Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 3. kapitola

03.06.2011 (16:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 3732×

3. kapitola

EDWARD

„Takže, pane Swane, co vás ke mně přivádí?“

„No…“ Na vteřinku zaváhal a trochu nepokojně přešlápl z nohy na nohu. I když se ještě před chvílí tvářil naprosto klidně a možná i trošku pobaveně – nebylo divu, rozzuřenou blondýnu letící splašeně chodbou taky jeden nemusí vidět každý den -, teď jsem jasně dokázal zaznamenat, že už se i jeho dotkla trocha nervozity. „Víte, hodně jsem toho o vás – hlavně tedy o vaší rodině - slyšel.“

V první chvíli jsem nedokázal skrýt čiré, a taky naprosto pochopitelné, překvapení. Nestávalo se často – nebo se to spíš nestávalo vůbec, aby za mnou někdy někdo přišel s tím, že slyšel o mé rodině. Většinou to bylo právě moje jméno, které kolovalo od jednoho známého ke druhému, až se dostalo k někomu, kdo měl určitý problém a potřeboval mou pomoc při jeho řešení.

Pravda, trochu mě to znepokojilo. Ale asi bych se neměl příliš zabývat takovými drobnostmi. Pokusil jsem se tedy tvářit se co nejvíce formálně a nedávat to vůbec najevo.

„Abych pravdu řekl,“ pokračoval, propalujíc mě lehce zpytavým pohledem, „když se ke mně doneslo poprvé, že se tolik angažujete ve zdravotnictví, nevěřil jsem tomu a byl jsem přesvědčený o tom, že to jsou jenom nějaké povídačky.“

„Povídačky?“ zopakoval jsem po něm a trochu přitom pozvedl obočí. Pořád jsem ale dostatečně dbal na to, aby mé rty neopustilo vlídné pousmání. „Znám mnoho rodin, kde si děti berou příklady ze svých rodičů a pokračují v jejich šlépějích. Není to nic nezvyklého.“

Sklopil jsem pohled na pomalu se zvětšující hromadu papírů na mém stole a snažil jsem se, aby můj hlas byl co nejpřesvědčivější. Taková hra na lidi přeci být musela, nebo ne? Naší povinností bylo být tak důvěryhodný, abychom nemohli nikoho uvést třeba jen do těch nejmenších rozpaků.

„Takhle jsem to ale nemyslel…“ Jeho hlas nabral lehce zmatený podtón, který mě donutil pozvednout oči zpět do jeho úrovně. I jeho výraz dával jasně najevo jakousi nejistotu. Připadalo mi to, skoro jako by měl v hlavě pořádný zmatek. V jednu chvíli mě trochu sobecky napadlo, že bych mu do ní mohl nakouknout, abych si trochu objasnil situaci. Stačilo by málo… Jen se uvolnit, povolit všechny ty zábrany, které jsem si za ta desetiletí pečlivě vypěstoval, a dát volný průchod jeho mysli, aby se bez jeho vědomí vlila do té mé. Nikdy jsem nebyl zrovna pyšný na to, že mám tu moc lidem narušovat tohle soukromí – a právě proto jsem se také naučil postavit kolem sebe tak perfektně ty vysoké barikády, jež to brzdily, když jsem si nepřál být účastníkem něčích jiných úvah. A taky kvůli tomuhle faktu jsem včas sám sebe zastavil a umínil si, že nepřekročím onu pomyslnou hranici. Jako někdo, jehož práce spočívá hlavně v pochopení něčích myšlenkových pochodů, bych to sice mohl považovat za obrovskou výhodu, ale sám jsem moc dobře věděl, že k tomuhle jsem právo neměl. Lidé mi prostě museli říct sami, co je trápí. Jinak by nějaké získávání jejich důvěry snad ani nemělo cenu. A i když se Emmett Swan za mého pacienta ještě sám neoznačil, tahle pravidla u něj platila naprosto stejně.

„Víte, prostě mi jen připadalo skoro neuvěřitelné, že se mezi vámi najde i někdo, kdo si i po přeměně zvolí tuto cestu. Kdo bude chtít lidem pomoct, zatímco ti ostatní…“ Odmlčel se a sklopil hlavu k zemi, po čemž následoval hlasitý povzdech.

Ale to gesto já skoro ani nezaznamenal. Červený majáček někde vzadu v mé hlavě se rázem hlasitě rozezněl a do celého těla mi začal vysílat varovné signály. V hlavě se mi pletla jedna myšlenka do druhé, podivně splývaly a nedovolovaly mi myslet třeba jen trošku racionálně. I když jsem se vážně snažil… Ale měl jsem pocit, jako by to snad ani nešlo. Stále dokola jsem jen dokázal poslouchat tu jednu jedinou všeříkající větu. Ví o tobě víc, než by měl.

„Ehm,“ odkašlal jsem si pomalu, přikládajíc ruku k ústům, jak jsem si marně vzpomínal na všechna normální lidská gesta. Musel jsem zachovat naprostý klid – protože ten byl jednou z hlavních podmínek pro to, abych se dokázal chovat rozumně a nedal najevo víc, než bylo ve skutečnosti nutné. „Asi vám příliš nerozumím,“ zalhal jsem.

Jeho obličej se stáhl do zmateného zamračení. „Ale vaše oči, rysy… Musíte to být vy.“

Při zmínce o očích mi zatrnulo. Takže doopravdy ví úplně všechno? „Co jste zač, pane Swane?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačil ovládnout a pořádně si uvědomit, co vlastně říkám.

Ale i když já jsem ihned zalitoval, v jeho očích se promítlo okamžité pochopení. A snad i… úleva?

„Mohlo mě to napadnout hned.“ Tiše se zasmál, čímž ale namísto uvolnění ještě víc zhustil už tak dost dusnou atmosféru, která se v kanceláři samovolně vytvořila a přidala tak našemu rozhovoru značnou dávku nejistoty a trapného nedorozumění. Které ale z mé strany ještě stále setrvávalo, zatímco on vypadal, že už má ve všem jasno. „Omlouvám se, nenapadlo mě, že bych měl takový problém i u vás. Sice už jsem potkal pár vašich, kteří mě hned nepoznali, ale u vás jsem tak nějak samozřejmě počítal s tím, že když jste jeden z největších klanů, budete znát všechno.“

Ještě stále jsem ničemu nerozuměl a byl jsem si naprosto jistý, že i můj výraz o tom dost jasně vypovídal. Všechno, co říkal, znělo tak uvolněně, jako bychom se nebavili – tedy jestli jsem alespoň pointu našeho rozhovoru pochopil  - o tvorech vraždících lidi a sajících krev, ale vedli jsme jen prostý rozhovor o počasí a o tom, jakou kravinu politici zase vymysleli.

„Nejspíš jsem se měl doopravdy představit hned na začátku, aspoň bychom se téhle trapné scéně vyhnuli.“ Ušklíbl se a natáhl ke mně pravici. „Většinou mému druhu ostatní říkají poloupír. Těší mě.“ Zazubil se a do tváří se mu přitom nahrnula červeň.

Trochu opožděně a značně zpomaleně jsem se nadzvedl ze židle a beze slova si s ním potřásl rukou. Pak jsem mu mírným kývnutím hlavy naznačil, aby se konečně posadil, a sám jsem opět zapadl do vypolstrovaného sedátka. Můj mozek pracoval viditelně pomaleji než jindy. Informace jako by se zpracovávaly mnohem namáhavěji a jejich smysl tak do centra celého mozku a logiky pronikal podstatně opožděně. A kdo by se divil? Někoho jako on jsem na vlastní oči nikdy předtím jaktěživ neviděl.

„To já se omlouvám, o vašem… druhu už jsem kdysi něco zaslechl, mělo mi to dojít.“ Tak fajn, tohle opět zas až taková pravda nebyla. O jakýchsi poloupírech jsem věděl jen to, že jejich stravovací návyky se mnohem více mohou podobat těm lidským. Ale o žádných rysech, díky kterým bych někoho takového mohl poznat pouze od pohledu, jsem nikdy nic neslyšel. Jeho srdce tlouklo stejně jako srdce ostatních lidí. Jeho pokožka nebyla mrtvolně bledá, ale měla lehce bronzový nádech a i jeho tváře byly lehce zbarveny do přirozené červené. Jeho oči měly barvu roztavené čokolády a jeho kůže nebyla tak studená jako ta moje. Spíš naopak – příjemně hřála. Snad jen kdybych se pekelně soustředil na jeho vůni, možná by mi časem došlo, že se tak nějak podobá té mojí.

„Nic se neděje, nestalo se mi to poprvé,“ mávl nad tím rukou a omluvně se na mě usmál. „Doufám, že se nezlobíte, že jsem to na vás takhle… vybalil.“ Opět trochu zrudnul a snažil se to skrýt nervózním zakašláním.

„Kdepak, vůbec ne,“ pokoušel jsem se ho ujistit. „Jen mě to trochu zarazilo, to je celé.“ Ve skutečnosti moje pocity byly mnohem smíšenější, ale to mi rozum nedovoloval přiznat nahlas.

Celá tahle situace pro mě byla něčím novým. Něčím, v čem jsem neměl vůbec žádné ponětí o tom, jak bych se měl chovat. Bylo tomu už hodně dávno, co jsem naposledy potkal nějakého jiného upíra… Ale i když už jsem někdy na nějakého narazil, nikdy tomu nebylo na místě jako tomhle. V mojí kanceláři. Prostě jsem nevěděl, co od něj tady, v budově plné lidí, čekat. „Takže…,“ začal jsem a váhavě jsem se na něj zpod řas podíval. Další pochyby a nervozita se mi objevily před očima. Může být nebezpečný? Čeho všeho by byl schopný? Co když patří k těm, kteří lidi zabíjí pro krev, a ohrozí tak svou přítomností celé město? „Čemu vděčím za vaši návštěvu?“

Jeho výraz okamžitě znovu zvážněl a po stopách nějakých rozpaků nebo nejistoty jako by se nějakým kouzlem z vteřiny na vteřinu slehla zem. „Nepřišel jsem za vámi kvůli tomu, kdo jste,“ začal opatrně, hlas trochu mdlý, ale dostatečně srozumitelný. „Ale jste ten nejlepší psychiatr široko daleko. A já potřebuju vaši pomoc.“

Malá úleva se projevila téměř okamžitě. Při myšlence na svou práci jsem se konečně dokázal značně uvolnit a všechno ostatní začít vnímat naprosto jinýma očima a jiným způsobem myšlení. „Jak můžu být nápomocný?“

„Jde o mou sestru. Ona je tak trochu… No…“ Sklopil oči na propletené prsty na svých kolenou a maličko se zamračil. Po několika krátkých vteřinách si hlasitě povzdechl. „Vážně nevím, jak to přesně říct. Ale ona prostě… nežije. Vhodnější slovo asi nenajdu.“

Znovu jsem se trochu zarazil. „Vaše sestra je také… jako vy?“ Nějak jsem si nedokázal představit, že bych měl pacienta, který by byl podobného druhu jako já. Upíři přece nepotřebovali psychiatry, no ne?

Ale on jen pomalu zakroutil hlavou. „Tedy, sestry mám dvě. A jedna z nich je doopravdy stejná jako já, ale… O té nemluvím,“ opravil se. „Ta druhá, o které hovoříme, je člověk.“

Trochu se mi ulevilo, ale zase ne dost na to, abych se zbavil i toho zbytku nepříjemného napětí, které ve mně ještě stále trochu bublalo. „A ona ví, že… jste tím, kým jste?“ Varianta, že by to před ní dokázal tajit, se mi nezdála jako příliš pravděpodobná, ale přeci jenom by to teoreticky možné být mohlo… Pár takových jedinců na tomto světě existovalo, a třeba se i on rozhodl, že bude lepší, když to před ostatními členy své rodiny udrží v tajnosti.

Ale on pouze pokýval hlavou. „Ano, ví.“

* * *

Když jsem později toho večera dorazil domů, vířily ve mně snad stovky několika rozporuplných pocitů. Když mi Emmett Swan oznámil všechny důležité informace o své mladší sestře, s mírným zaváháním jsem souhlasil, že se jejího případu ujmu.

Ale cestou sem, kdy jsem se v autě octl zase o samotě a mohl jsem v klidu všechno pořádně zvážit ze všech možných úhlů, jsem toho pomalu začínal litovat a všemožné obavy ve mně s každou další minutou čím dál víc narůstaly.

Snad poprvé za celou dobu, co jsem svou práci vykonával, jsem nevěděl, jak bych se na prvním sezení, které se mělo konat už za dva dny, měl chovat. Prostě jsem netušil, co očekávat od někoho, kdo ví, že jsem jiný, kdo bude znát mou pravou podstatu a pro koho nebudu prostě jenom doktor Cullen. Už teď jsem dobře věděl, že pro ni zcela jistě budu upír Cullen, ten jeden další zoufalý blázen, co se jí bude snažit dostat pod kůži – to jsem si alespoň odvozoval z toho seznamu tří dalších psychologů a jednoho psychiatra, které mi Emmett postupně vyjmenoval. A které Isabella přestala navštěvovat hned potom, co ani po několika měsících neudělala ani ten nejmenší pokrok a její komunikace s okolním světem se spíš stále jen víc a víc propadala k mrtvému bodu, než aby vzrůstala k nadějným zítřkům. Vážně jsem netušil, jestli mi dá vůbec šanci, abych jí pomohl. A jestli ano, jestli se mi to vůbec podaří…

Ale na druhou stranu jsem zase ještě nikdy nikoho neodmítl. Seznam lidí, kteří se s mou pomocí prokousali přes ta nejhorší období svého života, kteří se poprali s šílenstvím, jež se o mnohé z nich už pokoušelo, byl setsakramentsky dlouhý, zatímco list s pacienty, které se mi vyléčit nepodařilo, byl zcela čistě prázdný. Možná jsem se bál, že by zrovna její jméno mohlo být na první příčce… Anebo jsem byl možná jenom nezvykle pesimistický. Každý případ, který se mi kdy octl pod rukama, přece zpočátku vypadal beznadějně. A přece se mi zatím vždy dařilo najít cestu, jak je z toho dostat ven. Nezáleželo na tom, jestli to trvalo měsíce nebo roky, přece jsem je zatím pokaždé dovedl k východu z toho temného tunelu, nebo ne?

A navíc… Zvědavost, která se mě zcela z profesionálního hlediska zmocnila vždy, když jsem jenom pomyslel na to, co asi Isabellu trápí a jestli je to s ní doopravdy až tak špatné, jak mi její bratr řekl, byla moc silná na to, abych si to ještě mohl jen tak znenadání rozmyslet.

Hlasitě jsem si povzdechl nad svým nesmyslným myšlením zrovna ve chvíli, kdy jsem si klidně, lidským tempem, zul boty - a zaslechl jsem z kuchyně hlasitý zvuk tříštícího se skla.

Tehdy jsem si pomalu začínal uvědomovat, že teď už jsem se dál prací zabývat nemohl. Teď jsem byl doma a musel jsem působit klidně, vesele a hlavně co nejvíce uvolněně. Jako ten nejlepší strýček pod sluncem. Liss s Patrickem to totiž oba dva potřebovali.

Mně samotné tahle kapitola trochu nesedí. Ony mi seznamovací scény nikdy moc nešly, he.  Ale snad jsem to nepovorala tak strašně a neodradila jsem vás od dalších kapitol.

A dále také mockrát děkuju za další krásný počet komentářů. Upřímně jsem nečekala, že by se čtenářů po první kapitole udrželo tolik, ale neskrývám, že mám z toho velkou radost. No, snad jenom doufat, že někdo zůstane i nadále.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 3. kapitola: