Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 15. kapitola

23.08.2016 (11:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1197×

15. kapitola

Jako děti sebou při pohledu na krev trhneme, zatím si neuvědomujeme, že znamená rodinu, věrnost a že je esencí života. Ale přes všechny své klady je tu nevyhnutelná realita, že krev je často pro dítě bolestí a násilnou připomínkou toho, že nám může být vše vzato v jediném okamžiku.

Jen co jsem byla připravená k odchodu do školy, vzpomněla jsem si, že jsem zapomněla rodinu o něco poprosit. Zamířila jsem tedy za dědou do pracovny, kde studoval nějakou novou knihu ze zdravotnictví. Podle toho mála, co jsem zahlédla na obalu, než knihu odložil, aby mi mohl věnovat plnou pozornost, jsem to odhadla na něco ohledně srdce.

„Stalo se něco, zlatíčko?“

„Nevím, mám dojem, že se mi začíná nějak rozvíjet moje schopnost, ale to je vedlejší. Důvod, proč jsem za tebou přišla je, že tě chci poprosit, abys jel se zbytkem rodiny na pár dní na lov někam dál mimo město.“

Jen co jsem to dořekla, Carlisle se na v křesle napřímil a tvář mu zpřísněla.

„Proč o tohle žádáš? A co má znamenat ta nedůležitost s tvým darem? Dary nikdy nejsou nedůležité, zvlášť pokud se s nimi něco děje. Není to totiž obvyklé, aby se nějak vyvíjely. Upír je buď má, nebo ne,“ nadhodil Carlisle a mně ta informace samozřejmě vsadila brouka do hlavy. Musela jsem si udělat poznámku, abych to ještě prověřila.

„Dědo, víš, že já jsem jeden z prvních exemplářů mého druhu. Není prověřeno, že se nelišíme i v jiných věcech, než jenom v tom, že dokážeme přežít bez krve. Ale jak jsem řekla, tohle je vedlejší. Navíc pospíchám do školy. Takže – můžu se spolehnout, že všichni na pár dní odjedete?“

Carlisle přikývl a já se chystala k odchodu, když ještě promluvil: „Než odjedeme, podívám se ti, jestli tu někde nemám knihu o darech. Aro se je v minulosti snažil zmapovat a zjistit, jak fungují a proč se u některých z nás objevují a u některých ne. Třeba by ti to mohlo pomoct v tvém samostatném studiu,“ navrhl.

„Jako bys mi četl myšlenky, dědo,“ usmála jsem se na něj a ještě k němu došla, aby mu dala pusu na tvář jako poděkování. Občas mám v téhle rodině pocit, že dar čtení myšlenek nemá pouze můj táta.

„Není vůbec zač. Teď ale už běž, ať nezmeškáš nějakou důležitou přednášku,“ pobídl mě a já se v okamžiku vytratila z jeho pracovny a už-už nasedala do auta, abych mohla vyzvednout Alex u ní doma.

První hodinu to ráno jsme měli laboratoře a profesorce neuniklo, že se Derek dostavil o něco později. Jakpak by taky ne, když jsme všichni byli zabráni do studia pokusu, který jsme měli v následujících dvou hodinách provést a on tak narušil dokonalý klid v celé učebně.

„Pan Orban. Jak milé, že jste nás navštívil,“ podotkla kysele a už si něco psala do svých poznámek.

„Omlouvám se, paní profesorko, trénink se trochu protáhl,“ odvětil a rychle došel k našemu stolu, kde jsem Alex předčítala jednotlivé kroky pokusu a ona je postupně s pomocí kádinek, kahanu a několika zkumavek realizovala. Byla natolik soustředěná do onoho pokusu, že si Derekova příchodu do učebny ani nevšimla, přestože ho profesorka komentovala značně hlasitě, a tak, když ji objal kolem pasu a políbil na krk, natolik se lekla, že jí spadla z ruky jedna zkumavka a po podlaze se rozlila modrá tekutina.

„Sakra!“ vykřikla Alex a sháněla se po něčem, čím by podlahu utřela.

„Co se tady děje?“ Alexin výkřik upoutal profesorčinu pozornost a samozřejmě i pozornost ostatních spolužáků. Ti se však na rozdíl od profesorky obrátili zpět ke své práci, když zjistili, že se rozbila pouze jedna zkumavka bez nějakých vedlejších úkazů. „Pane Orbane, můžete mi vysvětlit, jak je možné, že jen co se objevíte ve třídě, je část školního majetku rozbitá na kousíčky?“ Obrátila se hned na Dereka, který už donesl z kouta lopatku a smetáček a zametal střepy.

„Ehm… To zřejmě nedokážu,“ pokrčil rameny a hrál si na kajícníka tak dokonale, že jsem se musela usmát. Takhle balamutit lidi mu šlo. Zvlášť, když vypadal tak, jak vypadal. Po tréninku měl ještě vlhké vlasy, které se mu neposedně vlnily, a vzduch naplňovala vůně jeho sprchového gelu, který voněl po santalovém dřevu.

Profesorka se s Derekovým vysvětlení-nevysvětlením smířila zavrtěním hlavy, a potom ukázala, kam se mají odnést střepy, a udělat konečný úklid. Potom nás nechala pokračovat v práci, se kterou jsme teď byli lehce pozadu, a museli jsme si pospíšit, abychom to do konce hodiny stihli. Postupné zahřívání a ochlazování kádinky s kapalinou prostě zabere dost času. Chemické pokusy prostě nejsou časově nenáročné, pokud tedy nepředvádíte na střední škole to, jak jde zapálit vodík – to je výjimka potvrzující pravidla.

Proto jsme s Alex hned zaúkolovali Dereka, aby začal míchat se zkumavkou nad hořícím kahanem a mezitím nám říkal, jak probíhal trénink na ten následujicí zápas. Vypadal plně nabuzen z té ranní fyzické aktivity, bohužel pro něj, zatím jenom sportovní. Alex se do teď ani slovem nezmínila, že by jejich vztah nějak pokročil, přestože jsem si byla jistá, že zrovna ona nepatří k holkám, které by si podobné potěšení dlouho odpíraly a nechávaly kluka dlouho čekat. Samozřejmě tím nechci říct, že by byla nějak lehká, bože můj to chraň, něco takového jsem nechtěla ani nadnést.

Po hodině se Alex chystala na přednášku o genetice, kterou jsme měli opět s profesorem Morinem. Pokud jsem si dobře pamatovala, měl pokračovat v křížení DNA, co probíral, když jsem přednášku absolvovala s Colem a jeho přáteli. Tehdy Alex chyběla a dost to olitovala. Zrovna tohle téma bylo jejímu srdci nejblíže. Chvíli poté, co jsme se spřátelily, se mi svěřila s tím, jak ji můj druh fascinuje a jak by s jeho pomocí chtěla nějak ozdravit lidstvo nebo co přesně to měla v plánu.

Původně jsem na tu přednášku měla jít s ní, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela a místo do přednáškové místnosti jsem vyrazila do knihovny, kterou jsme měli společnou pro všechny fakulty. Derek mě doprovázel, protože si potřeboval vyzvednout nějaké podklady k jeho semestrálnímu projektu, a tak jsme si mohli trochu promluvit. Obvykle totiž konverzaci mezi námi zastala Alex.

„Paul mě pozval na ten váš zápas, co budete mít zítra,“ informovala jsem ho.

„Já vím, ráno mi to říkal… Taky zmínil, že jsi souhlasila,“ přitakal.

„Jo, tak trochu mu to dlužím a navíc potřebuju vypadnout od těch všech katastrof tady,“ rozhodila jsem rukama. „Bude to příjemně strávený den.“

„Pro tebe a přihlížející zřejmě jo, ale my s Paulem se pěkně zapotíme. Soupeři nejsou žádné peříčka… A co se týká těch katastrof tady, je mi jasné, že to musí být na jednoho opravdu hodně, ale asi by stálo za to, abys to co nejdřív rozlouskla. Paul je fajn kluk a byl bych nerad, kdybys mu nějak ublížila.“

„Ublížila? Já?“ nechápala jsem jeho slova.

„Správně. Slyšel jsem, co se tady po škole povídá, a to vcelku hlasitě, ohledně tebe a Colea. Nevím, co se mezi vámi dvěma děje a ani to asi vědět nechci. Colea nemám rád a zřejmě se to nikdy nezmění, ale pokud se mezi vámi něco odehrává, měla bys být k Paulovi upřímná a nechat ho jít hledat si štěstí jinam. On je totiž asi jediný, kdo ty drby na škole nezaregistroval,“ informoval mě o vývoji situace a mě se nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovička.

„Ach…,“ vydechla jsem. „Jo, tak o těch řečech jsem už něco zaslechla, nic konkrétního, ale věř mi, nic z toho není pravda. Paulovi nehodlám nijak ublížit, mám ho opravdu ráda,“ ujišťovala jsem ho, zatímco jsme společně došli až do knihovny, kde se Derek zastavil u paní na recepci.

„Dobrý den, potřeboval bych knihu Vladař od Niccola Machiavelliho a Machiavelliho Vladař - Nové umění politiky od Thierry Ménissiera a Yvese Charlese Zarka,“ odklonil se od našeho tématu. Paní od pultíku je okamžitě začala vyhledávat v databázi, aby Dereka odkázala na třetí poschodí, třetí uličku v sekci Svět a politika, kde se měla nacházet politologická díla z období 18. století.

„Vy potřebujete také něco vyhledat?“ obrátila se malá paní s opravdu neskutečně velkými brýlemi na nose ke mně.

„Ne, děkuju,“ odmítla jsem.

„Snad tě taky nezajímá politologie?“ obrátil se ke mně Derek, když jsem ho doprovázela do třetího patra.

„Není to nejzajímavější čtení, ale občas se tam najdou zajímavé myšlenky. Každopádně nemířím do této sekce. Potřebuju najít něco jiného a nepotřebovala jsem, aby paní na recepci věděla, co hledám,“ pokrčila jsem rameny.

„Fajn, tak se sejdeme asi odpoledne na kávu, končíte s Alex obě ve čtyři, ne?“

„Správně… Sejdeme se v kavárně,“ souhlasila jsem a odbočila doprava, zatímco Derek doleva hledat zadané knihy. Přestože jsem nechtěla, aby někdo věděl, co hledám, musela jsem si přiznat, že vlastně netuším, co přesně hledám. Doufala jsem, že to zjistím, až to najdu. Děda sice říkal, že by snad mohl mít knihu ohledně výzkumu upířích darů, kterou sepisoval Aro, ale podle mě to nebude jediný dokument na toto téma.

Po odhalení upírů světu se seběhlo opravdu hodně událostí – a mezi ně patřil i zvýšený prodej populárně naučných knih o tomto druhu. Mezi všemi různými nepodloženými bláboly se ocitl i Stokerův Dracula a mnoho dalších. Hodně lidí nevědělo, jak přesně na upíry reagovat. V knihách byli popsáni jako tajemné, tiché postavy, do kterých se hlavní hrdinka rychle zamiluje a chce s ním strávit nesmrtelný život.

V tu chvíli se do toho všeho zapojili potomci skutečných upírů, aby trochu upravili pokřivený obraz lidí. Vzniklo několik knih, které byly co do upíří historie a toho, jak se člověk stane upírem, nejreálněji napsané, a já doufala, že by v nich mohlo být něco i ohledně darů. Nikdy jsem ty knihy totiž nečetla, neměla jsem to zapotřebí. Bylo mi jasné, že v nich budou všichni upíři popsáni jako jasně záporné postavy, což očividně byli, ale ne všichni. Já upíry znala tak, jak jsem potřebovala, a nikdo nemusel můj pohled na svět nijak upravovat.

Procházela jsem uličkami přeplněnými knihami a pročítala nadpisy na všech hřbetech, ale nic jsem nemohla najít. Nebyla jsem si vlastně tak úplně jistá, jestli hledám v té správné sekci, ale doufala jsem, že jsem se nespletla a nakonec tu najdu dokument, který potřebuji.

Nenašla jsem ho. Po hodině a dvanácti minutách jsem hledání vzdala. Usoudila jsem, že to nemá smysl. Navíc Carlisle přece říkal, že bychom nějakou podobnou knihu mohli mít doma, ne? Bude mi muset stačit ta. Ačkoliv jsem vůbec netušila, že bychom ji mohli mít doma.

Už jsem se chystala k odchodu z knihovny, abych mohla koupit kafe a počkat Alex před učebnou, když se mi rozezvonil telefon. Děda mi ve zprávě oznamoval, že se domluvil se zbytkem rodiny a chystají se k odjezdu jen, co se odpoledne vrátím ze školy. „Uf…“

Vyšla jsem z budovy knihovny a přes školní nádvoří zamířila do kavárny. Venku už byla cítit přicházejicí zima. Sněžné mraky byly nízko a celé dny působily tak pochmurně. Na stromech se houpalo posledních pár listů, které každou chvíli sváděly boj se silným větrem, který se tady v okolí jezera proháněl, a zatím vítězily. Kolem mě procházelo jenom pár studentů, ještě byla prakticky stále vyučovací hodina, takže se tu houfy nedaly ani očekávat.

Během okamžiku jsem došla do kavárny, kde v poklidu sedělo několik studentů nad knihami a svými šálky kávy. V zadní části se to připravovalo na večerní akci, což by měl být večer s poezií, jak jsem zaznamenala pozvánku napsanou křídou na tabuli. U pultíku jsem tedy objednala dvě mocca a nakonec jsem se před přednáškovku dostala tak akorát včas, abych Alex předala ještě teplý kelímek.

„Dneska byla snad ta nejzajímavější přednáška z tohoto semestru,“ vychrlila ze sebe Alex a usrkla z kelímku s kávou tak rychle, div si neopařila jazyk. „Zítra mi musíš donést své poznámky z minulé hodiny, abych si to mohla opsat.“

„Z minulé hodiny?“ zarazila jsem se a Alex kývla. „To nepůjde, tehdy jsem si poznámky nedělala. Ale můžu se ti to pokusit nadiktovat,“ navrhla jsem.

„To je fuk, stejně to bude tak přesné, jakoby to Morine vykládal přímo mně,“ pokrčila rameny. „Cos vůbec celé ty dvě hodiny dělala?“

„Potřebovala jsem si najít nějaké informace v knihovně,“ odpověděla jsem neurčitě.

„Aha… Jo, a říkal ti už Paul o tom zápase, co budou mít zítra v Grand Rapids? Derek mě pozval, ale ještě nevím, jestli pojedu. Samozřejmě bych ho ráda podpořila, jak by to měla správná přítelkyně dělat, jenže nevím, jestli mi to naši dovolí. Nějakou dobu už plánují návštěvu babičky v Minneapolis a asi se z toho nevykroutím.“

„To je škoda, ale rodina je stejně tak důležitá jako přítel. Každopádně, já se do Grand Rapids určitě chystám, už jsem to Paulovi slíbila,“ odvětila jsem. Během rozhovoru jsme se postupně přesouvaly na další přednášku, kterou jsem si už nechtěla nechat utéct. Byla jsem teď klidná. Věděla jsem, co se děje s Colem, Liamem a jejich partičkou. Má rodina se chystala odpoledne na pár dní opustit město, takže by se jim měla vyhnout… Všechno vycházelo v pohodě. Navíc jsem se už nemohla dočkat toho víkendu.

„Odpoledne se máme s Derekem a Paulem potkat ještě v kavárně, měla jsem ti to vyřídit, když jsme se v knihovně loučili.“

„Fajn, to by šlo. Po cestě domů se mám stavit vyzvednout ségru z baletu, takže mám nějakou tu hodinku čas,“ souhlasila a pak už jsme došly tak akorát do další místnosti, kde si už profesorka před katedrou připravovala dnešní prezentaci na téma Využití chemie v kriminalistice. Však to znáte, nejedna televizní kriminálka z počátku dvacátého století si na podobném tématu postavila celé vyšetřování. Spoustu nadšenců to tehdy přivedlo k chemii. Ale od počátku do konce století se toho odehrálo opravdu hodně a pro nás je tenhle předmět pouze okrajovou záležitostí. Je to spíš jenom informativní. Navíc se občas jeden dozví mnoho zajímavostí ze současného vyšetřování. Nebylo by to totiž poprvé, kdy profesorka hostovala při nějakém případu jako konzultantka, a potom nám o tom vyprávěla. Snad pokaždé se totiž její přednáška stočí na téma kriminalistika.

„Tak co to bude dneska – bude řešit vraždu bez pachatele nebo únos s několika tucty pachateli?“ usmála jsem se, když jsem si s Alex sedla do třetí řady.

Během poslední hodiny, kdy jsem měla další laboratoře, výjimečně bez Alex, mi přišla zpráva.

Doufám, že je tvoje rodina už pryč. Došlo k menší změně plánů a jsme na cestě zpět. C

Po přečtení zprávy jsem měla oči vykulené jako pingpongové míčky a najednou vůbec netušila, co bych měla dělat. Děda přece psal, že vyrazí, jakmile se vrátím ze školy, což mělo být až tak za dvě hodiny – vzhledem k tomu, že jsme měli jít s přáteli ještě na kafe. Navíc Cole mě ujišťoval, že dřív jak zítra se nevrátí!

„Sakra,“ uniklo mi ze rtů ve chvíli, kdy kolem mě procházel jeden z doktorandů, kteří nás měli dnes na starosti místo profesora, který bohužel onemocněl.

„Mobilní telefony by měly zůstat během hodiny schované v batohu, slečno Cullenová,“ upozornil mě taktně, když viděl, že v ruce svírám něco, co dříve bylo podobné mému telefonu. Natolik jsem se totiž rozrušila faktem, že se všechny plány najednou tak uspěchaly, že jsem ho trochu víc stiskla… A ani moderní technologie nedokáže odolat poloupířímu stisku.

„Omlouvám se, tohle bylo velmi důležité,“ zamumlala jsem. „A, ehm, pokud byste mě omluvil, musím odejít… Rodinné důvody,“ dodala jsem a začala si balit věci do tašky tak rychle, že ani kdyby mě zastavit chtěl, neměl by šanci.

„Ovšem, ale udělám si u vašeho jména poznámku. Svou práci budete muset dodělat v náhradním termínu, jinak budete mít nedostatečnou,“ upozornil mě a už si psal onu poznámku do papíru. Zvedla jsem se ze židle a cestou ke dveřím vyhodila rozpadlý telefon do koše. Moc ekologické to nebylo, ale neměla jsem zrovna moc čas na to, shánět se po takovém koši, který byl na nebezpečný odpad.

Cestou na parkoviště mě napadlo, že teď nemám možnost napsat ani Alex, že nedojdu, takže jsem během okamžiku změnila směr mé cesty a zamířila rovnou do kavárny. Chystala jsem se nechat vzkaz u servírky, aby ho následně předala Paulovi a ostatním, ale jen co jsem vešla dovnitř, už na mě mával Derek od svého laptopu a vypůjčených knih, abych se k němu přidala.

Tak s tímhle jsem nepočítala. O pár minut mě to určitě zdrží. Teď jenom, aby to nebyly opravdu cenné minuty, a já pak nelitovala… Ale ne, je to kamarád, a pokud aspoň něco, zaslouží si, aby se z odpoledního posezení omluvila sama a neposílala nějaké lístečky po servírce. Zvlášť když už jsem ho tu rovnou potkala.

„Prosím tě, nemáš tušení, jak bych měl přetransformovat Machiavelliho politické myšlení, na situaci 20. století? Tak chlap přece žil v šestnáctém století, jak to můžu aplikovat na dobu u skoro čtyři století později?“ spustil, jen co jsem k němu došla. Chvíli jsem na něj nechápavě zírala, když mi došlo, že zpracovává nějakou seminární práci a zřejmě rovnou do politologie.

Já ten předmět neměla ráda, vždy se v něm probíralo to, jak manipulovat s lidmi. A to, že zmínil Machiavelliho – no, jeho myšlenku, kterou využívá v knize, která zrovna ležela před Derekem na stole, jsem taky moc nemusela.

„Zkus aplikovat tu myšlenku, že politika má jinou morálku a že co by v obyčejném životě mohlo být považováno za nemorální, naopak v politice je správné. Machiavelli tvrdí, že pokud se politik zásadově řídí občanskou morálkou, je špatným politikem. Jeho povinností je učinit vše, co je potřeba pro zájmy svého státu, a nesmí se ohlížet na nic jiného. Takový politik pak prý disponuje „virtù“ a bude mu přát štěstěna. Pokud si dobře pamatuju, tak odlišení morálky v životě a v politice je vůbec nejvýznamnější poselství této knihy,“ vychrlila jsem ze sebe všechny základní informace o knize.

„To by nejspíš šlo. Možná bych to mohl aplikovat na nejzajímavější událost tohoto století a tedy, jak byli odhaleni upíři. Podle všeho ta rodina v Itálii vládla několik století a vždy byla dobře kryta před zraky lidí. A stejně tak se jí podařilo tajit existenci upírů na celém světě. Museli v tom mít pěkně propracovaný systém,“ spustil svoje teorie Derek, aniž bych měla šanci mu říct, že potřebuji domů a že z odpoledne nic nebude.

„Takhle bych to neřekla. Aro s bratry měli moc jenom díky upírce jménem Chelsea, která k nim vždy pomocí svého daru připoutala mocné upíry, aby se proti nim nemohli postavit, ba naopak aby bojovali po jejich straně. Během celé jejich historie a upevňování jejich moci došlo k mnoha válkám, které si lidé milně vysvětlují jako lidské nepokoje. Každopádně po mnoha pravých umrtích, kdy bratři vyčistili svět od divokých upírů, kteří na sebe upozorňovali, dávali si ti ostatní víc záležet na tom, aby je nikdo neodhalil. Navíc měli Volturiovi dost špehů nebo bylo hodně upírů, co se jim chtělo zavděčit, takže ti jim hlásili situace různě na světě… Každopádně si nemyslím, že zrovna přenesením Machiavelliho myšlenek na situaci s upíry si u učitele získáš plusové body,“ namítla jsem.

„Právě naopak, myslím si, že zrovna tohle po nás chtěl,“ zavrtěl hlavou a začal něco sepisovat na laptopu. Pak se ale zarazil. „Nejsi tu ale nějak brzy? Hodina by měla končit až za sedmdesát minut?“ podivil se.

„No vidíš to, pak že mají upíři dokonalou paměť. Chtěla jsem tu nechat u servírky vzkaz, že se k vám dneska nepřipojím – naléhavá situace doma. A pak jsi na mě zamával ty, takže je asi lepší ti to říct osobně, než nechávat nějaké lístečky. Omluv mě u Paula, ano? Už musím jít,“ vyhrkla jsem rychle, nečekala jsem ani na Derekovu odpověď a už vycházela ze dveří kavárny. I ten krátký rozhovor s ním mě značně zdržel.

Potom už mě nemohlo nic zastavit v tom, abych nasedla do auta a vyrazila domů. Z parkoviště jsem vyjela tak zbrkle, až jsem zanechala černé čáry na asfaltu. Domů jsem potom dorazila v naprosto rekordním čase, jelikož jsem moc nehleděla na dopravní předpisy. S velkou pravděpodobností budu moct příští týden očekávat nějakou tu pokutu za překročení rychlosti.

„Ness… Nejsi doma nějak brzy?“ zarazila se máma, když mi vyšla naproti před dům.

„Trochu jsem si zkrátila výuku. Psal mi totiž Cole. Měli byste odjet co nejdříve. Ta jeho parta se zrovna v tuhle chvíli vrací do města a podle všeho by bylo nejlepší, kdybyste tu teď nějakou chvíli nebyli,“ vysvětlovala jsem v rychlosti, když jsem mířila do domu.

„Říkala jsem si, proč nás tak najednou nechceš doma,“ usmála se na mě máma.

„Doufám, že jste už všichni nachystaní. Děda psal, že vyrazíte, jakmile dojedu domů ze školy. Což je zrovna teď.“ Mluvila jsem neskutečně rychle a pobíhala po domě jako splašená a hledala ostatní členy rodiny. Měla jsem neskutečné štěstí, že mluvím s upírkou, která nemá s mou rychlostí žádné problémy. Na máminy standardy jsem byla ještě značně pomalá.

„Carlisle s Esmé jsou ještě ve městě. Carlislea volali na konzultaci k nějakému případu v nemocnici a Esmé potřebovala něco vyřídit v kanceláři. Rose je s Emmettem v garáži a Alice s Jasperem nejspíš někde v lese – neříkali, kam se chystali, když odcházeli z domu.“

„Sakra!“

„Ale no tak, Ness. Takhle jsme tě mluvit neučili,“ vyšel z dědovy pracovny táta a hned mě káral.

„Omluvám se. Jenom zase ztrácím nervy,“ zamumlala jsem. „Kdy už tahle honička skončí? Proč nemůžeme žít tak, jako když jsem byla malá a svět znal upíry jenom z laciných sci-fi a jiných výmyslů?“ povzdechla jsem si. Strašně se mi po té době stýskalo. Samozřejmě jsem na jednu stranu byla ráda, že si před lidmi nemusím na nic hrát, ale na tu druhou… Ráda bych si hrála na normálního člověka, pokud bych mohla mít klidný život se svou rodinou.

„To bohužel není možné, ale neboj, zavolám Carlisleovi, že je důležité, abychom vyrazili, co nejdříve to půjde,“ přitakal táta a už vytáčel dědův telefon.

„Proč jsi vlastně nezavolala a rovnou jsi přijela? Měla jsi zůstat ve škole,“ vyzvídala máma.

„Stala se menší nehoda a telefon trochu nepřežil, zítra nebo při nějaké vhodné chvíli, si budu muset koupit nový. To je taky důvod, proč jsem hned přijela,“ vysvětlila jsem jí situaci a dál nervózně přešlapovala po obývacím pokoji, kam jsem při tom všem pochodování po domě, došla. Táta vysvětloval dědovi do telefonu situaci a už se k nám připojila i Rose s Emmettem. Rose si otírala ruce od oleje do kusu nějaké hadry a Emmett ji napodoboval, ale rovnou do svého bílého nátělníku, na kterém tak zůstávaly nepěkné černé fleky. Rose i máma si ho změřily naštvaným pohledem.

„No co, Alice bude mít další důvod ke zběsilým nákupům, které tak miluje,“ omlouval své chování.

„Carlisle tu bude spolu s Esmé do patnácti minut. A jak tak poslouchám, tak i Alice s Jasperem jsou na cestě domů,“ zazubil se táta. Zazubil? Jak mě tohle slovo mohlo ve spojitosti s vlastním tátou napadnout?  

„Copak se ti nezdá?“ Jeho úsměv se ještě rozšířil a já jenom zavrtěla hlavou. Táta vypadal naprosto spokojené, ačkoliv jsem nedokázala pochopit, jak je to možné. Vlastně, nebyl to jenom táta, kdo se nijak nestrachoval z nadcházejicích událostí. Všichni kromě mě byli naprosto v klidu. Jak je možné, že takhle vyvádím jenom já?

„Zřejmě to bude proto, že se není čeho obávat,“ odpověděl mi táta.

„Není?“ divila jsem se.

„Zlato, nejde o to, jestli se je nebo není čeho obávat. Jako rodina jsme přežili už hodně nepříjemných situací a jedna taková skupinka, co si hraje na mstitele lidské populace, nás nemůže zastrašit,“ objala mě máma.

„Ale ani tohle nemění nic na tom, že o vás o všechny mám starost a nesnesla bych, kdybych o někoho z vás přišla,“ zamumlala jsem jí v náruči a cítila, jak mi po tváři teče slza. Rychle jsem ji ale setřela a odtáhla se od mámy. Měla pravdu. Jako rodina jsme víc a všechno zvládneme. Posledních skoro sto let to ukázalo. Přežili jsme i to, co položilo mocnou královskou rodinu.

„Říkal Liam nebo Cole něco o tom, kdy se ti jejich přátelé chystají k odchodu?“ zajímala se Rose.

„Bohužel nic konkrétního, ale jelikož dorazili hlavně kvůli těm ztraceným dívkám z Grand Forks, tak si myslím, že by se neměli zdržovat dlouho. Podle všeho se o toho upíra, co se tam potloukal, postarali,“ tlumočila jsem jim všechny informace, co jsem od Colea měla.

„Fajn. Ten menší lov máme naplánovaný na tři dny. To by mohlo být dost času, ale kdyby ne, tak nám dej vědět,“ instruovala mě Rose, a tak mi akorát připomněla, že bych se měla stavit ještě v obchoďáku a koupit si nový telefon.

„Že bych se neozvala, o to mít strach nemusíte, jakmile se to tu všechno uklidní, tak okamžitě volám, slíbila jsem." Rodina ještě neodjela a já už jsem je chtěla mít opět doma. Už si vlastně ani nepamatuju, kdy naposledy jsme byli od sebe nějak odděleni na víc jak jeden den.

Sotva jsem se domluvili na tom, kdy se komu ozvu a podobně, dorazil před dům Carlisleův Mercedes a společně s Esmé došli domů ve chvíli, kdy už jsem ostatní tlačila ke dveřím.

„Vidím, že nemá smysl na nic čekat,“ zasmál se Carlisle, když ho všichni ostatní ve dveřích málem převálcovali. Jo, takže je to jasné, opravdu tu hysterčím jenom já sama. Po tomhle to bude chtít další lekci taj-či s Jasperem, abych se uklidnila.

„Svezu se s vámi aspoň za město a trochu se tu porozhlédnu. Není moc času na to, aby se váš pach vypařil, ale aspoň budu vědět, kam se nesmí Coleova parta dostat,“ prohodila jsem, když jsem nasedala na zadní sedadlo vedle mámy. Nechtěla jsem je nechat odjet. Nebo možná ještě lépe, hned bych jela s nimi. Vůbec se mi nechtělo čelit Stevovi a Zoye.

Následně jsme vyjeli směrem na sever a během pár minut už jsme se přiblížili k ceduli označující, že vyjíždíme z Bemidji. Rychle jsem se snažila se všemi rozloučit rychlou pusou, ale očividně to loučení nebylo dostatečně rychlé. Proti nám se blížilo známé auto, a než jsem se nadála, zastavilo hned vedle dědova Mercedesu a řidič už stahoval okénko na své straně.

„Srdce umírá strachy už jen při pomyšlení na lásku, která zmizí navždy, na okamžik, který nesplní očekávání, na poklad, který místo aby byl nalezen, zůstane navěky skryt v písku. Protože když k tomu dojde, srdce nakonec velice trpí.“

– Paulo Coelho

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 15. kapitola: