Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen sen? Asi ne.. 3. kapitola - Odvoz

09.09.2010 (09:45) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1430×

3. kapitola

Se vzdychem jsem se zvedla a šla k jeho autu. Naštvaně jsem do něj nastoupila. Rychle jsem mu řekla adresu a on vyjel.

Asi po 12-ti minutách promluvil.

„Vždycky,“ usmíval se a díval se dopředu.

„Jaku! Jeď nebo vyskočím z okýnka,“ vyhrožovala jsem mu.

„Dobře,“ špitl. „Já jen, že…“

„Mlč!“

„Jo. Jen že to určitě nebylo špatný. Mně se to líbilo,“ usmíval se. Vzdychla jsem a neodpověděla mu. Jistěže se mi to taky líbilo a doufám, že to není naposled.

„No… a kdybys třeba ještě někdy chtěla…“

„Ticho, Jaku!“

„Dobře. Ale řekni. Paul nebude rád. Šílel, když se to dozvěděl. Žárlí!“ usmíval se.

„A víš, že je mi to jedno? Derek byl lepší než ty,“ vzdychla jsem a začala si prohlížet nehty.

„To si nemyslím,“ vyštěkl hned. Pro sebe jsem se usmála.

„Já to tak cítím. Nechápu, co na tobě holky maj,“ pokrčila jsem rameny a podívala se na něj. „Podle mě si moc věříš,“ pokračovala jsem.

„No… Jo, věřím si, protože mě holky žerou! Neznamená, že když ty ne, že se zblázním. Můžu jich mít kolik chci,“ zasmál se úplně v pohodě.

„Ale, ale! Tak jo. Uvidíme,“ usmála jsem se.

„Jak uvidíme?“ nechápal.

„No, když říkáš, že jsem ti fuk,“ pokrčila jsem rameny.

„Heh. Já žárlím na každou holku, která nikdy nebyla moje,“ bránil se hned.

„Jasně. To jsi třída, víš? Já si myslím, že jsi jich moc neměl a já do tý tvý sbírky nebudu patřit… Tady je to. Díky,“ řekla jsem a ukázala na dům. Zastavil.

„Nemáš za co. A nezapomeň! Vždycky!“ usmál se a nechal mě jít. Vystoupila jsem a šla ke dveřím. Ještě jsem se otočila. Krátce zatroubil a jel. Pousmála jsem se a odemkla. Mamka byla hned u dveří.

„Jedu nakupovat. Nechceš jet se mnou? Koupila by sis něco na sebe,“ pokrčila rameny.

„Jo. Ráda,“ usmála jsem se. „Proč pro mě táta nepřijel před školu?“ ptala jsem se.

„On je v práci. Zapomněl ti to říct. Jak jsi se teda dostala domů?“

„Kamarád mě hodil domů.“

„Kamarád?“ Mamka otevřela dveře a my šly k autu.

„Jo... Mami!“ bránila jsem jejímu pohledu.

Večer jsme přijeli. Máma mi říkala, že tak dlouho se už nebavila. Hlavně se mnou. Koupila mi tolik oblečení, že mi nestačily ruce. Musela jsem do auta dvakrát. Koupila mi i mobil. Nejlevnější dotykový. Ale co! Aspoň něco. Ještě ten den jsem si stihla vybalit a krabice hodit do popelnic. Nakonec jsem vyčerpaná usnula.

Ráno mě probudil můj nový budík. Vstala jsem a šla se umýt, nalíčit a tak dále… Na sebe jsem si vzala růžové úzké rifle a černý dlouhý top. Tenisky a bundu. Vlasy jsem si dala do hezkého drdolu. Několik pramínků mi padalo do obličeje. Táta mě hodil rychle do školy a dal mi peníze na autobus. Poprosím Alice mamku. Autobusem nejedu. Tam jsou ještě větší uchylové než když půjdu pěšky.

Vystoupila jsem a šla už po kraji do školy. Včera jsme s mamkou byly v jednom parku a tam jsem zkoušela salta. Zjistila jsem, že to pořád umím. Přemet taky. Všechno. Překvapilo mě to.

„Ahoj, Ness!“ vyrušila mě Alice.

„Ahoj. Co jsi tak veselá?“ zeptala jsem se a pochopila. Jasper na ni mával. Taky mu zamávala.

„Jej!“ zasmála jsem se.

„Je strašně hodnej, milej…“ zasnila se Alice.

„Jo. To Jake taky ujde, když je sám. Včera mě odvez domů. Táta pro mě nepřijel. A dostala jsem mobil,“ usmála jsem se.

„Od něj?“ divila se.

„Ne! Máma mi ho koupila,“ zasmála jsem se a ukázala jí ho. „Dej mi číslo,“ poprosila jsem ji. Přikývla a už diktovala.

„Díky,“ usmála jsem se a my se rozešly. Ona šla ke své skříňce a já ke své. Otevřela jsem ji a dala si do ní bundu.

„Jsi ještě naštvaná?“ ozval se vedle mě hlas.

„Jistě že!“ řekla jsem a věnovala se mobilu. Dělala jsem, že mě nezajímá. Zavřela jsem skříňku a šla pryč. Doběhl mě.

„Promiň.“

„Co?“ Hlavu jsem zvedla a podívala jsem se na něj. Omluvně se usmíval.

„Omlouvám se,“ vzdychl.

„Jasně. Tak já jdu. Čau,“ řekla jsem a zahnula. Otočila jsem hlavu a už jsem ho viděla, jak objímá nějakou holku a něco jí šeptá do ucha. Ach jo. Strčila jsem si mobil do kapsy a šla do třídy.

„Hej. Nessie!“ zakřičel někdo. Paul.

„Ano?“ usmála jsem se.

„Já v pátek pořádám párty u nás doma. Bude tam hafo lidí a já bych chtěl, abys tam byla i ty,“ usmál se.

„Em… uvidím. Zítra ti dám vědět,“ pousmála jsem se.

„Dobře. Zatím čau.“ Hned letěl za jinou holkou. Vzdychla jsem si a všimla si Jaka, který se držel s nějakou holkou za ruku a vedl ji někam. Úplně zářila. Než prošel kolem mě, ucítila jsem ruku na té mé. Zase on. Jen mi ji tak otřel s tou svou a šel dál. Vzdychla jsem si a zašla do třídy. Dneska je středa. 1. září - bylo úterý.

Na oběd jsem šla zase s Alice. Přidal se k nám i Jasper. Culili se na sebe a já jim to záviděla. Jasper je pořád v pohodě. Víc mu sluší být člověk než upír, ale co. Dali jsme si jídlo a sedli si ke stolu. Vzdychla jsem si a začala jíst.

„Jo! Alice, přijede pro tebe mamka?“ zeptala jsem se.

„Ne. Jedu s Jasperem. Proč?“ zeptala se. Tak to nebudu otravovat.

„Ne. To je… dobrý,“ usmála jsem se. „Nevíš, jak jedou autobusy do naší ulice?“

„Em… ne.“

„Popros Jaka. Odveze tě rád,“ mrkl na mě Jasper. Na Alice jsem hodila překvapený pohled. Jak to ví? Usmála se a jedla dál.

„Ne. Nebudu ho prosit. To radši půjdu pěšky,“ zakřenila jsem se a rychle dojedla. Nesnáším tenhle život! Proč se to stalo? Jacob je děvkař, Alice mi nepomáhá, rodiče jsou nudnější než telenovely…

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Jasper. Odnesla jsem tác a jen na ně mávla. Rychle jsem došla ke skříňce. K mému překvapení tam byl. Vzal si bundu a začal zamykat. Já odemkla a vzala si ji taky. Rychle jsem ji na sebe hodila. Naštvaně jsem ji zavřela a zamkla zpátky. Sakra práce!

„Tvoji náladu opravdu způsobuju já nebo zase nemáš odvoz domů,“ ozval se vedle mě jeho krásný hlas.

„Obojí,“ zavrčela jsem a šla k východu.

„Odvezu tě,“ nabídl a dohnal mě.

„Ne. Půjdu pěšky,“ zabručela jsem.

„Ness, prší tam,“ zasmál se.

„Počkám až přestane.“

„Ach jo!“ vzdychl a já se ocitla ve vzduchu. Než jsem se vzpamatovala, pevně mi chytil nohy a nesl mě v náručí ven.

„Pusť mě!“ zavrčela jsem nebezpečně. Přivřel oči a čekal facku. Byl roztomilý. Vzdychla jsem a objala ho kolem krku. Usmál se a vyšel ven. Všichni na nás civěli. Došel k autu a otevřel ho. Postavil mě na zem a já do něj zalezla. Uchechtla jsem se. Obešel auto a sedl dovnitř.

„Vidíš, že to jde!“ zasmál se.

„No jasně!“ zabručela jsem a přivázala se. Nastartoval a my vyjeli. Ještě že není vidět dovnitř. Pustil topení. Usmála jsem se na něj a on na mě. Což ve mně vyvolalo motýlky v břiše. Zařadil a už jsme jeli.

Cestou jsem se nějak víc sblížila. Pořád mě rozesmíval a mlel kraviny. Byl milý a roztomilý a všechno! Když jsme sami, tak je v pohodě, ale jakmile je s někým, je z něho ten arogantní blb.

Zastavil před domem.

„Jdeš v pátek na tu párty?“ ptal se.

„Nevím. Možná…“ pousmála jsem se.

„Jestli jo, tak ti nabídnu odvoz,“ usmíval se.

„No… Já ti řeknu, jo? Zatím díky a čau,“ usmála jsem se rychle a vystoupila z auta.

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen sen? Asi ne.. 3. kapitola - Odvoz: