Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jessica Volturi - 8. kapitola - Felix a Jess

05.06.2011 (21:15) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3199×

Pohled Benerike

Už uběhly dva dny a Orien na mě neustále tlačí, ať to podepíšu! Prohlížela jsem si ty papíry a snažila se přijít na to, jak to obejít. Najít nějakou kličku, abych se z toho vyvlékla. Nic mě nenapadlo. Znamená to, že je definitivní konec? Předám té malé bleduli svého Oriena? Ne! Před dvěma dny jsme tu přece spolu klečeli na této podlaze. On mě objímal, bylo to skoro jako dřív…

Nevzdám se ho, ještě je tu jedna možnost, jedna věc, kterou musím zkusit. Vzala jsem propisku a podepsala ty papíry. Vstala jsem z křesla, upravila si šaty a společně s těmi dokumenty jsem zamířila za Jessicou. Sama jí je předám.

Pohled Jessicy

Sulpicia mě donutila vzít si opět šaty, minule měly u Oriena úspěch, proto jsem nakonec svolila. Když jsem si je na sebe úspěšně navlékla, šla jsem otevřít. Někdo v té době totiž zaklepal. Otevřela jsem a nestačila se divit. Paní Dokonalá stála před mými dveřmi a usmívala se na mě. Měla bych přestat tajně hulit s Caiem za hradem, neprospívá mi to.

„Co tu chceš?“ štěkla jsem na ni.

„Dej to Orienovi, myslím, že to přivítá s otevřenou náručí a ty taky.“

Podala mi dokumenty a šla pryč. Věděla jsem přesně, co to je za dokumenty. Konečně je Orien volný.

„Dík,“ řekla jsem. Jen mi zamávala a pokračovala dál v chůzi. Zabouchla jsem za sebou a sedla si na pohovku.

Ona to podepsala, Orien měl pravdu, byla jsem zbytečně pesimistická. Možná ne, možná je to další z jejích triků. Vtrhla jsem do Arovy pracovny.

„Co chceš?“ křikl na mě podrážděně. Co mu je? Většinou je rád, že otravuju.

„Lupu,“ odvětila jsem. Opatrně jsem k němu přibližovala a on byl nějaký roztěkaný. Co se děje? Vzala jsem lupu a naschvál ji shodila na zem.

„Promiň, jsem nešika,“ omluvila se a zvedla tu lupu a přitom se podívala pod stůl. No jasně. Sulpicia má kuřpauzu.

„Nebudu rušit, hrdličky,“ řekla jsem a radši rychle utekla. Aro nevypadal dobře, myslím, že kdybych tam byla déle, tak by mě tou lupou upálil na slunci.

Vrazila jsem Orienovi do rukou lupu společně s dokumenty. Byl na zahradě, četl si nějakou tlustou knihu.

„Proč?“ Pohledem kmital z lupy na mě.

„Chci vědět, jestli jsou ty podpisy pravé. Nějak mi nesedí, že by to Benerike opravdu podepsala dobrovolně, bez mučení.“

Zaklapl knihu a pro mé pobavení opravdu použil tu lupu.

„Jsou pravé, Jess, jsem svobodný muž. Bee nemusela ani procházet mučením, což by se ti líbilo.“

„To zas ne, ale jako fackovací panák bych ji použila, v její přítomnosti mě vždycky svrběla pravá ruka, chtěla jsem jí vždycky lisknout, ale ovládla jsem se. To jsi mě naučil ty.“ Mile jsem se na něj usmála a políbila ho.

„Jsi opravdu jedinečná, Jess.“

„Díky, zlato, ale mizím, mám na dnešek velké plány.“

„Jaké?“

„Felix má narozeniny!“ zapištěla jsem nadšeně.

„Aha,“ řekl ne moc vesele.

„Radši si čti, já jdu s Felixem slavit narozeniny, zatím. Miluji tě.“ Dlouze jsem ho políbila.

„Taky tě miluju.“

(…)

Felix byl v garáži a opravoval svou motorku. Jaksi netuší, že chci oslavit jeho narozeniny. Je celý špatný z Heidi, utekla z hradu. Zřejmě se šla kurvit, ale on si myslí, že jela s Jane na nákupy.

„Čau, jak jde oprava?“ zeptala jsem se.

„Jo, jde to. Potřebuješ něco?“

Sakra, chci ho unést a nepřevlékla jsem se. Takhle ho nemůžu zavést na to místo, co chci.

„Moment!“ Během pár sekund jsem se stihla vrátit, oblečená podle svého.

„Teda! Vypadáš líp, tohle ti sedí víc, jsi to víc ty,“ polichotil mi. Pobaveně jsem zakývala hlavou.

„Potřebuji tě jako šoféra. Aro mě vyslal, abych mu nakoupila pár věcí, dokonce mi dal i seznam. Jsou to pěkné zvrhlé věcičky, co po mně chce.“ Nic jiného mě nenapadlo a když jsem je dneska načapala, tak to ani nebude moc lež, nebo jo?

„Jasně, že tě odvezu.“

Nasedli jsme do auta. Navigovala jsem ho, až jsme dojeli na místo, které jsem pro blahopřání k narozeninám vybrala.

„Kam jsi mě to dostala, Jess? Musíme se vrátit, já si říkal, že jedem nějak divně.“

„Jsme na správném místě, pojď, chci ti něco ukázat.“ Čapla jsem ho za ruku a táhla ho z auta.

„Páni, je to krásné místo. Nikdy jsem ho neviděl, nechápu, jak to, že mi něco tak pěkného ušlo.“

„To nevadí, máš tu mě, abych ti ho ukázala a zároveň ti popřála k narozeninám!“ zvolala jsem nadšeně. Vytáhla jsem z kapsy malou krabičku, tu mu podala, z kabelky jsem vytáhla muffin a do něj vrazila svíčku, kterou jsem zapálila.

„Všechno nejlepší, Felixi,“ pronesla jsem šťastně a dala mu pusu. Zaraženě na mě koukal. Pak mě silně objal a zvedl ze země.

„Jsi skvělá, děkuji,“ zašeptal mi do vlasů.

„Pusť mě, nebo tvůj muffin skončí na zemi,“ varovala jsem ho pobaveně.

„Děláš, jako bych ho měl jíst.“

„No, taky pravda, ale zapít tvé narozeniny můžeme,“ řekla jsem a vytáhla z kabelky termosku. To u něho vyvolalo smích a u mě taky. Sedli jsme si a pomalu usrkávali krev.

„Kdo ti řekl o mých narozeninách?“

„Marcus, ale to už je dávno, minimálně rok.“

„Aha, ještě jednou díky moc, jsi prostě dokonalá, Jess.“ Opět mi dal pusu na líčko. Mile jsem se na něj usmála a kývla na krabičku.

„Rozbal to, není to drahý dárek. Je to něco, co by sis nemohl koupit.“

„To jsem zvědavý.“ Rozbalil to a vzal do ruky náramek.

„Pletla jsem ho sama. Možná to pro tebe nic neznamená…“

„Znamená, a hodně, díky moc. Nikdy ho nesundám,“ slíbil mi.

(…)

Na zpáteční cestě jsem řídila já. To byla jízda, Felix se držel a kdyby nebyl chlap, tak ječí jak ženská. V sále jsme potkali Heidi. Zarazila jsem se a Felix taky. Škoda, že s ní chodí, mohli bychom být skvělí přátelé, kdyby nám neustále nestála v cestě ona. Už se nadechovala, že na nás spustí lavinu nadávek a obviňovaní, ale Aro ji zarazil:

„Heidi, klid, dýchej zhluboka. Ti dva neudělali nic hrozného, jen šli oslavit narozeniny Felixe. To kamarádi dělají, víš? Kdybys nějaké měla, chápala bys to, ale co už.“ Pokrčil rameny a dál se k nám nevracel. Já na něj civěla a snažila se dusit smích. Heidi popadla Felixe a bez řečí odešli.

„Hej! Aro!“ zavolala jsem na mého bosse.

„To prší, nebo mě volala jedna otravná upírka?“

„Jasně, prší na místě, kde je střecha. Příště si promysli ty své vtipy, než je řekneš nahlas,“ zasmála jsem se mu.

„Co chceš?“ prskl podrážděně.

„Markie je kde?“

„U sebe, čte Epos o Gilgamešovi.“

„Zase?“

„Jo, asi ho to baví.“

Raději jsem neodpovídala, pohladila jsem Ara po té jeho skoro plešce a mašírovala si to za Markiem. Orien tu nebyl, necítila jsem jeho přítomnost. Kde zas lítá?

„Hoj, Markie! Jak je?“ vyptávala jsem se nadšeně.

„Super, už to budu umět nazpaměť, že tam ale píšou kraviny.“

„Proto také věci nečtu.“

„Ale prosím tě, Jessinko, ty čteš maximálně tak Joy nebo Mateřídoušku.“

„Jsou tam obrázky, nenudím se u toho.“

„S tebou je to ztráta času.“

„Ne, to s tebou, Markie.“

„Běž se podívat na můj nový dalekohled, než tě přetáhnu Pánem prstenů, který mám po ruce.“

„A eposem ne?“

„Můžu vytáhnout i Bibli, jestli chceš!“ varoval mě.

„To je dobrý, kde máš ten dalekohled?“

„Na balkoně.“

Přemístila jsem se na balkon a použila dalekohled na dnešní noční oblohu.

„Je tu Jess?“ To byl Orienův hlas. Vešla jsem do pokoje a zamávala na něj. Usmál se na mě, políbil mě na uvítanou, a pak si klekl.

„Co to děláš, Oriene?“ vyzvídala jsem.

„Žádá tě o ruku, tak ho nepřerušuj!“ poučoval mě dopáleně Markie.

„Nápodobně, dědo s revmatem,“ sykl na něj Orien. Revmatem? Odkdy má upír revma? No nic, nechám to být, jsem přece žádána o ruku. Opět jsem se soustředila na Oriena.

„Jessico Volturi, po mnoho překážkách ti konečně můžu položit otázku. Vezmeš si mě?“

„Ano, vezmu si tě.“

Vytáhl prsten a nasadil mi ho na prst. Vrhla jsem se mu kolem krku, se smíchem jsme dopadli na zem. Z radovánek nás vyrušil jekot. Byl to Marcus! Rozplýval se nad tím, že mě Orien konečně požádal o ruku. Někdy si myslím, že Markie je ženská a ne chlap.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jessica Volturi - 8. kapitola - Felix a Jess: