Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 9. kapitola

04.07.2011 (08:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2642×

9. kapitola

EDWARD

„A co tohle?“ Zvedl jsem do vzduchu plyšového medvěda, jenž byl skoro stejně tak velký jako menší živý bernardýn, a natočil jsem ho směrem k Liss, která se na mě z druhé strany regálu podmračeně dívala. Sledoval jsem, jak ho pečlivě přejíždí očima, zaznamenává každý detail jeho huňatého kožichu, hlavy, lesklých umělohmotných očí – a pak jen rychle kroutí hlavou na znamení nesouhlasu.

„Plyšáků má doma plno,“ povzdechla si napůl otráveně, napůl vyčerpaně, a odvrátila se ke stojanu s malými autíčky. Neubránil jsem se mírnému převrácení očí, nechal jsem medvěda spadnout mezi ostatní neživá zvířata a popošel jsem směrem k ní. Byla sice pravda, že v tom, co koupit jejímu bratrovi k narozeninám, se ona vyznala líp – koneckonců ho znala mnohonásobně více -, ale když už se s někým půlku odpoledne bezcílně camráte po všech hračkářstvích, projdete dvě nákupní centra a stále nemáte absolutně nic, nedá se zapřít, že vás to docela viditelně otráví.

„Není už na tohle trochu velký?“ zeptal jsem se a přejel jsem očima po nápisu na jedné z krabic, na niž se dívala, který hlásal, že předmět je vhodný pro děti od tří let. Jestli si s tím hráli už tak malí caparti, nedokázal jsem si představit Patricka, jak se s umělohmotným autíčkem prohání po domě.

„A jakože z plyšáka by byl celej odvázanej?“ Zpod dlouhých řas na mě vrhla svůj skeptický pohled, nicméně dřív, než jsem to stihl nějak argumentovat, se otočila a zamířila k východu.

„Počkej!“ zavolal jsem za ní. „To tu opravdu nic nevybereš?“ Zoufale jsem máchl rukou za sebe. Nabídka hraček tu byla dost široká na to, aby si tu něco vybralo každé dítě z půlky jednoho amerického státu. Prostě se mi nechtělo věřit, že se tu nenajde nic, co by úsměv na tváři vyvolalo i našemu Patrickovi.

Napůl se ke mně otočila zase zpátky a bezmocně pokrčila rameny. „Nemůžu za to. Prostě čekám, až mě něco uhodí do očí.“

„A nepomohlo by, kdyby ses nejdřív pořádně rozhlídla? Třeba by se těm věcem potom upoutávala pozornost o trochu snadněji,“ ušklíbl jsem se.

S tichým povzdechem zakroutila hlavou, ale přeci jenom se o několik kroků vrátila a s pažemi založenými na prsou zamířila do oddělení stolních her.

„A co kdybychom mu koupili něco praktického?“ zeptal jsem se, když jsem s ní srovnal krok a spolu s ní rentgenoval obsah dlouhých a skoro stejně tak širokých polic okolo nás. „Něco, co by doopravdy využil?“

„Máš na mysli něco konkrétního?“

„Tak nějak jsem doufal, že to vymyslíš ty.“

Povzdechla si tak hlasitě, že to znělo, skoro jako by místo toho doopravdy promluvila. „Možná si myslíš, že jsem génius. Ale já fakt nemůžu vědět všechno.“

„Ale tušit bys mohla, ne?“ nevzdával jsem to. Co by asi tak mohl ocenit kluk, který se nachází přesně v tom období, kdy hračky už jsou pro něj moc dětinské, ale na druhou stranu ještě není dostatečně velký na to, aby mohl něco většího a dražšího, co by se hodilo jako dárek k narozeninám, potřebovat? Na pohled by se zdálo, že se na to dá odpovědět úplně jednoduše. Ale tak lehké to ve skutečnosti fakticky nebylo.

„Možná bys mohl zkusit videohry,“ zamumlala Liss zamyšleně, když došla na konec uličky a úspěšně se vyhnula obloukem růžovému regálu s panenkami Barbie. „Jednou to prý hrál u nějakého kamaráda a celkem ho to bavilo.“

Zamračil jsem se. „Nějaké už doma máme, stačilo by říct a my bysme je vytáhli.“ Když se na mě nechápavě zadívala, rychle jsem se omluvně usmál a dodal: „I já s Jasperem jsme na ně jednou byli zvědaví.“ Pokrčil jsem rameny.

Nechápavě zakroutila hlavou, skoro jako by se snad bála říct nahlas, jak by dle svého názoru nazvala na pohled dospělé a stejně tak duševně vyspělé muže zabývající se tímhle. Snad jako by sezení před televizí, hlasité pokřikování a divoké zápolení s tou věcí v ruce ve snaze zdemolovat co nejvíce auto soupeře bylo něco nezvyklého.

* * *

Když jsme po další hodině konečně vycházeli z obchodu s plnou taškou v ruce, doopravdy jsem nevěděl, jestli jásat, anebo sám sobě nadávat, že nám to trvalo tak dlouho. Když jsme se totiž s Liss nakonec dohodli na tom, že než aby mu nějaká pitomost jen zabírala další místo v pokoji, doopravdy bude lepší koupit něco, u čeho je aspoň větší pravděpodobnost, že ho to dokáže zabavit a skutečně vtáhnout do sebe, a tak jsme se vydali do nejbližšího obchodu s širokou nabídkou videoher a podobných kravin. Jo, ale tím to zdaleka nekončilo. Další půlhodinu jsme se dokázali hádat nad tím, jestli vzít střílečku, nejnovější auta, anebo dostihy. Když nás nakonec mladý prodavač už nejmíň posté zrentgenoval nedůvěřivým pohledem, nevydržel jsem to a sáhl do regálu pro všechny tři.

„Počkej,“ zastavil jsem se a zastrčil jsem si peněženku do zadní kapsy kalhot. „Rosalie říkala, že by s tebou v nejbližší době měla nakoupit nějaké letnější oblečení. Chceš počkat, dokud s tebou nepůjde ona nebo Esmé s Alicí, anebo to sfoukneme při jednom?“ Kývnul jsem hlavou k velkému poblikávajícímu nápisu známého obchodu s oblečením. Jistě, sice jsem v duchu zrovna nejásal nad tím, že bych v téhle obří budově přeplněné lidmi měl trávit byť jen o vteřinu déle, než by bylo nezbytně nutné, ale… tak nějak jsem doufal, že pokud jde o módu, bude v tom Liss mít trochu větší přehled – a hlavně bude mít představu o tom, co by chtěla -, a tak všechno půjde rychleji.

Pokrčila rameny. „Mně je to jedno.“

Povzdechl jsem si. „Buď jo, nebo ne, je to na tobě.“

Pohled se jí stočil k figurínám za vitrínou a já jsem na okamžik v jejích očích zpozoroval záblesk zájmu. Že by…? Pak ale rychle zatřepala hlavou a obrátila svou pozornost zase na mě. „Víš, bylo by trošku divný nakupovat oblečení s tebou.“

Ušklíbl jsem se. Na tom něco bylo. „Rozumím, jsem chlap a na tohle mi chybí Alicin zvláštní radar.“ Já jsem se mezi všemi těmi věšáky a regály a stojany a vším možným stejně zrovna dobře necítil. A nejspíš nebylo zas tak těžké to uhodnout. „Tak pojď, stavíme se ještě dole v drogerii pro nějaký balicí papír, doma máme asi jenom něco souvisejícího s Vánocema.“ Udělal jsem prvních pár kroků směrem ke schodišti.

„Počkej.“ Napůl otrávený, z části omluvný a z další části trochu nervózní hlas mi i bez toho, že bych se na Liss musel podívat, jasně napověděl, že jejím obličeji se teď míhají podobné pocity. Možná si dokonce kouše spodní ret nebo převrací oči v sloup, jak bylo jejím zvykem. „Nejde o to, že jsi chlap, ale prostě… Nedokážu si představit, že… No… dobře, fajn, tak o to asi fakt jde. Ale já za to opravdu nemůžu!“ Musel jsem se jedině pousmát. Její blekotání bylo roztomilé.

„Hele, o nic nejde,“ otočil jsem se na ni s širokým úsměvem na rtech, který ji podle všeho trochu uklidnil. „Nemusíš to tak řešit.“ Mrkl jsem na ni a natáhl k ní prázdnou ruku. „Radši pojď, mám takový dojem, že nám za chvíli stejně vyprší parkovací lístek.“

Trochu nejistě se podívala na nabízenou dlaň a mírně pozvedla obočí v tázavém gestu. Pak se nenápadně rozhlédla kolem sebe, jako by se snad chtěla ujistit, že to nikdo neviděl. „Hele…“ odkašlala si, „víš, kolik mi je, že jo?“ ujišťovala se pomalu a s rozvahou.

Neubránil jsem se smíchu, který mi příjemně rozvibroval bránici. „Samozřejmě že vím, ty brepto. Ale je mi to úplně jedno.“ Čapnul jsem ji za ruku, načež se rychle nadechla k nějakému dalšímu argumentu, ale dřív, než stihla něco vypustit z té svojí často nevymáchané pusy, upřeně jsem se na ni zadíval a ona pod tíhou mého pohledu zase jenom hlasitě vydechla.

„Modli se, abysme tu nepotkali nikoho, kdo mě zná.“ Byla sice hodně dobrá herečka a právě teď se snažila nasadit dostatečně otrávenou a dožranou masku, ale stejně jsem podle jiskřičky, díky které se jí trošičku rozsvítily oči, poznal, že ji to těší. A že jí tenhle kontakt možná i dodává nějakou tu potřebnou jistotu, díky které ví, že je na světě někdo, komu na ní záleží. Povzbudivě jsem jí stiskl ruku, abych její domněnky jenom podpořil, a konečně zamířil k jezdícímu schodišti.

„Hele, vzhledem k tomu, že neměříš víc než sto pětapadesát centimetrů, si stejně můžou všichni domýšlet, že je ti tak maximálně –“ Zarazil jsem se tak prudce, až sebou Liss nečekaně trhla a vrazila do mě.

Slyšel jsem její hlas, lehce podrážděný a zároveň taky něco horečnatě vysvětlující, ale za žádnou cenu jsem nedokázal zaznamenat smysl jediného slova, které řekla.

Nejprve jsem zachytil její vůni. Tu známou, příjemně svěží, květinovou, jako když stojíte v rozkvetlé zahradě. Vzápětí jsem ji spatřil, jak se sklopenou hlavou vychází zpoza rohu, oči zabodnuté do neurčitého bodu na podlaze. A pak jsem si všiml vysoké blondýnky s pažemi založenými na prsou, která mlčky kráčela vedle ní. Otvírala pusu, jak něco říkala, a výraz v její tváři mi připomínal ledovou královnu.

„… ale prostě ne… Fakt nechápu, co máš pořád za problém,“ zaslechl jsem úryvek rozhovoru, když se blížily. „Do háje, to nechápeš, že se snažím? Doopravdy snažím, ne jen nějaké slepé výstřely do tmy. Myslela jsem, že by ses aspoň jednou mohla chovat jako moje sestra, jenomže ty se prostě pořád musíš čumět kamkoliv mimo mě, ignorovat, co ti říkám, a naprosto mě ztrapňovat. Vidělas toho prodavače v tom posledním butiku? Nejdřív se na mě usmíval a příjemně se mnou koketoval, ale jakmile jsem se tě zeptala, jestli si vezmeš ty boty, a ty jsi mi jaksi odmítla odpovědět, začal se na mě dívat jako na naprostého blbečka, který se snaží mluvit s kusem šutru!“ Její boty klapaly o podlahu v rychlém rytmu.

Blížily se. Hodně rychle. A já jsem nebyl schopný přijít na to, co bych měl dělat. Chodit, mluvit, nebo zmizet? Její sestra evidentně neodpovídala mým představám o ní – nějak jsem počítal s tím, že to bude jen nějaká ženská verze Emmetta. Široký úsměv, přívětivý tón, starost o Isabellu v každém slově, posunku, v očích… Ale tenhle její přístup mi nepřipadal zrovna vhodný. A ten postoj už vůbec ne.

Dělilo je od nás sotva patnáct kroků. Deset, pět, tři… „Dobrý večer, Isabello.“ Přinutil jsem se vytáhnout rty do toho starého známého úsměvu, jaký jsem dokázal vykouzlit snad v jakékoliv situaci. Zrovna moji mysl okupovaly asi tak dva až tři miliony otázek na téma Isabella a její sestra, ale ty jsem s vypětím všech sil dokázal na okamžik vytěsnit. Kromě toho jsem totiž cítil také velkou zvědavost, jak jsem nervózně čekal, jak se ke mně má pacientka zachová na veřejnosti. Ovšem vzhledem k tomu, co jsem zrovna zaslechl o kusech šutrů, jsem si zrovna velké naděje nedělal.

Zarazila se na místě, stejně jako její sestra, a pomalu, pomaloučku, s šílenou rozvahou, odlepila oči od země. S jejím pohledem jsem se střetl asi tak na dvě, možná dokonce tři vteřiny, během kterých jsem stihl bleskově zaznamenat, že je to snad poprvé, co jsem se jí podíval zpříma do očí. Chtělo se mi jásat. Jenomže dřív, než jsem toho stihl využít ve svůj prospěch, se rychle odvrátila a zadívala se někam kousek od mých bot. Skvělé. Fakt geniální.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se rázné odkašlání, které nemělo se skutečným kašlem společného absolutně nic. Odtrhl jsem pohled od Isabellina bledého obličeje olemovaného pár pramínky kaštanových vlasů, které se jí uvolnily z dlouhého ohonu, a přinutil jsem se udržet úsměv i tehdy, kdy jsem pohlédl na její sestru. A že to nebyl zrovna lehký úkol.

„Jsem doktor Edward Cullen, Bellin terapeut,“ představil jsem se. Ruku jsem k ní nenatáhl. Místo toho jsem znovu povzbudivě stiskl tu Lissinu, abych se jí tak nějak omluvil za předešlou ignoraci a zároveň za další chvíli zdržení.

Sledoval jsem, jak se obličej té sestry pomalu mění z původního nabručeného na milý, přívětivý a – hergot, doopravdy svůdně mrkla řasy? No to se mi snad zdá!

„Tanya Swanová, moc mě těší.“ Odhalila dokonale rovnou řadu bělostných zubů. „Takže to vy jste ten další chudák, kterého moje sestra přivede k šílenství.“ Její smích zněl jako jemné cinkání zvonečků. Čistý, líbezný, ničím nerušený. Přesto se mi ale bůhvíproč hnusil.

Cítil jsem, jak můj úsměv polevil a spíš se přetvaroval do mírně kyselého úšklebku. „Myslím, že na to, abychom dělali takového předčasné závěry, je trochu brzo.“

„Ale prosím vás,“ zasmála se znovu. „Snad byste opravdu nevěřil, že se vám –“

„Věřit je podstata mojí práce.“ Otočil jsem se zpět k Isabellinu sklopenému pohledu, úspěšně ignorujíc najednou zaražený obličej té Tanyy, a strašně jsem zatoužil po tom, aby se na mě znovu na chviličku, stačilo by i jen dalších pár vteřin, podívala. Ale to ona pochopitelně neudělala.

„Rád jsem vás potkal,“ zamumlal jsem pomalu, suše, a zadíval se na tichou, zamlklou Liss vedle sebe. Těkala očima mezi oběma sestrami a nejspíš se je v duchu snažila někam zařadit. Usmál jsem se na ni a mrkl. „Už budeme muset jít. Nashle.“ Nečekal jsem na odpověď. Rovnou jsem i s Liss vystřelil ke schodišti.

Moc děkuji za komentáře. Jsem ráda, že se většina z vás dívá na Emmetta stejně jako já. Bála jsem se, že vás jeho pohled bude moc nudit. :)

> > 10. kapitola

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 9. kapitola: