Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je to konec krásného příběhu? 4. kapitola

16.10.2011 (16:45) • foreverkate • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1316×

Něco mě zatáhlo za ruku. Nevěděla jsem, jestli mě táhne na dno nebo vzhůru. Byl to anděl? Tlak vlny, která mě splachovala hlouběji? Nevím, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem mrtvá. Ten anděl uháněl neuvěřitelnou rychlostí. Je vše po smrti tak rychlé?

Najednou jsem letěla, ne dlouho, ale vyletěla jsem z vody jako ryba a pak jsem dopadla hrudníkem na něco tvrdého.

„Au!” Začala jsem se dusit.

Kašlala jsem snad litry vody a pořád měla zavřené oči. Nešly otevřít. Cítila jsem studený vítr, který mi profukoval vlasy a do obličeje. Přikrčila jsem se na ten kámen. Pořád jsem se trochu dusila, ale už jsem v plicích vodu neměla.

Vydechla jsem.

Jsem v nebi. Natáhla jsem do sebe čerstvý vzduch, na který čekaly moje plíce. Zapálilo mě v krku a znovu jsem začala dusit.

Chtěla jsem se zeptat toho anděla na tolik věcí. Co mě teď čeká? Kam mě to táhne? Budu celé dny ležet na obláčku, jak mi říkala moje babička? Potkám ji?

Usmála jsem se při té představě.

Moje babička Isabella. Milovala jsem ji, byla mým velkým vzorem. Už jako malá jsem chtěla být jako ona. Vždycky jsem jí opatrně česala její stříbrné vlasy. Byly okouzlující. Babička byla okouzlující. Připadala mi, že pochází z jiné planety. Její pomačkané ruce a svraštěná kůže na krku, kolem očí a na čele. Nemohla jsem se na ni vynadívat. Vždycky říkala, že až odejde, tak se nemusím bát, že se ještě jednou se určitě shledáme. Slíbila to.

Teď to mělo přijít.

V duchu jsem se usmála. Uvidím svoji babičku.

Přes tu pálivou bolest v krku jsem se pokusila otevřít oči. Všechno bylo rozmazané. Zamrkala jsem a trochu jsem oči přivřela. Uháněla jsem něčím po moři a ležela jsem na bílé podlaze. Člun? Ležela jsem na břiše, takže jsem toho moc neviděla. Anděl mě zvedl z té studené podlahy a za chvíli mě položil na něco měkkého. Postel? Zase jsem oči zavřela, víčka mě přemohla ke spánku.

Když jsem se probudila, pokusila jsem se zvednout. Všechno už bylo velmi jasné. Byla jsem na posteli. Okýnkem, které vedlo ven, jsem zahlédla někoho, kdo řídil člun, ale nedokázala jsem poznat, kdo to byl. Byl otočený zády a na sobě měl dlouhý modrý plášť a přes hlavu kapuci stejné barvy.

Bolely mě svaly. Byla jsem celá promočená a začínala mi být zima. Měla jsem přes sebe přehozenou deku, která krásně hřála.

Uviděla vedle mě ležet suché oblečení mojí velikosti. Pro mě? Asi ano, nikoho dalšího s mokrým oblečením tu nevidím.

Rozhodla jsem se, že zkoumat, kdo řídí loď, budu až potom. Až teď mi došlo, že anděl to nejspíš nebude, přežila jsem. Když jsem se převlékla, divila jsem se, jak perfektně mi ty šaty padly.

Po chvíli jsem se rozhodla vydat nahoru, abych zjistila, kdo řídí loď. Nevím, jestli jsem měla strach, koho tam najdu, ale bylo mi nepříjemně.

Pomalu jsem se nadechla a zase vydechla.

Ta neznámá osoba byla stále otočená a řídila loď. Pomalu jsem se k ní přibližovala. Zrychlil se mi dech, zatímco loď trochu zpomalila. Ta osoba mě nejspíš slyšela. Zastavila loď úplně a začala se pomalu otáčet.

Nevěděla jsem co čekat. Mám mít strach, nemám? Je ta osoba nebezpečná nebo se nemám čeho bát? Kéž by to byl anděl, kterého bych uvítala ze všeho nejvíc.

Osoba v modrém plášti se otočila, ale hlavu měla stále dole. Z kapuce mu, ale trčelo pár vlasů. Známé barvy vlasů…

Vydechla jsem a začaly se mi klepat ruce.

„Edwarde?” zašeptala jsem trochu křečovitým hlasem.

Nepatrně se mi zrychlil dech. Je to on? Vrátil se? Proč?

„Bello...” řekl divným hlasem.

Zatočila se mi hlava a začala jsem padat.

„Bello! Bello!” křičel na mě nějaký hlas. „Probuď se!”

Je to on. Ten nejkrásnější hlas na světě. Vrátil se. Nebo jsem stále v nebi? Nevím a je mi to jedno. Hlavní věc je, že se vrátil a je tu semnou.

Trochu jsem zamrkala a otevřela oči.

Vydechl. „Bello...”

Usmála jsem se na něj. Bylo mi nádherně, ale co když bude chtít zase odejít? Úsměv mi zvadl.

„Co jsi to udělala? Na tom útesu... Nestačil jsem tě chytit za ruku, když jsi chtěla skočit. Co tě to, sakra, napadlo?”

„Cože? Ty jsi byl na útesu?” divila jsem se. Ale všechno zapadalo do sebe, když jsem slyšela jeho hlas, jak mi říká, abych neskákala. Myslela jsem si, že mam halucinace.

„Byl jsem tam. Co tě to napadlo? Mohla ses zabít!” mračil se na mě.

„Ty ses vrátil? Proč jsi tu?”

„Já... musel jsem se vrátit. Bloumal jsem po světě několik měsíců, než jsem si uvědomil, že byla chyba tě opustit. Bello, mrzí mě to. Nechtěl jsem... nechtěl jsem ti ublížit. Byl jsem zrovna někde v Mexiku, když mi došlo, jaká to byla chyba, a že bez tebe nemůžu už dál být. Tak jsem utíkal na nejbližší letiště, abych se vydal do Forks, ale v letadle mi volala Alice, byla celá šťastná za to, jak jsem se rozhodl, a že mi to strašně dlouho trvalo, radoval jsem se chvíli s ní, ale ona najednou utichla. V telefonu bylo hrobové ticho, myslel jsem si, že vypadlo spojení, ale ona na mě začala křičet, že ses rozhodla skočit z útesu a chceš se zabít. Bello, nikdy v životě jsem neměl takový strach. V letadle jsem nemohl nic dělat, ale kapitán ohlásil, že přistáváme. To byla moje i ostatních cestujících ohromná záchrana. Prosím, už to nedělej. Ty víš, že bych bez tebe na tomhle světě nemohl být. Jsi pro mě všechno, všechno, Bello, miluju tě. A omlouvám se ti, že jsem tě opustil, nepřemýšlel jsem... Jaké to bude mít následky.”

Stekla mi po tváři slza.

„Taky tě miluju, Edwarde Cullene, a odpouštím ti.”

Vzhlédl a otřel mi slzy, které mi tekly po tvářích, pak se ke mně tváří přiblížil a políbil mě

EDWARD

Zbláznila se? Copak jí na jejím životě vůbec nezáleží?! Musím ji najít co nejrychleji.

„Crrr!” 

„Ano, Alice?”

„Edwarde, jela do Quiletské rezervace na útesy! Edwarde, chystá se zabít!”

„Ale jak se tam mám dostat, aby si mě vlci nevšimli?!”

„Vezmi si loď. Jeď do nejbližšího přístavu a vezmi loď. Musíš spěchat!”

Když jsem přijel do Washingtonského přístavu a vzal si první loď, ten chlápek u občerstvení se moc netvářil, ale musel jsem spěchat. Vzal jsem to nejrychlejší cestou, kterou jsem znal. Loď se mi podřídila. Byla celkem rychlá.

Byl jsem skoro u útesů, nechal jsem loď za skalou a skočil do vody, abych se dostal na břeh. Moře bylo rozbouřené, ale mně to nevadilo, plaval jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Když jsem doplaval a vylezl na břeh, uviděl jsem ji, stála na kraji útesu. Rozběhl jsem se, co nejrychleji jsem uměl, nebyla daleko a já se za chvíli ocitl u ní na dosah ruky.

„Nedělej to,” řekl jsem prosebně a přitom jsem se bál, jak zareaguje. Cukla sebou, ale pořád ke mně stála otočená zády. Trochu se jí zrychlil dech, určitě si toho ani nevšimla.

„Chci to udělat,”  řekla a polkla, jako by se bála mojí reakce.

„Bello, prosím, ne...”

„Tobě nezáleží na tom, co dělám. Odešel jsi. Nezáleží ti na mně,” přerušila mě.

Strnul jsem. Jak si mohla myslet, že mi na ní nezáleží? Neměl jsem co dál říct a ona si zatím sundala pár kousků oblečení. Nevěděl jsem co říct, ale musel jsem jí v tom zabránit.

„Nedělej to, prosím,” řekl jsem znovu.

Udělala krok vpřed ke kraji skály a já jsem udělal automaticky ten krok s ní.

„Nezůstal jsi tu se mnou. Nemám, proč to nedělat,” řekla se zlomeným hlasem a zalapala po dechu.

„Bello, prosím...” řekl jsem a chtěl pokračovat, ale ona skočila, nestačil jsem ji chytit, její konečky prstů mi proklouzly jen o pár centimetrů.

„Bello!” zakřičel jsem směrem dolů ze skály, ale ona v ten moment dopadla do vody.

Bez rozmýšlení jsem skočil za ní.

Voda byla černá a já ji nemohl najít. Do háje se čtením myšlenek, když nedokážu vidět jasněji i v nejčernější tmě, najednou jsem ji uviděl pod sebou, jak klesá ke dnu a nebojuje o svůj život. Natáhl jsem k ní ruku a chytil ji za tu její, táhl jsem ji za sebou a na hladině jsem si ji vyhodil na záda.

„Au!” vykřikla a začala se dusit.

Je to dobré. Bude to dobré, spadl mi kámen ze srdce.

Než jsem doplaval k lodi, myslím, že na chvíli ztratila vědomí, ale něco mumlala, takže jsem si nemusel dělat starosti.

Když jsem doplaval k lodi, stále jsem si ji držel na zádech a opatrně ji položil na palubu lodi. Šel jsem rychle prozkoumat vnitřek lodi a našel tam nějaké dámské oblečení, které by jí mohlo padnout, možná jí bude trochu velké, ale nevadí. Nemůže být v tom promočeném. Pro sebe jsem našel nějaký starý plášť a přehodil ho přes sebe.

Vzal jsem ji do náruče a zanesl do kajuty, kde jsem ji položil na postel a zakryl dekou.

„Musím se vrátit k řízení, než nás jeden z Quiletů najde,” řekl jsem tiše.

Usnula a já ji políbil na čelo.

Pak jsem se vrátil k řízení lodi a snažil se co nejdřív opustit břehy Quiletů.

Autor: foreverkate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je to konec krásného příběhu? 4. kapitola: