Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jessica Volturi - 17. kapitola - Orien

19.06.2011 (20:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1672×

Felix byl už několik dní na misi a já byla výjimečně na hradě a ne po jeho boku. Nemohla jsem, propásla bych důležitý den.

Vylezla jsem z vany, oblékla se, do batohu naházela vše potřebné a odjela. Bude to dlouhá cesta.

V letadle jsem přemýšlela nad svým životem. Byl celkem hektický. Vzpomínala jsem na všechny důležité momenty mého lidského života. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych nikdy nezavítala do Itálie. Jak bych žila. Určitě by to byl typický život ženy v domácnosti, která miluje svého manžela, má kupu dětí, velký dům a obrovského psa. Přesně takhle jsem si to vysnila, ale osud tomu chtěl jinak. Stal se ze mě upír. Jsem věčně dvacetiletá dívka, která nikdy nezestárne. Samozřejmě, má to své výhody. Žádný botox, celulitida, vrásky, povislá kůže a ostatních x věcí, které mé dříve povrchní já vítalo s otevřenou náručí. Ale občas mi chybí spadnout na zem, říznout se do prstu, prostě cítit se lidsky, vnímat i tělem, ne jen duší. Kdyby tu byl Marcus, určitě by mi řekl, že jsem dospěla, že jsem zmoudřela, ale to je blbost. Jsem praštěná a to ze mě udělala Volterra, ale mám i svou dospělou, zranitelnou stránku, kterou zná jen Felix, Marcus a Aro. Ti první dva proto, že je miluji, každého jiným způsobem, a Aro proto, že strká ty své hnáty neustále na mě, takže ví, nad čím uvažuji.

Pilot oznámil, že přistáváme a já se kochala pohledem na noční město. Na letišti jsem si sehnala taxi a odjela do svého rodného města, do Forks.

V marketu jsem koupila černé růže a šla na hřbitov. Našla jsem hrob mé matky a položila je na něj. Dnešek je důležitý den ve dvou věcech. Stal se ze mě upír a má matka umřela na rakovinu.

„Netušil jsem, že se sem vracíš,“ zašeptal známý hlas. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím, co tu pohledává? Otočila jsem se na něj.

„Je to už doba, co jsem tu nebyla. A já zas netušila, že bych tě tu potkala, Oriene.“

„Žiji tu už rok. Snažím se navázat přátelské vztahy s vlky a zjišťuji o nich informace, velice mě fascinují.“

„To jsem nevěděla, že máš na domácí mazlíčky slabost.“

„Víš, že jsi mi chyběla? Těch jedenáct let uběhlo až příliš pomalu,“ opět zašeptal. Přišel mi najednou vyčerpaný, jakoby přestal hrát. Udělala jsem krok k němu. Všiml si toho, vztáhla jsem k němu ruku, okamžitě ji zachytil a přitáhl si mě k sobě.

„Udělal bych vše na světě, kdyby mi tě to vrátilo zpátky, ale vím, že je pozdě. Slyšel jsem, že ty a Felix jste spolu šťastní.“ Jeho hlas byl plný smutku a touhy po něčem, co nikdy nedostane, po mně. Silně jsem ho k sobě přitiskla. Kdybych mohla, tak brečím.

„Nezasloužím si tvou lásku,“ odvětila jsem mu zlomeně.

„Právě že ty jediná si ji zasloužíš a já jsem rád, že ji k tobě cítím.“

„Nutíš mě připadat si jako ta nejhorší ženská na světě.“

„Ale už přestaň soupeřit s Benerike, na tenhle post je ona ta pravá a jediná.“

„Opravdu? Viděl jsi ji během těch pár let?“

„Ne, každý má svůj život, občas o ní něco zaslechnu, ale netuším, zda je to pravda.“

„Aha.“ Pustila jsem ho a on mě pohladil po tváři.

„To je hrob tvé matky?“ ptal se a ukázal na hrob.

„Ano, umřela před pěti lety, měla rakovinu slinivky.“

„To je mi líto.“

„To je život lidí, nás to nepotká, ale občas bych raději chtěla umřít, než žít věčně, ale mám Felixe a to je důvod, proč žiji.“

„Můj důvod stojí přede mnou,“ pronesl do ticha hřbitova. Snažila jsem se uklidnit. Bylo toho na mě moc. Potřebovala jsem Felixe, on by mi pomohl, poradil, vzal mě do náruče a uklidnil.

„Jak dlouho tu míníš zůstat?“ změnila jsem téma.

„Nevím, dokud mě tu budou chtít. A ty?“

„Jdu se podívat ještě na zbytek rodiny a odjíždím zpátky.“

„Tak to abych se s tebou rozloučil a nechal tě jít, že?“

„Asi ano.“

Opět mě objal a dal mi pusu na tvář.

„Sbohem, Jess.“

„Sbohem, Oriene.“

Pustili jsme se a každý šel jiným směrem.

Při cestě do mého bývalého domova, jsem se zarazila. Nemohu je vidět, nedokázala bych se na ně dívat, a pak odejít. Nemohu je vidět, musí mi stačit, že se mají dobře. Otočila jsem se a namířila si to na letiště. Sice to bylo jen na otočku, ale musela jsem to udělat. Musela jsem navštívit svou matku a odjet zpátky.

V letadle jsem opět nedokázala zabránit vzpomínkám. Myslela jsem na své dětství, školu, přátele, prostě vše, co jsem díky přeměně ztratila. Už vím, proč jsem nedokázala jít do domu, kde jsem dřív žila. Bála bych se, že mi to už nechybí, že už je neberu jako rodinu. Stále je ve mně kousek Jessicy Stanley, ale je to malý kousíček, který každým dnem na hradě umírá. Jsem Jessica Volturi, jsem upírka, jsem členem klanu Volturi a jsem ženou Felixe. Sice ne na papíře, ale jsem jeho a on je můj.

Byla noc, když jsem přistávala. Doufám, že už se vrátil z mise, stýská se mi po něm.

Uviděla jsem ho na letištním parkovišti. Rozběhla jsem se k němu a skočila mu do náruče.

„Co tu děláš?“ vyzvídala jsem.

„Já vím, co bylo včera za datum,“ odpověděl mi a odnesl mě do auta.

„Ve Forks jsem potkala Oriena.“ Při vyslovení jeho jména zaryl prsty do volantu, málem ho urval.

„Co chtěl?“

„Nic, byla to náhoda, studuje tam místní vlky.“

„Aha.“

Po zbytek cesty bylo ticho. Celou tu dobu mi bylo blbě, chtěla jsem ho obejmout, ale jeho chování mě odrazovalo. Když zaparkoval a klíče chtěl schovat do skříně, chytla jsem ho a stulila se mu do náruče.

„Chyběl jsi mi. Tolik jsi mi chyběl, potřebuji tě mít u sebe, nechci, abys jezdil na mise beze mě.“

„Ach, Jess, ty jsi mi chyběla víc, než si dokážeš představit. Chtěl jsem jet za tebou do Forks, ale Marcus mi tvrdil, že se vrátíš brzo a měl pravdu. Čekal jsem na všechny lety, kterými bys mohla přijet.“

„Za to, jaký jsi, tě miluji, Felixi.“ Zvedla jsem hlavu a políbila ho.

„Sáhni mi do kapsy od saka,“ poručil mi. Sáhla jsem tam a vylovila malou krabičku.

„Vím, že jsme spolu celkem dlouho a neuvažovali jsme o svatbě, ale já si tě chci vzít. Chci s tebou být v manželství, sice každý chlap mi tvrdí, že je to vězení a tak dále, ale s tebou to vězení nebude, s tebou to bude ráj. Takže se tě ptám, Jessico Volturi, vezmeš si mě za manžela?“

Pohledem jsem kmitala z krabičky na něj. Tomu se zasmál, vzal mi krabičku a vytáhl z ní prsten.

„Stačí říct ano a bude tvůj,“ lákal mě pobaveně. Podala jsem mu dlaň.

„Samozřejmě, že si tě vezmu, i kdybys mi místo prstenu navlékl na prst nitku z koberce,“ odvětila jsem mu a dala velkou pusu.

„Škoda jen, že budeme navždy jen my dva,“ řekla jsem, když jsme procházeli chodbami a mířili do našeho pokoje.

„Nebudeme sami, je tu možnost,“ oponoval mi Felix. „Jen tak mimochodem, někdo na tebe čeká u nás v ložnici,“ dodal, když otvíral dveře od pokoje.

„Dione!“ vyjekla jsem nadšeně. Vzala jsem toho malého prcka do náruče.

„Jessie a Fee, konečně jste tu!“ odvětil mi stejně nadšeně. Prohrábla jsem tu jeho bohatou hřívu a líbla ho na tvář.

Aro a Sulpicia mají štěstí, taky bych chtěla syna, jako je Dion.

Děkuji moc SiReeN, velmi mi pomáhá s kapitolami Jessicy. Pravopis není moje hobby a jde to vidět. :D Takže ti tuto kapitolku slavnostně věnuji i za Oriena. :)

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jessica Volturi - 17. kapitola - Orien: