Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - Epilog

05.08.2010 (15:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7272×

O mnoho let později:

Pohled Isabelly Marie Cullen:

Devadesát let… Stále jsem nedokázala uvěřit, že je to již tak dlouho, co jsem žila se svou rodinou. A něco málo přes osmdesát pět let od doby, co jsem se oficiálně stala paní Cullen.

Pamatuji si na ten okamžik, jako by to bylo včera. Když Alice uspořádala dokonalou svatbu a já byla ta v bílém. Pamatuji si, když Edward vysvětloval Tanyině rodině, co že to vlastně jsem za tvora, když nejsem člověk… Pár let trvalo, než mě opravdu začali brát jako „jednoho z nich“, zpočátku mi odmítali věřit, prý bych je mohla zabít. A dalších několik let trvalo, než se Tanya konečně smířila s tím, že Edwarda opravdu už nikdy mít nebude.

Devadesát let, to je dost dlouhá doba na to, aby se mohlo změnit mnoho věcí a taky, že změnilo. Celý můj život se změnil a musím říct, že k lepšímu.

Pro člověka je devadesát let celým životem, ale pro někoho, kdo nestárne, nemůže zemřít cizí rukou, je čas nepříliš podstatná věc… Třeba pro mě.

Tolik se toho stihlo udát, tolik překrásných věcí, na které se nadá zapomenout, které tolik změnily můj život, a když si je vybavím,  pláču štěstím. Hlavně jedna událost, která nezměnila život pouze mě, ale celé rodině…

Narození Renesmee, mé a Edwardovy dcery. Když jsem se tehdy dozvěděla, že první noc s Edwardem má takový… následek, nevěřila jsem tomu, ne, že bych nechtěla, vale do té doby jsem žila v přesvědčení, že to není možné, že pokud chci žít s upírem, možnosti mít dítě se musím vzdát. A ostatní byli stejně překvapení, jako já… překvapení a šťastní.

Už tehdy jsem věděla, že bude jediná svého druhu. Z poloviny ničitelka a z druhé upírka… přirození nepřátelé. Ale nebála jsem se toho. Ona byla to nejlepší z obou… i když to tak přes tu bolest a potíže, které mi v těhotenství způsobovala, nevypadalo, já věděla, že ona bude úžasná. Já ji viděla ještě dříve, než se narodila. Vzpomínám si na tu noc, kdy se mi o ní zdálo poprvé… tehdy jsem viděla malé zelenooké děvčátko, které rozdávalo úsměvy na všechny strany. S jejími tmavě hnědými vlásky si pohrával lehký vítr a ten její smích… Věděla jsem, že ona bude skvělá.

Pamatuji si na její porod, kdy jsem si před očima stále dokola vybavovala ten roztomilý úsměv, a stále se tehdy přemlouvala, abych nevykřikovala bolestí a neprosila o smrt. Ta bolest… byla nepopsatelná. Zabila mě, tedy alespoň jsem byla pár minut mrtvá. Ale kdybych to mohla změnit, zařídit, abych to neprožila… neměnila bych, jsem za to ráda. Jsem ráda za to, že jsem mohla dát život jí.

Samozřejmě jsem již mnohokrát přemýšlela o možnosti mít další dítě, ale pokaždé jsem došla ke stejnému závěru. Že jsem příliš sobecká a tu bolest opět prožít nechci. Proto jsem tu možnost zavrhla. I když možná někdy… kdo ví?

A Rhea? Tu už jsem neviděla, nikdo nezachytil její pach v okruhu několika kilometrů od našich domů… jsem za to ráda.

…

Z krabice jsem vytáhla poslední knihu a umístila ji do poslední mezery na poličce, to místo pro ni bylo, jako stvořené.

Lehce jsem se pousmála a poodstoupila o pár kroků, abych se dostala přesně doprostřed pokoje a mohla své dílo zhodnotit. Všechno již bylo na svém místě, vše bylo hotové a připravené.

Pomalu jsem se otáčela a s trochu samolibým úsměvem se kochala. Má a Edwardova ložnice… Tolik se mi líbila. Jedna stěna byla vymalování tmavě modrou, ty ostatní jsem nechala vymalovat světle krémovou. Podala byla z tmavého dřeva a ležel na ni huňatý koberec. O tmavě modrou stěnu se opíralo čelo postele, naproti byl pracovní stůl, police s knihami a hudbou, dveře do koupelny a do šatny… Alice… jak jinak. Obyčejná skříň mi, podle ní, zkrátka nestačí.

Ještě jednou jsem se rozhlédla, líbilo se mi to, o jsem vytvořila. Byla jsem šťastná, že jsem to stihla  dříve, než se zbytek rodiny vrátí z lovu. Pomalým, lidským tempem jsem došla ke dveřím a sotva jsem sáhla po klice, uslyšela jsem něco, co mě zarazilo. Vlastně slyšela, ale zároveň neslyšela to, co bych slyšet měla.

Na příjezdové cestě jsem zaslechla auto, ale myšlenky řidiče ne. Jen ticho, jako by ho ani nikdo neřídil… což  by bylo velice divné. Buď by muselo jít o upíra s velice silným darem, nebo…  přeci jen jsme ve Forks, blízko La push. Jestli to je pravda… no, bude to ještě zábava.

Vteřinu na to jsem uslyšela tiché zaklepaní. Přirozenou rychlostí jsem seběhla ke dveřím a otevřela. Ani jsem se nenadála a ta černovlasá bytost, která se přede mnou objevila, mi skočila kolem krku. Byla to Amanda, proto jsem neslyšela ty myšlenky.

„Ahój, Bello! Přijeli jsme na návštěvu, abychom se ještě domluvili ohledně smlouvy, doufám, že to nevadí,“ pištěla na mě.

„Jsi starší… dusíš mě!“ soukala jsem ze sebe a snažila se tu zakrslou potvůrka ze sebe sundat.

„Jé, promiň,“ řekla a hned poodstoupila.

„Rodinu máš na lovu, že?“  zeptala se hned a já nestačila udělat nic víc, než přikývnout.

„No tak, vylezte z toho auta. Měla jsem pravdu, že tady nejsou. Dneska bitka nebude, kdo chce, ať si ji domluví na pozdějc,“ křikla za sebe směrem k autu, ze kterého se postupně začalo soukat několik postav. V prvních dvou jsem poznala Embryho a Jacoba, kteří trochu krčili vnos, když ucítili pach upírů. Pak ještě vystoupila jedna dívka a těsně za ní i chlapec, oba si byli tak podobní. Podobní na svou matku a otce…

„Co to, že jste přijeli autem? Běh je rychlejší a zábavnější,“ zeptala jsem se překvapeně.

„Já chtěla, ale Embry mi to zatrhl se slovy, že když se před barákem, který je plný upírů objeví čtyři vlci a jedna ničitelka, nemuselo by to dopadnout zrovna nejlépe. Pak začal kecat něco o tom, že přijít v lidské podobě není nejbezpečnější a tak chtěli zůstat doma. To jsem ale zatrhla já,“ zasmála se a trochu káravě se podívala za sebe na skupinku, která jakoby zamrzla na místě.

„Tvé děti… oni jsou měniči?“ vypadlo ze mě.

„Ále, nedělej, že tě to překvapuje. Ta tvá má v sobě taky část upíra,“ zasmála se opět.

„Když to vezmeš takhle… Jak víš o Ness?“

„Od Mary Ell, pamatuješ na ten dopis? Ona toho věděla opravdu hodně,“ řekla a pak se podívala za sebe.

„No ták! Přece tam nebudete celou dobu stepovat. Pojďte za námi… Tohle je přátelská návštěva!“ křikla s důrazem na slovo přátelská. Jako na povel se pomalu začali posunovat směrem k nám.

„Představíš nás?“ zeptala jsem se, když se zastavili vedle nás. Amanda jen přikývla a otočila se k skupince.

„Tohle je můj syn Thomas a dcera Mary, Jacoba a Embryho znáš,“ pokývla ke dvojčatům.

„Tohle je Bella,“ usmála se.

„Bello! Zachytili jsme pach vlkodlaků,  do minuty jsme u domu,“ uslyšela jsem vzdálené myšlenky  Edwarda. Ani ne vteřinu jsem se soustředila na uvolnění štítu, abych mohla Edwarda a zbytek rodiny ubezpečit, že žádné nebezpečí nehrozí.

„Všechno je v pořádku, nechtějí nám ublížit. Přijeli jen na návštěvu, abychom dojednali podrobnosti o obnovení smlouvy,“ poslala jsem mu.

„Co se stalo?“ zeptala se poněkud znepokojeně.

„Zachytili pach vlkodlaků, běží sem,“ odvětila jsem. Těsně na to jsem si všimla tázavého pohledu Embryho, který směřoval na Amandu. Tak jen lehce kývla hlavou.

Přesně o tři vteřiny později se pohledy všech  natočily na druhou stanu, kde se právě objevil zbytek mé rodiny.

„Je dokonalá…“ uslyšela jsem myšlenky, které pokud jsem se  nemýlila patřily Jakobovy. Amanda mi je odkryla a podle vrčení Edward mi bylo jasné, že je neodkryla jen mě. Letmo jsem se na ni podívala, cukaly se jí koutky. A když jsem pohledem přelétla na Jacoba, měl poněkud nepřítomný pohled a jeho myšlenky byly velmi zmatené a plné mé dcery.

„Jacobe, řekni, že jsi neudělal to, co si myslím!“ zařvala jsem na něj…

<< Shrnutí

::The end?:: Ne! 2. série je ve shrnutí! 

________________________

Chtěla bych převelice poděkovat všem, kteří to s mou povídkou vydrželi celých 56 dílů, jsem Vám za to velice vděčná.
Díky za to, že jsem trpělivě tolerovali náhlé dovelené mé múzy, díky... Díky ješt jednou, tentokrát za Vás a Vaše komentáře, kdy Vás nebylo, nedokázala bych to.

Kdyby měl někdo nějaké dotazy ohledně příběhu, postav v něm, ničitelek, jejich schopností a podobných věcí, ráda zodpovím :D

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - Epilog: