Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá lež jednou skončí - 7. kapitola

21.03.2010 (18:45) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2996×

7. kapitola - Vypadni a už se nevracej!!!

Bylo to skoro dvacet let, co Edward odešel. Naše rodina byla velká a spokojená, celkem. Tedy až na mě. Chyběla mi druhá půlka. A taky hodně často Edward. I přes to, že odešel bez rozloučení a jiného, chyběl mi a to hodně.

I po tak dlouhé době jsem na něj pořád myslela, hlavně před spaním, protože se mi o něm zdávalo. Hodně jsem ale vzpomínala na to, když byl ještě člověk a já mu ležela v náruči. To byl nejlepší okamžik mé existence.
Brečení bylo stále aktuální a já ho pokaždé nenáviděla, že se kvůli němu trápím.

Byl víkend a Emmett měl nápad jít na lov, celá rodinka. Nakonec jsme šli jen my děti a Esme s Carlislem zůstali doma.

Když jsme byli hodně hluboko v lese, rozdělili jsme se podle toho, co lovíme. Pro mě to znamenalo sólo akci, jelikož mám nejraději pumy, jako jediná z rodiny.

Vyběhla jsem za vůní, co nejrychleji to šlo. S tou pumou jsem si chvíli hrála a pak šla za další. Jenže jsem tam potkala společníka, kterého jsem vůbec nečekala.

Zůstala jsem naproti němu stát neschopná slova. Zírala jsem na něj jako na přízrak a chvíli si i myslela, že je to moje halucinace. Bylo to už dvacet let, moje mysl musí začít blbnout. Ale po chvíli, kdy stál taky na místě a nehnul se, mi došlo, že to je skutečnost. Hned jsem mu chtěla skočit do náruče, ale pak jsem si vzpomněla, co provedl. Zůstala jsem jen stát a dívala se na toho perfektního anděla. Jen se pokřiveně usmál a moje srdce vynechalo pár úderů. To jeho koutky roztáhlo do většího úsměvu.

„Sam,“ zašeptal nejistě a šel blíž. O krok jsem ustoupila.

„Co tu děláš?!“vykřikla jsem nepříčetně. Začal se mi vracet vztek k němu, a úsměv mu ztvrdl.

„Hledám vás už nějakou dobu. Chci se vrátit,“ řekl provinile, ale mě to bylo jedno, já cítila jen ten vztek a nenávist za všechny ty roky, co byl pryč.

„Na to zapomeň. Otoč se a vypadni odsud co nejdál!“ rozkřičela jsem se na něj, cítila jsem jen vztek, který mě ovládal.

„Sam, chci se omluvit a vrátit domů,“ zašeptal sklíčeně a udělal další krok, couvla jsem před ním a pohledem mu dala najevo, ať se nepřibližuje.

„Na to zapomeň. Vypadni a už se nevracej! Nedovolím, abys zase ublížil mým rodičům. Víš, jak je to mrzelo? Oni tě brali jako syna a ty se s nimi pohádáš a odejdeš s tím, že nenávidíš, co tě učili,“ křičela jsem snad na celý les. Jeho obličej se stáhnul do bolestné grimasy.

„Sam, odpusť mi, nechtěl jsem, prosím.“ Sice vypadal jako štěně, ale mě to bylo jedno. Můj vztek nemohlo zlomit ani to, jak se tvářil. Na to jsem na něj byla naštvaná moc dlouho.

„Ne, ty si jen tak odejdeš, ani se se mnou nerozloučíš, zraníš moje rodiče, dvacet let se neobjevíš, nedáš o sobě vědět, a pak si jen tak napochoduješ ke mně a říkáš ´Je mi to líto´. Mě je to líto mnohem víc, kdybys jen věděl. Proto ti radím, vypadni a už se nevracej. Nedovolím, aby jsi jim zase ublížil a jestli se vrátíš, udělám ti z existence peklo mnohem horší, než si umíš představit,“ vyhrožovala jsem mu a připravila se ke skoku.

„No tak, Sam, neblbni,“ pokoušel se mě uklidnit, ale nedařilo se mu to. Začala jsem být ještě zuřivější. Jak já nenávidím to jméno, a z jeho úst ještě víc.

„Máš minutu na to, aby jsi zmizel,“ zavrčela jsem na něj a čekala, kdy konečně odejde. Nehnul se ani o piď. Minuta utekla a já po něm bez váhání a myšlenek skočila. Povalila jsem ho na zem a kousla jsem ho do krku. Jednala jsem jako při lovu. Sice opatrně, ale i tak mě odhodil a vstal.

„Sam, neblbni.“ Skoro mi přišlo, že prosí. Já ho ale odmítala poslechnout. Odhodila jsem ho na strom a pak zase přimáčkla k zemi. Zuřivě jsem vrčela, vnímala jsem jen bolest, kterou způsobil mě i rodičům.

„Vypadni!!!“ zavrčela jsem výhružně.

Na nic nečekal a přetočil se nade mně jako by nic, chytil mi ruce a dal mi je nad hlavu.

„Sam, já se přišel usmířit. No tak nezlob,“ zavrčela jsem na něj nenávistně a kroutila se pod ním, ale bylo mi to houby platné. Hergot, proč musí být silnější? Chtěla jsem mu nakopat, potřebovala jsem to udělat, aby se mi ulevilo. Potřebovala jsem nějak vybít ze sebe ten vztek na něj. Díval se mi do očí a já jemu, a najednou moje zuřivost odcházela pryč a já cítila jen bolest.

„Proč jsi odešel?“ zavrčela jsem a slzy se mi draly do očí. Potřebovala jsem na tohle znát odpověď. Celou dobu mě tížilo, že je to i kvůli mně. V očích mu tak divně zajiskřilo a mihlo se tam i pochopení.

„Chtěl jsem zkusit žít jako pravý upír. Ale zjistil jsem, že jsem akorát monstrum a taky že mi chybí moje rodina i ta otravná a vždy nabroušená Sam. A tak jsem se vrátil, ale vy jste tam už nebyli. Hledal jsem vás a teď jsem tady,“ zašeptal a začal se sklánět ke mně, nějak jsem se nebránila, nemohla jsem ani.

„Proč ses nerozloučil?“ šeptala jsem tak potichu, že jsem přemýšlela, jestli to slyšel.

„Nevěděl jsem jak se s tebou rozloučit a jestli bys o to stála.“ Při tom se ke mně přibližoval obličejem, až jsme se dotýkali nosy.

Moje srdce bilo ostošest. Nemohla jsem pomalu ani dýchat. Celé tělo se mi jemně chvělo, když mě ovál jeho sladký dech. Nevěděla jsem, co mám dělat. Moje srdce, které mi v hrudi sprintovalo, křičelo, že tolik touží, aby překonal tu poslední vzdálenost, chtěla jsem opět cítit jeho rty na svých, i když teď budou jiné. Přeci jen tehdy nebyl upír. Ale na druhou stranu se tu ozýval hlas rozumu a toho, že mám strach. Bojím se, že zase odejde a bude to bolet ještě víc. Nechci si ho pouštět už tak blízko, jako byl předtím.

„Už neodejdeš?“ zašeptala jsem snad ještě víc potichu, potřebovala jsem ujištění.

„Nikdy.“ Tato odpověď se mi líbila. Musela jsem se na něj usmát a jeho koutky se také vyhouply do úsměvu. Chtěl prolomit tu poslední vzdálenost mezi námi, moje srdce začalo ještě víc bušit, tolik jsem po tom toužila. Když v tom zmizel.

Zmateně jsem se podívala na Emmetta, který byl nade mnou a držel Edwarda.

„Nikdo nebude ubližovat mojí sestřičce,“ zavrčel na něj. Chtěl mu ublížit. Najednou jsem měla obrovský strach, ani nevím, kde se vzal.

„Pusť ho, to je Edward,“ vykřikla jsem zděšeně a rychle postavila se na nohy. Stála jsem proti němu a on mě pozoroval zkoumavým a nechápavým výrazem. Za ním byl zbytek rodiny.

„Proč? Vždyť tě držel na lopatkách,“ zeptal se nechápavě a přitom i zklamaně Emmett. Moc rád se pral, protože byl nejsilnější a tak vždy vyhrál. Zavrčela jsem.

„Emmette, okamžitě ho pusť! Za to jsem si mohla sama, vyjela jsem po něm, pěkně mě naštval,“ zavrčela jsem skrz zaťaté zuby. Chvíli ještě váhal, ale můj výraz ho musel přesvědčit a tak ho nakonec pustil.

„To je teda číslo, když tě naštval. Mně se to ještě nepovedlo. Škoda, mohla být sranda,“ začal se smát. Zavrčela jsem ještě jednou a otočila se k Edwardovi.

„Takže, ještě jednou odejdeš, nebo se budeš hádat s mým tátou, poznáš peklo! Prozatím ho jenom ochutnáš za to, co jsi provedl,“ řekla jsem výhružně a naštvaně. Přikývl a nějak to nekomentoval. V tom se přiřítila Rose a skočila mu do náruče. Jak ráda bych byla na jejím místě.

„Edwarde, to jsem ráda, že ses vrátil, kdybys viděl Esme, jak ji to mrzelo.“ Na to jsem zavrčela. Po Rose přiběhla Alice a podle všeho s ním začala komunikovat v myšlenkách.

Byla jsem už unavená, naštvaná, potřebovala jsem v klidu přemýšlet, a tak jsem se rozběhla směrem domů. Po chvíli mě dohonil Edward, běžel vedle mě celou cestu až ke dveří. Tam mě jako džentlmen pustil.

Jen co ho Esme uviděla, už ho objímala. Nenáviděla jsem to a tak bez řečí odešla do svého pokoje. Trochu jsem třískla dveřmi a pustila jsem si nahlas mojí muziku a pokoušela se nevnímat nic.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá lež jednou skončí - 7. kapitola: