Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi to opravdu ty? - 4. kapitola

10.06.2011 (22:00) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1788×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Čekala jsem, až se na pásu objeví mé kufry, zatím se mi je nepodařilo nikde najít. No tak! Kde jenom jsou? vrtalo mi hlavou. Už to je patnáct minut, co jsem vystoupila z letadla. To není možný!

Po páse přejelo posledních pár zavazadel a… pak se zastavil. Co se to děje?
Rozhodla jsem se zeptat někoho informovaného. Tam, nalevo ode mě, byla kabinka s mile vypadající ženou. Informace, proběhlo mi hlavou.

„Ehm, prosím? Mohla bych se Vás na něco zeptat?“ řekla jsem, sotva jsem doklopýtala k ní. Žena se usmála a pokývla hlavou. „Nevíte, kam mi zmizely kufry?“ optala jsem se. „Letěla jsem z Phoenixu, letem číslo 186,“ dala jsem jí potřebné informace a doufala, že se všechno brzy napraví.

„Z Phoenixu?“ zeptala se a na čele se jí udělaly menší vrásky. „Mmm, o ničem nevím. Všechno, co bylo v letadle jelo po tomhle páse,“ – ukázala na pás – „a obávám se, že se ty vaše kufry někam ztratily.“ Začala jsem vidět rudě.

„Jakže? Ztratily? Co já teď budu dělat? Měla jsem tam všechno!“ křičela jsem rozzuřeně a pomalu začínala panikařit.

„Slečno, uklidněte se,“ poručila mi. „Vaše zavazadla se najdou. Určitě. Jenom nám na sebe nechte nějaký kontakt, my se vám ozveme, až se najdou,“ řekla a bylo poznat, že se snaží ze všech sil udržet klidný hlas.

„Mmm, fajn,“ povzdychla jsem si. „Víc stejně asi nezmůžu.“ Napsala jsem jí na papír své telefonní číslo a odešla s batohem hledat nějaké volné taxi…

***

Cesta taxíkem byla dobrá. Ten chlápek, se kterým jsem jela, byl moc milý a pořád o něčem povídal. Takže jsem se vší silou snažila soustředit na rozhovor, než abych se zase ponořila do přemýšlení. To nepřicházelo v úvahu.

Zjistila jsem, že taxikář se jmenuje Scott a bydlí kousek od mé školy. Nepamatuji si přesně kde… Pak má dvě děti – Emmu a Stellu. Ukazoval mi i fotky. Musela jsem se pousmát.

„Tak a jsme tady, slečno,“ řekl, když jsme dojeli do ulice Union Lake. „Bude to šestnáct dolarů. Jsem rád, že jsem měl možnost vás poznat.“ Dala jsem mu peníze a vystoupila ven. A tehdy jsem uviděla mou školu. Byla velká a nádherná.

S otevřenou pusou jsem vešla dovnitř a nepřestávala se kochat tou krásou. Mým snem…

„Zd-zdravím,“ vykoktala jsem ženě, která seděla naproti dveřím.

„Dobré odpoledne,“ přivítala mě. „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se mile.

„Ano. Jsem Isobela Dwyerová,“ představila jsem se jí. „Jsem tu ohledně ubytování na koleji, od začátku září bych sem měla nastoupit.“ Ta paní se chvilku prohrabovala v papírech, co před ní ležely a pak se usmála.

„Ano, ano. Už Vás tu očekáváme,“ řekla. „Budete na koleji s dalšími třemi lidmi, číslo osmnáct. Na penězích se domluvíme, až si vybalíte věci a odpočinete si, ano? Musela to být dlouhá cesta.“ Nechtěla jsem jí říkat nic o svých kufrech, tak jsem mlčela a přikyvovala.

Podepsala jsem jí nějakej papír a vzala si klíčky…

Došla jsem k menší světle zelené budově poblíž školy. Našla jsem osmnáctku. Odemkla jsem si dveře a vešla dovnitř. Vonělo to tam tisovým dřevem a šeříkem. Mmm, nádherná vůně, pomyslela jsem si a popošla trošku blíž, abych se ujistila, že se mi to jen nezdá a nerozplyne se to, jakmile na něco sáhnu.

Nikdy jsem si nedokázala představit, jaké to tady bude. Normálně by mi to naši nemohli- Zarazila jsem se. Ne, Isobelo! Jsi pitomá! Nemysli na to! křičela jsem na sebe v duchu. Jsi už někdo jiný, sakra, tak se seber!

Odložila jsem si batoh na pohovku a porozhlédla se kolem sebe. Všechno bylo trošku starší, ale i přesto bylo vidět, že se budova v nedávné době přestavovala. Moc se mi tam líbilo. Obývací pokoj byl sladěn v béžové a hnědo-oranžové. Sedla jsem si na gauč, který byl příjemně měkký. Zavřela jsem oči a vychutnávala si svůj první dojem. Byla jsem zvědavá i na další místnosti…

Co bude dál? To mě přimělo otevřít oči a zvednout se. Můj zrak spočinul na červené mikině přehozené přes opěradlo křesla. Takže už tu někdo je? bliklo mi v hlavě. A pak jsem uslyšela nějaké syčení, které se ozývalo odvedle.

Pomalu jsem šla chodbou až na její konec, kde jsem se zastavila. Napravo byly otevřené dveře do kuchyně, kde už někdo stál a něco smažil na pánvi. Byla to dívka, přibližně v mém věku, s rudými vlasy a pihami na tváři.

„Ehm, ahoj,“ oslovila jsem jí a dala tak najevo svůj příchod.

„Ááá!“ vyjekla a upustila pánev. „Kdo jsi?“ osopila se na mě a sklízela (asi) rozpatlaná vajíčka z podlahy.

„Promiň, promiň,“ omlouvala jsem se jí. „Já jsem Isobela Dwyerová, ale říkej mi kdyžtak Iso. Budu tu bydlet. Od září začínám chodit tady do školy. Fakt mě to moc mrzí, nechtěla jsem tě vylekat.“ Ta holka se usmála.

„V poho. Já jsem Susan a jsem moc ráda, že tu je konečně někdo normální,“ oddychla si a dál stírala tu spoušť.

„Někdo normální?“ pousmála jsem se. „Hodně štěstí při shánění. Mimochodem… to znamená, že tu ještě někdo je?“ Susan přikývla.

„Jo jo. Bohužel. Vyfasovaly jsme to se dvěma pitomečkama. Jsou asi padlí na hlavu, jinak se to vysvětlit nedá.“ Susan si povzdychla a vyhodila nepořádek do koše. „Dáš si taky vajíčka?“ zeptala se mě a otevírala ledničku. Jako potvrzení mi zakručelo v břiše. Susan se zasmála. „Hádám, že si jo.“

„Díky,“ řekla jsem jí. „Kde najdu koupelnu?“ zeptala jsem se jí.

„Běž po chodbě, jsou to druhý dveře vlevo,“ řekla nepřítomně a soustředila se na pánev.

„Fajn, dík. Mimochodem myslíš, že bych si mohla půjčit tvůj šampon? Protože mi na letišti ztratili kufry a bude nějakej čas trvat, než se zas najdou,“ povzdychla jsem si.

„Chudáku,“ řekla Susan a začala se smát. „Jasně, žádnej problém, půjči si klidně i ručník,“ smála se a já se radši vytratila…

Vkročila jsem do bílo-modro-hnědé koupelny. Připomínala mi pláž a moře.

Byla tam jak sprcha, tak i vana. Zvolila jsem sprchu, ta je přeci jen rychlejší. Shodila jsem ze sebe zpocené oblečení a vlezla si dovnitř. Teplá voda mě uklidňovala a pomáhala mi odvést pozornost od reality. Naplno jsem si to vychutnávala.

Jenže všechno jednou končí. Jakmile začala téct studená voda, usoudila jsem, že už by to mohlo stačit. Snad se na mě nebudou ostatní zlobit. První den…

Vylezla jsem ven a nevěděla, jaký ručník bych si měla vzít. Byli tam dva a jeden župan. Usoudila jsem, že župan bude zřejmě Susanin, proto jsem si ho na sebe vzala.

Podívala jsem se na poličku pod zrcadlem, kde ležel fén. Zapojila jsem ho a začala se fénovat, abych vypadala trochu víc k světu. Překvapilo mě, jak rychle to uteklo…

Obula jsem si zase své žabky a šla se porozhlédnout po domku. Ve dveřích ale zarachotil klíč a já se zastavila. Dovnitř vešli dva kluci. Ztuhla jsem.

„Hele, Ricku!“ zvolal vysoký blonďák a zasmál se. „Nějaká kočka má na sobě tvůj župan!“ řekl tomu tmavovlasému…

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 4. kapitola: