Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 9. kapitola

Twilight bella & edward by bettyy


Jen se nadechnout - 9. kapitolaJsme na místě.

Stála jsem od něho na dva kroky a intenzivně jsme se navzájem vpíjeli do svých očí. Ještě nikdy jsem nebyla tak ztracená. Nikdy. S nikým. A měla jsem z toho strach.

Bála jsem se, že tohle je on. Muž, o kterém jsem vždy snila. Muž, při kterém se vždy budu cítit v bezpečí, který mne bude ochraňovat, z tváří mi slíbávat slzy, šeptat mi nenápadně do ucha slůvka lásky a při každém jeho dotyku se mi v břiše roztřepetají křídla tisíců motýlů.

Tohle se mi ještě s žádným mužem nestalo. On splňoval všechny mé představy, ba byl ještě dokonalejší. A to, že on ve mně vzbuzoval právě takové pocity, mě děsilo ze všeho nejvíc. Nikdy jsem se nechtěla vázat, protože jsem věděla, že jednou, spíš dříve, než později, budu nucena toho člověka opustit. I když tady žádné vazby zatím nehrozily a já mám zřejmě bohatou fantazii, vše si přikrášluju a vytvářím si to v mé mysli podle sebe, i tak jsem měla strach, že by přece jen mohlo vzniknout něco víc. Bože, vždyť jsem ho nenáviděla!

„Ehm, měli bychom vyrazit,“ pronesla jsem roztřepaným hlasem, když jsem opustila proud svých myšlenek a se sklopenou hlavou jsem prošla kolem něj a sedla si na sedadlo, které se nacházelo na druhé polovině letadla, než to, na kterém on před chvílí seděl.

Jen koutkem oka jsem viděla, jak trhaně přikývl a za chvíli zmizel v kabině pilota, když se vrátil, nejprve zamířil ke svému předchozímu sedadlu, ovšem, pak se zastavil, hlavu trochu naklonil na stranu a následně se otočil, přešel ke mně a rozvalil se se širokým úsměvem na sedadle naproti. Letadlo se začalo pohybovat.

Hodil si nohu přes druhou, svalil se na bok, pravou ruku si opřel o opěradlo, dlaní si podepřel hlavu a zíral na mě. Byla jsem z toho nesvá. Neustále jsem těkala očima po prostoru letadla a snažila se vyhnout střetu s jeho očima. Jenže můj zrak mě odmítal poslouchat a každou chvíli zabloudil k němu.

„Je to soukromý let,“ řekla jsem s výdechem, když už jsem měla prozkoumaný každý milimetr interiéru. Teď jsem mu plánovala vynadat a tak nějak tajně jsem doufala, že se naštve a půjde si sednout jinam, nebo se na mě alespoň přestane neustále dívat.

„Ano, letadlo je naší rodiny a částečně slouží pro služební cesty,“ usmál se takovým nehorázným úsměvem, že kdybych neseděla, podlomila by se mi kolena. Ryan! Zakřičela jsem na sebe.

„Rodiny? Mohl jsi mi říct, že letíme soukromě. Mohla jsem si ušetřit to divadlo na letišti.“

„Divadlo?“ pozdvihl se zájmem obočí a narovnal se.

„Ano, čekala jsem na tebe. Bála jsem se, že nedorazíš,“ zamračila jsem se.

„Bála ses?“ Široce se opět usmál.

„Ano, že to nestihneš,“ odsekla jsem.

„A chyběl bych ti?“  Narovnal se jako struna, naklonil se směrem ke mně a ruce si v loktech opřel o kolena.

„Bože!“ odfrkla jsem si a nechápavě zakroutila hlavou. Tak arogantní!

„Ano, mám více jmen,“ pronesl velice vážně a uznale pokýval hlavou.

Ignorant! Kretén! Blbec! Arogantní sobec! Kolik tváří ještě má? Možná bych teď byla radši, kdybych tady seděla s tím protivným Edím, než s tímhle.

Tohle vzdávám. V tašce, která ležela na sedadle vedle mne, jsem vyhrabala knížku, kterou jsem si s sebou vzala a ze všech sil jsem se snažila být vtáhnuta do děje. Ovšem s panem Arogantním jsem neměla šanci. Pořád jsem na sobě cítila jeho pohled a periferně vnímala i jeho úsměv. Tak jsem alespoň jen tak přejížděla očima po písmenkách, abych se s ním už nemusela rozčilovat.  

Let trval přes osm hodin, ale já jsem měla pocit, jakoby trval věčnost. Myslela jsem, že zešílím. Za tři hodiny jsem knihu měla „dočtenou“ a nadávala jsem si, proč jsem ty strany neotáčela pomaleji. Velice neochotně jsem knihu odložila zase to kabelky a s úlevou zjistila, že na mě Edward už tak nezírá, ale že je pohodlně usazený v křesle, hlavu má pootočenou k okýnku. Oči měl zavřené. Byla jsem si jistá, že nespí, pouze odpočíval. I když jsem si byla vědoma toho, že by mě mohl kdykoliv nachytat, neubránila jsem se a musela si ho prohlédnout. Poprvé jsem ho viděla tak nehybného a klidného. Jeho rysy v obličeji byly výrazně jemnější a tím byl ještě krásnější. Je to snad možné? Už tak vypadal jako bůh. Musela jsem potlačit vzdych, který mne samou vyděsil. Nad ním nemám vzdychat!  

Rychle jsem zavřela oči a zatřepala hlavou ve snaze vyhnat mé myšlenky na něj a jeho božské tělo. Už myšlenka na něj způsobovala, že mi tělem projel neznámý, ale příjemný pocit a polilo mne horko. Samozřejmě, že vytěsnit myšlenky, které se týkaly ohledně jeho, se mi nepovedlo.

Musela jsem se protáhnout, tak jsem vstala, rozpažila ruce a v zádech mi trochu zakřupalo. Pak jsem se vydala směrem, kde jsem doufala, že by mohly být toalety. Trefila jsem se. Když jsem za sebou zavřela dveře od toho malého prostoru, děkovala jsem, že netrpím klaustrofobií, ale přesto mi byl tak malý prostor nepříjemný. Pustila jsem vodu v umyvadélku, do obličeje si chrstla studenou vodu a zdvihla ho k malému zrcadlu. V tu ránu jsem měla bradu až na zemi. Vypadala jsem příšerně. Když vynechám vlasy, které byly rozházené všemi směry, které ale rychle napravím, když si je prohrábnu prsty, můj obličej vypadal hrozně. Oči jako angorák a strhaný výraz. Ano, byla jsem unavená, ale ne moc. Přesto jsem usoudila, že s tím nic neudělám. Musím se prospat. S tím jsem se vydala zpět a usadila se zpět do svého křesla. Edward byl stále v té samé poloze. V křesle jsem sjela trochu níž, opřela si hlavu a zavřela oči ve snaze usnout.  

Když jsem ztěžka otevřela oči, byla jsem přikryta dekou a bylo mi příjemné teplo. Ovšem, příjemně jsem se vůbec necítila. Cítila jsem, jak mám obličej nateklý, hrdlo se mi nepříjemně stahuje a jemně mě píchalo v břichu. Začala jsem v tašce hledat inhalátor. Když jsem ji prohrabala úplně celou a hledanou věc jsem nenašla, hlasitě jsem vydechla a žuchla zpátky do sedadla. Zbývá mi jen doufat, že je v kufru. Rozhlédla jsem se kolem a až teď jsem si všimla, že tady Edward není. Odpovědí mi bylo jemné klapnutí dveří. Vyklonila jsem se zpoza sedadla a viděla Edwarda, jak za sebou právě zavřel dveře od pilotní kabiny. Když se otočil a spatřil mě, zářivě se usmál.

„Už vzhůru? Měla by ses připoutat, budeme přistávat,“ kývl hlavou k pásům a stáhl ze mě deku, při čemž se dotkl mého předloktí a mnou opět projel elektrický proud. Oba jsme dělali, že se nic nestalo.

„Je ti dobře? Vypadáš…“ Nakrčil obočí, sedl si naproti mně a zapnul si pásy.

„Ani ne,“ přiznala jsem a zapnula si pás. „jsem trochu unavená a nejsem moc zvyklá létat.“ Pravý důvod jsem mu říct nemohla.

„Asi tě moc nepotěším, první schůzku máme už v devět. Moc se nevyspíš,“ usmál se omluvně.

„Já vím. Jen potřebuju sprchu a budu v pořádku.“ Snažila jsem se přesvědčit jeho, nebo sebe?

 

Do hotelu jsme dorazili v půl osmé. Co mě překvapilo ihned, jakmile jsme vysedli z letadla, bylo počasí. Na slunečné Rio bylo až nezvykle zataženo. Teplo však bylo pořád.

I když už bylo světlo, město jsem si moc neužila, protože jsem se snažila udržel svůj dech relativně v pořádku a nedát na sobě nic znát.

 

 

Když jsem vešla do svého apartmánu, který byl hned vedle toho Edwardova a poslíček mi přinesl kufr, ihned jsem se na něj vrhla a hledala inhalátor. Nikde nebyl. Pro jistotu jsem kufr celý vyházela, ale nic. Sakra! Já kráva! Pořád ho někde zapomínám.

Chvíli jsem seděla na zemi, opřená o vchodové dveře s rukama ve vlasech a snažila se uklidnit. Do středy to bez něj nedám. Dechové cvičení mi moc nepomůže. Přešla jsem k malé lednici a vytáhla z ní čistou vodu. Hltavě jsem vypila půlku a lahev zavřela. Trochu se mi ulevilo a á začala uvažovat. Když se nebudu namáhat, s dechovými cvičeními bych to měla zvládnout.

Když jsem vyšla ze sprchy, měla jsem půl hodiny na nachystání. Nejdřív jsem si vyžehlila vlasy, se kterými nic jiného vlastně udělat nešlo, a pak jsem se vrhla k rozházeným věcem u kufru, kde jsem vybrala kalhoty a košili. Zbytek věci jsem poskládala zpět do kufru a z postranní kapsy vytáhla dokumenty ohledně stavby.

Zbývalo mi deset minut a to byl čas zavolat Angele. Doufám, že nebude spát. Vzala jsem mobil a vyťukala její číslo. Když mi hovor ani po pátém zazvonění nezvedla, vzdala jsem to a napsala jí stručnou a jasnou sms. Let byl dlouhý. Už jsme v hotelu.

S Edwardem jsme se potkali na chodbě a tak jsme spolu šli dolů na rychlou snídani a pak jsme přistaveným autem jeli pár minut ke kongresovému centru. Já jsem se zatím kochala okolím. Všude byli vysoké a moderní budovy, ale mezi mini se krčili i rozkošné staré baráčky a krámky. Doufám, že budu mít nějaké volno, abych si Rio mohla alespoň trochu prohlédnout. Město bylo sice pěkné, ale chtěla jsem vidět i okolí.

Když jsme zastavili před budovou, kde pobíhali chlápci se žlutými přilbami na hlavě a dodělávali poslední venkovní úpravy, Edward vystoupil a obešel auto, aby mi otevřel. Gentleman. To už jsem hodně dlouho neviděla. Pravda, takových je velký nedostatek.

Ihned se k nám přiřítil vysoký snědý muž v obleku. Pozdravili jsme se, následně nám podal bílé přilby a jednu si také nasadil a pokynul, abychom šli za ním.

Centrum bylo opravdu prostorné a velmi moderní. Všude byla spousta dělníků, které dodělávaly poslední úpravy a připravovali budovu na čtvrteční otevření.

Edward s tím mužem pořád o něčem mluvil a každou chvíli se někde zastavili a diskutovali. Já jsem za nimi běhala jako poslušný pejsek a snažila se zapisovat poznámky. Moc mi to ale nešlo, protože i když jsme od nich stála kousek, přes různé pily a další rámus v budově jsem toho moc neslyšela.

Když jsme prošli téměř celou budovu, po schodech jsme vyšli do posledního patra, které bylo již celé zařízené. Muž nás zavedl do jeho kanceláře. Edward si ode mě vzal všechny dokumenty týkající se stavby a spolu je rozložili po celém stole. Řešili statiku a další problémy, které se vyskytli. Moc jsem tomu nerozuměla a tak jsem jen mlčky přihlížela.

Když kolem druhé hodiny skončili, byla jsem příšerně unavená a snažila se přesvědčit své břicho, aby nevydalo ten hnusný hlas, při kterém se hlásí o jídlo.

Edward se s mužem rozloučil s tím, že zítra dopoledne přijdeme zkontrolovat, jestli vše vyšlo podle plánu, který dnes vymysleli.

„Dnes už máš volno. Já mám ještě schůzku s ředitelem, ale je to jen banální záležitost. To zvládnu sám. Můžeš se zatím prospat,“ začal, když jsme už seděli v autě a mířili do hotelu.

„Dobře,“ pokývala jsem hlavou. Nejdřív si zajdu na oběd, nebo umřu.

„Můžeme si ještě zajít na oběd,“ usmál se na mne a pak záhy znejistěl. „Tedy, jestli chceš.“ Nervózně se ošil. Tak se nikdy nechoval. Nikdy nebyl nervózní, pro teď?

„Jistě. Oběda se nemůžu dočkat, mám strašný hlad!“ řekla jsem s možná až velkým nadšením, protože se zvonivě zasmál a zakroutil hlavou.

Už jsme byli kousek od hotelu, když mi začal zvonit mobil. To bude jistě Angela. Aniž bych se podívala na display, hovor jsme přijala.

„Ahoj Ang, já…“ začala jsem, když mi mužský hlas skočil do řeči.

„Bello! Konečně! Snažil jsem se ti dovolat už předtím, ale nezvedala jsi to, víš, jaký jsem měla strach?“ vyhrkl Ryan. Páni. Nějak moc starosti. To je to až tak vážné? Trochu mne to vyděsilo.

„Ahoj Ryane,“ řekla jsem ostře a koutkem oka jsem viděla, jak po mě Edward střelil pohledem.

„Jsem v pořádku, měli jsme jednání.“

„Aha, promiň, já se jen bál že Edw…“ začal, ale ihned zase ztichl.

„Že Edward co?“ sykla jsem už tišeji. Sakra, co má? Nejsme manželé. Nemusí se o mě tak starat. Ani nevím proč, ale strašně mě to vytočilo, když začal s Edwardem.

„Ale nic, to je jedno. Já už musím jít, máme poradu. Ahoj. Miluju tě.“ A bylo ticho. No to se mi snad zdá! Jak miluju tě? Cože? Jsme spolu sotva pár dní. Jak tohle může říct? Vždyť já k němu necítím nic víc, než přátelskou lásku.

„Bože,“ zavrčela jsem skrz zuby a žuchla sebou do sedadla.

„Problémy?“ Edward se na mne otočil a mezi bočím se mi vytvořila jemná vráska.

„Já nevím, řekl, že mě miluje,“ vyhrkla jsem zničeně

„A to je spatně?“

„Ano!“ sykla jsem. Edward se najednou usmál takovým zvláštním úsměvem, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Byl takový… pokřivený. Moc pěkný.

„Tedy, neměla bych to s tebou řešit, ale zaskočil mě. Já k němu nic takového necítím a myslím, že ani cítit nebudu,“ vydechla jsem.

„A k někomu jinému?“ natočil hlavu ke mně a čekal na odpověď. Nazdvihla jsem obočí. Proč to zrovna jeho zajímá? Ale měla jsem nutkání mu odpovědět.

„Možná,“ šeptla jsem. Doufám, že ne, dodala jsem v duchu. 


Takže jsem přidala další kapču. A mám pro vás několik zpráv. Asi nijak příjemných.  

Na intru jsem stále bez netu. Celý týden nejel a najednou, ve čtvrtek večer, celá natěšená, že jedu domů o den dřív, se štrachám s kufrem z hlavních dveří a zrovna příchází chlápek s tím, že nám jde zapojit net. No nenaštvalo by vás to? Takže nevím, kdy to příjde zapojit i nám, co jsme odjeli. 

Další zpráva je ta, že mi chcípnul Word. Prostě jsem zkopčila tuhle kapču a najednou bylo všude prázno a ukazuje mi to, že mi vypršela platnost. Dva roky jde a najednou vypršela. No úžasné. Takže se s tím pokusím něco udělat a budu jen doufat, že další kapitoly se tam někde pak objeví. Fakt, pátek třináctého.  

Aktualizace: Zapla jsem Word s povídkou světe div se! Ona tam byla! Ovšem, záhy mi tam naskočila nějaká tabulka, že produck key je neplatný a že mi zbývá 0 dnů a po té přestane jít. Tak teda nevím. Nechám to radši tak, dokud to teda jede. 

Tím chci také oznámit, že zítra, než odjedu přidám další kapču, teda, pokud Word zase nebude protestovat.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 9. kapitola:

 1 2 3   Další »
23. aliii
14.11.2013 [10:30]

Emoticon Emoticon

22. martty555
05.10.2013 [17:46]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. marcela
15.09.2013 [15:53]

Parádní kapitola.Čte se sama.Těším se na další. Emoticon Emoticon Emoticon

20. matony
15.09.2013 [14:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. danje
15.09.2013 [14:14]

Pékné. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.09.2013 [22:38]

mokasinaSuper teď jsem to celé dočetla a musím říct PÁNI to je skvělí, sem zvědavá kdy Edí zjistí to, že je nemocná a že to neni jen lehké astma. No doufám, že to skončí Happy Endem. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Simluiq
14.09.2013 [21:51]

Emoticon Emoticon

16. Niki
14.09.2013 [21:14]

Pěkné :))))

15. MyLS
14.09.2013 [19:09]

MyLSpaja: já právěže též, měla jsem 2007, co by v ntb, když jsme ho kupovala, pak se to asi po roce a pul aktualizovalo a od té doby samé problémy... ale teď mě to fakt vytočilo. pořád nevím, co s tím

14. paja
14.09.2013 [17:11]

jinak super povídka, jsem na ní taky závislá a jsem zvědavá za jak dlouho se Edík dozví o tý její nemoci Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!