Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jessica Volturi - 9. kapitola - Poslední kapka a naděj je pryč

06.06.2011 (21:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2054×

Uběhl týden od večera, kdy mě Orien požádal o ruku. Všechno je připravené, zítra se vdávám. Musela jsem se pousmát, zrovna já se budu vdávat. Přestala jsem myslet na zítřek a věnovala se Sulpicii a Markiemu. Seděli vedle sebe na pohovce a neustále se dohadovali nad prkotinami kolem svatby. Před chvílí mě vykopli do šatny, abych se šla obléct do svatebních šatů.

„Tak co na ně říkáte?“ ptala jsem se jich, když jsem si před ně stoupla.

„Nádhera, Jessico, takové jednoduché, ale nádherné,“ řekla Sulpicia. Podívala jsem se na Markieho, ten místo slov pištěl.

„Ty čučíš na Sex ve městě, nebo co?“ vyzvídala jsem.

„Proč?“ nechápal.

„Pištíš jak Šarlota.“ Suplicia se tomu zasmála, Marcus práskl dveřmi a už ho nebylo. Pokrčila jsem rameny a šla se převléct.

Šaty jsem dala na figurínu a společně se Sulpicií jsme odešly. Ona šla za Arem, který byl s Orienem a já šla do zahrady. Čekala jsem na ni, až se vrátí a vyrazíme do noční Volterry společně s Marcusem. Vlastně bych měla zajít pro Markieho, trošku jsem ho naštvala.

Společně s Markiem jsme šli pro Sulpicii a šli jsme ke garážím. Kde jsem si vzpomněla, že nemám kabelku.

„Hned jsem zpátky,“ houkla jsem na ně.

„Nemusíš tam chodit, peněz máme dost, Aro nás všechny zve. Je šťastný, že tě konečně dostal pod čepec,“ oplatila mi stejně hlasitě Sulpicia.

„Nemám u sebe mobil, třeba by mě někdo sháněl, nikdy nevíš.“

„Pět sekund, víc nečekáme!“ dal mi ultimátum Markie.

Na chodbě před pokojem jsem zpomalila na normální chůzi. Dveře od pokoje byly otevřené, to je divné. Uslyšela jsem dva hlasy, Oriena a Benerike.

„Má pěkné šaty.“ To byl její hlas. Přitiskla jsem se ke stěně chodby a poslouchala.

„Ano, určitě v nich vypadá nádherně, ale to není důvod, proč jsi sem přišla. Co chceš, Benerike?“

„Máš pravdu, znáš mě.“

„A ty znáš mě.“

„Prožili jsme toho spolu hodně, Oriene, nechci, aby to skončilo.“

„Ale ono to skončilo, začínám nový život s Jess.“

Uslyšela jsem kroky, zřejmě se k němu přiblížila, mrcha!

„Řekl jsi, že mě stále miluješ.“

Co že jí řekl? Chtěla jsem tam vtrhnout, ale uviděla jsem něco, co mě zarazilo. Ti dva se líbali, nevšimli si mě. Orien se okamžitě odtáhl, já rychle vycouvala a utekla pryč. Nevěděla jsem, co dělat, přešla mě nálada na noční toulky Volterrou a Marcus se Sulpicií by po mně chtěli vysvětlení, proč nejdu. Vím, co bych potřebovala, potřebovala bych obejmout, vědět, že mě má někdo rád, a přitom aby se ten dotyčný na nic nevyptával.

Rozběhla jsem se směrem k tělocvičně, Felix akorát vycházel z pokoje, jak trefné. Neřekla jsem mu nic, vpadla jsem mu do náruče a rozvzlykala se.

„Jess, copak je? Proč brečíš? Něco se stalo?“ chrlil ze sebe otázky, jako by byl na baterky.

„Ne, všechno je v pohodě, jen buď se mnou. Potřebuju být s někým, kdo mě má rád, kdo mě obejme.“

„Okej, tak se drž,“ řekl.

„Proč se mám…“ nedořekla jsem, vyhoupl si mě do náruče a upíří rychlostí utíkal pryč. Odnesl mě do věže, tam mě položil na zem a sedl si vedle mě.

„Nemusíš být nervózní, to je normální u ženských.“

Myslí si, že mám nervy ze zítřku. Ještě že tak. O tom polibku se nesmí nikdo dozvědět. Doufám, že Benerike udělalo dobře opět mi ublížit.

„Jess? Vnímáš mě?“

„Co? Jo, vnímám tě, Felixi.“

„To jsem rád, už jsem si myslel, že tu dělám tvým myšlenkám křoví.“ Zasmál se a pohladil mě.

„Usměj se, Jess, máš nádherný úsměv.“

Usmála jsem se. Bože, jak já ho mám ráda. Položila jsem hlavu na jeho rameno, přitáhl si mě k sobě.

„Mohla bych se tě na něco zeptat?“

„Ptej se na cokoliv, vždy ti odpovím po pravdě.“

„Dokázal bys mi někdy ublížit?“

„Proč se ptáš? Tobě snad Orien nebo někdo jiný ublížil?“

„Ne, jen se ptám.“

„Ne, nedokázal bych zranit osobu, jako jsi ty. Ty jsi pro mě hodně důležitá, Jess.“ Zvedl mi hlavu, abych mu viděla do tváře.

„Nedokázal bych žít bez našeho přátelství.“

Přikývla jsem, stále měl svou dlaň na mé tváři. Jemně jsem se dotkla jeho krku a pomalu si ho přitahovala k sobě blíž, nebránil se. Lehce jsem se otřela rty o ty jeho, rukou mě popadl za pas a víc si mě k sobě přitiskl. Pootevřela jsem ústa, on toho využil a my se opravdově políbili. Prudká vášeň, která mě zasáhla, která mnou kolovala skrze něj, byla nádherná, vzrušující. Pak jsem si uvědomila, koho to líbám. Odtrhla jsem se od Felixe.

„Promiň, musím jít,“ omluvila jsem se a rychle vypadla z věže.

Co jsme to provedla? V pokoji jsem hledala Oriena, nebyl tam. Napsal mi na papírek, že je s Arem a Caiem venku. Papírek jsem roztrhla a podívala se na figurínu, kde byly mé svatební šaty. Prudce jsem škubla rukou a utrhla kousek šatů, trhala jsem dál a dál. Když už jsem neměla co trhat, uvědomila jsem si, že se nemám v čem zítra vdávat. Ale chci se vdát? Orien sice nechtěl Benerike políbit, ale políbil ji. Sakra! Já políbila Felixe a moc se mi to líbilo. Jsem v prdeli…

Druhý den

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na sebe do zrcadla. Díky Sulpicii jsem se měla v čem vdávat. Když jsem jí ráno řekla, co se stalo s mými šaty, málem ji trefil infarkt. Naštěstí měla rezervní, myslela si, že se mi Benerike ty šaty pokusí zničit. Sice tyhle nebyly můj styl, ale co nadělám, nechci si vybírat. Pokud mám mluvit pravdu, nemám nejlepší náladu. Můj mozek pracuje na plné obrátky a snaží se zpracovat všechny události, které se staly. Snaží se kalkulovat, snaží se vyřešit tu zapeklitou situaci, zatímco mé tělo se pomalu přesunuje k oltáři.

Někdo vešel, vzhlédla jsem.

„Ahoj, Jess, vypadáš krásně,“ vysekl mi poklonu Felix. Jen jsem se usmála, nedokázala jsem mluvit.

„Chtěl bych se ti omluvit za včerejšek, oba jsme se nechali unést tím místem a oba víme, že milujeme někoho jiného.“

Ty to víš, já nevím, co cítím, co chci.

„Je to i má vina,“ dodala jsem.

„Lepší bude dělat, že se nic nestalo.“

„Přesně tak to uděláme,“ souhlasila jsem. V tu chvíli přišel Marcus. Došla jsem k Marcovi a podala mu ruku, on mě totiž vede k oltáři. Felix se vydal hned za námi.

Prošla jsem uličkou a sledovala Oriena, vypadal šťastně. Nemohu ho zklamat, on mi pomohl, teď je řada na mě. Stoupla jsem si vedle něj a podala mu svou dlaň, otočili jsme se na Ara, který se ujal role oddávajícího. Úvodní řeč byla příliš zdlouhavá, to je tak, když někdo pustí Ara ke slovu, huba mu jede jako ruský kafemlejnek. Pak se zeptal Oriena a ten s radostí souhlasil, že mě pojme za svou manželku. Pak jsem byla na řadě já. Mlčela jsem, Aro se mě zeptal znovu:

„Jess? Ano nebo ne?“ ptal se pobaveně, myslel si, že jsem nervózní. S kamennou tváří jsem mu odpověděla:

„Ne.“

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jessica Volturi - 9. kapitola - Poslední kapka a naděj je pryč: