Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá lež jednou skončí - 3. kapitola

12.03.2010 (17:15) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2974×

3. kapitola – Nevzdávej to!!!

Bála jsem se každé minuty. Nikdo nevěděl, kdy může podlehnout. A já se jen modlila, aby se to nestalo. Moje naděje byla, že to nevzdá a bude bojovat, jak slíbil, ale otázka byla, kolik sil na boj ještě má.

A jeho matka se zdála každým dnem víc a víc slabá. Bála jsem se i o ni. Stalo se to, před čím mě Carlisle opět varoval, a já zase neposlechla. Vytvořila jsem si k nim vztah. U Edwarda jsem byla pořád. Přes den jsem si povídala s jeho matkou a v noci spala na lůžku vedle nich. Nikdo mě nechápal, proč to dělám. Ani já se nechápala, ale prostě to jinak nešlo, bylo to silnější než já. Když jsem šla pro jídlo, odchytla mě Carmen.

„Proč to děláš, Bello? On stejně umře, nevezme si tě ani nic jiného.“ Jen jsem na ni zírala.
„Nedělám to kvůli tomu, ale protože jsem jeho matce slíbila, že se o něj postarám. A má ještě naději,“ řekla jsem a odešla zpátky za nimi.

Carlisle se mnou ani nemluvil. Vždy jen přišel zkontrolovat je, nebo někoho jiného na pokoji, a mě jen mlčky sledoval. Já si z toho nic nedělala a stále seděla na lůžku u Edwarda.
Když Elizabeth přes den spala, povídala jsem si s Edwardem, ten občas něco řekl, ale já mu zakazovala mluvit, aby měl sílu.

Carlisle si taky všiml, že komunikuje, ale nic k tomu neříkal. Pacienti na pokoji mizeli. Většinou zemřeli. Epidemie pomalu přestávala, ale přesto bylo ještě dost nemocných. Všichni se divili, protože Edward vydržel déle, než čekali. Ale mně začala dělat vrásky Elizabeth, začala se zhoršovat.

Starala jsem se i o ni, ale nezabíralo to tak dobře. Cítila jsem tu beznaděj u ní, ale u Edwarda jsem naději stále měla. On to musí přežít.

Jednou, když jsem pomáhala Elizabeth, zastavila mě a dlouze se mi podívala do očí.

„Postarej se o něj. Udělej vše, co je v tvých silách, co dokážeš jen ty.“ Přikývla jsem, jelikož jsem to měla v plánu i sama. Chvíli po tom ji přišel zkontrolovat Carlisle. Netvářil se nadšeně a tak jsem šla za ním na chodbu.

„Jak to s ní vypadá?“ zeptala jsem se a čekala.

„Hodně špatně. Podle mě se nedožije večera,“ řekl a poté odešel. Vrátila jsem se zpátky a posadila se k Edwardovi. V tuhle chvíli jsem měla strach z toho, co bude.

Přetočila jsem Edwarda na bok, lehla jsem si k němu a stulila se v jeho náručí. Cítila jsem jak mě objal. Zbytečně se namáhal.

„Šetři sílu,“ zašeptala jsem k němu. Podívala se na jeho matku. Jen ležela a ztěžka oddechovala.
Čas plynul a já ji stále pozorovala, jak dýchá. Najednou se její srdce zaseklo, po chvíli zase naskočilo, ale pak přestalo tlouct. Nemohla jsem tomu uvěřit a stále jsem poslouchala, ale nic. Slyšela jsem jen Edwardovo srdce, nic dalšího.

Pomalu mi začaly stékat slzy po tváři a z hrudi mi vycházely tiché vzlyky. Bylo to tady, Carlisle měl pravdu, je to horší než s Lilly, ale to byl teprve začátek. Co se stane, až přestane bojovat i on? Ten kvůli komu jsem tady.
Víc jsem se k němu přitulila a chytla jeho ruku kolem mého pasu. On nesmí přestat bojovat. Držela jsem jeho ruku a slzy mi pomalu stékaly po tváři.

Nevím po jak dlouhé době do pokoje vešel Carlisle a v zádech měl Carmen. Oba se ve dveřích zasekli a pozorovali mě v Edwardově náručí.

„Elizabeth,“ zašeptala jsem a další slzy mi stekly po tváři. Carlisle to pochopil a šel k ní. Udělal poslední ohledání a pak prohlásil to, co já věděla. Poté odešel i s Carmen, která se po chvíli vrátila a začala ji umývat.
Stále jsem ležela u Edwarda. Carmen se na mě podívala.

„Tys je znala už předtím?“ Smutně jsem se usmála, kdyby, a záporně zakroutila hlavou.

„Tak proč on, Bello?“ Na to jsem neuměla odpovědět.

„Nevím, možná kvůli tomu, jak se snažila. Slíbila jsem jí, že se o jejího syna postarám a to hodlám splnit.“ Začala ji mýt a já se otočila k Edwardovi a zabořila mu hlavu do hrudi. Na jednu stranu mě jeho blízkost uklidňovala a na druhou převládal strach o něj.

„Bojuj, jak jsi mi slíbil,“ zašeptala jsem k němu a věděla, že to slyší.
Když Elizabeth odvezli, všimla jsem si, že se Edwardovi se začíná blbě dýchat. V tu chvíli jsem si vzpomněla na její slova.

„Postarej se o něj. Udělej vše, co je v tvých silách, co dokážeš jen ty.“ Co tím mohla myslet? Já přeci nemam jed. Já ne, ale otec ano.

Nevěděla jsem, co mě k němu táhne, ale věděla jsem, že jestli něco neudělám, za chvíli zemře a to nesmí. To bych nepřežila, už ne. Jeho ztratit nemůžu, ne.

Posunula jsem se k němu výš, takže jsem měla obličej ve stejné úrovni. Nikdo v pokoji ani na chodbě nebyl.
„Budeš žít, slibuju, ale nesmíš to vzdát. Udrž svoje srdce bijící, prosím. Nevzdávej to, kvůli mně, prosím,“ zašeptala jsem a poté ho políbila. Nevím, co to se mnou bylo, ale já to musela udělat, musela jsem ho políbit. Byla to potřeba, stejně jako ho držet každý den za ruku, byla to potřeba.

Cítila jsem, jak jeho objetí zesílilo a polibek opětoval i přesto, že byl na pokraji smrti. Právě jsem se líbala s andělem, který umíral. Když mi to došlo, odtáhla jsem se.

„Šetři se, za chvíli jsem zpátky. Nevzdávej to, prosím,“ zašeptala jsem a dala mu ještě jednu pusu.
Vyvlíkla jsem se z jeho náruče. Na chodbách bylo šílenství, protože přivezli další nemocné. Musela jsem jednat rychle. Prokličkovala jsem chodbami, než jsem našla Carlisleho. Chytla jsem ho za ruku a rychle táhla pryč, zpátky na pokoj.
Jakmile se zabouchly dveře, spustila jsem.

„Tatí, prosím, vím, že bys to neudělal, ale prosím, přeměň ho. Vím, že to dokážeš, prosím. Nesmí umřít. Slíbila jsem jeho matce, že udělám vše, co je v mých silách, co dokážu jen já. Prosím, zachraň ho, nesmí umřít,“ začínaly mi téct slzy nanovo.

„Jsem v nemocnici,“ konstatoval a zvláštně se na mě díval.

„To nevadí, odneseš ho přes márnici, jako že zemřel. Je večer, poběžíš domů a tam ho kousneš. Já tu budu jako truchlit a pak odejdu. Prosím.“ Vše bylo najednou tak jednoduché. Jen aby ho kousnul včas.

„Tobě na něm hodně záleží.“ To nebyla otázka, nýbrž konstatování. A já jen němě přikývla, byla to pravda. Carlisle přikývl a spolu se mnou ho vezl do márnice.

„Hlavně rychle,“ řekla jsem a poté se sklonila k Edwardovi.

„Nevzdávej to,“ zašeptala jsem mu do ucha. Carlisle ho vzal a utekl s ním zadem. Já se rychle vrátila na pokoj a začala brečet. Doufám, že to stihl.

Ale potom jsem si uvědomila, co jsem provedla. Byla jsem sobecká a tak ho odsoudila k věčnosti. Ale já slíbila, že udělám vše. Po chvíli do pokoje přišla Carmen a sedla si vedle mě na postel.

„Belli, to bude dobré, uvidíš,“ řekla a objala mě. Já ho vlastně zabila, on už nebude člověk. Slzy začaly ještě více téct, co jsem to provedla? Bude mě nenávidět.

„Běž domů,“ řekla mi Carmen a poté odešla. Šla jsem za ní a co nejrychleji šla pryč. Musela jsem za ním. Běžela jsem co nejrychleji a bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Stejně se budeme muset stěhovat kvůli Edwardovi.
Bála jsem se vejít do dveří, bála jsem se toho, co mě tam čeká. Jakmile jsem do nich vběhla, uslyšela jsem jeho křik. Přeměna, pomyslela jsem si smutně a vyběhla do pokoje pro hosty, kde byl. Před dveřmi mě zastavila máma.
„Budeme se stěhovat a změníme ti jméno na Sam.“

Jen jsem přikývla a pak vešla do pokoje. Edward se svíjel bolestí na posteli. Posadila jsem se na židli u postele a chytla jeho ruku jako už tolikrát.

Ale teď jsem si vyčítala, co jsem provedla. Svíjí se v bolesti a pak z něj bude nesmrtelný. A proč? Protože jsem sobec a nemůžu ho nechat být. Nikdo se ho neptal, jestli chce nebo ne. Co když mě bude nenávidět, já za to můžu.
Přeměna celkem trvá tři dny. Nehla jsem se od něj ani na krok. Celou dobu jsem ho držela za ruku a přemýšlela, jaké to bude. Jestli mě bude nenávidět nebo ne…

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá lež jednou skončí - 3. kapitola: