Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná II: Poslední vzdor - 4. kapitola

19.09.2010 (17:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2157×

A dnešní den skončil tak rychle, jako začal. Slunce se přehouplo za obzor a na obloze už byly vidět jen pouhé nachové červánky. Tak klidné… na rozdíl od atmosféry, nejen, v našem domě. Tak klidné nebe, které tiše přecházelo v noční oblohu, a já mu to záviděla.

Přála bych si být klidná, ale nedokázala jsem to, poté co jsem viděla smrt mých nejbližších a pak se jí, ač jen ve snu, podívala zpříma do očí. Nemohla jsem dopustit, aby to dopadlo přesně jako v tom snu. A nejbolestivější bylo, že zatím vše nasvědčovalo tomu, že to tak dopadne.

Tolik jsem se bála, že to nedokážu změnit, že to, co jsem viděla, se promění v krutou a nelítostnou realitu. Jen při té představě jsem sebou lehce škubla.

Odvrátila jsem se od okna, skrz které byl vidět ten klid venku… klid před bouří,  a opět po několika minutách sáhla po mobilu doufajíc, že tentokrát se na naši rodinu usměje štěstí a najde se někdo, kdo by byl natolik tolerantní vůči upírům a přijel. Ovšem šance, abych někoho takového našla, byla menší než malá. Za celý den se nenašel nikdo… A už nezbývalo moc možností, komu by se dalo zavolat. Našeho druhu bylo na planetě sotva několik desítek...

V rychlosti jsem vytočila další číslo, po chvilce se ozvalo vytáčení a hned na to byl hovor přijat.

„Sakra! Bello, uvědomuješ si vůbec kolik je hodin?“ ozval se nevrlý hlas Marii.

„Promiň… myslela jsem si, že jsi zůstávala ve Státech,“ řekla trochu vykolejeně omluvným tónem.

„Ne, to je v poho… Já jen, že tady jsou asi tři v noci a já spala poprvé za tři dny. Reauguju přehnaně. A… co je vlastně tak důležitého, že mi voláš? Neumřel někdo, že ne?“ Její tón byl v poslední větě spíš pobavený, než aby to myslela vážně. Usmála jsem se nad jejím optimismem. Záviděla jsem jí ho.

„Přibližně za šest dní…“ Uslyšela jsem tón – druhý hovor. „Um… můžeš prosím počkat? Mám tady druhý hovor, bude to jen chvilka?“ zeptala jsem se, aniž bych dopověděla hlavní část mé prosby.

„Pro mě za mě… když neusnu,“ zasmála se Maria stále rozespalým hlasem. Usmála jsem se a stiskla tlačítko.

„Ano?“ optala jsem se, netušila jsem, kdo volá… nestihla jsem se podívat na display.

„Tady Amanda… mám dobrou, co úžasnou – skvělou zprávu!“ vykřikla tak hlasitě, že jsem si musela mobil odtáhnout od ucha. Ale jediná dobrá zpráva, která se teď mohla stát, byla, že někdo přijede a pomůže. To by bylo moc dobré a zvýšilo by to naše šance.

„Tak povídej,“ pobídla jsem ji, zatímco se na mé tváří po několika hodinách konečně objevil nadějný úsměv.

„Dvojčata - Thaiko a Shingio kývly a přijdou do pěti dnů. Aspoň někdo, není to úžasné?“ řekla nadšeně a já uslyšela její upřímný smích. Můj úsměv se zvýraznil, když jsem to uslyšela… Byla naděje. Už jsme čtyři od nás, pak ještě sedm upírů, poloupír a samozřejmě smečka. Ale stále není vyhráno.

„Jejich věk?“ zeptala jsem se klidnějším hlasem.

„Shingo je kolem jedenácti a Thaiko má sotva šest… Obě  už mají cvik za sebou a ěř mi, jsou silnější, než je k jejich věku normální.“

„Tak to je dobře… Mám další hovor, pak se ještě ozvu, ano?“ řekla jsem, položila to a opět se přesunula k hovoru s Mariou.

„Jsem tady, promiň to čekání,“ řekla jsem omluvně.

„Nemáš se za co omlouvat, aspoň jsem stihla vzbudit hotelu službu, kuchyni a sehnat si jídlo,“ zasmála se.

„Ti museli být nadšení,“ odpověděla jsem se stejným smíchem.

„Asi jako já před chvílí… co jsi to říkala? Nedopověděla jsi větu…“

„Jo, jasně… Přibližně za šest dní šest dní na mě, Amandu a na naše rodiny zaútočí Volturiovi. Chtějí nás zničit a je jich příliš moc – sedmdesát - a sami to nezvládneme,“ vysvětlila jsem a nasadila u toho vážný tón.

„Aha… A ty jsi stále s tou rodinou upírů, že?“ zeptala se na otázku, na kterou když poznaly odpověď ostatní odmítly.

„Ano, stále.“

„To je ironie, že? Máme je zabíjet a jsi s jedním z nich, jeho rodina jsou tví nejlepší přátelé.“

„Tak nějak…,“ řekla jsem a ušklíbla se.

„Někdy mi Aro připadá tak hloupý. Snaží se náš zničit a přitom ví, že vždy za každou padlou nastoupí nová. Směšné, divím se, že se nás spíš nesnaží přiklonit na svou stranu, bylo by to pro něj výhodnější… A místo toho je ochoten nechat zabít všechny, včetně sebe,“ zamyslela se Maria nahlas.

„No, ale bez pomoci tu mrtví skončíme tak akorát my.“

„Já to ještě neřekla? Jedu – samozřejmě. Opět ve Forks, nemýlím se, že.“ Když tohle řekla, málem jsem se začala dusit. Opravdu to řekla?

„Jo, ve Forks… takže ty opravdu přijedeš, i když budeš pomáhat několika upírům?“

„Ano, přijedu asi za čtyři dny, jak seženu letadlo – pěšky přes oceán se mi nechce. Jak si mohla pochybovat, jsi kamarádka, nenechám nikoho z tvé rodiny zmrzačit. A navíc, jsem si jistá, že ty bys pro nás udělala to samé…“

„Pro tebe a koho?“

„Neřeš, uvidíme se za pár dní.“ Jakmile to dořekla, zavěsila a já zase nevěděla nic.

Dnešek byl opravdu náročný den, ale alespoň jsme již nebyli ztraceni… Slevovala jsem z okna první hvězdy a začínala být z toho všeho strachu a stresu ospalá. V rychlosti jsem Mandě napsala zprávu a o mém hovoru s Mariou a šla spát… Stejně všechny ničitelky, o kterých jsme věděli, že jsou ve státech, už byly obvolané, na další přemlouvání bude dost času zítra ráno. A konec konců, čím dřív se vzbudím, tím dříve uvidím Edwarda a ostatní, kteří by se měli vrátit z lovu.

***

Zamžourala jsem do ranního světla, bylo příliš jasné, a tak jsem je ihned zase zavřela.

„Dobré ráno, lásko,“ zašeptal ten nejkrásnější hlas pod sluncem. Usmála jsem se, ale oči nechávala stále zavřené. Ucítila jsem chladný polibek na čele a hned po té i na rtech.

„Dobré ráno,“ zašeptala jsem a oplatila mu polibek, při kterém jsem pomalu otevřela oči a pohlédla do těch jeho dokonalých barvy tekutého zlata. Ztratila jsem se v nich již tak dávno…

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal mi to ucha a pak předvedl ten překrásný pokřivený úsměv.

„Ty mně víc,“ usmála jsem se a objala ho. Ten pocit, který mě naplňoval – štěstí, láska a radost, jsem si plně vychutnávala, protože jsem netušila, kdy se dostaví příště… Budoucnost nevypadala zrovna růžově a stále šance na naši prohru byla obrovská, stále nás bylo příliš málo. Ale pokud opravdu přijede alespoň jedna jediná, budoucnost bude změněná a vše se bude odvíjet jinak než ve snu, v něm jsme byli sami… Sami odsouzeni ke smrti. Bude to jiné, ale absolutně jsem netušila jaké, ale byla jsem si jistá jedním… Bude to pro nás výhoda, protože Aro nebude čekat, že by některá z našeho druhu byla ochotná chránit upíry.

„To vidím,“ zasmál se a odtáhl se. Místo toho, abych něco řekla, jsem s jen usmála a cítila, jak se mi červeň vlévá do tváří.

„Co ta změna nálady, uniklo mi něco?“ řekl se zájmem a jednou ruku mi lehce přejel po tváři.

„Řekněme, že poté, co jste odjeli na lov, jsme s Amandou obvolaly asi deset ničitelek, které by měly být ve Státech, tři přijedou,“ řekla jsem a měla jsem u toho až podivně klidný hlas, původně jsem předpokládala, že když se dozvím něco takového a budu to tlumočit ostatním, bude skákat radostí několik metrů vysoko.

„Já ti říkal, že všechno bude v pořádku,“  řekl a mou ruku, kterou držel ve své, lehce políbil.

„Ale stále je nás málo…,“ povzdychla jsem si tiše.

„Nenechám nikoho, aby ti ublížil,“ řekl ochranitelským tónem.

„Ale já se nebojím o sebe. Nemám o sebe obavy ani v nejmenším, jen nechci dopustit, aby za mě trpěl někdo z rodiny. Volturiovi přijdou, protože chtějí zabít mě, to já jsem tady ta, kvůli které chtějí zabít i vás…“

„To už nikdy neříkej. Není a nikdy to nebude tvoje vina. Není to ničí vina. Prostě to přišlo a my se s tím vypořádáme jako rodina – společně,“ řekl tiše a chvíli na to mi jen beze slov hleděl do očí.

„Miluji tě,“ uslyšela jsem v jeho myšlenkách.

„Taky… navždy budu,“ poslala jsem jemu a usmála se.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná II: Poslední vzdor - 4. kapitola: