Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 8. kapitola

26.06.2011 (22:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 2811×

8. kapitola

EMMETT

Klid, klid, hlavně klid… Jo, tohle jsem si klidně mohl opakovat do aleluja, ale výsledek beztak pořád nepřicházel. Plyn, brzda, jeden semafor, druhý, klakson, brzda, plyn… Bože! Kdybych věděl, že v tuhle dobu budou všechny silnice v Port Angeles takhle narvané, vyjel bych minimálně o půl hodiny dřív. Kdežto teď jsem si mohl jenom neslyšně nadávat do blbečků, magorů a něčeho mnohem, mnohem horšího, jak ve mně vřel vztek, který s každou další vteřinou měnil v napjatou netrpělivost.

Nestihnu to. Nedostanu práci. Nikam mě nevezmou. Proč taky ne, že? V zimě si přece můžeme uprostřed obýváku místo topení rozdělat ohniště, živit se budeme kořínky a podobnými nesmysly, přesně tak, jak to dělali všichni někdy ve starověku nebo kdy. A když skončíme pod mostem? No, tak aspoň budeme na čerstvém vzduchu, že…

Netrpělivě jsem klepl prsty do volantu a pohled mi padl na složku papírů na sedadle spolujezdce. Životopis, slohy s dokumenty ze všech mých bývalých zaměstnání… To mi bude k ničemu, jestli si ty auta přede mnou okamžitě nepohnou a nenahodí trochu větší rychlost než tu šnečí. Už teď na mě ta čísílka nad rádiem provokativně blikala a dávala mi jasně najevo, že už teď mám dvě minuty zpoždění a že jestli se doprava nějakým zázrakem minimálně stonásobně nezrychlí, dřív jak za další půlhodinu do cíle nedorazím.

Do háje! A to se zrovna tohle místo zdálo perfektní. Sice to bylo jedno z těch zaměstnání, kde papírování hrálo jednu z hlavních rolí, no dobře - kde hrálo jedinou roli, ale když se plat porovnal s pracovní dobou, byl to hotový zlatý důl. A navíc nepožadovali příliš zkušeností. Ne snad že bych žádné neměl, podobné věci jsem zatím doposud dělal vždycky, ale i tak to většinou pro ostatní firmy nebylo dostatečné. Kdežto tam to vypadalo skutečně no-

Sakra! Rychle jsem dupl na brzdu a jen tak tak to nenapálil do stříbrného Audi přede mnou. To by tak ještě scházelo, zavinit bouračku… To už bych se doopravdy nejspíš nedoplatil. Rychle jsem se otřepal a rozhlédl se kolem sebe, abych zjistil, proč to auto tak znenadání zastavilo. A hned vzápětí jsem měl chuť hlasitě zaklít, když jsem se podíval, jak semafor v klidu ohlásil další červenou. Tohle bude ještě hodně dlouhá jízda.

* * *

Do kanceláře pana Walltera jsem dorazil přesně s čtyřiadvacetiminutovým zpožděním. Div jsem neměl vyplazený jazyk, jak jsem se hnal po schodech až do šestého patra, jelikož výtah mi ujel před nosem a čekat na další už by nemělo cenu. Košile mě u krku škrtila a to pitomé sako bych ze sebe nejradši serval, jaké v něm bylo vedro. Díkybohu za to, že jsem se aspoň nepotil, protože kdybych páchl a v podpaží měl dva velké mokré fleky, k dobrému prvnímu dojmu by mi to skutečně nepomohlo. Na poslední chvíli jsem se ještě chodbou vedoucí sem zastavil u malého zrcadla na stěně a během dvou vteřin jsem svůj odraz označil za celkem ucházející. Ještě jsem si ve spěchu prohrábl vlasy, aby nepůsobily tak rozcuchaným dojmem, a už jsem se co nejrychleji řítil k pootevřeným dveřím, za kterými jsem tušil svůj cíl.

Dbajíc na slušné vychování jsem několikrát tiše zaklepal, zhluboka jsem se nadechl, abych se trochu zklidnil, a počkal jsem, až mě přísný hlas pozve dál.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem, jakmile jsem se octl uvnitř, a spěšně jsem se rozhlédl kolem sebe, abych trochu zmapoval okolí. Byla to malá místnost, z níž jednu třetinu zabíraly vysoké skříně s pěknou kupou šanonů, druhou třetinu velký psací stůl, na kterém se po stranách kupily hromady papírů, a tu poslední část… Polkl jsem, když se na mě skrz tlusté obroučky upřely přísné oči plnoštíhlé ženy ve středním věku. Její výraz by se dal pravděpodobně nazvat znuděným, nebýt těch dvou hnědozelených teček, které mě propalovaly skrznaskrz.

„Jdete pozdě,“ zkonstatovala suše, dávajíc jasně najevo, jak ji to, že se se mnou musí vůbec bavit, dostatečně otravuje.

Zatvářil jsem se tak provinile, jak jsem jenom dokázal, a nasadil jsem omluvný tón. „Mrzí mě to, uvízl jsem na c-“

„Pan Wallter před deseti minutami odjel na jednání.“ Otočila se k široké obrazovce svého počítače a bez sebemenšího zájmu začala něco datlovat do klávesnice. „Možná jste se mohl alespoň ozvat. Pan šéf nemá rád podobné nejasnosti.“

„To jistě chápu… Ale…“ Připadal jsem si trochu nepatřičně, když jsem tak stál v těch třech metrech čtverečních volného prostoru, nevěděl jsem, co říct, a přitom jsem vehementně čekal na její další pokyny. Dokázal jsem se jen úpěnlivě modlit, aby mi dala náhradní termín, a já tak mohl v klidu odejít a doufat, že mě třeba přece jenom ještě zaměstnají, anebo že mě třeba jenom doporučí někam jinam, nebo –

„Pokud máte tak tři hodiny čas, můžete počkat venku na chodbě,“ ušklíbla se – dostatečně ironicky na to, aby mi dala najevo, jak je to zbytečné. „Dřív se tady neobjeví. A já, pokud byste dovolil, bych ráda dodělala svou práci.“ Když se na mě znovu zadívala, nezbylo mi než se trochu přiškrceně rozloučit a rychle vypadnout ven z toho stísněného prostoru. Fuj, mít takovou sekretářku, asi by mi brzo přeskočilo. Ale na druhou stranu, působila jako přesně ten typ, který udělá všechnu práci za vás, a vy tak můžete jen sedět s nohama na stole a přemýšlet, kam vyrazíte večer na večeři… No, ale to nic neměnilo na tom, že tři hodiny tvrdnout tady v téhle budově jsem nemohl, a to i přesto, že jsem o to místo setsakramentsky stál. A jet domů a pak se sem vrátit by beztak nemělo cenu, s touhle dopravou bych tak akorát dorazil do Forks a už bych to musel zase hned otočit, abych tu byl včas. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se pokusit schůzku přesunout na někdy jindy.

Trochu váhavě jsem se otočil zpět ke dveřím do kanceláře a představil jsem si, že tam vejdu a budu po té… ženě něco chtít. Vzpomínka na její tvrdý pohled mě ale rychle odstrčila zpět do reality a já jsem si zbaběle uvědomil, že než abych ji viděl znovu, radši si půjdu co nejrychleji po svých. A budu doufat, že když později zavolám panu Wallterovi, bude tak hodný a přeobjedná mě sám. Koneckonců, i na dnešek mě objednával on. Takže by ta jeho sekretářka přeci jenom nemusela vyřizovat úplně všechno. Tohle mi sice trochu pozvedlo náladu, ale stejně jsem se celkově cítil pod psa. Doufal jsem, že dneska se všechno vyřídí, vyjasní, a já se budu moct vrátit domů s dobrým pocitem z toho, že jsem dostal práci a že už se kvůli tomu nemusím stresovat. A zatím… No… Ne snad, že bych oplýval zrovna radostí.

S rukama v kapsách a se složkou s papíry pod paží jsem se vydal k výtahu a počkal jsem, dokud se jeho dveře s doprovodným cinknutím neotevřou dokořán. Vtěsnal jsem se vedle vysokého muže s pleškou a hlubokými kruhy pod očima a stiskl jsem jedničku.

Jakmile se dal výtah s bzučením zase do pohybu, snažil jsem si vzpomenout na to, jestli jsem nepotřeboval vyřídit ještě něco, když už jsem byl ve městě. Nedalo se říct, že by se mi do Port Angeles chtělo jet v nejbližší době znovu jen kvůli nějaké prkotině, a tak jsem usoudil, že by bylo lepší vše potřebné vyřídit už dneska. Možná bych se mohl stavit na trochu větší nákup do nějakého supermarketu, dokoupit to nejpotřebnější, abych se ve skromné Forkské samoobsluze nemusel nervovat, že zrovna něco nemají. Zdálo se mi, že doma docházelo mlíko, a taky bychom nejspíš potřebovali nějaké pečivo…

Muž s pleškou do mě strčil, až jsem se zapotácel, jak se kolem mě protahoval ven, když výtah zastavil, a já jsem se odsunul stranou, když zezadu zamířila k východu i postarší dáma s velkou krabicí v rukou.

Odklidil jsem se do kouta, očekávajíc, že dolů už dojedu sám, když se najednou odněkud vynořila mladá žena, která se na vysokých podpatcích na poslední chvíli protáhla mezi zavírajícími se dveřmi.

„Ne, ne, ne, je mi úplně jedno, jestli je jeho otec generální ředitel té společnosti. Prostě nezaměstnám nějakého rozmazleného fakana, který málem nedodělal ani střední školu. Je mi líto, Manny, ale tohle fakt ne. Ozvi se mi, až najdeš někoho doopravdy schopného! Nazdar.“ Očividně naštvaně a pobouřeně odtáhla telefon od ucha a vzápětí do něj něco zběsile naťukala. Ne snad, že bych denně sledoval počínání ostatních lidí, ale na téhle blondýně mě něco zaujalo… Sledoval jsem její přísné rysy ve tváři, když si telefon přikládala znovu k uchu, a snažil jsem si rozpomenout, proč mi připadá tak povědomá.

„Davide? Jo, jsem to já… Hele, jak to vypadá s tou mladou holkou, o které jsi mi posledně říkal?“ Přešlápla z nohy na nohu a opřela se bokem o stěnu. „Jak to myslíš, že už není k mání?!“ vyštěkla vzápětí, až jsem pro jistotu pod tíhou jejího hlasu ustoupil o krok dozadu. „Slíbil jsi mi, že za mnou pošleš, tak co se, hergot, zase změnilo?“

Z telefonu jsem zaslechl rychlý šum, jak se druhý volající snažil něco překotně vysvětlit, ale pravděpodobně byl přerušen dřív, než se mu to podařilo. „Fajn, fajn, fajn. Chápu. Sbohem.“ Mrskla telefon do kabelky tak rychle, že jsem se divil, že neprolítl skrz. Nato si založila ruce na prsou a hlasitě se nadechla.

A v tu chvíli mi zapadlo všechno do sebe. Neuvědomil jsem si hned, jak příhodně bílou kůži má, že její pokožka už na pohled vypadá příliš tvrdě, že krom pravidelného nadechování a vydechování od ní neslyším žádný jiný zvuk, například tlukot srdce, a že ten naštvaný obličej už jsem jednou měl tu čest vidět.

„Promiňte…“ začal jsem dřív, než jsem si uvědomil, co to vlastně dělám. Když se na mě prudce otočila a já jsem se octl tak blízko jejím zeleným očím, které kolem okrajů trochu lemoval nazlátlý odstín, měl jsem sto chutí propadnout se do země. Hněv z ní jak je vidno ještě tak docela nevyprchal.

„Co je?“ zeptala se tvrdým a nekompromisním tónem, při kterém mi div nenaskočila husí kůže.

„Já jen… Nic.“ Jako ten největší zbabělec jsem sklopil oči k zemi a teď už doopravdy musel popřemýšlet nad tím, jestli s mou mužskou částí osobnosti náhodou není něco v nepořádku. Vždyť už jsem se dohromady dneska krčil před druhou ženskou!

„Máte nějaký problém?“ ozvala se znovu tím samým tónem.

„Ne, jen jsem si vás s někým spletl,“ plácl jsem rychle.

Zaslechl jsem, jak si odfrkla, a pak se ke mně opět otočila zády. Odvážil jsem se opět pozvednout oči.

Lesklé a už na pohled husté blonďaté vlasy měla stažené do uhlazeného ohonu, který jí od temene hlavy splýval téměř až do půli zad. Páni… Bezděčně jsem si pomyslel, že hezčí vlasy jsem ještě v životě neviděl.

Ale dřív, než můj mozek stihl vyplodit ještě nějaké podobné blbosti, výtah díkybohu zastavil a ona se rychlou chůzi za doprovodu hlasitého klapání podpatků o kachlíkovou podlahu vydala pryč. Trochu opožděně jsem si uvědomil, že už jsme v prvním patře, a tak jsem spěšně vypadl ven. Vážně už bych i měl pročistit hlavu… Po cestě k východu mě ale zaujala velká nástěnka polepená stovkami různých papírů, která mě donutila se na okamžik zastavit a zacouvat o několik kroků zpátky, abych na ni lépe viděl.

Byla několik metrů dlouhá – a celý její prostor zabíraly poptávky a nabídky pracovních míst… Bingo! Tolik jsem toho snad nenašel ani na tom pitomém internetu.

Stoupl jsem si na začátek a rychle začal přejíždět jeden papír po druhém. Automechanik, opravář, účetní, instalatér, kadeřník, uklízečka, prodejce drobných předmětů… Zrovna když jsem o několik minut později narazil na práci podobnou té, o kterou jsem dnes přišel žádat, a pečlivě jsem zkoumal detaily inzerátu, dveře poblíž se rozrazily a já jsem zaznamenal stejný parfém, jaký měla ta blondýna ve výtahu… Trefa. Přikráčela k druhému konci nástěnky, něco na ni zuřivě připnula, a pak se stejně rychle vrhla k východu.

Počkal jsem, dokud nezmizela za skleněnými dveřmi, a pak jsem se pomalu přikradl k papíru, který tam přidala. Zběžně jsem ho přelétl očima.

Hledá se schopný asistent realitního makléře, plat a pracovní doba domluvou, volejte Rosalii Cullenovou…

Neubránil jsem se mírnému pousmání, když jsem si vytahoval mobil a zakládal do adresáře uvedené číslo. Možná jsem trochu riskoval, protože jsem přeci jenom nemohl přesně vědět, jestli si náhodou na ledovou královnu nehraje celodenně už jenom z pouhého zvyku. Ale… Něco mi říkalo, že dělám dobrou věc.

Hm... že bych přeci jenom dnes našel práci?

Původně jsem tuhle kapitolu neplánovala zaměřovat jen na Emmetta, a vím, že se tu toho moc nestalo... Ale příště se zase trochu vrátím k Edwardovi s Bellou. ;)

Moc děkuji za Vaše nádherné komentáře. :))

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 8. kapitola: