Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 8. kapitola


Jestli mě miluješ, proč umírám? - 8. kapitolaA rodina se nám opět rozroste. Alespoň na malou chvíli. Na konci minulé kapitoly jsme se dočkali telefonátu z Denali - co konkrétně se tedy stalo?

8. kapitola

 

Oběť. Podle své nejpřísnější definice nás připraví o něco cenného výměnou za uspokojení vyšší moci. Stálá oddanost něčemu, co nemůže být uspokojeno pouhým slibem. Protože přísaha, ať už je slavností sebevíc, nevyžaduje nic na oplátku. Zatímco skutečná oběť, vyžaduje nepopsatelnou ztrátu.

 

Jo, vydržet jeden den bez nějaké pohromy, mělo asi takovou pravděpodobnost, jako narazit na skutečného Santu. Rovnala se nule, občas jsem měla rovněž pocit, jako by ta pravděpodobnost mohla nabývat i záporných čísel. Bylo to divné, ale ten pocit jsem fakt měla. Podivné, co?

A telefon z Denali rozhodně nevěstil nic dobrého. Zvlášť ve chvíli, kdy jsme všichni zaslechli, jak Tanya potlačuje táhlé vzlyky deroucí se jí z hrudi. V tu chvíli, jako by se zastavil čas. Mámina ruka se zastavila v půlce tahu hřebenem, pokoj se octl v tichu, jak táta přestal hrát a nikdo nevydal ani hlásku, jen aby se dozvěděl, co se stalo tentokrát. Rychle jsem střelila pohledem k Jasperovi, který musel to napětí v místnosti vnímat daleko intenzivněji než my všichni jednotlivě. Bylo to, jako bychom čekali na nějaký verdikt a přitom jsme už vlastně věděli, co bude řečeno.

„Tanyo, prosím, uklidni se a řekni mi, co se stalo,“ požádal ji klidně Carlisle a všichni upíři v místnosti, včetně mě, špicovali uši, aby se dozvěděli, co má tetička na srdci.

V telefonu se ozvalo jedno rychlé nadechnutí a potom to Tanya na Carlisle vyvalila jako nějaká lavina. Do téhle chvíle bylo Denali poklidným místem pro žití jak pro lidi, tak pro druhou část mé nesmrtelné rodiny. Arovy výtvory neměly tendenci se vypravit takhle na sever a pokoušet se vypátrat tam malou skupinu upírů, kteří nijak nevyčnívají z davu. Jasně, že nepotřebovali žádný zvláštní důvod k tomu, aby ukončili existenci nějakého nesmrtelného, ale do teď se převážně pohybovali ve velkých městech. Má rodina, jakkoliv početná, byla jejich útokům ušetřena.

Teď se to ale změnilo.

Zaslechla jsem, jak Esmé zalapala po dechu, když Tanya vyslovila to jedno jméno. A po něm následovalo další. Právě v tu chvíli jsem přišla o tetičku Kate a jejího partnera Garretta. Tanya Carlisleovi vysvětlila, co se stalo a požádala ho o azyl pro zbytek její rodiny. Děda samozřejmě souhlasil. Nebyli jsme sice v nejlepší situaci, co se týkalo Colea a jeho bratra, ale já jsem věřila, že Liam udrží svého bratra pěkně pod kontrolou. Navíc Tanya s Irinou potřebovaly utěšit. Potřebovali svou rodinu i přesto, že my jim Kate nebudeme nikdy schopni nahradit. Byla to jejich sestra po víc jak tisíc let a tohle byla hrozná ztráta.

„Přijedete všichni?“ zajímal se dál Carlisle.

„Ne, jenom já a Irina. Carmen je s Eleazarem někde na jihu, měli jsme se v Denali potkat za pár dní… teď jim to budu muset zavolat a zrušit to,“ odvětila mu a opět jsem zaslechla její vzlyky. Ztěžka jsem se nadechla, když brečel upír, nechtěli jste to slyšet a to říkám z vlastní zkušenosti. Víte, co musí prožívat za bolest, když se rozbrečí jeden z nejsilnějších predátorů na světě? Upíři podle lidí neznají slitování ani žádné jiné city, ale to je ještě nikdy neslyšeli brečet.

Máma mě přitom pohladila po vlasech a přitiskla víc k sobě. Ztráta kohokoliv z naší rodiny byla hrozná, ikdyž členové z Denali nepatřili k těm nejbližším.

„Dobrá, budeme vás očekávat. Zrovna jsme se usadili v Bemidji,“ souhlasil Carlisle a už se chystal hovor ukončit, když se najednou zarazil. „Tanyo…,“ zaváhal, „asi, hmm, měla bys vědět, že ve městě kromě nás žijí ještě další dva nesmrtelní a možná bys jejich přítomnost nemusela považovat za příjemnou,“ nadhodil a já se zašklebila.

„Máš na mysli nějaké poloupíry toužící po smrti upírů?“ zamumlala Tanya a Carlisle jí to odsouhlasil. Potom ji ale nastínil naši situaci a Tanya v konečném výsledku souhlasila s krátkou návštěvou. V tuhle chvíli jsme si nemohli být jisti, kdy někoho vidíme naposledy, a proto byla jejich návštěva tak důležitá. „Brzy na viděnou,“ rozloučila se s Carlislem a ukončila hovor.

„To je tak strašné, chudák Tanya s Irinou,“ zašeptala do ticha v pokoji Esmé a Carlisle ji šel hned obejmout.

„Myslím, že je tu můžeme očekávat někdy nad ránem, pokud vyrazí rovnou,“ prohodil Jasper. A já, přestože to bylo v tu chvíli nanejvýš sobecké, jsem si uvědomila, že lov se odkládá na dobu neurčitou. Minimálně tedy do doby, než se Tanya s Irinou odstěhují. Samozřejmě jsem si tou zbloudilou myšlenkou zasloužila podmračený pohled svého otce, ale já za ni prostě nemohla. Měla jsem žízeň a nemohla jsem s tím nic dělat. Leda tak ji zkusit zaspat, anebo zajíst obyčejným jídlem.

Pak mé zbloudilé myšlenky ale zaujalo něco jiného. Byl to podivný výraz mého táty. Naslouchal něčím myšlenkám a to, co se mu zračilo v jeho tváři, se mi moc nelíbilo.

„Nemyslím si, že je to nezbytné,“ namítl směrem k Carlisleovi. „Nechystáme se dělat nic hrozného, proč bychom se jim měli hlásit jako nějací propuštění trestanci svým kurátorům?“

„Takhle, jak jsi to řekl, to znělo opravdu hrozně, Edwarde,“ pokáral ho nahlas Carlisle.

„O čem je řeč? Komu bychom se měli hlásit?“ zajímal se Emmett a položil tak otázku, která se vkradla do mysli všech přítomných. Občas bylo pěkně nahouby, když jste mohli poslouchat jenom jednostranný rozhovor a to když táta odpovídal na něčí myšlenky. Bylo to vytrženo z kontextu a dost to štvalo.

„Carlisle si myslí, že bychom měli informovat Liama a Colea o tom, že se ve městě budou pohybovat další dvě upírky,“ informoval nás táta otráveně a já hned zbystřila, jen co jsem zaslechla Coleovo jméno.

„Řekl bych, že je to slušnost, pokud s nimi chceme vycházet. Liam vypadal jako někdo, s kým by se dalo rozumně mluvit a pokud ukážeme ochotu k jednání, mohlo by to přispět k tomu, aby se to napětí mezi námi omezilo na snesitelnou mez,“ obhajoval svůj názor Carlisle.

„Liam by možná souhlasil, ale s Colem si iluze nedělám,“ přidala jsem se do jejich rozhovoru.

„Cole, na rozdíl od bratra, je trochu výbušný, připouštím…“

„Trochu výbušný?“ vyjekla jsem překvapeně. „Mám pocit, jako bys tady včera vůbec nebyl a neslyšel všechny ty jeho řeči. On by byl schopný nechat svého bratra dokonce umřít, jenom aby ho nenechal v domě upírů, kteří mu navíc zachránili život,“ namítla jsem už trochu klidnějším hlasem.

„Byla to velmi emocionální chvíle. Vždyť sám málem přišel o život, dalo se to pochopit,“ obhajoval ho Carlisle a mě se kupodivu na mysli vynořil název jednoho filmu – ďáblův advokát.

„Dovolím si s tebou nesouhlasit. Cole Trent je tak plný nenávisti vůči upírům, že by to udělal i normálně,“ trvala jsem si na svém a vzpomněla si na jeho dnešní pohled v té restauraci. Ta nenávist v něm byla patrná a já věděla, že nepatří jenom mě, ale celé mé rodině. My podkopávali jeho postavení ve městě. Věděla jsem o tom, co se o něm říká, takže mi bylo jasné, že nás tady toleruje jenom kvůli našemu počtu, ale pokud by se objevil problém, jistě by nezaváhal ani na okamžik, a povolal by si své kamarády poloupíry do boje.

„Proč jsi nám neřekla, že si na tebe opět dovoloval?“

Mé myšlenky opět nezůstaly jenom mé a téma rozhovoru se tedy hravě stočilo k mé osobě a incidentu v Green Mill. „O nic nešlo, jenom výměna názorů,“ pokrčila jsem rameny a doufala, že se tím rozhovor uzavře, jenže se tak nestalo.

 

 

Někdy nad ránem jsme uzavřeli takovou podivnou dohodu. Carlisle se vydal k domu poloupířích bratrů, aby je informoval o naší návštěvě, která by se tu měla co nevidět ukázat a já jsem opustila obývací pokoj s tím, že si jdu lehnout. Prosadila jsem si to, že se o Colea postarám sama, pokud to bude v mých silách, a kdyby byl nepříjemný víc, než bych snesla, budu informovat rodinu.

Dala jsem si rychlou sprchu a zalehla do voňavé postele. Nechápala jsem, jak to Esmé dokáže, ale deka s polštářem mi voněly vždy tak neuvěřitelně dlouho. Navíc to byla tak dokonalá vůně, že mě ke spánku ukolébala velmi rychle. Možná to byla ale i tím, že jsem byla unavená.

Spánek mi potom narušil až telefon, při pohledu na jeho displej jsem zjistila, že je něco po obědě a že mi volá nějaké neznámé číslo. Trochu jsem se zamračila, jelikož jsem netušila, kdo by mi mohl volat, ale nakonec jsem hovor přijala ještě dřív, než stačil spadnout do hlasové schránky.

„Ahoj, Ness, tady Paul… Doufám, že se nezlobíš, že ti volám. Alex mi na tebe dala číslo…,“ ozval se na druhé straně Paulův nejistý hlas.

„Samozřejmě, že se nezlobím. Ráda tě slyším, Paule,“ usmála jsem se, ačkoliv to nemohl vidět. S tímhle rozhovorem jsem se vracela k lidské části mého života.

„Já – hmm, říkal jsem si, jestli bys nechtěla dneska přijít na ten zápas, co máme,“ zajímal se.

„Mám to v plánu, přece bych si tak důležitý mač nenechala ujít,“ zasmála jsem se, ale pak jsem si uvědomila, že asi nebudu moct – měly by tu být přece tety z Denali a ty měly přednost před vším. „Ačkoliv, zrovna jsem si uvědomila, že asi nebudu moct,“ namítla jsem.

„Aha,“ zaslechla jsem jeho zklamané povzdechnutí a v tom mi do pokoje nakoukla mámina hlava.

„Klidně na ten zápas jdi. My to tady zvládneme i bez tebe,“ pobídla mě a já nakonec souhlasila, čímž jsem Paulovi udělala velkou radost. Potom, co jsme se rozloučili, jsem volala Alex, abych se ujistila, že jde taky a jestli ji náhodou nemám před zápasem vyzvednout. Domluvily jsme se na hodině a já se konečně vyhrabala z postele, abych mohla jít přivítat Tanyu a Irinu, jejichž hlasy jsem slyšela z přízemí.

 

 

Ve chvíli, kdy jsem se chystala za Alex, mi na malou chvíli spadl ze srdce obrovský kámen. Nechtěla jsem se chovat jako sobec a tak jsem byla ráda, že jsem měla výmluvu opustit dům. Ta bolest, kterou jsem před časem zmiňovala, naplňovala dům. Ačkoliv se všichni snažili vypadat statečně, neohroženě a dokonce i usměvavě, mě neoklamali. A samozřejmě ani Jaspera a tátu. Na moment jsem byla v pokušení nabídnout Jasperovi, jestli mi nechce dělat doprovod, aby si trochu odpočinul od těch citů, kterým byl vystaven. Ale potom jsem tu myšlenku zahnala. Tanya s Irinou ho potřebovali a pokud je dokázal uklidnit, tak to bylo jenom fajn.

„Konečně si dorazila. Víš, že máš už čtvrthodiny zpoždění?“ kárala mě Alex, když nasedla do auta. „Myslela jsem, že vy nikdy zpoždění nemíváte,“ pokračovala v brebentění, když si uhlazovala vlasy, které jí vítr stačil rozfoukat i během té minuty, než přešla mezi domem a mým autem.

„Promiň, zdržely mě domácí záležitosti,“ omluvila jsem se, zapnula blinkr a opět se zařadila do silničního provozu.

„V pohodě, máš štěstí, že máme tak blízko k hlavním aktérům, takže nepřijdeme tím zpožděním o dobrá místa,“ usmála se na mě a ještě jednou si prohodila vlasy, dokud s nimi nebyla spokojená. Všemi těmi pohybu rozháněla po voze vůni své krve, která mě trochu dráždila. Stále jsem neměla čas vyrazit na lov – ne, že by mi kdokoliv z rodiny dovolil vyrazit si na lov samotná. Vždy jsme museli vyrazit jako rodina.

„Jasně, jenom doufám, že to bude dostatečně daleko od toho arogantního blbce,“ zamumlala jsem si jenom pro sebe, ale Alex to očividně neuniklo.

„Pokud myslíš Colea, tak se toho neobávej. Navíc si myslím, že se ti bude ještě pěknou chvíli vyhýbat, dokud neutichnou ty řeči,“ prohodila, aby mě uklidnila.

„Jaké řeči?“ podivila jsem se.

„No, samozřejmě ty o tobě a o něm. Jak jsi někomu nakopala zadek, protože to on nesvedl a zachránila mu tak život,“ objasňovala mi situaci, a tak se vlastně vrátila k hádce, kterou jsem s tím blbcem vedla posledně v té restauraci.

„Nenapadlo mě, že se to takhle rychle roznese,“ namítla jsem.

„To asi ani Cole, ale očividně nemá tak věrné přátele, jak si myslel. Ne že bych tedy držela svou pusu úplně zamčenou, pár lidí se to doslechlo i mým prostřednictvím, protože mě tehdy Cole naštval, ale převážně to šířila ta jeho partička,“ pokrčila rameny.

„A to ty, co šíří ty, pro něj, ponižující řeči, ještě z party nevyhodil?“ podivovala jsem se.

„Nevím, zase tak moc jsem toho nezjistila. Tohle je všechno, co se ke mně dostalo. Ale pokud zatím nikoho nevyhodil z toho svého úzkého kruhu přátel, tak to brzy udělá. Jeho nabubřelé ego teď dostalo pořádnou ránu a to ještě od holky.“

Po zbytek cesty na stadion pak změnila téma na to, jak se připravovala na tenhle zápas a jak se chce Derekovi líbit. Párkrát už spolu venku sice byli, ale tohle bude vcelku důležitá chvíle, jelikož se takhle možná představí jako nový školní pár a to ji trochu znervózňovalo. Přece jenom Derek byl někdo, když se to tak vezme.

Snažila jsem se tedy soustředit na její problémy a náležitě na ně reagovat, což se mi dařilo, ale jenom do chvíle, když jsme vjeli na přeplněné parkoviště před stadionem a při snaze najít volné místo jsme projížděli kolem Coleova auta, kde postával s pár přáteli. Sotva zaznamenal naši přítomnost, měřil si mé auto opravdu velmi nenávistným pohledem.

„Trochu se obávám, že Cole tu situaci z restaurace jako uzavřenou brát nebude,“ namítla jsem, když jsme kolem něj projeli a po dalších pěti minutách přejíždění jsme našli volné místo, kam jsem okamžitě zacouvala.

„Nemysli na toho blbce, dneska se musíš soustředit na fandění naší škole a především pak Paulovi, ne?“ mrkla na mě, když jsme vysedaly a já se jenom zasmála. Alex to viděla opravdu jednoduše, ale v jednom měla pravdu, Cole rozhodně nestál za to, abych si s ním zbytečně zatěžovala hlavu ve chvíli, kdy se nic neděje. Zamkla jsem tedy auto a společně s Alex jsme vyrazily tím mrazivým počasím k budově, před kterou už byla pořádná fronta. A nesměla by to být Alex, aby si nenašla nějakou tu kličku a nemusela celou tu frontu čekat. Lístky byly dávno rozprodané a teď je u vstupu jenom kontrolovali, ale i tak to zabralo hromadu času. Zamířila si to tedy k začátku fronty za jedním z lidí, co kontrolovali lístky a oznámila mu, že jsme tu na přání Dereka Orbana a Paula Warda – kluci se měli údajně zmínit, že přijdeme a oni nás měli pustit dál jako nějaké VIP osoby.

Což se skutečně stalo.

„Paul se nezmiňoval o tom, že nám rezervovali nějaké místa,“ namítla jsem.

„Samozřejmě, že neřekl, mělo to být překvapení. Mě to zmínil jenom Derek,“ zasmála se a vedla mě dál stejnou cestou, jako když jsme se tu byli na kluky podívat. Brzy jsme se octli ve velké hale, ale na ledu zatím žádní hráči nebyli. Na bruslích se tam zatím projížděli maskoti obou univerzit, které dnes spolu zápasili.

„Derek ti samozřejmě musel i říct, kam si máme sednout, že jo?“ popíchla jsem ji.

„Ovšem že,“ souhlasila a vedla nás hned za lavičku hráčů, kde na dvou sedadlech byly cedulky s našimi jmény. „Vidíš, všechno je zajištěno,“ zazubila se a odložila si na sedadlo se svým jménem bundu, potom koukla na hodinky a zjistila, že zápas začíná za víc jak půl hodiny. „Nezajdeme kluky ještě povzbudit do šatny? Určitě to ocení,“ navrhla.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ namítla jsem trochu rezervovaně.

„Neměj obavy, tohle je ten nejlepší nápad, co jsem za dlouhou dobu měla. Tak už pojď,“ pobízela mě netrpělivě a tak jsem ji nakonec následovala. Netušila jsem, jak celé hokejové družstvo bude reagovat na naši přítomnost v jejich šatnách, ale pokud to Alex neřešila, nebylo potřeba, abych se tím zabývala já sama. Co horšího se může stát, než že to bude pořádný trapas a chvíli se o tom bude na škole mluvit.

 

 

Naštěstí jsme nešli až do šatny. Přesně před ní jsme se zastavili a ve chvíli, kdy šel dovnitř jeden z hráčů, požádala ho Alex o to, aby poslal ven Dereka s Paulem. Hráč si nás jenom zvědavě prohlédl od hlavy k patě, u mě se trochu zastavil a jeho prohlídka trvala o něco déle, ale nakonec vešel do šatny a během chvíle už vycházel Derek ven a za ním po dalších dvou minutách i Paul s nejistým úsměvem na tváři.

„Tak krásná podpora… Doufám, že jste místa našli bez problémů,“ zajímal se Derek.

„Byla jsem překvapená, jak skvělé místa jste pro nás zajistili, ale děkujeme,“ odvětila jsem Derekovi a usmála se na Paula. Jeho nejistý úsměv se v tu chvíli konečně proměnil na ten široký a opravdu pěkný.

„Jsem rád, že jsi nakonec dorazila,“ ujistil mě.

„To já taky, ani nevíš jak,“ prohodila jsem a nehodlala svou odpověď dál rozvádět. Navíc mi bylo vcelku jedno, jak si to vyloží. U Paula jsem neměla obavy z jeho velkého ega nebo sebevědomí. Plus – určitě by se cítil daleko lépe, kdybych to myslela jako poklonu. „Doufám, že to dneska soupeřům natřete, budeme fandit, seč nám budou síly stačit,“ usmívala jsem se na něj dál.

„Budeme se snažit. Derek je skvělý kapitán a myslím, že jako tým jsme skvěle sehraní,“ ujišťoval mě Paul.

„Dost tokání, Paule, musíme se jít dooblékat, za chvíli má zápas začít. Ne, že bych vás tedy, slečny, vyháněl, ale asi by bylo fajn, kdybyste se vrátily na svá místa,“ vmísil se do našeho rozhovoru Derek a já musela souhlasit s jeho argumentací. Do začátku zápasu zbývalo už jenom dvacet minut.

„Dobře, uvidíme se po zápase,“ souhlasila Alex, dala Derekovi pusu, kterou nazvala ´pusou pro štěstí´ a jelikož jsem zahlédla ten pohled, který tomu okamžiku věnoval Paul, napodobila jsem Alexino chování. Potom jsem se s kluky rozloučila mávnutím ruky a vydala se zpět k našim místům.

„Myslím, že Paula ta pusa překvapila, ale udělalas dobře. On by se k něčemu podobnému jenom tak neodvážil,“ ujišťovala mě Alex o správnosti mého chování.

„Napadlo mě to. Doufám jenom, že ho ta pusa nebude odvádět od soustředění při hře.“

„Paul je v tomhle profesionál, toho bych se nebála,“ zamávla to Alex a já doufala, že má pravdu. V lidech jsem se za svým relativně dlouhý život již dobře orientovala, ale to pouze za předpokladu, že byli naprosto při smyslech – a jak známo, zamilovaní lidé při smyslech obvykle nebývají. Čímž jsem svůj mozek opět přiměla k úvaze, jestli ke mně Paul něco cítí. Podle všeho jsem se mu líbila, to bez pochyby. Uznala to jak Alex, tak i Derek, který nás vlastně seznámil. Ale cítí ke mně Paul i něco víc, než pouhou přátelskou náklonnost? Zatím jsme se spolu nebavili na téma mého původu. Neznám jeho postoj k upírům ani jejich potomkům. Na druhou stranu, já osobně mu zřejmě nevadím, dokonce se mě zastával tehdy v té restauraci. Chtěl se přece jenom postavit Coleovi, když si myslel, že to mé zranění obličeje způsobil on.

Vypadalo to tedy tak, že ke mně Paul opravdu něco cítí, což mě hřálo u srdce, které mi v hrudi splašeně bilo. Musela jsem uznat, že ani on mi není naprosto lhostejný. Z těch pár rozhovorů, které jsem s ním vedla, jsem vydedukovala, že se s ním skvěle povídá a ráda s ním tedy trávím čas. Má vcelku zajímavé názory na život, přestože je oproti mně velmi mladý…

Z úvah o Paulovi mě následně vytrhla až rána do levého ramene. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a během okamžiku mi zrak spočinul na škodolibém úsměvu, který měl připíchnutý Cole na tváři.

„Měla bys koukat na cestu, když někam jdeš,“ prohodil, jako by snad naše srážka byla způsobena mou nepozorností a nikoliv jeho naschválem.

„Tss, debile,“ zamumlala jsem potichu s vědomím, že mou urážku slyšel. Potom jsem popadla Alex a zamířili jsme si to na naše místa. Jen co jsme dosedli na rezervovaná místa, začala hra. Vůbec mi nepřišlo, že uběhlo tolik času od setkání s Paulem až po cestu na tribuně.

Bohužel jsem si ani ten zápas nemohla vychutnat, přestože byl opravdu napínavý. Důvodem toho všeho nebyl nikdo jiný než Cole Trent, který seděl jenom pouhé dvě řady za námi a já tak slyšela každé jeho slovo – přestože jsem se je snažila úpěnlivě nevnímat. Obyčejný člověk by stěží slyšel, co se mu snaží říct kamarád vedle něj, díky tomu mumraji všude naokolo, ale já ten problém neměla. Proto jsem všechny ty Coleovi poznámky na Paula slyšela vcelku dobře.

„Ten kluk z Vegas – jak že se jmenoval? Jó, jasně – Ward. Očividně na poušti nevědí, jak se má správně držet hokejka.“ „Neměl by někdo tomu Wardovi vysvětlit, jak se má stát na bruslích?“ Celá první třetina zápasu probíhala tímto stylem a k jejímu konci jsem byla už pěkně nabroušená a měla jsem chuť jim něco říct, ale naštěstí jsem se nějakým zázrakem udržela. Možná to bylo tím, že jsem s Colem nechtěla vyvolávat další šarvátky. Taky jsem možná doufala v to, že jeho slova pramení z toho, jak jsem ho naposledy shodila a on se po chvíli se vším srovná a nechá mě normálně žít.

Byla jsem naivní? Možná. Ale rodiče, vlastně celá rodina, mě učila vidět v lidech to dobré, pokud to alespoň trochu šlo. A pokud se Liam svého bratra zastával, nemohl být Cole jenom špatný. Musí v něm být i lepší stránka, jinak by s ním někdo tak pohodový jako Liam, nevydržel žít ani jeden den.

Druhá třetina probíhala obdobně jako ta první. Zlom přišel až v průběhu té třetí. Lidé v okolí si ničeho nevšimli. Tedy až na ty, kteří seděli v řadě s Colem. Ten se totiž najednou z ničeho nic zvedl a vydal se pryč, aniž by svým lidským přátelům cokoliv vysvětloval. Jeho chování mě překvapilo, proto jsem ho pohledem doprovázela tak dlouho, dokud jsem nezahlédla i Liama, který na něho čekal. Ve chvíli, kdy k němu Cole došel, popadl ho Liam kolem ramen a začal mu něco říkat. K mé velké smůle byli ti dva už dostatečně daleko, abych zachytila jakýkoliv útržek jejich rozhovoru a hluk na tribuně mou snahu vůbec neulehčoval.

Stalo se něco? Vyhrabala jsem z bundy telefon a kontrolovala, jestli nemám náhodou nějakou zmeškanou zprávu od rodiny. Ale nic tam nebylo. Žádný zmeškaný hovor ani zpráva.

Možná se nic nestalo a já všude vidím jenom nebezpečí, snažila jsem se uklidnit sama sebe. S Colem a Liamem jsme uzavřeli mír, Carlisle je dokonce informoval o přítomnosti několika dalších členů naší rodiny a pokud jsem měla správné informace, nevadilo jim to. Nebo možná vadilo, ale rozhodli se to skousnout.

Už, už jsem se chystala odvrátit zrak od bratrů a vrátit se ke sledování hry, když si mě všiml i Liam. Usmál se na mě a pokynul mi rukou, abych k němu došla. Překvapilo mě to. A nejenom mě. Cole se netvářil nijak nadšeně, kvůli tomu drobnému gestu rukou, zpražil svého bratra zuřivým pohledem, který mi neunikl.

„Omluv mě u kluků, musím jít,“ zamumlala jsem směrem k Alex, která fandila, seč jí plíce stačily, popadla jsem bundu a snažila se prodrat cestu k Liamovi a Coleovi.

„… Vyřídili bychom to sami,“ zaslechla jsem zamumlat ještě Colea, než jsem k nim došla.

„Co byste vyřídili sami?“ zeptala jsem se, když jsem došla až k nim.

„Nastala takové, hmm… nepříjemná situace a já si myslím, že bys o tom měla být informována, na rozdíl od mého bratra, který si myslí, že má všechno pod palcem,“ usmál se na mě Liam jedním ze svých zářivých úsměvů a já mu ho hned oplatila.

„Ale jistě, heroický komplex tvého bratra je všeobecně známá věc. Občas ale přeceňuje své síly, místo aby požádal o pomoc, kterou očividně potřebuje,“ oplatila jsem Liamovi stejným tónem a naprosto ignorovala Colea, který se už ani nesnažil potlačit vztekle vrčení.

„Uklidni se, Cole, dělá si legraci, copak to nepoznáš?“

„Legraci poznám, ale tahle drzá holka má u mě drobný vroubek, který svými slovy jenom zvětšuje, místo aby se snažila o jeho smazání,“ prohodil ke svému bratrovi už klidný Cole.

„Fajn. Očividně mezi sebou máte stále nějaké rozepře, teď je však musíte dát bokem,“ povzdechl si Liam, kterého najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, přešla dobrá nálada.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a taky mě všechno vtipkování přešlo. Liam vypadal jako fajn kluk, se kterým se jeden nikdy nenudí, ale pokud jde do tuhého, poznáte to na něm. Podobně to vlastně bylo i se strýčkem Jasperem. Mohla jsem s ním provádět všechny neplechy na světě, ale jakmile byla cokoliv špatně, smích ho přešel. A jakmile přešel smích Jaspera, nesmál se nikdo v rodině.

„Bude lepší, když ti to vysvětlím za pochodu,“ prohodil a už mířil k nejbližšímu východu ze stadionu. Spolu s Colem jsem ho následovala. S každým dalším krokem, kdy jsem byla dál od svého rezervovaného místa na tribuně, se mi rychleji a rychleji vracela pochmurná nálada, na kterou jsem chtěla na pár hodin zapomenout. Můj plán však očividně nevyšel a já musela zjistit proč.

 

 

Vyšli jsme až před stadion, kde jsem s Liamem srovnala krok, připravená ho zpovídat.

„Tak, povíš mi už, co se stalo tak hrozného?“ Pohár mé trpělivosti se začal plnit už uvnitř budovy a za chvíli, pokud nedostanu jasné odpovědi, asi přeteče.

„Byl jsem na menší obchůzce okolo města, když jsem zaznamenal jistou pachovou stopu…“

„Pokud myslíš upíří, tak s tím si starosti dělat nemusíš. Carlisle tě jistě informoval o tom, že máme návštěvu, která za pár dní opět odjede, aniž by se tu pokusili někoho zabít, ne?“ skočila jsem mu trochu neurvale do řeči.

„Ale ovšem, že o těch nových upírech vím. Ti přišli před pár hodinami ze severu, přesně jak jste nám ohlásili. Tahle stopa byla ale z jihovýchodu. Z Minneapolis,“ upřesnil, jako bych netušila, které město s tím směrem nachází.

„Co za pachovou stopu to bylo?“ položila jsem mu další otázku. Lezlo to z něj jako z chlupaté deky, takže jsem mu musela trochu pomoci. Tohle vyptávání mě trochu štvalo, ale nedalo se s tím nic dělat. Liam asi není zvyklý podávat celistvé informace, jako tomu je u nás doma.

„Cole je zná. Je to pár našich, kteří se nějakou dobu zdržovali v Minneapolis. Teď se očividně dali do pohybu a pokud ještě neucítili pach tvé rodiny, v nejbližší době se to jistě změní. Moc bych totiž nedal za to, kdyby se chtěli na chvíli stavit za Colem a ´zavzpomínat na staré časy´,“ podotkl Liam a Cole se přitom začal usmívat.

„Takže to je ta partička, co má na svědomí ten nedávný požár, při kterém umřeli další upíři?“ ujišťovala jsem se, přestože jsem odpověď už znala. Tehdy večer, když jsem tu zprávu viděla v televizi, jsem z toho měla špatný pocit. Informovala jsem o tom rodinu. Dva poloupíři proti našemu klanu, to nic není. Ale větší partička z města, které je co by kamenem dohodil od místa, kde teď žijeme, to není rozhodně nic příjemného. A mé předchozí obavy se naplnily.

Okamžitě jsem sáhla po telefonu, který stále nehlásil žádnou katastrofu a začala vytáčet tátovo číslo. Během toho jsem se rovněž vydala ke svému autu, kam mě následoval i Liam a neochotně i Cole.

„Co máš v plánu?“ zajímal se Liam a já jenom pokrčila rameny, když v tom byl hovor konečně přijat.

„Máme menší problém, mířím domů, během patnácti minut jsem tam. Zajisti, aby byli všichni doma,“ požádala jsem ho ve spěchu, odemkla auto, nasedla a už startovala. „Mám tě ráda, tati,“ prohodila jsem ještě tak ze zvyku, než jsem hovor ukončila.

Má poslední slova vyvolala u Cole značnou vlnu odporu, kterou jsem se však rozhodla ignorovat a obrátila jsem se zpět k Liamovi. „Zřejmě by se mi hodiny nějaké informace o té skupině mířící sem z Minneapolis, takže, pokud ti nevadí, že se ocitneš v domě plném upírů, nasedni, ať můžu vyrazit,“ pobídla jsem ho.

Liam na sebe nenechal dlouho čekat a k mému velkému překvapení ho následoval i Cole se slovy, že svého bratra nepošle do domu nějakých pijavic.

 

 

Obětování vyžaduje, abychom se vzdali toho, co milujeme víc než cokoliv jiného. Jen v agónii z těchto ztrát se mohou zrodit nová řešení, nehynoucí oddanost věci větší, než jste vy sami… A morální povinnost sledovat vytyčené cíle až k jejich naprostému dokončení.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 8. kapitola:

 1
22.01.2018 [23:54]

BreeTannerŽe by nakonec všichni začali spolupracovat? Emoticon Ne, to si asi moc maluji. Emoticon No, zase jsem se dostala k další kapitole, aspoň k jedné, než půjdu spát, a jako všechny ostatní, i tato je úžasná. Emoticon Emoticon Jsem zvědavá, jaké bude pokračování... Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!