Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 12

20.01.2010 (09:00) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1608×

Teď vážně, kdo vlastně jste?

Ani jsem se nenadála a bylo pondělí. Věci se měly změnit. Už Edwarda nedokážu ignorovat. Musím udělat něco, co ho přiměje, aby změnil své rozhodnutí ohledně nás dvou. Doufám, že mi s tím Alice pomůže.

V pondělí ráno mne probudily sluneční paprsky. To nebyl zrovna dobrý začátek mého plánu. Chtěla jsem, aby se věci pohnuly, a teď mi je všechny překazí to skvělé počasí.

O víkendu jsem si usmyslela, že se domluvím s Alice a přijmu její pozvání k prohlídce domu. Chtěla bych paní Cullenové konečně poděkovat, za tak krásný pokoj a navíc se mi Edward nebude moci vyhnout. Bohužel, když je venku tak hezky Cullenovi nejspíš zase budou někde s rodiči na nějaké túře.

Nevím, kdo ten den při mně stál, ale musel vykonat zázrak. Když jsem vyšla z domu; po ranních úkonech a koukla jsem se k nebi, slunce bylo schované za těžkými mraky a schylovalo se k dešti. Začínám to smutné a pošmourné počasí tady zbožňovat.

Na parkovišti stála už jejich auta a já jsem se těšila na první hodinu, jako nikdy před tím.

Hned jsem Alice vítala u vchodových dveří a společně jsme šly do třídy. Byla velmi překvapena mým veselým chováním. Posledních pár dní jsem se jí trochu vyhýbala, takže jako první věc, kterou jsem udělala; když jsme přišly do učebny, byla ,že jsem se jí omluvila. Ona mi hned odpustila a já se jala vysvětlování mého plánu. Alice byla spokojená a říkala, že stejně potřebuje probrat výzdobu a zařízení té páteční oslavy. Dohodly jsme se tedy, že mám na úterý zaplněné odpoledne. Alice doufá, že nám tato malá lest vyjde. „Jo a Bello, abych nezapomněla, tak tu dnes Edward není.“

„A proč ne, Alice?“

„Dá se říci, že ten zabedněnec si usmyslel zůstat doma. Ne, že bych nechápala, z jakých důvodů tohle všechno dělá, ale dokud je bude řešit tímto způsobem, tak s ním odmítám jakkoli sympatizovat,“ řekla Alice a její obličej vyzařoval hněv.

„Alice, ty víš, proč to dělá? Řekni mi, co, nebo kdo ho nutí dělat tohle všechno,“ řekla jsem zoufale.

„To ti já ani on nemůžeme říci Bello, je to naše podstata, nejlepší by bylo, kdybychom ti mohli říci, kdo jsme, ale to bohužel nemůžeme. Musíš na to přijít sama. A já věřím, že ty to dokážeš. Určitě jsi o tom už přemýšlela, musíš si ty informace akorát pospojovat, a pokud ti vyjde něco absurdního, nenech se tím ovlivnit. Ale pokud to opravdu zjistíš Bell, nech si to prosím pro sebe. Už to, že o tom budeš vědět je dost riskantní. Pokud ho máš opravdu ráda, prosím, zjisti to a pokud ho ještě budeš chtít, řekni mu to. Prosím.“ Alice se tvářila velmi utrápeně. Mám zjistit, co jsou? A kdo tedy jsou.

Zatím jsem nic z toho, co mi Alice právě řekla, nechápala. Dnes budu tedy ostražitější.

Chemie uběhla velmi rychle. Angela mi celou hodinu vyprávěla, co spolu s Benem celý víkend dělali a já jsem byla velmi šťastná, protože takhle rozzářenou a spokojenou jsem ji nikdy neviděla.

Na španělštinu jsem šla s docela dobrou náladou.

Dnešní role se vyměnily, místo toho, aby Emmet bavil mě, já jsem bavila jeho. Byl překvapen tím, kolik směšných historek jsem si z dětství dokázala vymyslet. Nikdy prý nevěděl, že je ve mně tolik kreativity.

Na obědě jsem seděla u Cullenů a společně jsme se bavili. Myslím, že jsme se s Jasperem už skamarádili. Jen s Rosalií si pořád moc nerozumíme, ale pokud chceme jedna druhé něco říci, není v tom problém, zdá se, že i ty nejtlustší ledy tají. Bohužel pro mě, se konverzace stočila k Edwardovi. Hned se mi zhoršila nálada. Jasper si mě prohlížel a já jsem ucítila vlnu klidu a pohody. To se mi ovšem vůbec nelíbilo, nechtěla jsem cítit klid, pokud se jednalo o tu záležitost s Edwardem. Tu vlnu jsem odrazila a na její místo se opět vrátily pochybnosti a smutek. Když můj pohled spočinul na Jasperovi, tvářil se velmi překvapeně a se zaujetím si mne prohlížel. Mně se to však moc nelíbilo a zeptala jsem se ho: „Co je?“ A on odpověděl: „Nic, já jen… ale nic.“

Vyvedlo mě to z míry a chvilku jsem Jaspera pozorovala, ten však obrátil svůj zrak na Alice a pokračoval v rozhovoru se svými sourozenci.

Je to zvláštní, když se podívám po jídelně, jako by všichni měli z Cullenů strach a zároveň je chtěli uctívat jako své bohy. Vždyť i jako bohové vypadají. Vážně jsou podobní slavným hercům, u kterých je samozřejmé, že za každých okolností vypadají úchvatně. Z přemítání mě vysvobodil Emmet, který se od Alice dozvěděl, že v úterý k nim pojedu domů.

„To bude bezvadný. Musím tě vyzvat na souboj  jedné počítačové hry. Bude to sranda tě rozdrtit, se mnou ještě nikdo nevyhrál,“ zaradoval se Emmet a v jeho očích se zablesklo.

„To bude asi proto, že si ještě nehrál se mnou.“ Vůbec neumím hrát počítačové hry a nikdy jsem žádnou ani neviděla.

„Whow, Emmete, myslím, že jsi našel protivníka,“ řekl Jasper.

Nálada u stolu se změnila, když zazvonil zvonek. Ani jsme si nevšimli, že už je tak pozdě. Rozloučila jsem se s ostatními a spěchala na hodinu biologie. Mike už seděl na svém místě a vypadal nějak nervózně. Což bylo divné na to, jak jeho sebevědomí poslední dny rostlo. Sedla jsem si vedle něj a vyndala si pomůcky. Dnes budeme probírat mnohobuněčnost.

Když přišel učitel do třídy, asi minutu po mně, začal s výkladem. Já jsem si zapisovala poznámky a nevěnovala Mikeovi pozornost. Celou půlhodinu se nervózně vrtěl na židli, ale já jsem si ho nevšímala. Učitel dovykládal látku a pustil nám video o mnohobuněčných organizmech. Když zhasnul, litovala jsem, že tu není Edward, teď by mi totiž naběhla husí kůže a nevnímala bych nic kromě něho. Teď však byl mým sousedem Mike a mé pocity byly na bodě mrazu. On si však změny mé nálady nevšiml a začal se mnou jeden z nejdelších rozhovorů mého života.

„Bello, já jsem přemýšlel a napadlo mě.“

„Co tě napadlo?“ Tázala jsem se otráveným hlasem.

„Napadlo mě, jestli bys se mnou nešla do kina, nebo někam na jídlo.“

„Ne, nešla.“ Chtěla jsem tenhle rozhovor ukončit. Na tohle se mě ptal už ve čtvrtek a má odpověď byla ne. Teď se z mě nepochopitelných důvodů, snaží zase.

„Ale no ták, pojď. Užijeme si to. Dávají sice nějaký romanťák, ale je to prý i komedie.“

„Miku, už jsem ti jednou řekla, že nepůjdu a nechci s tebou nikam jít, tak se mě nesnaž přemlouvat, když stejně dostaneš tu samou odpověď,“řekla jsem a musela jsem se krotit, aby náš rozhovor nezaslechli ostatní v místnosti.

„Bello, já vím, že se mnou chceš chodit. Nebyl jsem si moc jistý, když si se točila kolem toho Cullena, ale po tom, co mi v pátek řekl, se mnou přece jít chceš a půjdeš ne?“

„A co ti řekl Edward. Pověz mi to.“ Co to má znamenat?

„No, řekl mi, že to nemám nikomu říct,“ vykrucoval se Mike. Vážně mě zajímalo, co to je. Otočila jsem strategii a flirtovacím, pokud ho vůbec mám, hlasem jsem ho poprosila:

„Ale no tak, Miku, řekni mi to prosím. Chci vědět, co ti Edward pověděl. Jestli to bylo něco o mně, chci to vědět. Určitě to nebylo tak důvěrné, abys mi to neřekl, prosím.“ Upřela jsem na něj svůj pohled a on divte se, nebo ne mi to pověděl.

„Že jsi to ty. Edward si mě vzal stranou po matice a řekl mi, že mě máš ráda. Prý ses mu svěřila, když tě pozval v pondělí na rande. Ty jsi odmítla a vysvětlila to tím, že máš ráda někoho jiného, proto si prý odsedl od tebe na biologii, chtěl, abychom byli u sebe.“

„Cože to udělal?“ Zhrozila jsem se.

„No, prý tě nechal být, abychom mohli být mi dva spolu. Jen jsem mu musel slíbit, že ti neublížím. Tak jsem mu to tedy slíbil a on, jak rychle přišel, tak i odešel.“

To snad není možné. Jak mohl jen tak lhát. To si ze mě dělá šoufky. Já vážně nechápu, co ho to popadlo. Proto dnes nepřišel do školy. Říkal si, že už budeme spolu? To je ale naivní, zabedněný…

„Tak co, půjdeš se mnou?“ Ani jsem Mika nevnímala. Zazvonilo a já jsem vylétla z učebny ještě před učitelem. Nechala jsem tam Mika sedět osamoceného. Sice to ode mě nebylo moc hezké, ale doufám, že si to s tím chozením rozmyslí, je to dost na hlavu.

Potřebovala jsem klid na přemýšlení, a tak jsem se vydala rovnou k šatnám. V nich už ale byly holky a já jsem musela své problémy řešit později, protože teď na to nebyl čas. Koncentrovala jsem se na tělocvik, neboť jsme dnes hráli kopanou a já jsem nechtěla nikoho zranit jen kvůli tomu, že bych byla myšlenkami někde jinde.

Zvládla jsem to docela dobře, jediný kdo se zranil, jsem byla já a to pro mě bylo vítězství dne.

Cestou domů jsem se opět pustila do přemýšlení.

Doma jsem si vzala kus papíru a začala jsem psát. Psala jsem všechny věci, které mi připadaly na rodině Cullenů zvláštní a vybočující z normálu. Asi tak po hodině byl celý papír z obou stran popsán vším, na co jsem si dokázala vzpomenout. Tento papír jsem si asi tak stokrát přečetla a stále jsem nebyla schopná si ty informace spojit. Právě jsem koukala na slova rychlý, krásní, bledí, nechodí do školy, když svítí slunce… A v tom mi to došlo.

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 12: