Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá lež jednou skončí - 2. kapitola

11.03.2010 (20:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2612×

2. kapitola - Postarám se o něj

Byla jsem opravdu šťastná, že mi to táta povolil, ale zároveň jsem se někde hluboko uvnitř bála jeho varování, protože mi bylo jasné, že se to zase stane. Šla jsem po chodbě, když mi něco došlo, potkala jsem Carmen a hodlala toho využít. Poprosila jsem ji o pomoc, a jako vždy souhlasila. Šly jsme na ošetřovnu, kde jsme si vzaly vše potřebné na mytí, a vydaly se za mými pacienty. Při téhle myšlence jsem se musel usmát.

„Carmen, nebude ti vadit, když si vezmu toho kluka?“ Jen se jako debil usmála a spustila svou řeč.
„Ne. Když jsem ho myla naposledy já, málem jsem omdlela. Řeknu ti, že je škoda, že umírá. Stál by za hřích.“ Jen jsem protočila oči a vešla na pokoj. Došly jsem až k nim.

„Je čas mytí, tady Carmen umyje vás a já Edwarda.“ Žena jen přikývla a Carmen na mě vykulila oči. Ono se asi neví, jak se jmenuje. První chyba, Carmen je ochotná bonzovat tátovi.

Carmen se pustila do práce. Věci na mytí jsem si položila na noční stolek vedle, poté jsem přesně tak, jak nás to učili, když budeme zvedat pacienta, objala Edwarda kolem hrudi a pomohla mu do sedu.

„Jsem tady,“ zašeptala jsem mu do ucha a on se zase lehce usmál. Začala jsem mu rozepínat košili a s každým dalším knoflíkem jsem musela krotit svůj výraz. Carmen měla pravdu, vážně byl nádherný, to bylo slabé slovo. Byl sice vyhublý, ale přesto byl stále krásný.
Opatrně jsem ho začala omývat žínkou.

Když jsem skončila, oblékla jsem mu opatrně košili a položila ho, aby ležel. Carmen byla už taky hotová a protože ji potřebovali, vzala i moje věci a odešla, zatímco já stále seděla na Edwardově lůžku a dívala se na něj. Vytrhla mě z toho až jeho matka, která se začala ptát.

„Proč se nejdeš starat o ostatní?“  Jen sem se na ni usmála.
„Víte, já tu mám protekci, a navíc jsem dobrovolník, a tak jsem požádala otce, jestli bych se nemohla starat jen o vás a on mi to povolil. Mimochodem, jsem Bella,“ usmála jsem se na ni.

„Elizabeth, děkuju, že to pro nás děláš.“ Byla milá.

Bylo vidět, že má o svého syna strach. Celý den jsme si povídaly. Vyprávěla mi o jejich životě a jejím manželovi, který zemřel v den, kdy přijeli sem do nemocnice. Zůstal jí jen Edward. Bylo vidět, jak ho miluje, a chce pro něj to nejlepší. Obdivovala jsem ji. Povídaly jsme si a já nevnímala čas, do doby, než přišel Carlisle s tím, že musíme domů. Celou cestu se na mě podezřívavě díval, bylo mi jasné, že mu Carmen něco řekla.

Doma jsem hned padla do postele, na nic jsem neměla sílu ani myšlenky. Chtěla jsem jen už být v nemocnici u Edwarda. Pořád jsem ho měla v hlavě, a i ve snech se mi o něm zdálo. Ale ráno jsem si sen nepamatovala. Věděla jsem však, že byl o něm.

Věděla jsem, že až přijde ten den, tak to nezvládnu. Chtěla jsem s ním být ve dne v noci. Ale nešlo to. Dala jsem si slib, že ho udržím naživu tak dlouho, jak budu moc. Doma jsem si musela dávat pozor, abych něco neřekla, Carlisle by mi hned zakázal tam chodit a to jsem nemohla dopustit.

Další den jsem se od nich ani nehnula. Povídala jsem si celou dobu s Elizabeth, seděla jsem na Edwardově lůžku a držela ho a ruku. Přišlo mi to normální, jako kdybych to dělala odjakživa. Bylo to šílené, ale já se ničemu z toho, co jsem dělala, nemohla bránit, protože to bylo silnější než já.

Když jsem ho myla nebo krmila, povídala jsem si s ním i přesto, že bylo jasné, že neodpoví. Ale já prostě měla nutkání s ním mluvit, aby věděl, že tu jsem s ním a zůstanu. Carlisle měl dnes až noční směnu, nechtělo se mi večer odcházet, a tak jsem u nich zůstala.

Elizabeth už spala. Bohužel na mě šel taky spánek, nevýhoda toho, že jsem napůl člověk. Nechtěla jsem spát, ale pozorovat celou noc Edwarda, jak spí. Nakonec mě únava přeprala a já si lehla na volné lužko vedle Edwarda a v klidu usínala, dokud mě neprobudil Carlisle. Naznačil mi, abych šla za ním na chodbu. To bude zlé, bylo to jasné i podle jeho obličeje. Měla jsem docela i strach, bála jsem se, že mi sem zakáže chodit. A tak jsem se nejistě vydala za ním na chodbu. Jakmile jsem zavřela za sebou dveře, spustil.

„Jak si to představuješ, Isabello? Já tě varoval, ten hoch stejně umře, nemá žádnou šanci. Jenom se budeš trápit, a to víc jak s Lilly. Proč mě hergot neposloucháš?“ Nekřičel, ale bylo vidět, že je naštvaný, což se mi povedlo poprvé v životě.

„Tati, to nic není. Vše je v pořádku, jenom jsem byla unavená a tak tu usnula,“ pokoušela jsem se vykličkovat. Ale podle jeho výrazu mi to nesežral.

„Nejsem hlupák, Isabello, všiml jsem si toho, ale já ti říkám, že to špatně skončí, on to nepřežije. Dám ti radu, jdi domů a už se nevracej, dokud je ještě čas.“ Vytřeštila jsem oči. Tohle po mně nemůže chtít, je to můj život a je na mně, jak ho budu žít. Jestli chci cítit bolest kvůli Edwardovi, je to moje rozhodnutí, za kterým si stojím.
„Ne, já to jeho matce slíbila, a chci ho udržet dokud to jde. Ne, já neodejdu.“ Byla jsem naštvaná a tak mi dělalo problém nekřičet. Otočila jsem se na podpatku a vrátila se na pokoj.

V pokoji všichni spali, moc jich tady nebylo. Edward, Elizabeth a ještě dalších sedm lidí, bylo jich míň než na začátku.
Já pořád myslela na to, co mi řekl táta. Tím posledním mě vytočil. Věděla jsem, že neusnu. Sedla jsem si opatrně na Edwardovu postel a vzala si jeho ruku do svých, bylo to uklidňující a automatické.

Když mi ji zmáčkl, vykulila jsem oči a podívala se na něj. Měl oči otevřené, ale asi toho moc neviděl, byla totiž tma, na pokojích se večer nesvítilo.

Pozorně jsem se mu podívala do očí. Měl krásnou barvu jako jeho matka – zelené, ale tak krásně syté. Byl hodně podobný matce a proto i tak krásný. Rysy, co neměl po ní, měl po otci.

„Ahoj,“ zašeptal. Vykulila jsem oči a moje srdce se zastavilo, když jsem zaslechla jeho krásný hlas. Měla jsem chuť skákat radostí až do stropu.

„Ahoj, Edwarde! Jak ti je?“ Musela jsem se hned zeptat.

„Vím, že to nepřežiju a děláš to jen kvůli matce,“ zašeptal slabě a mně jako by dal ránu. Tohle nesmí říkat.

„To neříkej, pořád je naděje. Musíš jen věřit a bojovat. Nesmíš to vzdát, Edwarde. Kvůli sobě, matce, nesmíš se vzdát kvůli mně. Slib mi to,“ naléhala jsem. Já už si slib dala, že se o něj postarám, jak to jen půjde a teď musí slíbit on, že to nevzdá.

„Dobře, anděli.“ Tomu jsem se jen usmála. Kdybych byla anděl, rozhodně by tu už neležel, ale byl doma s matkou a byl v pořádku.

„Nejsem anděl, jsem Bella.“ Zvednul svojí ruku k mému obličeji, ale byl moc slabý. Chytla jsem ji a položila si ji na tvář. Tak se mě ještě nikdo nedotkl, ale bylo mi to jedno, on smí vše.

Chtěl si ještě povídat, ale jen by se tím vysiloval, tak jsem ho donutila, aby spal. Potřeboval hodně síly. Dívala jsem se po zbytek noci, jak spí, a hrála si s jeho rukou. Bylo to neuvěřitelné a já dnes dostala novou naději, že by to mohl zvládnout. Když už začal mluvit a hýbat se sám.

V tuhle chvíli jsem byla šťastná, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká a jak brzy.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá lež jednou skončí - 2. kapitola: