Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedno shledání změní vše - 14. kapitola

Renesmee a Jacob Blackovci


Jedno shledání změní vše - 14. kapitolaTakže po té dlouhé době tady máte pokračování. Je to poslední dílek a pokud si na něj někdo vzpomene, tak sem dám i epilog, ale to záleží na vás. Věnovat ho chci Fiddi, ona může za to, že jsem ho napsala a budu psát dál. Probudila mě z mého psacího tranzu. Díky za podporu v psaní a prosím alespoň dva komenty pro epilog. Krásné čtení. :)

14. kapitola

 

Doběhli jsme k domu. Všichni, kromě Emmetta, byli v obýváku.

„Ahoj.“ Vešla jsem a rozhlédla se okolo. Byli tu všichni, sklopila jsem hlavu. Bála jsem se jim podívat do očí.

Nikdo mi neodpověděl, ale ucítila jsem objímání mnoha rukou.

„Bello, jsem moc ráda, že jsi se vrátila.“

„Já taky, Esme, přece musím Emmetta zachránit.“

„Je to jeho zbožné přání, Bello, v duchu tě o to prosí.“

„Tak jdeme na to. Snad se to povede.“ všichni mě pustili, jen Edward mě políbil a objal.

„Díky, Rose.“

„Není za co, Edwarde, stejně by to bez tebe nevydržela.“

Musela jsem se zasmát, Rose měla pravdu.

Ruku v ruce jsme s Edwardem šli do poschodí. Uviděla jsem Emmetta a začala se šíleně smát.

Někdo z nich mu ušil velké růžové dupačky a oblékl ho do nich. Do pusy mu dali růžový dudlík a pod ruku velkého plyšového medvěda. Na hlavě měl taky růžovou čepičku a na nohou velké růžové bačkůrky. I cedule tam byla. Se stejným textem jak řekl Elaezar.

„Kdo... kdo... mu to... u... ušil?“ vysoukala jsem ze sebe při záchvatech smíchu.

„Tak trochu všichni,“ prohlásila Alice a koutky ji cukaly.

„Emmette, jestli se chceš ještě někdy pohnout tak na to ani nemysli,“ zavrčel na něj Edward.

Po chvíli mě smích přešel. I když jsem se pořád usmívala.

„Eleazare, na co přesně bych se měla soustředit?“

„Nevím, něčím jsi ho spoutala a to musíš najít. Pokus se vidět tak, jako když se to stalo.“

„Zkusím to.“

V prvním patře jsem zůstala jen já, Edward a Emmett. Přemýšlela jsem co mám asi dělat. Řekne se to lehce, ale hůř provede. Vidět, jako jsem viděla předním, kdybych jen věděla, jak jsem to udělala. Sedla jsem si na podlahu do tureckého sedu. Edward si sedl za mě.

Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet. Mít v hlavně prázdno. Skoro se mi to podařilo, ale vyrušily mě něčí rty na mém krku.

„Možná ti to pomůže navodit atmosféru jako předtím,“ usmál se šibalsky Edward.  

„Možná máš pravdu.“

Otočila jsem se k němu. Využil toho, jak jsem čekala a své rty přitiskl na mé. Vložila jsem se do toho polibku a přestala vnímat okolí. Po chvíli se Edward odtáhl a zavrčel na Emmetta.

„Na ty tvoje myšlenky není nikdo zvědavý. Navíc si za to můžeš sám.“

Málem jsem na Emmetta zapomněla.

„Promiň, Emmette.“

„Víš, lásko, nemáš se mu za co omlouvat. On si za to může sám a moc dobře to ví. A v tuto chvíli velmi žárlí, že jo Emme.“

Musela jsem se zasmát.

„Víš, on kdyby Emmett mohl, tak by tady před tebou i klečel, abys ho osvobodila.“

„Tak to bych se měla snažit. Půjdu do pokoje a pokusím se něco vymyslet.“

Edward se zamračil.

„Můžu jít s tebou?“

„No nemyslím, že je to dobrý nápad, s tebou tuho moc nevymyslím.“

Udělal na mě psí oči.

„Prosím.“  

Zakroutila jsem hlavou, políbila ho na usmířenou a vydala se do svého pokoje.

Lehla jsem si a snažila se vnímat své okolí skrz své smysly. Ucítila jsem kolem sebe takovou bublinu, která obepínala mé tělo. Soustředila jsem se na ni. Moje vidění se změnilo. Už kolem mě nebyly věci, ale jen energie. Soustředila jsem se. Cítila jsem sedm shluků největší energie a jeden menší, kolem kterého byla další bublina. Pomaličku jsem se ji snažila stáhnout a šlo mi to dobře. Potvrdilo mi to i radostné zvolání za dveřmi. Párkrát jsem zamrkala a mé vidění bylo opět normální.

Vstala jsem a  šla na chodbu. Tam už stál Emmett a snažil se zbavit svého nového krásného oblečení.

„Promiň, Emmette.“ 

„To nic, Bello, já se nezlobím.“

Než to dořekl, tak mu přiletěl pohlavek od Rose z jedné stravy a Esme z druhé.

„Dobře, nemám se za co zlobit.“

Opět mu přiletěly dva pohlavky a ještě zavrčení.

„No, tak se tedy já omlouvám, Bello.“

„To už je lepší, ale i tak máš zaracha na dobu neurčitou,“ poznamenala Rose, než jsem mu stihla já odpovědět. 

Emmett se utekl převléct a ostatní se také rozprchli po domě.  Na chodbě jsem zůstala jen já, Edward a Carlisle.

„Bello, můžu se zeptat, jak jsi to udělala?“ zeptal se opatrně Carlisle.

„No, já ani nevím. Soustředila jsem se a moje vidění se změnilo, viděla jsem energii a pak zničila tu bublinu, kterou jsem kolem něj asi před tím vytvořila.“

„Aha. To je zajímavé, omluvte mě,“ s těmi slovy odešel do své pracovny.

Carlisle odešel a mi se kolem pasu obmotaly něčí ruce. Jejich majitele jsem znala moc dobře. Usmála jsem se a položila své ruce na jeho.

„Jsi šikulka, moje krásná šikulka,“ pošeptal mi do ucha a otočil si mě čelem k sobě. Podívala jsem se do Edwardových očí, do očí mé lásky. Políbil mě. Polibek jsem mu oplácela a ani si nevšimla, jak a kdy jsme se dostali k Edwardovi do pokoje.

„Jsi úžasná, víš to?!“

Zakroutila jsem hlavou a opět ho políbila. Nedokázala jsem se však  do toho polibku vžít jako kdysi. Část mé mysli byla napnutá, sledovala okolí a nedovolila mi, soustředit se jen na Edwardovy rty na mých. Pořád střežila ostatní v domě a dávala pozor, abych se opět nelekla a něco se nestalo. Chvíli jsem ještě oplácela Edwardovi polibky a potom se schoulila v jeho náruči. Cítila jsem se v ní bezpečně, přesto jsem však byla napnutá.

„Děje se něco, Bell?“

„Ne, jen bych asi potřebovala lov. Zajdu si, když budete ve škole.“

„Můžu jít s tebou.“

„Děkuji, ale nejde to. Musíš jít do školy, už jsi ji zmeškal více, něž je dobré.“

Chtěl mi odporovat, ale nestihl to. Někdo zaklepal na dveře.

„Pojď dál, Alice,“ pozval dotyčnou Edward.

„Nenechte se rušit, jdu vám jen nachystat oblečení.“

„Ali…“

„Já vím, Bello, dám si na to pozor.“

„Děkuji, Alice.“

Než jsem stihla říci něco dalšího, byla pryč. Šla jsem se tedy raději podívat do svojí šatny, kde už určitě nachystala mé oblečení. Měla jsem pravdu, na mé posteli ležely kalhoty a nějaká halenka. Vypadalo to hezky, ale sama bych si to asi nevybrala. Nebyla bych tak odvážná, přece jen tohle jsem ve své době nikdy neviděla. Našla jsem i boty, samozřejmě opět na vysokém podpatku. Oblékla jsem se a sešla dolů. Všichni se už chystali do školy. Rozloučila jsem se s nimi.

„Esme, zašla bych si na lov. Omluvíš mě,“ zeptala jsem se, když odešli.

„Jistě, Bello. Nech si chutnat.“

„Děkuji,“ s těmi slovy jsem se rozeběhla do lesa.

Byla to úžasná volnost. Zase si jen tak běhat, kam chci. Mohla jsem dát volnost své mysli. Teprve teď mi došlo, pod jakým tlakem jsem byla uvnitř. Až teď jsem se mohla nadechnout a uvolnit, beze strachu, že se něco stane. Běžela jsem už dlouho a vůbec mi to nevadilo. Ta volnost mi chyběla, jen tak se proběhnout a na nic nemyslet.

Po chvíli jsem ucítila známou vůni.  Rozeběhla jsem se za ní. U potůčku v lese pili tři jeleni. Začalo mě pálit v krku. Uhasila jsem svou žízeň a připadala si jako znovuzrozená. Zahrabala jsem mrtvoly svých obětí a běžela dál. Pobíhala jsem různě po lese. Nechtělo se mi ani vrátit se. Svědomí mi však nedala a taky mě už určitě čekal Edward.

Rozběhla jsem se k domovu a cestou se chtěla ještě jít podívat na naši louku. Na louku, kde celý náš společný příběh začal. Už se stmívalo, když jsem na ni doběhla. Mezi stromy mě čekalo překvapení. Edward stál na kraji loučky a opíral se o jeden ze smrků. Usmál se na mě, když zjistil, že jsem ho odhalila. Oplatila jsem mu usměv a on přišel ke mně.

„Chyběla jsi mi,“ objal mě a vdechoval moji vůni jako já jeho.

„Ty mi taky,“ políbila jsem ho na uvítanou.

 „Zalovila sis?“

„Ano a krásně se proběhla.“

„To jsem rád.“

„Co kdybychom si na chvíli sedli. Je tu krásně.“

Na louce jsme strávili celou noc. Ráno jsem se vydala s ním domů, on musel do školy a já jsem si říkala, že není slušné, aby nepřišla.

 

 

Ležela jsem na louce a stále přemýšlela. Pero jsem neustále pokládala a brala do ruky. Znovu jsem ho otevřela, ale tentokrát jej přiložila k papíru. Musím to udělat.

Jsou to už čtyři měsíce, co jsem potkala Edwardovu rodinu. Překonala jsem strach z dalšího setkání s Emmettem. Nebála jsem se jeho, ale o něho. Dalo by se říci, že už vše bylo v pořádku, ale ne. Nemohla jsem se zbavit toho pocitu, pokud jsem nebyla sama nebo z Edwardem nedokázala jsem se alespoň trochu uvolnit. I s Edwardem to nebylo jako předtím, ale bylo to snazší, mnohem snazší. Většinu času jsem trávila na louce. Edward býval se mnou, nebo byl ve škole. Viděla jsem ale na něm, že není úplně šťastný. V jeho očích chyběly ty jiskřičky štěstí. Ty jsem viděla jen občas, když jsem s ním šla domů a tam jsme  se všichni dívali na nějaký film, nebo nás Alice donutila udělat módní přehlídku. Edward ke svému štěstí potřeboval rodinu a té jsem se já bála. Nahánělo mi strach být s nimi a tím je ohrožovat. A potom taky, žila jsem dlouho sama, bylo toho na mě moc. Tolik nových věcí, lidí. Vše okolo mě bylo jiné, připadala jsem si jako v nějaké noční můře, které jsem mívala jako malá. Naučila jsem se sice pracovat na počítači, notebooku, používat mobil, mp3 i mp4 přehrávače a další věci, které jsem dosud neznala, ale nebyl to život pro mě. Mnohem více se mi líbil život v lese, být nezávislá a bez omezení dělat, co mě zrovna napadne.

Miluju Edwarda, ale takhle nemůžeme žít dál. Každý žijeme v jiném světě a já ho nemůžu stále tahat z toho jeho, ve kterém je šťastný.

Podívala jsem se  na papír. Nedokázala bych mu dát sbohem tváří v tvář. Ale obejít bez rozloučení taky ne.

Začala jsem psát. Jestli mě Edward miluje jako já jeho pochopí a nebude třeba mnoha slov. Složila jsem papír, napsala jsem na něj Edwardovi. Vzala jsem tužku i ostatní papíry a rozeběhla se k domu. Doma měla být jen Esme.

V odhadu jsem se nespletla. Byla v jídelně a plánovala přestavbu nového domu. Byla to velmi zajímavá práce a líbila se mi, ale nic pro mě. Vešla jsem k Edwardovi do pokoje a položila dopis na postel. Poté jsem se rozešla do svého pokoje. Byl krásný a nerada jsem ho opouštěla, přece jen, jsem se tady cítila nádherně.

„Bello,“ zavolala na mě Esme.

Rozešla jsem se k ní.

„Potřebuješ něco?“

„Chci se zeptat, co se bude podle tebe Edwardovi více líbit, jestli tohle,“ na chvíli odběhla, „nebo toto.“

Podívala jsem se na fotky dvou sedaček, jedna byla modrá a druhá bílá.

„Myslím, že tahle,“ ukázala jsem na modrou.

„Děkuji, Bello.“

„Není zač, Esme,“ objala jsem ji. Nemohla jsem si pomoct, vždyť je to naposledy, co ji vidím. „Jsi ta nejlepší matka, jako můžou mít. Mám tě ráda.“

„Já tebe taky, Bello.“

„Potřebovala, bych ještě někam zaběhnou, Esme.“

„Jistě, Běllo, vrať se brzy.“

Nedokázala jsem ji zalhat. Jen jsem ji dala pusu na tvář a odběhla. Měla jsem ji ráda jako svoji matku Byla pro mě matkou.

Utíkala jsem neznámo kam a vybavila si dopis, co jsem napsala. 

 

 

Můj vždy drahý Edwarde,

Mrzí mě, co se stalo. Neměla jsem dopustit, aby jsme se setkali podruhé. Měla jsem odolat tvému přemlouvání a tvým krásným slovům. Neudělala jsem to však a dovolila jsem, abych se do tebe zamilovala ještě více a ty mi mou lásku oplácel. Miluji tě, přesto mi však není souzeno žít teď a tady po tvém boku. Ty máš milující rodinu. Lepší rodinu by sis ani přát nemohl. Carlisle s Esme, milují tebe i tvé sourozence, jsou vám vždy na blízku  a oporou i v těch nejtěžších situacích. Alice a Rose jsou ty nejlepší sestry, jaké kdo může mít a Emmett s Jasperem ti nejúžasnější bratři. Můžeš s nimi truchlit i smát se, prát i veselit se, získávat i ztrácet. Oni jsou tvé všechno, tvůj život, oni jsou část tebe. Bez nich to nejsi ty. Já ale do toho světa nepatřím. Jen tě vzdaluji od tvé rodiny. Nejkrásnější věc na světě jsou pro mě tvé oči plné jiskřiček štěstí, radosti a lásky a nikdy bych se jich nedokázala vzdát, ale ty už takové dlouho nebyly. Většinu času trávíš se mnou v lese daleko od tvé rodiny. Tvé oči ztrácejí jiskru a mé srdce tím trpí. Vím, že mě také miluješ, nebo ti alespoň nejsem lhostejná, ale naše životy nelze sloučit. Já jsem tak jiná. Dlouho jsem žila sama v lese a tohle není život pro mě. Nejsem zvyklá na nic z této doby, je tolik jiná. Sám to cítíš, ale bojíš, si to přiznat. Cítíš ze mě tu radost, když se vracím z toulek v lese a bolest, když mám být s tebou a tvou rodinou doma. Nepatřím mezi vás a ohrožuji vás. Láska je krásná, ale nehledí na okolí.

Ty, Edwarde jsi mi ukázal krásu světa, ukázal jsi mi lásku, štěstí, touhu, smutek i bolest. Musíme poznat tmu, abychom ocenili světlo. Díky tobě měl můj život alespoň na chvíli nějaký smysl, krásu i směr. Díky tobě nebude mé další putování prázdné. S každým lovem pumy, pohybem větru, šumem lesa, paprskem slunce na mém těle a kapkou deště na mé kůži se mi vybaví naše společné chvíle, tvoje omamná vůně, tvé polibky a dotyky. Budu tak s tebou beze strachu o tebe a tvou rodinu. Budu sama, ale nikdy se nebudu cítit sama, zbytečná, bezcenná, nehodna lásky. Budu splácet svou daň za svou lásku k tvé rodině a především k tobě.

Ráda bych zmačkala tento papír a řekla to vše, ale nedokázala bych ti dát sbohem. Nedokázala bych se podívat do tvých zlatých očí a říct sbohem. Začala bych se utápět v topazovém moři a mé myšlenky i úmysly by se pomalu nenávratně vytratily. Nic by mi už nepřišlo správné, jako mi přijde teď. Nedokázala bych nic udělat. A kdybych přece jen dokázala říct to jediné slovo, tvé jediné zůstaň by mě přesvědčilo. Schoulila bych se v tvé bezpečné náruči, přijímala tvé polibky a zasypávala tě svými. To nemůžu dopustit a proto se s tebou loučím skrze tento dopis. Je to jediná možnost, jak ti říct, co k tobě cítím, čím pro mě jsi a udělat tak to, co je správné.

Sbohem, Edwarde, má jediná a nezapomenutelná lásko.

Navždy tvá Bells.

P.S. Poděkuj za mě své rodině. Byli, jsou a budou mi vždy drazí. Mám je ráda a nikdy nepřestanu. Popros je, ať ti pomohou, až ti bude nejhůř a poděkuj jim za nás oba, protože nám dovolili být alespoň tu krátkou chvíli šťastní. Miluj je dál a nikdy nepřestaň. Jsou to jediné, co v životě máš. Vždy tě budou milovat a já jim za to děkuji.

 

Shrnutí mých povídek


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jedno shledání změní vše - 14. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!