Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je to jen hra! - 4. kapitola

12.08.2010 (09:00) • Adioma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1720×

Dnešní díl bych chtěla věnovat Torenc Cullen a pak Nikol18. Holky, nebýt vás, tak tu díl hooodně dlouho nebude, ale myslím, že tím bych si podepsala rozsudek smrti. Pár lidí chce vědět, jak vypadá Bryan. Stálo mě to hodně hledání, ale s pomocí Hanulky jsme došly k tomuhle klukovi. Ten se mi na něj hodí nejvíc + miluju typy jako je on!

Jako vždy jsem si naše polibky užívala a neměla jsem zábrany.

„Bell, nech toho, tohle je moc!“ zastavil mě Bryan a podíval se za mě. Následovala jsem jeho pohled a spatřila jsem svou kamarádku.

„Bell, mohu si k vám přisednout?“ zeptala se nevinně a po kývnutí Jess si sedla vedle mě.

„Alice, proč nejsi u rodiny?“ zeptala jsem se jí váhavě a ona se na mě smutně usmála. A sakra, něco se stalo.

„To nestojí za řeč,“ utla mě, protože mě znala. Pokud něco chci vědět, tak se to stejně dozvím. Moje myšlenky mě začaly pohlcovat a já se cítila jako ve víru.

„Bell, jsi v pohodě?“ zeptal se mě Bryan a starostlivě mě sledoval. Co mu mám říct? Že jsem zase přemýšlela nad Edwardem? Ne, taková mrcha nejsem, i když co jí zkusit být? Svět je jich prosycený, na každého koho se podíváte, s kýmkoliv si píšete, je mezi nimi! I vaši kamarádi, jsou to všichni!

„Ale jasně, že jsem. Jenom jsem se zamyslela, co se stalo?“ ptala jsem se okamžitě a myšlenky šly stranou.

„Alice se tě na něco ptala,“ oznámil mi a já se na něj vykolejeně podívala.

„Na co ses ptala?“ položila jsem svou otázku slečně, která seděla vedle mě.

„Nechtěla bys jet se mnou k nám? Já bych tě pak domů odvezla,“ navrhla mi a já se na ni podívala jako na blázna.

„Tobě asi ušlo, že jsem s tvým bratrem skončila, že? Chceš mě zničit úplně? Jako by nestačilo, že s ním chodím do školy! To mu mám vlézt přímo do postele? Na to zapomeň!“ vyjela jsem na ni a ona se na mě ublíženě podívala. Tohle jsem podělala!

„Bello! Jsi má nejlepší kamarádka! Respektuji, že jste se s mým bratrem rozešli! Chci, abychom si spolu pokecaly, proč to nechceš i ty? Já jsem ti nic neudělala! Takže se na mě laskavě nevybíjej, ano?“ zeptala se mě naštvaně, a aby to udělala ještě emotivnější, odešla z jídelny. Ona si myslí, že za ní půjdu? Je ta holka snad vědma? Omluvně jsem se podívala na partu a vyrazila tryskem za ní. Byla na záchodcích.

„Alice, mohu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se jí opatrně a ona se na mě nevěřícně podívala.

„Pokud se chceš pohádat, tak klidně! Ale jednu věc bys měla vědět, nemám ráda, když odsuzuješ mě a přitom jsi naštvaná jen na Edwarda!“ vyjela na mě a já se jen usmála.

„Alice, ty chceš, abych šla k němu domů, ale já na to prostě nemám!“ přiznala jsem se a ona se na mě ublíženě podívala.

„Proč ne? Proč jsi s Bryanem? Ty ho nemiluješ, miluješ mého bratra! Sakra, Bell, uvědom si to! Ničíš takto životy několika lidí!“ vykřikla na mě a já se na ni udiveně podívala.

„Jak to víš?“ ptala jsem se jí udiveně a ona si dala ruku před ústa.

„Řekněme, že šestý smysl,“ promluvila po chvilce, ale věděla, že jsem ji prokoukla. Tady musí jít o něco víc a upřímně? Děsí mě to.

„Pojedu s tebou k vám, ale musíš mi slíbit, že ho neuvidím. Souhlasíš?“ zeptala jsem se jí.

Alice

Bella je moc podezíravá! Sakra, proč ses s ním musela zaplést? Proč tě miluje a není schopný ti to říct? Proč ti nemohu říci nic o mně a mojí rodině?

„Počkám na tebe před školou,“ řekla jsem jí jen a ona s kývnutím odešla. Ještěže tak, nevím, jak bych pokračovala dále. Mít se před Bellou neustále na pozoru? To už nepůjde! Vždyt' ona ho miluje a přitom je s Bryanem, proč to dělá? Všechny moje myšlenky ale zastavila vize. Byla v ní Bella a před sebou tlačila kočárek? To není možné! A zrovna když se dívala na to dítě, tak jako by se mi vize narušila. Bylo to celé rozmazané. Pak byl najednou konec. To bylo poprvé, co jsem svojí vizi nerozuměla. Co znamená? Nikdy jsem nebyla po své vizi tak zmatená jako ted'.

„Alice, co měla ta tvá vize znamenat?“ vtrhl na záchodky Edward.

„Edwarde, ehm... tohle jsou dámské záchody, ty vaše jsou vedle!“ řekla jsem mu a rozesmála se, ale on nevypadal, že by se chtěl přidat.

„Co to má znamenat?“ dožadoval se znovu odpovědi a vypadal jako upír, co by mu nevadilo, mě zabít.

„Já to nevím! Poprvé své vizi nerozumím, ale něco tu přeci jen je. Spali jste spolu, možná se to nějak mohlo stát,“ zkusila jsem to, ale on jen kroutil hlavou. Asi jsem blázen, ale nikdy jsem neslyšela, že by upíři mohli mít děti, pokud by to šlo, tak bychom měli doma školku. A naplnila by ji Rose s Emmettem, hlavně.

„Já jsem o tom ještě neslyšel, vždyt' to ani nejde. Nebo snad ano?“ položil mi otázku, na kterou jsem bohužel odpověd' neznala.

„Musíme jít,“ řekla jsem jen a on přikývl. Následující hodinu jsme měli opět spolu s Bellou.

„To zvládneš,“ zašeptala jsem mu, než jsem odešla k sobě do lavice, a on s menším kývnutím zasedl vedle Belly. Jsou tak nádherný pár, proč to jen pohřbil? Takovej debil! Odpovědí mi bylo tiché zavrčení od Edwarda a já se musela sama pro sebe usmát. Ta moje provokace ho jednou zabije, i když je to upír. Myslím, že bych mohla dostat zlatou medaili za provokaci. Dává se nějaká taková?

Bella

Od doby, co si sedl vedle mě, se na mě podezíravě dívá. Po chvilce už mě tím ale štval!

„Děje se něco, že mě pořád sleduješ?“ vyjela jsem na něj a on se na mě překvapeně podíval. Možná bych mu to uvěřila, ale už nejsem tak blbá jako dříve.

„Ne, nic se neděje! Jenom ti to moc sluší,“ řekl mi a usmál se na mě. Proč se na mě směje? Kdybych stála, tak se mi pod sílou jeho úsměvu podlomí kolena! Proč se mnou ještě vůbec jeho chování dělá tohle? Já ho chci nenávidět a ne milovat! Proč já?

„Lichotky? Edwarde, víš, že už s tebou nejsem? Tohle by sis neměl dovolit!“ řekla jsem mu ostře, ale on se jen usmál. Začnu pochybovat o jeho psychickém zdraví.

„Jak jsi správně použila slovo, neměl bych, ale všechno je na mně. Ty jsi s jiným, co se stát mou milenkou?“ zeptal se a nevinně se na mě podíval. Ačkoliv jsem mrcha, tak tohle je ta věc, kterou bych neudělala.

„Nejsem děvka! Uvědom si to!“ vyjela jsem na něj a on se jen zasmál.

„Sama moc dobře víš, že tohle v tobě zůstane navždy. Já probudím tu mrchu! A neboj se, bude to brzy!“ upozornil mě a obezřetně mě sledoval.

„Ta holka je mrtvá!“ řekla jsem mu bez zájmu a začala jsem sledovat učitele.

„Uvidíme,“ zašeptal a následoval můj pohled. Poprvé jsem byla strašně ráda za to, že zvonilo. Ačkoliv jsem měla školu ráda, tak s ním byla k nevydržení!

„Bell, můžeme?“ přišla k naší lavici Alice a já se na ni překvapeně podívala.

„Ještě mám tělocvik,“ řekla jsme jí s úsměvem, ale ona jen kroutila tou svou hlavičkou.

„Ty to nevíš? Odpadlo to, vaše učitelka je nemocná,“ informovala mě a já jen kývla.

„Fajn, ale potom mě musíš odvézt k Bryanovi, ano?“ zeptala jsem se jí a ona s úsměvem přikývla. Společně jsme došly k jejímu autu, které stálo vedle jeho auta. Její sestra se na mě dívala nevraživě, myslím, že kdyby mohl pohled zabíjet, tak bych již byla mrtvá.

„Nebude to vašim rodičům vadit? Že si tam přivezeš kamarádku?“ zeptala jsem se a netrpělivě očekávala odpověd'. Doufala jsem, že řekne, že bude, a odveze mě.

„Ne, moc se na tebe těší. Dlouho jsi tam nebyla,“ připomněla mi a usmála se. Naposledy jsem tam byla, když jsem s ním spala. Po pár minutách jsme již parkovaly u domu, který mě pokaždé okouzlí. Jeho auto zaparkovalo vedle nás. Z domu se okamžitě vyřítila Esmé a ihned mě objala.

„Bello, chyběla jsi mi tu! Konečně ses tu ukázala!“ vytkla mi a objímala mě. Bylo to příjemné, ale zároveň i děsivé. Její teplota mi naháněla husí kůži. No, ale oni za tu nemoc nemohou. Prý mají špatné prokrvení, aspoň to mi tvrdil Edward. Vedle Esmé se objevil doktor.

„Isabello, vítej zpět. Chyběla jsi nám,“ přivítal mě a lehce mě objal.

„Děkuji za přivítání, ale pochybuji, že si ho zasloužím,“ řekla jsem jim a oni se zasmáli.

„Tak pojd', Bell, musíme toho hodně probrat,“ řekla mi Alice a táhla mě od nich pryč. Nestihla jsem se s nimi ani rozloučit. Alice mě odvedla do svého pokoje a okamžitě někam odběhla. Já si jen vzala nějaký časopis ze stolku a začala jím listovat. Po pár minutách dveře práskly a já konečně zvedla pohled. Nebyla to Alice, ale on!

„Co tu děláš?“ ptala jsem se ho a sledovala ho.

„Co myslíš?“ zeptal se mě a zamkl dveře. Oni na mě ušili boudu!

„To neuděláš! Opovaž se!“ vykřikla jsem a on mě hodil na postel. Pomozte mi, někdo! Prosím! Já to nechci!

Autor: Adioma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je to jen hra! - 4. kapitola: