Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedno tělo, dvě duše 1. kapitola

30.10.2011 (16:45) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1878×

Sedím několik měsíců u tvé postele. Tvůj hrudník se stále nadzvedává a srdce bije. Jen tvá mysl bloudí ve tmě…

Měsíc? Rok? Jak dlouho sedím u tvé postele a čekám, až se tvá víčka otevřou a uvidím tvé hnědé oči? Jak dlouho na tebe čekám? Jak dlouho se vkrádám do tvého nemocničního pokoje a poslouchám bít tvé srdce?

To jediné mi dává naději, že ti jednoho dne řeknu to, co jsem chtěl říct už měsíce. Hořce jsem se pousmál a vzpomněl si na první týdny. Jak komické mě napadaly nápady, že by tě snad polibek mohl probudit. Nebo vyznání lásky mohlo oživit tvou mysl a navrátit ji ke mně. Nikdy nic nepomohlo.

Stále tady čekám s náručí otevřenou. Na tebe, Angelo. Už navždy…

„Edwarde?“ probudil mě z bloumání hlas Alice. Sklopil jsem oči, abych se nemusel dívat do její zarmoucené tváře a pohladil Angelu po studené ruce, která bezvládně ležela podél jejího těla. Jen pípající monitor a můj sluch, který naslouchal jejímu línému srdci, které ztěžka bilo, mě ujišťovalo v tom, že pořád žije.

„Vidělas něco?“ zeptal jsem se s neprchající nadějí v hlase.

Slyšel jsem, jak rozvířila vzduch zavrtěním hlavy. Ušel mi jen malý sten zoufalství. Kdy tohle skončí?

„Měl bys jít na chodbu. Její rodiče si s tebou chtějí promluvit,“ špitla smutně a odešla. Její myšlenky se mi stále dokola omlouvaly a prosily o odpuštění. Věděla, co se stane, a neřekla mi to. Nedokázal jsem ji snést, vidět ji, cítit ji. Jen Esme nás držela pohromadě, celou rodinu. Byla jako maják v rozbouřeném moři.

Nechápal jsem to. Jaký měla důvod? Angelin osud se nemusel naplnit, nemusela zemřít mou rukou! Ovládal jsem se přeci dobře! Pořád lepší smrt, než bloudění v temnotě!

„Edwarde!“ napomenul mě hlas Carlislea, který mě v sekundě držel za ruku, která drtila opěradlo nemocničního lůžka.

Co kdyby to byla příště její ruka?

„Je živou mrtvolou! Nikdy to už nebude její ruka, protože mou už nikdy nestiskne!“ zavrčel jsem podrážděně a práskl s dveřmi od pokoje.

Zahlédl jsem rodiče Angely, seděli na chodbě a strnule se na sebe dívali. Z jejich očí tekly horké slzy a jejich mysl křičela bolestí. Rozběhl jsem se takovou rychlostí, že jsem si ani neuvědomil, že jsou tady lidé.

Klekl jsem si k její matce. Vzala mě za obě ruce a pořádně je stiskla. Jako by mě chtěla uchlácholit a pomoct mi.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se zmateně a očima těkal mezi jejich strhanými tvářemi.

„Bude lepší, když ji necháme odejit, Edwarde,“ zašeptala hlasem, který byl smířený s její smrtí.

„Nikdy!“ zavrčel jsem vztekle a postavil se. Jejich překvapené výrazy mě doháněly k šílenství.

„Chcete zabít svou dceru?! Copak nemáte naději?“ rozkřičel jsem se na ni s odporem a opovržením.

„Edwarde, dost! Není to tvoje věc!“ zakřičel Carlisle přes celou chodbu a já si všiml, kolik lidí vykukovalo z pokojů.

„Někdo ji chránit musí!“ zavrčel jsem na něho a jeho myšlenky se z káravých změnily na lítostivé.

„Lítost?“ odfrkl jsem si a nenuceně se zasmál.

„Taková ironie… Jste jen banda lhářů a pokrytců!“ zašeptal jsem a rozešel se zpátky k Angele do pokoje.

Věděl jsem, co mám udělat - a taky jsem věděl, že to naše věštkyně uvidí.

Otevřel jsem dveře a uviděl Alice, jak stojí v obranném gestu před Angelou a vrčí jako zběsilá šelma.

„To ti nedovolím!“ zavrčela na mě a nahrbila se.

„Odejdi! Nezapomněl jsem, co jsi udělala a podruhé se už neudržím!“ procedil jsem skrz zaťaté zuby.

„Radši zemřu, než aby se naplnilo to, co se má stát!“ řekla odhodlaně a její hruď se ještě víc rozvibrovala.

„Tvoje volba,“ napřímil jsem se ke skoku a uslyšel zběsilý tlukot srdce.

Alice se na mě vyděšeně podívala a já se bezmyšlenkovitě rozběhl k posteli.

Moje sestra zběsile mačkala červené tlačítko, až ho rozdrtila. Celá se klepala a její mysl byla zahlcena výčitkami.

„Ona zemře, Edwarde,“ zašeptala roztřeseně. Zuřivě jsem k ní švihl pohledem a ona sklopila hanbou oči.

„Jestli zemře, zemřeš i ty!“ zavrčel jsem a zadíval se na Angelu, která se mi pomalu vytrácela před očima.

Její rysy byly pořád stejné, nebyla v nich ani zmínka po strachu ze smrti. Až se mi zdálo, že se jí na tváři usadil jemný a smířlivý úsměv. Pokožka víc zbledla a rty se jí až nezdravě zbarvovaly. Srdce jí v ohromném běhu zrychlovalo, až se mi zdálo, že probíhá přeměna.

Přeměna. Tuhle možnost jsem v mysli tisíckrát zvažoval, ale jak bych mohl být tak sobecký?

„Udělej to,“ zašeptal hlas Alice a já se na ni překvapivě podíval.

„Přemohli jsme smrt, tak přemůžeme i osud,“ špitla a pousmála se.

Naposled jsem se nahnul k jejím rtům a lehce ji políbil. Pořád měly ten sladký podtón i přes nemocniční desinfekci a stovky pachů, bych ji v sekundě našel.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem jí do úst slova, které jsem jí opakoval den co den v naději, že ji přivedou zpět.

„Edwarde, ne!“ zakřičela Alice a vší silou mě odhodila. Zuřivě jsem se rozběhl zpátky, připraven Angelu přeměnit a svou sestru klidně i zabít, pokud by mi dál bránila.

„Podívej,“ špitla a odstoupila od postele.

Zmateně jsem se podíval na Angelu. Její srdce stále víc a víc zrychlovalo a rázem ten nekonečný běh ustal. Dech se jí zpomalil a ona horlivě zalapala po dechu, jako by se dusila. Její víčka se zatřepotala a její oči se upnuly na ty mé. Roztržitě ještě několikrát zamrkala, jako by nevěřila vlastním očím.

„Angelo?“ zašeptal jsem jemně, abych ji nevystrašil. Byl jsem tak šťastný, že jsem ji chytil za ruku. Ale ona udělala to, co bych nečekal ani v nejhorší noční můře. Vytrhla svou ruku z mého sevření.

„Nejsem Angela!“ prskla ke mně chladně.

Je to nová povídka, tak pokud vás zaujala, budu ráda za názory. Děkuji. :)

Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedno tělo, dvě duše 1. kapitola: