Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jessica Volturi - 10. kapitola - Jess na útěku s BMW

11.06.2011 (08:00) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3686×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nedokázala jsem tam být. Nedokázala jsem si ho vzít, říct, že si ho beru. Rozběhla jsem se upíří rychlostí směrem ke garážím. Zastavila jsem se u své motorky. Uvědomila jsem si, že mám ještě v ruce kytici a na hlavě závoj. Kytici jsem odhodila, závoj taky a šaty jsem si zkrátila ke kolenům, aby se mi lépe jelo. Rychle jsem nasedla, vzala si přilbu a uháněla, co nejdál odsud. Musela jsem pryč, s nikým jsem nechtěla mluvit, nikoho známého jsem nechtěla vidět.

Nevěděla jsem, kolik kilometrů jsem ujela, jak dlouho jsem jela. Bylo mi to jedno, celou tu dobu byla tma, odhalení nehrozilo. Zastavila jsem před jedním hotelem. Potřebovala jsem si zavolat. Rozhlédla jsem se dokola, byla tam jedna hospoda. Tam bych mohla sehnat ochotného muže, který by mi půjčil telefon.

Vešla jsem dovnitř. Pohledem jsem si prohlédla své možnosti. Nakonec jsem se rozhodla zamířit ke skupince mladých mužů, vypadali bohatě a mluvili anglicky a chovali se namachrovaně. Určitě to jsou Američani. Upravila jsem si trochu vlasy, vypla jsem mozek, nahodila sexy úsměv a přisedla si k nim. Těžce lapali po dechu, když jsem si k nim hopsla.

„Jak se máte, kluci? Jak je v Americe? Dlouho jsem tam nebyla.“ Snažila jsem se nějak začít rozhovor.

„Ty jsi Američanka? Na tu jsi moc krásná a dokonalá,“ řekl jeden z nich a ostatní přikyvovali. Mile jsem se na ně usmála a dost jsem se přemáhala, abych jim nerozbila nosy.

„Ano, ale je to pár let, co žiji tady. Stala se mi jedna ošklivá událost, o které bych nerada hovořila a potřebovala bych si zavolat, mohl by jeden z vás mi půjčit mobil?“ Před mým nosem se najednou objevilo pět mobilů. Chňapla jsem po jednom a s díky jsem je na minutku opustila.

Vytočila jsem číslo a modlila se, aby byl sám.

„Haló?“ ozvalo se z druhé strany.

„Čau, to jsem já, Jess. Jestli si sám tak řekni, nějaké mužské jméno.“

„Melanie, jak rád tě slyším.“

„Potřebuji, aby se nikdo o tomto rozhovoru nedověděl.“

„Samozřejmě, že tě mám rád, chybíš mi, asi bychom se měli, co nejdřív sejít.“

„O tom chci s tebou mluvit, Demetri. Už tě vyslali, abys mě našel, že je to tak?“

„Ano.“

„Kdo je tam ještě s tebou, že mluvíš v hádankách?“

„Pamatuješ na tu obrovskou skálu, kde jsme spolu měli rande a jak jsi pištěla, když jsi viděla tu chcíplou rybu?“

„Felix a kdo je proboha chcíplá ryba?“

„Přijedeš i se svým nejlepším kamarádem?“

„Marcus a Felix jsou s tebou?“

„Jo.“

„Dobře mě poslouchej, Dee, potřebuji, abys je tahal za nos. Nesmíte mě najít, sama se vrátím, ale potřebuji čas. Slibuji, že za týden se vrátím, ale potřebuji být teď sama, prosím.“

„Neboj, budu se snažit nezničit tvé náušnice, které sis u mě zapomněla. Ale pokud si pro ně nepřijdeš, vrátím ti je sám.“

„Beru na vědomí, přesně za týden si mě klidně hledej, jak je ti libo.“

„Sedm dní bude bez tebe utrpením.“

„Díky moc, Demetri, máš to u mě.“

„Mám tě rád, Melanie, ale už musím končit. Bouře se blíží.“

Zaklapla jsem telefon a vrátila ho těm klukům, kteří netrpělivě čekali na mou maličkost.

„Který z vás by mi půjčil peníze?“ zeptala jsem se bez zbytečných vytáček.

„Já!“ ozval se jeden z nich. Další taky křikli, ale tento byl první a zdál se mi velice sympatický.

„Dolary nebo Eura?“ další můj dotaz.

„Obojí.“

„Kolik stojí ubytování tady v tomto hotelu na týden? Určitě jste si všimli, že jsem jaksi bez prostředků, ale mám dost peněz, jenže k nim budu mít přístup, až za týden.“

„ 150 Euro, což ti rád dám.“

„Nechci, abys mi to dal, je to půjčka. Řekni mi své jméno a já ti je vrátím, dej mi i mobil a svou adresu.“ Nadiktoval mi vše, co jsem po něm chtěla, a dal mi peníze.

„Nemáš ještě o trochu víc? Musím si natankovat.“ Mile se usmál a podal mi další dvě bankovky. Když jsem se mu pořádně zadívala do očí, všimla jsem si, že je pořádně opilý. Ale to je jedno, já mu ty prachy vrátím. Ještě, že neviděli mé oči. Díky bohu, že nějaké pako zapomnělo venku, tak krásné sluneční brýle.

Zaplatila jsem si pokoj na celý týden. Vzala jsem klíče a šla do toho pokoje. Když jsem zavřela dveře, lehla si na postel, přestala jsem hrát. Zapnula jsem své city. Schoulila jsem se do klubíčka a tiše vzlykala. Nevím, jak dlouho jsem v této pozici byla, ale určitě několik dní. Pokojská se snažila přijít, ale já ji vždycky vyhnala.

Najednou to přestalo. Sedla jsem si a zhluboka se nadechovala, pak jsem si uvědomila, že jsem udělala něco zlého. Opustila jsem Oriena. Já ho opustila! Ublížila jsem mu. Utekla jsem mu. Ale proč jsem to vlastně udělala? Co mě k tomu nutilo? To je otázka, Jess, kterou si musíš zodpovědět.

Začala jsem se vzpomínat na vše kolem něj. Tolik toho pro mě udělal. Vždy, když jsem byla nešťastná, mi pomohl, ale pak mi jen ubližoval, nevědomky, ale ubližoval. A ten, kdo mě utěšoval, byl Felix. Najednou jsem vzpomínala na Felixe a můj pohled na něj se změnil. Vybavovala jsem si jeho úsměv, to jak mě uklidňovalo jeho medvědí náručí, jak mě rozesmál, na ten polibek …

Takhle se přece nevzpomíná na kamaráda, takhle se vzpomíná na osobu, kterou chcete, po které toužíte. Proboha!!!

Co se to se mou stalo?

Je možné, je opravdu možné, že bych mohla milovat Felixe? Ale vždyť …

Vždy se choval ke mně dobře, to co mi říkal, mě vždy zahřálo u srdce. Bral mě takovou, jaká jsem. Chtěl, abych se neustále usmívala, abych nosila oblečení jako dřív.

Dokola a dokola jsem si přehrávala tu noc před svatbou. Ten polibek. Sakra, je to jasné, miluji ho. Proto jsem si Oriena nevzala, nechtěla jsem. Má láska k němu pomalu vymizela, možná nebyla tak silná, jak jsem si zpočátku myslela. Myslela jsem si, že ho budu milovat navždy.

Rozhlédla jsem se po pokoji, potřebovala jsem se nějak zaměstnat a musím zjistit, kolikátého je. Šla jsem nejdřív do sprchy, a pak na recepci. Ještě mi do lhůty zbývaly tři dny. Kašlu na to, Orien si zaslouží mé vysvětlení. Trpí a já mu musím říct pravdu. Část pravdy, tu podstatnější část, že už ho nemiluji.

Pohled Oriena, po útěku Jess

Utekla. Odešla. Zmizela.

Nikdo neví kam. Aro vyslal Felixe a Demetriho, k nim se přidal i Marcus. Chtěl jsem jít taky, ale Benerike mě zastavila, prý se mnou potřebuje nutně mluvit, týká se to Jessicy.

„Co víš?“ udeřil jsem na ni, když jsme osaměli v jejím pokoji.

„To samé, co ty.“

„Nehrej si se mou, Bee. Nemám náladu na tvé pitomé hádanky.“

„Fajn, připomenu ti včerejšek,“ sykla jedovatě.

„To mi budeš vyčítat tu pusu? To ty ses na mě vrhla!“

„Já vím a Jessica to viděla,“ řekla s jistou dávkou uspokojení? Opravdu byla šťastná, že nás Jess viděla?

„Počkej, jak to víš?“

„Schválně jsem tě zatáhla včera do vašeho pokoje a nechala pootevřené dveře. Modlila jsem se, aby nás našla a ono se tak stalo. Sice mě překvapila, že nejančila a utekla, ale útěk se jí asi líbí, jak už jsme dneska všichni zjistili.“

Jakoby mi spadly z očí růžové brýle. Jess měla pravdu, Benerike je mrcha.

„Proč jsi to udělala? Je to snad pomsta, za to, že jsem tě nechal na ocet nebo co?!“ ječel jsem rozzuřeně.

„Ne, to není msta, to je válka o tebe. Přísahala jsem, že ta žena nikdy nebudou tvou manželkou a taky nikdy nebude!“ zaječela ona na mě. Neovládl jsem se a vrazil jí facku. Nevěřícně na mě hleděla.

„Bee, promiň, nechtěl jsem tě udeřit.“

„To ti nevěřím.“

„Tomu klidně věř a taky věř tomu, co ti teď povím. Sbalíš si všechny své věci a odjedeš, ještě dnes. Už nikdy tě nechci ve svém životě vidět. Doufám, že Jess najdu, co nejdřív a ona mi odpustí a my se vezmeme. Pokud se tak nestane, můžeš si pogratulovat, jsi opravdu mrcha a tvé plány ti vycházejí, kromě jedné věci. Už nikdy nebudu tvůj, nikdy.“

„Nemůžeš mě vyhnat.“

„Já ne, ale Aro ano. A věř mi, že tebe vykopne s radostí, pokud mu to vrátí Jessicu, kterou má rád jako svou dceru.“

Nechal jsem ji tam o samotě a šel za Arem, zda neví nějaké novinky. Bože, kde je má Jess? Měl bych, co nejdřív vyrazit ji hledat, všechno jsem pokazil, všechno …

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jessica Volturi - 10. kapitola - Jess na útěku s BMW: