Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem tvůj otrok - 2. kapitola

04.05.2012 (16:45) • Shay • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 7467×

2. kapitola

Seděla jsem v jeho voze, ruce jsem měla překřížené na hrudi a sledovala krajinu. Nemohla jsem se na něj podívat, byla jsem naštvaná. Zato on mě propaloval pohledem, cítila jsem to. Profilovým viděním jsem zaznamenávala, kdy se mi díval do obličeje a kdy jeho pohled sjel na má prsa. Nejhorší ale bylo, že se mi to líbilo. Líbilo se mi, když jsem viděla, jak se jeho erekce napíná pod kalhotami. Líbilo se mi, že já jsem jejím zdrojem. Za to jsem se nesnášela.

„Ale no tak, to se mnou nikdy nepromluvíš?“ promluvil jeho hlas do krásného ticha.

„Ne!“ odpověděla jsem rozhodně.

„Teď jsi promluvila…“ zasmál se.

„Ne! Chci říct jo! Víš co? Trhni si.“

A tímhle naše prostá konverzace skončila. Ale já tentokrát neuhnula očima na krajinu a nezadívala se na venkovní počasí. Nadále jsem s ním hrála oční bitvu. Ten nejsilnější vyhrává, ne?

***

O několik málo hodin později jsem seděla v překvapivě čisté kuchyni na zemi a sledovala kuchařku, jak se namáhá s vařením jídla. Musela jsem uznat, že to tu krásně vonělo. Zbíhaly se mi sliny při pohledu na kousek hovězího, ale já jako otrok na něj neměla právo. Pan Cullen mi to jasně řekl. Jsem jen služka, nic víc.

Ale přesto jsem si nemohla nechat ujít tuto příležitost, a když se kuchařka nedívala, sebrala jsem jí z talíře kousek plátku, který jsem si následně strčila pod blůzku.

Uždibovala jsem pomalu, prostě tak, aby si mě nikdo nevšiml. Jen ta moucha naproti mě se na mne vyčítavě dívala. Možná to byla ale jen halucinace způsobená nedostatkem vody. Nebo už prostě začínám bláznit.

„Holčičko moje, podáš mi, prosím tě, ten džbánek?“ obrátil se na mě skřehotavý hlas kuchařky. Natasha, jak se mi při prvním setkáním představila, byla celkem sympaticky vyhlížející postarší dáma, která sršela životem. Měla vrásčitou kůži a mírný hrb na zádech, ale takhle nějak jsem si vždycky svou babičku představovala. Oblíbila jsem si ji.

„Jistě, hned!“ odpověděla jsem a přehnaně prudkým pohybem jsem se postavila. K mé smůle se mi nemotornost, která se před mým minulým pokusem o útěk zázrakem vytratila, tak se zrovna v tomto okamžiku navrátila v plné míře.

Hřbetem ruky jsem žďuchla do džbánku, který zakolísal. Vše živé v kuchyni ztuhlo. V reflexu, který byl pohřben někde hluboko ve mně, jsem natáhla ruku a… Já ho chytla! V ten moment jsem si připadala jako vítěz. Jako zápasník, který poprvé vyhrál.

„Uf,“ slyšela jsem upřímný vzdych, který vyšel směrem od Natashy.

„Co se děje?“ Zalarmovala jsem všechny své instinkty.

„Kdyby se rozbil, děvenko, zle by s tebou bylo. Pán je na svůj majetek velice háklivý. Deset ran bičem! Bůh se všemi svatými musel stát vedle tebe!“

„Trochu přísný trest, nezdá se vám?“ Měl sice při každém našem setkání přísně stažené obočí, ale nešlo mi do hlavy, že by něco takového udělal. Ne, jeho oči vyhlížely milým dojem. Nebo že by to všechno byla jen přetvářka? Ne, to určitě ne.

„Opatrní lidé se nemusí bát, podej mi ten džbánek, ale pomalu!“ naléhavě šeptala. Ten strach v jejích očích, zježené chloupky na krku, jako by se jeptiška měla postavit před Otce a říct, že ji o panictví připravil Casanova.

Možná bych se zasmála, kdyby neměla v očích ten výraz, ale koutky jí nezacukaly – ona se opravdu bála!

S nevětší možnou opatrností jsem se natáhla pro těžkou nádobu a podala ji do křehkých rukou stařenky. Když už v rukou držela ten džbán, vypadalo to, jako by ho nepovažovala za kus umělé věci, spíš jakoby v rukou nesla svůj osud. Budu za deset let taky taková? Při každém svém prohřešku se budu krčit v koutě a modlit se k Ježíši, aby to bylo jen deset ran? Nikoli, tohle není život pro mě. Musím odsud utéct. Ještě dnes, po soumraku.

Očima jsem hypnotizovala Natashu, skenovala jsem zrovna její ruce očima, když se to stalo. Možná dostala křeč, možná ten náklad byl pro ni doopravdy hodně těžký, ale její prsty se uvolnily z křečovitého sevření a na zem dopadl džbán, který se následně rozbil na drobné střípky.

„Ach ne!“ politovala. „Je se mnou konec, já to nepřežiju,“ plakala.

„To bude dobré, uklidíme to a schováme. Nikdo na to nepřijde, nebojte se!“ Rychle jsem k ní přistoupila a objala ji. Byla jsem o dobrou hlavu vyšší než ona, a tak jsem jí uklidňující slova šeptala do vlasů.

„Ale, ale, ale…“ promluvil hlas od dveří. „Co se to tu, zatraceně, stalo?“ Už jsem ten hlas lépe poznávala. Byl krásný, melodický, s drzým podtónem a s jistou dávkou pobavení, snad i zadostiučinění? Pro jistotu jsem se pomalu otočila, ale ne… Nespletla jsem se. U dveří stál náš vlasatý pán s hříšným úsměvem. Nemohla jsem jinak, mé srdce se samo od sebe rozbušilo. To kvůli strachu, který cítím vůči osudu téhle stařeny, nalhávala jsem si v duchu.

„Tak… Která pak to byla?“ Ale očima ani na setinu neuhnul k rozbité nádobě. Vlastně ani nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Místo toho očima hypnotizoval mě.

„Omlouvám se, pane, je mi to tak strašně moc líto!“ Natasha ronila slzy, to s ní ten bastard nemá ani špetku slitování? Vždyť je tak stará!

„Jistě znáš následky… Deset ran, odveďte ji!“ Pak se otočil.

„Ne!“ křikla jsem zběsile na něho a chytla ho za rameno. „To já – já jsem to rozbila,“ zamumlala jsem. Zdálo se mi, že se mu zaleskly oči…

„Jsi si s tím jistá?“ Přikývla jsem. Nemohla jsem nechat, aby náš pán Natashu zabil. To by mé svědomí nesneslo. Deset ran bičem do její jemné kůže… Když jsem si to představila, chtělo se mi zvracet. V ten moment jsem ho nesnášela ještě mnohem víc, než když mě koupil od Bongara. Tehdy jsem si myslela, že jen fušuje s otroky, ale bít staré lidi? U mě klesl na nejnižší možnou příčku. Ale to ho stejně nezajímá. Nic ho nezajímá, jen jeho hnusně krásné vlasy. Ty nejnádhernější zlatavé oči se záblesky černé. Ten jeho neustále bezchybný vzhled. Ty upnuté kalhoty, to tričko, pod kterým se rýsují provazce svalů. Kousla jsem se do rtu…

„Tím pádem.“ Pokynul rukou a za ním se objevili strážci…

Mockrát vám děkuji za ty úžasné komentáře. Velice mě potěšily. Musím říct, že jsem se trochu bála odhalit své myšlenky, dát kus sebe do tohoto příběhu. Ale jsem ráda.

Doba, ve které se to odvíjí, je diskutabilní. Toto je jiný svět. Je to rok 2012, ale v jiném… prostředí?! Obchody s otroky jsou stále v kurzu, což, jak jste možná zaznamenali, se nyní na takovouhle věc lidé dívají skrz prsty. Navíc si myslím, že už to funguje jen v Africe, možná i někde v zapadlé části Asie.

Ale povídka „Jsem tvůj otrok“ se odvíjí v Americe. Snad jsem vám to alespoň trochu vysvětlila, pokud byste měli ještě nějaké otázky, tak se klidně zeptejte.

Jinak, kapitoly budou přibývat rychleji, jen jsem tenhle týden měla šrumec, ale už jsem všechno vyřídila, takže… Ok! :)

Doufám, že i dneska se zde sejdeme v tak hojném počtu. Jsem zvědavá na vaše názory a připomínky…

Autor: Shay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem tvůj otrok - 2. kapitola: