Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi to opravdu ty? - 12. kapitola

23.04.2012 (15:30) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1623×

Isobel

Ležela jsem na lůžku a koukala se do jejích očí. Začínalo se v nich blýskat pochopení, ale taky... obavy?
„Ale jak to, že jste oba dva tady? Naprosto stejní jako na mých fotkách?" ptala jsem se užasle. Pořád jsem nemohla uvěřit, že má sestra je tady, živá a zdravá, že mám aspoň někoho, kdo mi zůstal. Najednou Isabella nenápadně sykla. Kdybych se na ni nesoustředila, jistě by mi to uniklo. Hned jak na povel přišel její manžel. V očích měl zadumaný výraz.

„Ahoj," pozdravil mě nesměle a pokusil se o úsměv. Kývla jsem a otočila se na sestru, čekajíc odpověď.

„To je... dlouhý příběh," vykroutila se z toho a raději převedla téma. „Co rodiče? Jak se jim daří?" zeptala se. Ach ne! Ona to asi neví... Ať mě nenutí na to vzpomínat!
Popotáhla jsem a zadívala se jí do očí. Ty mé začaly slzet.

„Oni... nejsou," zašeptala jsem a doufala jsem, že jí to bude stačit. Bella se prudce nadechla a Edward jí konejšivě stiskl rameno.

„Jak?" zděsila se. Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Prosím, já o tom nemůžu mluvit," vzlykla jsem a slzy mi začaly volně téct. Veškerá snaha o nový život, který jsem se snažila začít, byla pryč a konečně jsem se poddala vzpomínkám. Bylo to divné, ale Bella nebrečela. Což dokazovalo, že jsem ještě větší citlivka a totálně jsem se před nimi ztrapnila svým dětským brekem.

„Nechám vás tu o samotě," řekl zničehonic tiše Edward a i přes slzy jsem si nemohla nevšimnout varovnému pohledu, který si s Bellou vyměnili. Kdybych věřila na nadpřirozené věci a podobně, určitě bych se přikláněla k jakési výměně myšlenek. Bella kývla a on odešel.

„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš," odpověděla mi konečně smutně a pohladila po rameni. Ačkoli by to tak nemělo být, naskočila mi husí kůže. Otřela jsem si slzy a snažila se vzchopit.

„Promiň, žes tohle musela vidět," omlouvala jsem se jí. „Já jen, že se mi toho v posledních pár týdnech stalo strašně moc. Nejdřív rodiče, teď se tu z čista jasna objevíš ty... Asi vypadám blbě, co?" zeptala jsem se a pokusila se o úsměv. Neúspěšně.

„Nemysli na to," poradila mi a vstala. Nebylo mi jasné, co má za lubem, ale začala prohledávat skříňky v místnosti a posléze si prohlížela nejrůznější léky a sirupy. Pak hodila jednu krabičku na postel. Prášky na spaní.

„Měla by ses pořádně prospat. Co bys řekla tomu, kdybych tě vzala k nám? Máme tam pár pokojů navíc," navrhla mi. Z jejího pohledu jsem pochopila, že protestovat nemá cenu, a já navíc potřebovala chvíli klidu. Kývla jsem.
Vyndala jsem si dvě tablety a o chvíli později o sobě nevěděla...

***

Když jsem se probudila, byla jsem dezorientovaná. Ležela jsem v manželské posteli s nebesy a spoustou nadýchaných polštářků. Pak jsem si zavzpomínala na Isabellu a to, co se včera (nebo dneska?) stalo. Zpoza dveří jsem zaslechla šepot dvou rozhádaných hlasů, ale pochytila jsem jen útřžky.
„... špatný nápad... Odjet! Musíme... zapomenout!" říkal první hlas
„... moje volba! Měli bychom...! Nesmíme..." odpovídal ten druhý. Byla jsem nanejvýš zmatená.
„Psst!" zašeptal první hlas, už jsem ho poznala - patřil Edwardovi.

„Už se probudila," řekl. Jak tohle mohl, krucinál, vědět?! Na svoje úvahy však nebyl čas, protože do pokoje vešla Bella.

„Ach, konečně jsi vzhůru, byl to náročný den," poznamenala a přisedla si ke mně. „Už je ti líp?" starala se. Kývla jsem.

„Proč jsi pořád stejná? A proč jsi pořád tady?" vypálila jsem na ni a hned se začervenala. Vždyť jsem ji naposled viděla, když jsem se ještě počůrávala do plenek, a hned na ni útočím všelijakými otázkami!

„Hlavně mi neříkej, že vy dva pijete nějakej elixír života nebo mládí," pokusila jsem se o vtip a ušklíbla se. Na okamžik ztuhla, ale pak se uvolnila.

„Věřila bys mi, kdybych ti řekla, že jo?" zkusila to s úsměvem.

„Ne."

„Tak ho v tom případě nepijeme," zasmála se. „Ale teď už fakt," zvážněla. „Kdysi jsem podstoupila - čistě ze zvědavosti - takovou omlazovací plastickou kůru, která kupodivu zafungovala a ačkoli se to nezdá, pořád jsem čtyřicátnice, jen by ses na moje vrásky musela podívat pořádněji," zasmála se zvonivým hlasem, na který jsem se ještě z kolébky pamatovala. Jo, i když to bylo praštěný, proč by to nemohla být pravda? Kdyby nebyla Bella nějaká lesní víl a nebo duch, proč by lhala?

„No a co Edward?" nedalo mi to.

„Chudák se pro mě obětoval a podstoupil to pak taky, protože vedle mě nechtěl vypadat seschle a vrásčitě," svěřila se mi.

„Jenže kvůli vzhledu nás nechtějí nechat skoro nikde pracovat, a tak studujeme - podle mě je to větší zábava než chodit do práce," řekla a zakoukala se kamsi do neznáma. Tak to už bylo fakt na hlavu!
Rozhodla jsem se, že budu předstírat, že jí to baštím, a mezitím jsem spřádala plány na to, jak zjistit pravdu. Pak, když si Bella odříkala své, se konverzace stočila ke zbytku Cullenů, Renesmé a ke mně a škole...

***

Domů mě hodil Edward, protože jejich dům stál někde uprostřed lesa. Cesta byla tichá, protože jsem si s ním neměla, co říct. Přemýšlela jsem nad dneškem, byla naprosto zmatená a strachovala se, že si tu cestu lesem nikdy nezapamatuji.
Edward mě vysadil před kolejí, mile se usmál, rozloučil se a odjel. Já zůstala stát venku jako opařená, dokud odněkud nevylezl Rick a nebafnul na mě.

„Už jsi v pohodě?" řekl ze tmy nahlas a já v tom tichu leknutím nadskočila. Nevšimla jsem si ani, že se setmělo - až tak jsem byla do sebe ponořená.

„Odpoledne jsi nás všechny naprosto vyděsila, jak jsi tam v jídelně sebou sekla." Snažil se to podat vtipně, avšak já na vtipy neměla náladu.

„Byl jsem se na tebe podívat po vyučování, ale už jsi tam nebyla. Sestra říkala, že jsi odjela s těmi... Cullenovými," řekl tiše. Ach, on se byl za mnou podívat? Milé, ani Susan se neobtěžovala.

„Jo, víš... Jak bych ti to jen řekla," snažila jsem se zoufale vymyslet nějakou přijatelnou lež - přece mu nebudu vysvětlovat neobjasněnou záhadu se jménem ‚Isabella a Edward Cullenovi', ne? Najednou se mi slova začala valit z úst.

„Když jsem bydlela ve Phoenixu, naši se přátelili s Cullenovými už desítky let, byla malá pravděpodobnost, že na ně narazím tady, ale... Nějak se mi z toho radostného zjištění zatočila hlava. Promiň, že jsem udělala před vámi takovou scénu," omluvila jsem se naoko provinile. Rick se usmál.

„No, náhody se občas dějí." Odněkud zafoukal vítr a mně naskočila husí kůže. Rick si sundal mikinu a dal mi ji přes ramena.

„Tak pojď, ať tu nenastydneš," poradil mi a spolu jsme se vydali domů. Čekala jsem nějakou scénu nebo něco takovýho, ale naštěstí nic. Conny byl zavřený - zřejmě s někým - v pokoji a Susan si vyšla někam se Scottem z minula a nebyla doma.

„Nechám tě tu o samotě," řekl mi Rick a potichu se vytratil. Když jsem se tak zamyslela a v hlavě porovnávala nového Ricka a dva týdny starého Ricka, zdálo se, jako kdyby se změnil a z nechutného puberťáka vyrostl v starostlivého a milého kluka. Jako kdyby dospěl.

Ještě jednou bych moc moc chtěla poděkovat mým věrným čtenářům a omluvit se za moji delší pauzu - bylo toho na mě poslední dobou docela dost (příjimačky na SŠ, rodiče, rozvrh hodin a dojíždění domů až večer...), že prostě nebyl čas na spoustu věcí, dokonce ani na psaní.
Pokusím se vám to nějak vynahradit a přidávat kapitoly častěji. Snad vás moje pauza neodradila od čtení a i po takové době se najde alespoň pár z vás, kteří vydrželi.
A předem moc děkuji za komentáře, to je můj benzin, který mi dává energii a sílu psát... =)

nathalkasimova

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 12. kapitola: