Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen sen? Asi ne... 7. kapitola

30.10.2010 (10:45) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1217×

7. kapitola

Na oběd jsem šla s Alice. Kluci asi byli už v jídelně.

„Ty jsi ho asi dokážeš zkrotit,“ smála se, když jsem jí všechno řekla o tom ránu.

„Já nevím. Jsem do něj asi zamilovaná. Ubráním se mu? Co myslíš, Alice?“ řekla jsem vážně a potom jsem se začala smát. Alice mi otevřela dveře od jídelny a já tam s ní vešla. Všude plno lidí. Seděli různě. Na stolech, ti, kteří se nevešli, na zemi. Někdy to bylo komické.

„Jsi silná! Když tak mi brnkni! Jsem tam jako pohotovost!“ smála se a mávla na Jaspera. Seděl s Jakem. Taky jsem mávla a šla si pro jídlo. Zase blafy.

„Beru tě za slovo, Alice,“ zasmála jsem se a šla s ní ke stolům.

Sedla jsem si vedle Jaka, jak jinak, a hned se ke mně nahnul.

„Chybělas mi,“ zašeptal a něžně mě políbil. Chytla jsem se hned. Objala jsem ho kolem krku a nechtěla přestat. Vůbec nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale když se ozvalo zakašlání, rychle jsme se odtáhli. Byla jsem trochu mimo. I Jake se trošku vzpamatovával. Jasper s Alice se na nás divně koukali. Teda hlavně Alice. Jake se nahnul k mému uchu a jeho ruku jsem ucítila na mém stehně.

„Lásko, ty mi dáváš,“ uchechtl se potichu.

„To jsem ráda, čumáčku,“ usmála jsem se a dala mu do pusy nějaké jídlo. Zasmál se a všímal si svého jídla.

„Eh… Ness, jdeš na tu párty? Paul nás pozval dneska,“ usmála se na mě vykolejeně Alice.

„Jo. My… jdem tam,“ pousmála jsem se a začala jíst.

„Super! Prej má krásný barák!“ usmívala se Alice.

„Nic nechci říkat, ale Paul nemá tak hezkej barák. Sice je velkej, ale to je všechno. Vevnitř to maj jako z 19. století. Všude vázy, obrovský lustry…“ zakřenil se.

„A v čem bydlíš ty? V nějakým baráku z 23. století?“ zasmál se Jasper.

„Určitě něco takovýho. Paul nemá styl,“ zabručel.

„Lásko, nevytahuj se!“ smála jsem se a šťouchla ho do ramene.

„Já tě jen lákám k sobě domů,“ usmál se lišácky a jeho ruka se zase objevila na mém stehnu. Vzdychla jsem si.

„Tak to se nedočkáš.“

Po obědě jsme všichni 4 šli před školu. Těsně u vchodu jsem zastavila.

„Co je?“ ptal se Jake. Alice s Jasperem šli už pryč. Jen mi mávla.

„Rozloučíme se tady. Je tam táta,“ vysvětlila jsem rychle a naléhavě si ho přitáhla k sobě.

„To chození se mi začíná líbit,“ usmál se a políbil mě. Rychle jsem ho objala a nehodlala ho pustit. Chvíli bez něj! Ach ne! Vášnivě jsem ho políbila. Uchechtl se a trošku se odtáhl.

„Změnila jsi názor? Auto je taky dobrý,“ pousmál se lišácky. Zakroutila jsem očima.

„Ty se mě za každou cenu snažíš dostat do postele, že jo?“

„Ne!“ řekl zděšeně. „To jsou sedačky!“ bránil se hned. Zasmála jsem se a odtáhla se.

„Dneska si dám na tebe pozor. Už bereš i sedačky. Rovnou řekni, že si můžeme lehnout u Paula na gauč!“

„No proč ne,“ pokrčil rameny a potom se začal smát. Vzdychla jsem si.

„Ve 14:45 u mě. Ani o minutu dýl,“ řekla jsem a šla ze školy pryč. Táta netrpělivě čekal u auta.

„No honem! Mám práci!“ zasténal a já nasedla. Jake vyšel pořád se smíchem ze školy. Nenápadně na mě mrknul. Táta vedle mě nechápavě vzdychnul.

„Nechápu, proč se ten kluk snaží tě sbalit. Myslí si, že ho nevidím nebo jak,“ zamumlal táta a už jsme jeli. On ho viděl? Začala jsem se smát.

Doma jsem měla fofr. Vyžehlila jsem si vlasy, dala je do culíku vysoko posazeného na hlavě, rychle se namalovala a šla se oblíct do mini sukně a dlouhého tílka posetého flitry, které bylo v hodně tmavě fialové. K tomu boty na podpatku. Aspoň jednou v životě dlouhý nohy… Ještě jsem se doupravila a zazvonil zvonek. Rychle jsem letěla dolů a málem se zabila, ale to nevadí. Otevřela jsem dveře a usmála se. Slušelo mu to. Modro – černá kostičkovaná košile a dva první knoflíčky neměl zapnuté. Ještě ve výstřihu měl letecké brýle. Jinak světlé rifle a nagelovaný vlasy. Taky se na mě usmál.

„Jsi krásná, lásko,“ usmíval se.

„Taky ti to sluší, čumáčku,“ zasmála jsem se a vyběhla ven. Zavřela jsem dveře a my šli do auta.

„Proč jsem si na botu nepřidělal zrcátko!“ zasténal a štípnul mě do zadku.

„Nech toho!“ smála jsem se a rychle obešla auto. Nasedla jsem. Radši jsem si dala nohu přes nohu. Taky nasedl a zabouchl dveře. Potom se na mě otočil a lišácky se pousmál.

„Víš, že mě takhle fakt dráždíš?“

„Vážně? Já ráda,“ usmála jsem se a nahnula se k němu. Uchechtl se a jemně mě políbil. Potom nastartoval a my vyjeli.

„Je to daleko?“ ptala jsem se.

„Ani ne. Když pojedu 130, jsme tak za čtvrt hodiny,“ vzdychla a udělal tak. I v zatáčkách to nebyla výjimka.

„Ok. Tak já se radši převážu,“ uchechtla jsem se zděšeně a rychle se přivázala. Zasmál se.

„Jo! Už jsem ti vymyslel přezdívku,“ řekl a začal se smát. „Ty jsi taková malá, prvanda, roztomilá….“

„No?“ přerušila jsem ho. Očkem na mě kouknul.

„Mně se líbí… brouček?“ smál se.

„Brouček? Já nejsem až tak malá,“ bránila jsem se.

„Ale jsi. Teda proti mně. Dva metry fakt nemáš, broučku,“ usmíval se.

„Tak to nemám, ale… hm… tak jo. Není to tak špatný,“ uchechtla jsem se.

„Čumáček a brouček. Ou…“ zašklebil se a začal se smát. Strkla jsem do něj a taky se začala smát.

Tou rychlostí jsme tam byli asi za čtvrt hodiny. Obrovský dům. Mega! Uplně krásný. Jako malý zámek nebo tak něco. Fakt takový 19. století. Fascinovaně jsem se na to koukala a vylezla z auta. Jakovi to bylo úplně fuk. Jako by to bylo normální. To nemáme ani my v mým pravým životě.

„V tomhle bydlí Paul?“ vydechla jsem a ukázala na to monstrum. Přikývl a došel ke mně. Chytil mě za ruku a táhl mě k domu.

„Jeho máma je ulítlá na starý věci. Moje máma zase na ty nejnovější. Proto se asi maj rádi,“ vysvětlil mi se smíchem. Z domu byla slyšet hlasitá hudba. Nehodila se k tomu domu. Ta párty se sem nehodila.

„Příští týden dělám já párty. Jsi zvaná,“ usmál se a otevřel dveře od domu. Vevnitř bylo strašně lidí. Všichni v ruce drželi drinky a dobře se bavili. Někteří tancovali, líbali se v rozích a někteří znuděně seděli na gaučích.

„Musíme najít Paula,“ usmál se na mě Jake a táhl mě za sebou jako ocásek. Jeho ruky jsem se nechtěla pustit. Během pár vteřin by si mě přivlastnili kluci, co na mě mrkali nebo volali. Jake z nich byl na nervy. A když jsme procházeli kolem nějakých kluků, jeden mě plácnul přes zadek. Jake to viděl. Strašně se naštval a během chvilky měl kluk v obličeji jeho pěst. Pral by se dál, kdybych ho odsud neodtáhla. Kluk nadával, že ho zabije, a že jsem jeho. Což neměl dělat. Opřela jsem se o sloup a čekala, než se poperou. Věděla jsem, že Jake vyhraje, tak na co dělat scény. Akorát ke mně přiskočil Paul.

„Ahoj krásko! Kde máš Jaka?“ ptal se. Nevzrušeně jsem ukázala na ně.

„Ach jo. Co ten kluk mu udělal?“

„Sáhl mi na zadek,“ smála jsem se.

„Aha. Neměla by jsi tu takhle stát. Sama…“ usmíval se lišácky.

„Pěstí ti můžu dát i já,“ zasmála jsem se. „Radši mi přiveď mýho rváče, prosím,“ usmála jsem se. Přikývl a šel tam. Čekala jsem chvilku.

„Kretén,“ ozvalo se vedle mě. „Broučku, nesmíš tu stát tak sama!“ zasténal a šel ke mně.

„No a asi s kým, když se pereš,“ zasmála jsem se.

„Se mnou,“ usmíval se pořád Paul. Jake přivřel oči a díval se na něj jako vrah.

„Hele! Nikdy ti to nevadilo!“ bránil se hned.

„Tak teď mi to vadí. Hleď si svýho,“ zavrčel na něj.

„Jaku! Nemusíš na mě tak žárlit!“ smála jsem se a objala ho kolem pasu.

„Já chci,“ zašeptal.

„Tebe asi baví se prát, že jo?“ Zvedla jsem hlavu a tázavě se na něj podívala.

„Když mám pro koho,“ pokrčil rameny. „Pojď, pujdem se napít,“ usmál se.  Zastavila jsem ho a za košili si ho přitáhla k sobě. Pousmál se a sklonil se ke mně.

„Něják se ti to líbí, broučku,“ usmíval se.

„Moc se mi to líbí, čumáčku,“ vzdychla jsem si a rychle ho políbila. Znovu se pousmál a pevně mě objal kolem pasu. Vzdychla jsem si a zase nechtěla přestat.

„Hele! To je ona!“ slyšela jsem nějaký dívčí hlas.

„Fakt? Nechápu, co na ní vidí,“ zabručela druhá. Musely být hodně blízko.

„Asi je hodná,“ slyšela jsem třetí.

„Jake na hodný není, Luci,“ zasmála se ta první. Nuceně jsem si vzdychla. I Jake to slyšel. Se vzdychem se odtáhl a obrátil se k těm holkám.

„Holky, ona je zlá. Moc je zlá!“ ušklíbl se na ně. Ztuhly jim výrazy. „Nic mi nedovolí,“ zašeptal ke mně. Zasmála jsem se a vzala ho za ruku.

„Kde že je to pití, čumáčku?“

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen sen? Asi ne... 7. kapitola: