělocviku, myslím, že mám jen naražený kotník,“ informovala jsem ho.

Sundal mi botu a ponožku a zkušenými pohyby mi ohmatal pohmožděnou nohu.

„Bolí to?“

Zavrtěla jsem hlavou.

Prohmatal nárt u malíčku a já sykla. Nakrčila jsem zmateně čelo. Myslela jsem si, že mám něco s kotníkem… pravděpodobně jsem si narazila obojí.

„Vezmu tě na rentgen,“ oznámil mi a pomohl mi posadit se na kolečkové křeslo. Přesně jsem si vybavovala tu scénu, kdy jsem tu byla naposledy – s mírně otřesenou hlavou a Alicí. Carlisle se podíval na své děti. „A vy… můžete počkat venku.“ Věnoval jim nesmírně nechápavý pohled.

„Ještě ti zapíšu do karty,“ poznamenal a stoupnul si k stolu, kde začal něco rychle sepisovat. Mírně pootočil hlavu. „Jaspere, můžeš na moment?“

Byli skvěle sehraní – zatímco Carlisle něco říkal Jasperovi, ostatní se mě ptali, jak mi je, abych nevnímala rozhovor těch dvou. Nebylo to naplánované, ale sehrané; přesně věděli, jaké krytí ten druhý potřebuje. A ve mně se samozřejmě zvedala větší a větší zvědavost.

„Jen ta noha bolí,“ postěžovala jsem si. „Pokud to budu mít zlomené a budu muset mít sádru, zkusím zavolat Charliemu a zeptat se ho, jestli by mu nevadilo, kdybych zůstala doma. Nechci vás obtěžovat, abyste se o mě museli starat jako o mrzáka.“

„Co tě to napadá?“ zvolala teatrálně Rosalie. „Pokud to budeš mít v sádře, tím větší je důvod, proč bys měla jít k nám. Charlie určitě má o víkendu nějaké služby a nemohl by se o tebe starat. Nás je šest, vždycky ti bude mít kdo pomoct, když budeš potřebovat někam dostat.“

„Ale kdyby vám to vadilo – „

„Řekli bychom to,“ slíbila Alice. Podívala jsem se na ni s významně zvednutým obočím a ona vzdychla. „Asi neřekli, ale neboj, nemůže se stát, že bys nám vadila.“

Pak už mě Carlisle odvážel pryč a Alice za mnou volala, že počká na chodbě. Ostatní mizeli ve výtahu.

No, to jsem tomu zase dala.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 8. kapitola:

 1 2   Další »
20. Jana S
09.12.2014 [12:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. Janča148
28.08.2013 [16:09]

Já musím uznat že když Charlie řekl že jí nechce doma měla jsem chuť se vsunout do příběhu a zároveň mu tam pořád nakopat prdel že by se už nikdy neposadil Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Vždyť je to i Bellin dům no né ? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nechápu že je Charlie takovej kokot Emoticon Emoticon Emoticon No musím se přiznat že mně to moc nepřekvapuje Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Moc se ti to povedlo !!!! A jsem zajímavá co se tentokrát dočtu v další kapitole Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.08.2013 [14:46]

kikuskaUž mám toho Charlieho vážne plné zuby. Čím menej ho budem musieť znášať, tým lepšie. Ale zase je mi jasné, že je jeho rola dosť podstatná, keďže si myslím, že jeho prístup taktiež poriadne ovplyvňuje Bellinu plachú a nedôverčivú povahu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Seb
05.08.2013 [18:26]

Paráda. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. Rena16
05.08.2013 [14:18]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. martina946
05.08.2013 [9:20]

Já tuhle povídku zbožňuji. Vážně krásná Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Charlieho by měl někdo pořádně nakopat do zadnice, třeba by se mu rozsvítilo Emoticon Emoticon
No i když asi ne. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Asi se budu opakovat ale Cullenovi jsou užasný. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
No jinak šikovnost Belly se zase projevila. Chudák holka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Jak se zdá, Bella je dost všímavá, to čeho ona si všimne za pár dní, bych já zřejmě zpozorovala až za několik měsícu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Už se moc těším na další skvělý díl. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. chloe
05.08.2013 [7:49]

chloeVe stmivani jsem moc nechapala ze renee opustila charliho tady to ovsem chapu dokonale Emoticon

13. chloe
05.08.2013 [7:46]

chloeBomba
Emoticon

04.08.2013 [21:21]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.08.2013 [20:34]

Dianeh001Bože já jsem tak napjatá kdy to na ni vybalí! Emoticon Emoticon Emoticon Ale myslím (a doufám) že to Bella vezme z větší části s klidem - takže snad nepoběží o berli z jejich domu s křikem. Emoticon Emoticon Emoticon Jinak se nemůžu dočkat další kapitoly! Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!