Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá lež jednou skončí - 11. kapitola

30.03.2010 (08:15) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2948×

11. kapitola – Nutnost nebo láska?

Byla jsem naštvaná a dost se mi nechtělo jet do Denali. Nechtěla jsem se dívat na Tanyu, jak obletuje Edwarda. Musela jsem si to přiznat, bála jsem se toho, že by ho dostala. Jenže ani kdybych chtěla, což jsem chtěla, nemohla jsem tomu bránit, pokud by Edward chtěl. Bože, to je tak hrozný pocit bezmoci.

Seděla jsem v pokoji na posteli a koukala se ven z okna. Ostatní krom Edwarda odešli na lov a my byli večer sami.
Sice jsem si sama sobě přiznala, že ho miluju, ale jemu to říct nedokážu. Bojím se že, ho tím ztratím, že se mi vysměje a vše bude v háji. Nemohla jsem o něj přijít. To se raději budu dívat, jak si užívá s jinýma a budu s ním mít vztah jako teď, než o něj přijít. Musím být ráda alespoň za to málo, co mám a za každou chvilku s ním. Nemohla jsem tak dál uvažovat potřebovala jsme zaměstnat ruce a mysl.

Proto jsem si začala balit knihy. Hned poté, co se vrátí, začíná velká stěhovací akce, tak se můžu připravit. Skládala jsem knížky do krabic a pečlivě myslela na to jak, aby se nezničily, potřebovala jsem zaměstnat mozek. V tom někdo zaťukal, že by byli zpátky?

Sice jsem nechtěla s nikým mluvit, ale i tak jsem osobu pozvala do svého pokoje. Dál jsem se však na plno věnoval knihám. Ale když se potichu zavřely dveře a já nic neslyšela, na dotyčného jsem se otočila. Byl to Edwarda. Měl vážnou tvář, řekla bych, že přemýšlí. Byl váhavý, takového Edwarda neznám. Sedla jsem si na postel a poklepala na místo vedle sebe.

Bylo vidět, jak váhá. Nakonec si sedl a díval se do země. Zajímalo by mě, co ho trápí, tak jsem ho ještě nikdy neviděla.

„Děje se něco, Edwarde?“ Musela jsem se zeptat, jelikož nevypadal, že bude mluvit. Váhavě se na mě podíval a já se hned začala topit v jeho pohledu.

„No, víš, já… chtěl bych tě o něco poprosit a vlastně požádat,“ řekl váhavě a podíval se na mě. Tohle se mi ani trochu nelíbilo, jak se tváří, co může chtít?

„Tak mluv, nenapínej mě,“ povzbudila jsem ho úsměvem, i když jsem se bála toho, co poví. Nebyla jsem si jistá, co můžu čekat.

„Budu teď vypadat jako šílenec, ale mám pro to důvod. Chci něco udělat a věř, že je to důležité. Ne hned, ale později přijdeš na to, proč. A proto se ptám, vezmeš si mě?“ Zůstala jsem na něj zírat, jako by spadl z Marsu, a teď jsem měla velké podezření, že vážně spadl. O co mě žádá?

„Co prosím?“ vysoukala jsem ze sebe a pořád zírala.

„Ptám se, jestli si mě vezmeš. Bude to jen, že řekneš ano a budeš nosit prstýnek. Nikdo se to nedoví. Věř, že to dělám, protože musím. Jednou to pochopíš, i když mě budeš nenávidět,“ řekl a smutně se na mě díval. A já to pořád nechápala.

„To neexistuje žádná jiná dívka, kterou by sis vzal?“ zeptala jsem se už trochu v klidu.

„Ne, protože to musím udělat, a nejen kvůli sobě, ale i kvůli tobě.“ Mlčky jsem přikývla.

„Takže by to znamenalo, že bych řekla ano a nosila prstýnek?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Jo, a byla Masenová.“ To příjmení se mi moc líbilo, ale nedala jsem to na sobě znát.

„Jestli je to tedy takhle, tak ano,“ přikývla jsem a on se usmál.

„Nebude to velká svatba, jen obřad. A až to nebude nutné, normálně se rozvedeme,“ řekl, asi mě chtěl uklidnit, ale mně se řeči o rozvodu nelíbily.

Ještě se na mě usmál a odešel. Já zůstala sedět na posteli a koukala před sebe. Vážně se to stalo? Ptala jsem se sama sebe. Já se budu vdávat za Edwarda? Moje mozková kůra nechtěla tuhle informaci propustit dál do mozku, protože jí to neodcházelo.

Když mi najednou vlítla do pokoje vlítla Alice.

„Musíme sehnat šaty,“ radovala se a mě to teprve teď došlo. Na mé tváři se objevil obrovský úsměv a já s radostí vyskočila na postel a začala poskakovat radostí. Alice se mi smála, ale mně to bylo jedno.

Stále jsem byla zmatená z toho, co se bude dít. S Edwardem jsme se dohodli, že se vezmeme v Chicagu, jelikož to bude cestou na Aljašku, kam se stěhujeme. Musela jsem se smát, přeci jen v tom městě vše začalo.
Nevěděla jsem pořádně, co dělám a proč, ale chtěla jsem to udělat. Rodině jsme řekli, že si po cestě zajedeme na lov.

Nasedli jsme do Edwardova Volva a vyjeli.

„Kdy se dozvím důvod?“ Tahle otázka mě štvala. Jen se uchichtl, jako už několikrát, když jsem na něj vybafla s touhle otázkou.

„Dočkej času. Jednou se to dozvíš, slibuju, a taky mě budeš nenávidět.“ Vždy jsem tuhle část nechápala. Proč ho budu nenávidět? Ale on o tom odmítal mluvit a mě to štvalo.

Zbytek cesty jsme nemluvili, moc dlouho to ani netrvalo. Přeci jen upíří jezdí rychle, a to hodně rychle.
Když mi před kostelem pomohl z auta, ztuhla jsem. Proboha, co to děláš? Znělo mi v hlavě, ale já to chtěla udělat. Objal mě kolem pasu a pomalu vedl dovnitř.

„Neboj, až bude po všem, budeš svobodná,“ zašeptal mi do ucha, ale hlásek v mé hlavě křičel, že já nechci, aby bylo jednou po všem, nechci být svobodná, chci být jeho.

Došli jsme až k faráři. Edward s ním vše domluvil a já se šla se dozadu převléknout. I když to vlastně není svatba, Alice mě donutila. Ta jediná to ví, věděla to možná i dřív, než my dva dohromady. A vdávat se v kostele a mít na sobě kalhoty mi přijde ujeté. Edward se převlíkat nemusel, měl na sobě černé džíny a bílou košili.

Moje šaty bily obyčejné, bílé bez ramének a až na zem. Obepínaly mojí postavu, vlasy jsem si nechala volně. Když jsem se vrátila, zíral na mě a měl co dělat, aby neměl bradu až na zemi.

Farář začal mluvit, ale já ho ani moc nevnímala. Vnímala jsem jen Edwardovu přítomnost vedle mě a naše ruce, které se držely.

„Táži se vás, Edwarde Anthony Masene, zda si berete zde přítomnou Isabellu Marii Cullen dobrovolně za svou zákonitou manželku. A budete ji milovat a ctít v nemoci i ve zdraví, v dobrém i zlém, dokud vás smrt nerozdělí?“ Při tom posledním se Edward ušklíbl.

Najednou jsem byla strašně nervózní. Holka, co to s tebou je? Edward se mi podíval do očí a odpověděl.
„Ano,“ prohlásil hrdě a stále se mi díval do očí. Začala jsem se usmívat, ani nevím proč.

„Táži se vás, Isabello Marie Cullen, zda si berete zde přítomného Edwarda Anthony Masena dobrovolně za svého zákonitého manžela. A budete ho milovat a ctít v nemoci i ve zdraví, v dobrém i zlém, dokud vás smrt nerozdělí?“ Dívala jsem se mu do očí a nepřemýšlela jsem, všechny hlasy ve mně chtěly říct jen jedno.

„Ano.“ Edward mi víc stiskl ruku.

Z kapsy vytáhl sametovou krabičku a otevřel ji. Málem jsem na místě omdlela, v krabičce byl prsten jeho matky Elizabeth. Vytáhl ho z krabičky a navlékl mi ho na prsteníček levé ruky. V krabičce byl ještě jeden obyčejný kroužek ze zlata pro něj. A poté nás čekal náš první, ale zároveň i poslední manželský polibek.

Pomalu se naklonil a spojil naše rty. Asi si myslel, že to bude rychle odbyto, ale opak byl pravdou. Chytla jsem ho kolem krku a přitáhla si ho blíž. Byli jsme dokonale synchronizovaní. Polibek se začal stávat vášnivější, než nás farář vyrušil odkašláním. Vždycky všechno zkazí.

Posadila jsem se na místo spolujezdce a mohli jsme vyjet. Protože jsme řekli, že budeme celý den na lovu, Edward jel zpátky a v půlce cesty zastavil u lesa.

Rozeběhl se a šel lovit, ale já si sedla na kámen v lese. Nechtěla jsem si ušpinit šaty a ani jsem na lov neměla náladu. Neustále jsem zírala na prstýnek na mém levém prsteníčku. Jo, teď jsem paní Masenová. Tomu jsem se usmála. Vzpomněla jsem si na slova Carmen.

„Proč to děláš, Bello? On stejně umře, nevezme si tě, ani nic jiného.“ Kdyby jen věděla. Musela jsem se usmát. Dívala jsem se na ten prstýnek a vzpomínala na Elizabeth. Měla jsem ji ráda jako druhou maminku.

„Líbí se ti?“ zeptal se za mnou a já nadskočila.

„Tohle mi nedělej, jinak budeš vdovec, Edwarde,“ pokárala jsem ho se smíchem.
Posadil se vedle mě a pozoroval mě.

„Je nádherný. Je Elizabeth, že jo?“ řekla jsem a zírala teď už na svůj prsten.

„Jo, po mé matce. Dala mi ho v den její smrti a mé proměny,“ zašeptal a já si vzpomněla na Elizabeth.

„Měla jsem ji hodně ráda, skoro jako druhou matku,“ špitla jsem a dívala se na prsten. Edward mě objal konejšivě kolem ramen a já se k němu víc přitiskla. Nechtěla jsem smutnit a tak jsem se rozhodla změnit téma.

„Jak sis užil lov?“ Začali jsme se smát.

„Myslím, že pojedeme nakupovat, jelikož se odmítám převlíknout. Zajedeme na nákupy,“ oznámila jsem a čekala. Jen si povzdechl a řekl šeptem něco jako ´Ty ženský,´ ale nevím to určitě.

Zajeli jsme do nákupního centra v nějakém městě po cestě. Bylo mi to celkem jedno. Edward mě držel za ruku a já si to užívala. Chodili jsme po obchodech a já si koupila pár věcí na sebe. Nakonec mě čekalo spodní prádlo. Před krámem jsem se zastavila.

„Já si jdu koupit knihy, za chvíli přijdu,“ oznámil Edward a odešel.

Byla jsem ráda. Vešla jsem do krámu a začala si nakupovat, ale pak jsem se zasekla u jedné noční košilky. Nevím proč, ale koupila jsem si ji. Jindy bych vyváděla, že to nosit nebudu, ale teď jsem si nemohla pomoct. Šla jsem k pokladně.

„Chcete udělat radost manželovi?“ zeptala se s úsměvem a ukázala na můj prsten. Jen jsem se usmála.

„Ne,“ odpověděla jsem potichu. V tom do krámu vešel Edward, přišel ke mně a samovolně mě objal kolem pasu a dal pusu do vlasů. Ta paní za pultem si náš prohlížela a poté začala markovat. Edward se na mě najednou otočil s otazníkem očích. Chtěla jsem platit, ale Edward mě předběhl.

Když jsme vyšli před krám, musela jsem se smát, chudák ta prodavačka. Podívala jsem se po obchodě a pochopila, proč to Edward dělá. Nedaleko byla skupinka holek, asi ho stopovaly. Jen jsem se na ně usmála a otočila čelem k Edwardovi.

Čekal, co udělám, a já neváhala a přisála se na jeho rty. Jeho koutky se pozvedly do úsměvu a ruce se mi obmotaly kolem pasu. Když jsme se odtrhli, podívala jsem se na skupinu dívek. Všechny měly otevřené oči dokořan a nenávistně se na mě dívaly. Já se mohla jen usmát, tenhle fešák je teď úředně jen můj. Ale mrzelo mě, že jen úředně.

Měli jsem vše a tak jsme mohli jet na Aljašku. Už mi to ani tolik nevadilo. Teď se budu s Tanyou vážně klidně i prát.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá lež jednou skončí - 11. kapitola: