Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jessica Volturi - 14. kapitola - Go, Felixi, go!

14.06.2011 (07:00) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1778×

Pohled Jessicy

Seděla jsem u okna v Marcově pokoji a čekala, až rozdá karty. Hráli jsme Stres. Neustále jsem musela myslet na Felixe, jeho oči…

Byla hloupost skočit do náruče novorozeným a chtít smrt. Byla jsem hloupá, už nikdy bych to neudělala. On a Demetri mě zachránili, naštěstí. Když se to Marcus dozvěděl, málem na mě opravdu použil řemen. Aro udělal hysterickou scénku, společně se Sulpicií. Někdy mi připadá, že ti dva jsou mí rodiče. Věděla jsem, jak na ně. Řekla jsem jim, že je mám moc ráda a že bych jim to nikdy nemohla udělat. Ihned změnili tón hlasu, objali mě a vypadali jsme jako pravá upíří šťastná rodinka, až se mi z toho chtělo zvracet a Marcovi taky, proto ty dva vyhodil a začali jsme hrát karty.

Jenže jejich výstup jsem si nepřipomínala dokola a dokola. Byly to Felixovy oči, které jsem si stále přehrávala v mysli. Ten pohled plný bolesti, když jsem ho odmítla. Nechtěla od něj pomoc …

„Hele, štěkno, hraješ!“ připomněl mi Marcie. Vyplázla jsem na něj jazyk a chňapla jsem po své kopce karet. V okamžiku, kdy se mi dařilo, vpálila do pokoje jako nějaká fúrie Sulpicia.

„Mám pro tebe, holčičko, novinky!“ výskala nadšeně.

„Ano, Sulpi?“ Jednou jsem jí řekla Slupko, bylo to v záchvatu vzteku, takže mi to prominula.

„Felix je svobodný! Rozešel se s Heidi!“ vyklopila ze sebe, ještě nadšeně mávala rukama a Marcie opět zapištěl. Měla bych si pořídit izolační pásku nebo něco podobného. Ten jeho pískot mi už začíná ničit bubínky.

„A co já s tím? Asi si konečně uvědomil, že mu to s Heidi neklape,“ prohodila jsem naprosto bez špetky zájmu. Oba mě propalovali naštvaným pohledem. Marcus mě vytáhl z křesla a zatřepal se mou, připadala jsem si jak loutka. Nebo jako Martini Jamese Bonda, protřepat, nemíchat.

„Proč si myslíš, že to ukončil?“ dotíral na mě Marcus.

„Nevím, říkám, že ho to přestalo bavit. Mě by to taky přestalo po pár desetiletích bavit, vždyť má pahory větší, než je náš sál!“

„Jess, probuď se. Nikdy by ji neopustil, nikdo nechce zůstat sám. To díky tobě ji nechal.“

„Myslíš?“

„Víme to!“ vyjekli jednohlasně. Naznačila jsem Marcovi, ať mě pustí. Upravila jsem si mikinu, kterou jsem měla na sobě. A odešla. Ve dveřích jsem se ještě zastavila.

„Já už první krok udělala, toto není druhý krok, jak se vy dva domníváte. Pokud to doopravdy udělal kvůli mně, tak se o něco pokusí.“

O týden později

Věděla jsem to! Nebylo to kvůli mně. Sice to zjištění bolelo, ale co jsem měla dělat?

Týden! Je to týden, co se s ní rozešel. Samozřejmě jsem nemohla čekat, že se na mě vrhne okamžitě. Ale mohl, dělala bych nejdřív netýkavou, ale pak…

Zasněně jsem si povzdychla. No jo, Jess, vzdej to.

Měla bych provést nějakou loupárnu. Dlouho na mě Aro neječel.

Chovala jsem se jako praštěná holka, ale musela jsem udělat nějakou kravinu, musela jsem přestat myslet na Felixe.

Růže! To Ara určitě naštve. Škodolibě jsem se usmála a vyrazila do zahrady.

Utrhla jsem jednu růži a přestalo mě to bavit. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala dokonalost růže. Ještě nedávno jsem zde seděla naprosto zlomená z Oriena a jeho manželství. A teď jsem to já, kdo ho zlomil. Nechtěla jsem mu ublížit, dřív jo, když mi řekl, že je ženatý, ale pak ne. Vždyť já ho milovala, opravdově jsem ho milovala, ale to odešlo. Ani nevím, jak se to stalo, ale stalo. Normálně to udělalo: Puf! - a bylo to pryč. Nechtěla jsem, aby to skončilo, nechtěla jsem ho opustit, ale žít ve lži nedokáži. Nemohla bych si hrát na šťastnou manželku.

Kdo ví, co právě dělá? Odjel hned po tom, co si své věci odnesl z mého pokoje. Ani Aro o něm nic neví. Asi potřebuje víc času, než já předtím. Doufám, že se vrátí, aspoň na návštěvu nebo tak. Chtěla bych s ním mluvit, potřebovala bych s ním mluvit. Nechci ho ztratit, na to ho mám příliš ráda.

Ucítila jsem pach Felixe. Neotáčela jsem se. Věděla jsem, že se skrývá a myslí si, že ho nevidím. Ach, jo. Někdy mě štve, jak mě ti chlapi na hradě podceňují, myslí si, že jsem nejlepší bojovnice v gardě jen tak pro nic?

Pohled Felixe

Sledoval jsem ji. Seděla na lavičce v zahradě a čichala k rudé růži, kterou určitě ukradla z Arovy zahrádky. Až to zjistí, zabije ji. Ale jí je to jedno, nikdy se nebála, párkrát měla na kahánku, ale on ji má moc rád. Vypadala dokonale, jak to, že jsem si nikdy dřív nevšiml, že má tak dokonalé vlasy, rty a úsměv? Vždyť je skvostná, přesně jako ty růže. Dokonalá s trny, které dokážou ublížit, ale jsou jen na obranu, aby jí někdo neublížil. Neměl bych tu jen stát a čučet na ni, jako by byla poslední krevní konzerva na světě. Měl bych jednat, přece jen jsem muž a muž by měl konat jako první. Sice už mě předběhla, ale to bylo něco jiného. Felixi! Zvedni zadek a jdi! křičelo mé já! Zhluboka jsem se nadechl a vkročil do zahrady.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a modlil se, ať mi odpoví.

„Ahoj,“ řekla, ale zrak měla stále upřený na růži.

„Pěkné počasí, co?“ Já jsem trapný, až to bolí! Ptát se jí na počasí!

Vzhlédla k nebi, pak se podívala na mě a zvedla jedno obočí.

„Začíná pršet, Felixi.“

„Aha, nevšiml jsem si.“

Schovala růži do kapsy od saka, co měla na sobě a zvedla se.

„Co po mně chceš? Určitě jsi za mnou nepřišel kvůli počasí.“

„To máš pravdu, počasí mě nezajímá.“

„Tak co chceš vědět?“

„Jak se má Orien?“ vyhrkl jsem ze sebe. Ty vole! Proč se jí na to ptám?!

„Felixi, děláš si ze mě srandu? Ty se ptáš na Oriena?! Zrovna ty a zrovna mě! Kam jsem se to dostala! Nikdy…“ nedořekla to, popadl jsem ji jednou rukou za pas, druhou si přitáhl její hlavu a dal jí pusu. Někdy je až moc ukecaná, hlavně když se hádá. Ale teď mi to přišlo vhod, v ten moment jsem našel odvahu ji políbit.

„Páni! Felixi …“

„Mlč už!“ přerušil jsem ji se smíchem. Ona se taky usmála a políbila mě.

„Myslím, že bychom…“

„Měli bychom se přesunout…“

„Ke mně?“ ptala se.

„Jo.“ Chtěla ještě něco dodat, ale umlčel jsem ji dalším polibkem, vyhoupl jsem si ji do náruče a přesunul jsem se s ní do její ložnice.